862. schůzka: Vincenc, Viktor, Vítězslav

Narodil se 5. dubna roku 1835 ve vsi Dolínku na Mělnicku, který dnes prakticky splývá s městem Odolena Vodou a tvoří jeho menší část. Ve svém křestním listu neměl napsáno „Vítězslav“, ba ani „Viktor“ (pod těmito jmény, zejména pod prvních z nich vydával svoje básnické sbírky). Hálek byl totiž pokřtěn jako „Vincenc“. Kořeny jeho selského rodu vedou daleko do minulosti. Rodiče Josef a Terezie pocházeli z Korycan (ty leží blíž k Neratovicům). Předkové Vítězslava Hálka byli sedláci, ale jeho otec a matka žádné hospodářství neměli. Brali se proti vůli rodičů, a tak se museli o sebe postarat. Najali si nejprve hospodu – šest let pobyli v Dolínku, dalších šest roků je čekalo v Zátvoru – ani ten se nenachází daleko, dnes je spojen se Zálezlicemi (obě vesnice velice poznamenala povodeň v roce 2002). Později zakotvili v Byškovicích (to je dnes součást Neratovic).

Do školy chodil malý Vincenc do Zálezlic. Ve všech hospodách, které jeho rodiče vedli, viděl nejrůznější typy formanů i pocestných. I na něj čekal šenk, za nímž měl vystřídat otce. Proto byl vyslán na pobyt do vesnice, kde se mluvilo německy, aby se (jako hospodský) mohl s hosty dobře domluvit. Ale byla to právě němčina, která zmařila plány rodičů a dala životu jejich syna jiný směr. Když ho totiž kojetický farář po roce z té němčiny vyzkoušel, zjistil, že Vincek se toho moc nenaučil, a tak Hálkům poradil, aby dali kluka na rok do Prahy, tam že se v němčině líp obrousí. A obrousil se. Jeho prospěch byl výborný, a tak pan farář naléhal na rodiče, aby dali chlapce na studia.

Hmotné poměry hostinského Hálka nebyly špatné, takže proč ne. Nejlíp by bylo, kdyby Vincenc vystudoval na kněze (hlavně maminka si to přála). A tak se dvanáctiletý budoucí student dostal na staroměstské gymnásium, jehož ředitelem byl Václav Kliment Klicpera, a možná i jeho příklad coby předního českého literáta zapůsobil, že i jeho žák Hálek se pustil do spisování. Zatím to tedy byl pouze školní časopis. V kvintě se jmenoval Příprava, v sextě Varyto a lyra, v septimě už jenom Varyto. Lyru snad netřeba blíže popisovat; varyto měl být staročeský hudební nástroj, podobný harfě. Problém ovšem vězí v tom, že nikdy ve skutečnosti neexistoval – vymyslel si jej totiž autor Rukopisu královédvorského. To ovšem redaktor školního časopisu tohoto jména Vincenc Hálek nevěděl.

„Časopis náš byl psaný,“ vzpomínal básník po letech v článku, uveřejněném v Národních listech. „Vydávali jsme jej proto, abychom se cvičili ve verši i v próze. Psali jsme do něj verše, povídky, romány, pojednání a vůbec vše, nač nám rozum stačil. Každý týden vyšlo jedno číslo. Jak veliký byl literární ruch v naší třídě, možno posoudit z toho, že jsme měli jeden čas osm časopisů. Nikoli na celé škole, pouze v jednom ročníku. Abych upokojil napřed všecky úzkostlivé duše, které si pomyslí, že při těchto alotriích musilo trpěti naše školní zaměstnání, podotýkám, že nikoli, a že všichni profesoři bývali vždy s naší třídou velmi spokojeni.“ (Časy se mění – literární puzení dnešní mladé generace jest plně ukojeno esemeskami, maily, na twitteru či na facebooku.)

Hálek vstoupil do literatury zcela vážně ještě předtím, než gymnásium opustil. Tehdy se mladí čeští autoři soustřeďovali kolem časopisu Lumír, a právě toto periodikum přineslo první Hálkovu podepsanou básničku Nekřtěncova dušička. Poetovi bylo devatenáct let. „Tím si zamiloval literární činnost tou měrou,“ praví vševědoucí Ottův slovník naučný, „že přese vši svou lásku synovskou nedbal vroucího přání svých rodičů a oddal se studiu filosofie a filologie, aby mohl nastoupiti profesuru. To se mu však (pro nedostatek podpory z domova) nepovedlo, a Hálek octl se bezděky na dráze pouze literární. Obtíže z toho povstalé byly nemalé.“

První Hálkově sbírce dominovala báseň Alfred. Napsal ji básník–romantik, který se viděl v Angličanovi, lordu Byronovi, a samozřejmě i v Máchovi. Základní děj líčí zhrzenou lásku, která vede ke zločinu.

Lásko! věčně stejná ve své kráse,
věčně různá ve svém hnutí!
Jedny vedeš přímo k věčné spáse,
jiné — ku věčnému zahynutí.

Slyšíte to? Romantika jako vyšitá, a hlavně se skvěle hodící do tehdejší doby. Dvaadvacetiletý Hálek měl okamžitý úspěch. Spisovatelé, stejně staří – či spíše mladí – jako on, se setkávali nejenom na stránkách Lumíra, ale i v kavárně U Dominikánů a v hostinci V Železných dveřích na Starém Městě pražském. V jejich čele se ocitl zcela samozřejmě Hálek – na nadarmo ho Karolina Světlá nazývala jejich "praporečníkem." V roce 1858 se seskupili kolem almanachu Máj, ten dostal jméno podle nesmrtelné Máchovy básně. Máj redigoval novinář Josef Barák za pomoci básníka, překladatele a politika Josefa Václava Friče. Z těch mladších v Máji publikovali (kromě Vítězslava Hálka) Jan Neruda, Adolf Heyduk, Karolina Světlá, ze starších Božena Němcová a Karel Jaromír Erben. Lásku k Máchovi projevili májovci i jinou manifestací, než jenom časopiseckou: když byl almanach povolen, oslavili to výletem k Máchovu hrobu v Litoměřicích a nad ním uzavřeli pevné přátelství.

Druhý ročník Máje už redigoval Hálek. To svědčí, jaké vážnosti se těšil. Básník Adolf Heyduk líčil ve svých vzpomínkách, jak tehdy s Hálkem pracovali: „Chodili jsme spolu básnit do zahrady Kinských. Tam jsme se procházeli odděleně, každý s knížkou a tužkou v ruce, chvílemi jsme jen na sebe kývli a zase jsme pracovali dále. Teprve cestou domů jsme šli společně a předčítali jsme si, co kdo z nás napsal.“ Dnes se tomu říká poněkud módně workshop. Nic nového pod sluncem.

V té době byl Hálek domácím učitelem čtyř dítek v rodině vynikajícího pražského vlastence, zemského advokáta Mikuláše Horáčka. A právě u Horáčků nalezl Vítězslav svou Múzu, modrookou Dorotku. Do své žačky se upřímně zamiloval, a jako všichni zamilovaní psal na svou vyvolenou básně, které (prý) jí při každém loučení vtiskl do ruky jako tajné vyznání. No... tak úplně tajné zase nebylo, protože je vzápětí uveřejňoval v almanachu Máj. Šťastné poměry podporovaly vydatně jeho tvořivost; eruptivní silou řinuly se mu z duše písně za písněmi, povídky, články, dramata, kritiky, obrázky a fejetony. Záhy bylo těch „tajných“.

Tvé oko krásné jezero,
jež v šeru tam se houpá;
v něm nočních světel milá zář
s modrým se nebem koupá.A čistá jako křišťál je,
v něm vidět je až na dno –
leč hlouběj kdo v ně nahlédne,
ten utone v něm snadno.

Hálek se stal milovaným básníkem zvláště mladé generace. Jeho básně vycházely ve stále nových a nových vydáních, jeho povídky z vesnického i městského života byly horlivě čteny v časopisech i v knižních vydáních. Hálkovy knihy ilustrovali přední čeští malíři. Snad na žádné akademii nemohla recitace jeho báseň chybět. Vítězslavovy básničky se staly brevířem milenců a vskutku nevyčerpatelnou studnicí veršů do památníků.

Tys jenom ještě poupátko,
jež sotva vzešlo do světa,
a přece na Tvé tváři už
překrásná růže vykvétá.
A růže ta tak spanilá
a tak milounké vůně,
že duše k ní zahořela
a srdce po ní stůně.

Řekněte sami – která by odolala, když si v památníčku svém přečetla pečlivě opsané Hálkovy veršíky? Večerní písně, to byl hotový bestseller.

Z svých písní trůn Ti udělám
za velkých pěvců příkladem,
za žezlo Ti své srdce dám
a slávu svou za diadém.
Za zákon lásku provolám,
svou písní oslavím Tvůj den,
v Tvou duši vleju lásky slast,
a sladkou touhu ve Tvůj sen.
Ptáčků Ti písně přivolám,
máj nastele Ti k nohám květ,
a nebes hvězdám rozkaz dám
a v nebe změním celý svět.
A srdce všech Ti podmaním,
ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět,
a královnou Tě provolám,
kam široširý sahá svět.

K Večerních písních se rádi a ochotně uchylovali hudební skladatelé, když hledali vroucí texty pro milostné písně. Bedřich Smetana složil pět skladeb na Hálkovy básně. Mimo jiné i píseň Nekamenujte proroky.

Nekamenujte proroky.
Neb pěvci jsou jak ptáci;
kdo hodil po něm kamenem,
k těm víc se nenavrací.
Soud boží na se národ zve,
jenž pěvce své ctít neví,
a nejstrašnější kletbou jest,
když bůh odejmul zpěvy.
Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co vám zpíval od srdce,
ve svém srdci noste.

Téměř současně s Hálkovými Večerními písněmi vydal svou básnickou prvotinu Jan Neruda. Jeho Hřbitovní kvítí je protikladně odlišná od básní jeho přítele. Neruda nechce harmonizovat, naopak obnažuje rozporné poměry své doby, vytváří drsné a provokující obrazy lidské bídy. Hálek vychází důvěřivě vstříc světu, Neruda se na rozdíl od něj uzavírá do své ironie. I tvarově je Nerudova sbírka opakem Hálkových líbivých veršů. Uplynulo hodně let od smrti Vítězslava Hálka, aby se ukázalo, že pravým uměleckým vůdcem doby nebyl on, ale právě Jan Neruda.

Leč vraťme se zhruba do poloviny Hálkova nedlouhého života. Ze záměru stát se knězem sešlo, kvůli tomu se taky Hálek rozešel s rodiči. Potom opustil i záměr získat středoškolskou profesuru, a odvážně se rozhodl pro spisovatelství jako povolání. Což způsobilo neshody mezi tatínkem Dorotky Horáčkové a jeho budoucím zetěm. Vše se však k dobrému obrátilo – láska (kterou vylíčil zevrubně v povídce Domácí učitel) došla svého cíle a on se roku 1860 s Dorotkou oženil. Od té doby žil šťastným rodinným životem, který byl zkalen jenom jednou hořkou událostí, totiž když mu zemřel prvorozený synek Jiří. Tím víc se pak věnoval psaní, mohl si to dovolit i proto, že sňatkem získal znamenité postavení, které ho zabezpečovalo hmotně i společensky a přitom ho nevázalo tak jako kněžství nebo profesura nebo nějaký úřad. On totiž Hálek nějak neuměl spojovat umění s jiným zaměstnáním. Podle jeho názoru nesmí umělec věnovat svůj život ničemu jinému než umění; každé jiné rozdělení sil je rozptylování, slábnutí… každé jiné vedlejší zaměstnání je olovem na jeho chůzi a na jeho letu. (To se mu to povídalo, když měl za tchána zámožného advokáta…)

V té době se v něm probudil i dramatik. Milovníkem divadla byl už od svých studentských let. Horlivě navštěvoval česká představení ve Stavovském divadle. Zaujatě četl cizí dramatická díla. Ze všech světových autorů na něj měl největší vliv William Shakespeare. Když byla provedena první Hálkova tragédie Carevič Alexej, bylo na první pohled i poslech jasné, že by asi nevznikla bez Shakespearova příkladu. Hálek chtěl obrodit české divadlo a tak Shakespeara napodoboval. Posluchačům se hra líbila a proto autor pokračoval. Druhou hrou byl Záviš z Falkenštejna – s ní měl úspěch ještě větší. Zapůsobila vděčná historická látka, zpracovaná tak, aby poskytla co nejvíc příležitostí k projevům vlastenectví. Soudobí svědkové potvrzují, že některé řeči hlavních osob měly na posluchače obrovský účinek. Jásot a bouře potlesku a souhlasu prý otřásaly přeplněným divadlem.

Když byly v roce 1861 založeny Národní listy, nemohl u toho Hálek chybět. V redakci dostal na starost fejeton a kritickou rubriku literární a divadelní. Upevnil si tím svoje postavení nejenom společenské, ale i hmotné. Jeho nezávislost byla tím pádem neotřesitelná, a k tomu přibyl velký význam a moc v českém kulturním životě. „Od samého začátku své novinářské práce se postavil do služeb zápasu o novou důstojnou, samostatnou budovu pro české divadlo,“ píše autor monografie o Vítězslavu Hálkovi Adolf Chaloupka. „Dovedl ohnivě připomínat ponížení a bezpráví, které znamená nedůstojné umístění českých divadelních představení v područí divadla německého, a neohroženě bojoval za vybudování stálého českého divadla. Bylo i jeho zásluhou, že na jižní části staveniště, zakoupeného zemí Českou pro stavbu velkého českého divadla, bylo zemským nákladem započato aspoň se stavbou divadla Prozatímního.“

Divadlo mu asi leželo hodně na srdci, což lze vysledovat nejenom proto, že napsal pět divadelních her, ale že ve svém jediném románu vyslovil lásku k divadlu a k hercům. Román se jmenuje Komediant. Hálek v něm postavil do popředí herce Jaromíra Sušila, který je ztělesněním jeho snu o ideálním herci. Jak takový ideální herec vypadá? Každou postavu dlouho studuje, vžívá se do svého hrdiny, zkoumá zevrubně své modely, nesnaží se jen o to, aby sám hrál dokonale, nýbrž pečuje také o své spoluherce, není tedy jenom hercem, ale i režisérem. A nejenom to: on si všímá obecenstva, hlavně toho mladého, navazuje s ním styky a vychovává je ke správnému názoru na divadlo. Což byl i životní program samotného Hálka. Do této knihy vložil i hodně zkušeností a zážitků z vlastního života. Sám sice nikdy hercem nebyl, ale docela věrně tu zachytil kupříkladu svůj rozchod s rodiči kvůli změně studijního cíle. Do úst svého románového hrdiny Jaromíra vkládá povzdech, který asi pronášíval často sám: „O kolik nešťastných by bylo na světě míň, kdyby se byli záhy vymkli z vůle otců svých!“

Redaktor Hálek přispíval do Národních listů velice pilně. Jenom do těchto novin napsal 400 fejetonů. S velkým nasazením se staral o literární kritiku. „Nedoukové nikdy nemají brát pero do rukou!“ Kritik má přistupovat ke svému úkolu právě tak vážně jako básník. S tím souvisel i Hálkův námět, aby byla napsána objektivní historie naší literatury od buditele Josefa Dobrovského až do poloviny 19. století. Představoval si to docela moderně jako práci kolektivní: podle jednotného, předem dohodnutého plánu by sepsali různí autoři stati o jednotlivých osobnostech, načež by byly tyto práce prodebatovány v Umělecké besedě a publikovány.

Přimlouval se za zvýšení úrovně nakladatelství i knihoven. Upozorňoval na fakt, že spisovatelský honorář je jen almužnou a že spisovatelé jsou vlastně největšími a jedinými mecenáši literatury. Kdyby si měl (podle něj) spisovatel svou prací vydělat aspoň nejnutnější životní minimum, totiž 1500 zlatých ročně, musil by napsat za jediný rok 25 tragédií nebo 15 románů, případně 15 až 20 básnických svazků.

Své poslední prázdniny strávil Hálek v Novém Světě v Krkonoších. Horská příroda se mu líbila, často se do ní vydával na dlouhé vycházky. Na jedné z nich se u Mumlavy nachladil a vrátil se do Prahy nedoléčen. Nedovedl však být bez přírody, proto zajížděl z Prahy aspoň na Závist u Zbraslavě. Koncem září 1874 však musel ulehnout. Překonal sice zánět pohrudnice, ale vzápětí se u něho objevila nebezpečná nemoc – rozklad krve. 8. října 1874 této nemoci podlehl a den poté ohlašovaly Národní listy ve smutečním rámečku: „Vlast česká zchudla o vzácnou ozdobu svou, národ český ztratil básníka, jakých nemnoho rodívají věkové lidstvu.“

Kdo to nevíš, co z nás zbude,
až se věky k věkům uloží,
sáhni v hrob, a hrstka prachu
nad proroky vše ti doloží.
Co jsme všecka pokolení?
Málo víc než oka mrknutí -
jedno vstává, druhé stojí
a to třetí má se k usnutí.
Co za námi, tma a prázdno,
dusná síň po plesu probdělém,
jen ta bledá upomínka
víc než nemeteným popelem.
A co po nás, nechť se pravnuk
zeptá hrobů v příštím století:
co tam mimo popel najde,
ať to zase v život posvětí.