861. schůzka: V práci a vědění je naše spasení

25. prosinec 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy F. L. Rieger

Na této schůzce vás seznámíme s osobností, která spolu s Františkem Palackým stála v čele českého národa a poté si vysloužila titul jeho vůdce. I když – jak se ještě ukáže – byl to nejenom tento přívlastek, který mu Čechové dali.

„Byl to hekticky oslavovaný miláček národa – několikrát zažil, že nadšení obdivovatelé vypřáhli koně jeho kočáru a sami jej táhli v triumfálním průvodu pražskými ulicemi. Ale jindy mu dav uspořádal před domem kočičinu a vytloukl okna. Sebevědomý obhájce základních občanských svobod, českého státního práva a jazykových požadavků na půdě říšského ústavodárného sněmu i ve vídeňské říšské radě, a zároveň autor posmívaného výroku, že svých práv se musíme domáhati po drobtech, i kdybychom drobty tyto sbírati měli pod stolem" (tyto věty jsme si vypůjčili od historika dr. Jiřího Raka). To všechno tedy byl František Ladislav Rieger. Věru, o málokom se naplnily verše Karla Havlíčka v jeho Křtu svatého Vladimíra jako o doktoru Riegerovi.

Tak to chodí na tom světě,
každou chvíli jinák:
dneska ctí tě za svatého,
zejtra budeš sviňák!

Velmi trefné. A ještě po víc než sto padesáti letech použitelné.

Dnes vám, bozi, vy ubozí!
kadidlo lid pálí;
a zejtra vás jako smetí
v kalužinách válí
Dělají si nové bohy
dle svého pohodlí,
koho včera oběsili,
k tomu se dnes modlí.

Narodil se 10. prosince roku 1818 v rodině mlynáře Václava Riegra v Semilech. I maminka Terezie z mlynářského rodu, ze Stavu u Nové Paky. Při křtu dostal jméno František Josef Jan. „Ladislava“ si připojil až později. Vyrůstal na mlýně, která (spolu s pilou) patřila jeho otci. Tam si také poranil ruku, což ho pak poznamenalo na celý život. Jeho prvním učitelem byl semilský kaplan Karel Hušek. Ten ho začal učit čtení, psaní a počtům, a František se učil dobře, byl velmi inteligentní, bystrý. V osmi letech byl na semilské poměry už natolik vzdělaný, že (podle svých vlastních slov) „jsem uměl vše, čemu jsme se ve škole učili, takže učitel můj se vyslovil, že neví, čemu by mě ještě měl učiti, a že bude potřebí, abych byl dán do města na školu vyšší.“ Všem bylo záhy jasné, že se ten nadaný a ctižádostivý chlapec nespokojí s osudem mlynáře, byť zámožného. Ovšem studium si musel na otci vyvzdorovat, naštěstí měl výborného spojence ve své mamince, ústřední to postavě Riegrovy domácnosti. Ona především rozhodovala o životní dráze svého syna. A tak odešel do Jičína, kde studoval gymnázium, a pak do Prahy, tam ho čekalo gymnázium akademické – jeho učitelem byl věhlasný Josef Jungmann. I zde vynikl, nejenom jako student, ale i jako básník, jeho prvotiny otiskly Květy. Opravdového básníka sice v sobě neobjevil, ale potkal, totiž Karla Hynka Máchu. Studovali spolu.

František Ladislav Rieger na portrétu Václava Brožíka (Časopis Zlatá Praha, 9. prosince 1898)

Po návratu domů nastala Františkovi doba těžkého životního rozhodování. Otec byl toho názoru, že těch studií bylo dost, že by se už měl věnovat taky mlynářství, jenomže (jak už to tu padlo) maminka věděla, že synek má na víc, a po delším přemlouvání vymohla na panu otci souhlas. Syn jí za to byl velice vděčný – však taky všechny své dopisy domů pak posílal především mamince. A jakému oboru se ten mlynářský synek chtěl věnovat? Právům. Pobyl rok ve Vídni rok, pak se vrátil do Prahy, kde se okamžitě zapojil do vlasteneckých kruhů a také hned projevil svoje organizační schopnosti.

Spoluzakládal Měšťanskou besedu, kde se pozdější čeští politici školili v řečnické a debatérské pohotovosti. Patřil k pořadatelům slavných českých bálů, a osobně se účastnil dráždění policejních orgánů. Spolu s dalšími mladými vlastenci odstřihoval z plakátů, oznamujících ples pražské veřejnosti, německý text. Dostal se také do styku s polskými emigranty, kterým pomáhal při dopravě knih do Haliče. Což se prozradilo, a Rieger (tehdy praktikant u hrdelního soudu) za to zaplatil čtrnácti dny policejního vězení. Jeho pro úřady nelibá činnost, a tato kaňka na jeho jméně, způsobily, že studium ukončil až v roce 1827. To mu bylo už devětadvacet let. Jeho promoce na doktora práv byla první českou promocí, při níž mladý doktor pronesl přednášku na obranu tiskové svobody… česky.

Už v dobách svých studií se tak František Ladislav Rieger objevuje přímo mezi elitou tehdejších národovců, kteří se rozhodli vybudovat stálé české divadlo a založili k tomu akciovou společnost. Její výbor byl volen na veřejném shromáždění, a tehdy sedmadvacetiletý Rieger (jak bylo uvedeno "kandidát práv a majitel mlýna") se umístil na 7. místě s počtem šedesáti hlasů. Ze známých vlastenců měl víc hlasů pouze František Palacký – pětašedesát. Takovou hvězdu českého nebe, jakou byl Pavel Josef Šafařík, zanechal Rieger daleko za sebou. Tato epizoda (i když ze stavby tohoto divadla pro odpor Metternichovy vlády sešlo) má pro nás význam i proto, že se s Riegrem setkáváme poprvé v souvislosti s divadlem, což bylo spojení, které trvalo celá desetiletí. Pro jeho politickou dráhu je ale ještě důležitější předcházející rok, tedy 1844, kdy vstupuje spolu s Aloisem Pravoslavem Trojanem a Antonínem Strobachem do řad Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Všichni tři jmenovaní byli (jen tak mimochodem) právníci. Všichni tři však pocházeli z mlynářských rodů, takže to vypadá, jako by budoucí moderní politika vzešla z mlýnic, popřípadě ze soudní síně.

František Ladislav, tento pracovitý mladý muž, se velice obával tehdejší metly, což byly souchotiny neboli tuberkulóza. Aby se této nemoci ubránil, použil na sobě originální léčitelskou metodu, na kterou vzpomíná Josef Václav Frič. Ten na liběchovském panství byl svědkem (při lesních procházkách), kterak jeho přítel, kdykoli narazil na mraveniště, „ihned vyskočil, a vykasav si rukáv, počal se pravou rukou v něm hrabati, a když značnou vrstvu lesních mravenců byl na kaši rozmačkal, na což jsem s překvapením patřil, přiložil pádnou svou ruku k ústům a počal výpar mravenčí šťávy do sebe dýchati.“ To by mu dnes u ochránců přírody neprošlo. Pro budoucí politickou dráhu však bylo významnější, že se rozhodl spojit léčbu s úsilím o poznání světa za hranicemi Českého království, a poté, co dokončil studia, odjel na evropský jih. V Itálii se chtěl kromě toho věnovat i studiu uměleckých a historických památek, jenomže psal se rok 1848 a vypuklo povstání. „Rád bych byl v těchto dějuplných dobách ve vlasti, ale člověk nemůže býti zároveň na dvojím posvícení.“ Urychleně se ale vrátil domů, a přitom šťastnou náhodou narazil ve Vídni na české poselstvo, se kterým se okamžitě zapojil do politických jednání s vládou, a od té chvíle už je při všech významnějších aktech „jara národů.“

František Ladislav Rieger (portrét neznámého autora)

Když byly vypsány volby do rakouského Ústavodárného shromáždění, navrhlo Riegra
jako svého zástupce hned pět okresů. Tento doktor veškerých práv a mlynář v Semilech (tak byl uváděn) se rozhodl pro svůj okres – železnobrodský. „Byl nejlepším řečníkem české parlamentní delegace, strhujícím a přesvědčujícím, a jedním z nejiniciativnějších a nejlépe školených členů sněmu vůbec. Hlásil se k vládní většině, jejíž páteří byli slovanští federalisté. Cílem jejich politiky bylo přetvořit Rakousko ve federativní útvar svobodných národních celků. Proto potírali politiku německých demokratů a Velkoněmců, kteří usilovali o včlenění západních částí Rakouska (včetně českých zemí) do právě reorganizovaného Německa.“ Když říšský sněm přesídlil z Vídně do Kroměříže (k čemuž došlo i Riegrovou zásluhou), hájil na jeho půdě občanské svobody. Zvláště významná z tohoto hlediska byla jeho řeč z 10. ledna 1849, v níž obhajoval první paragraf tzv. základních práv: „Všeliká moc ve státě vychází z lidu a vykonává se způsobem v ústavě stanoveným.“

V té době se ocitl na vrcholu všenárodní popularity. To se tenkrát sice neměřilo, ale podle jistého pamětníka si tehdy jeho podkrkonošští krajané říkali: „Ten mladý Lýgr sotva kdy ve svém mlýně bude obilí mlít, když umí pánům ministrům tak pořádně namlít jako v Kroměříži.“ První středoevropský pokus o zavedení parlamentarismu však skončil, jak známo, pod bajonety. Sněm byl rozehnán a Rakousko se vrátilo k „osvědčenému“ způsobu absolutní císařské vlády. „Rieger se po porážce revoluce nejprve uchýlil do ciziny, aby tam pokračoval v prohlubování svého teoretického vzdělání,“ píše historik dr. Jiří Rak. „Uvažoval dokonce o akademické dráze v oblasti národního hospodářství, jenomže univerzitním docentem se nestal, na pražské univerzitě nebylo možno sestavit komisi, která by byla schopna posoudit jeho česky psanou práci O statcích a pracích nehmotných a jich významu v národním hospodářství. Svou roli rozhodně sehrála i nelibost úřadů nad představou, že by se Rieger mohl dostat do bezprostředního styku s mládeží. Strávil tedy léta padesátá převážně soukromým studiem.“

V jeho osobním životě však ke změnám došlo. Velice se mu líbila Palackého dcera Marie – idealistka, a v mnohém ohledu opak jeho samého. On sám jí v dopise napsal: „Povznášejíc se vzhůru lehkou nohou odstrkujete od sebe svět se vším prachem a kalem jeho. Vy jste příliš velká básnířka v srdci svém – musíte se již konečně odhodlati vstoupiti do tohoto světa hříšného a poznat lidi takové, jací jsou. Troufáte si s mým průvodem do tohoto hluku světa se vydati?“ Marie si troufla. 15. srpna 1853 uzavřel čtyřiatřicetiletý František Ladislav Rieger s dvacetiletou Marií Palackou v pražském kostele Panny Marie Sněžné sňatek.

Ještě předtím, než Rakousko okázale zkrachovalo ve válce proti Sardinii a Francii, ještě předtím, než si mocnářství začalo svou slabost léčit návratem ke konstitučnímu životu, ještě předtím, než císař vydal v roce 1860 Říjnový diplom, tak Rieger sestavil pamětní spis, ve kterém (pod záminkou žádosti o povolení českých novin) předkládá seznam českých politických požadavků. „Máme krále českého, v němž vidíme potomka starých králů této země, oprávněného nástupce domu panovnického, jejž národ náš svobodnou volnou na trůn povolal a jemuž jen tímto způsobem holdujeme.“ Příznačné ovšem je, že kromě něho a Palackého se v Čechách našlo jenom dalších deset mužů, kteří se pod toto memorandum byli ochotni spolupodepsat. V představách Palackého a Riegrových žil dál český stát, složený z Čech, Moravy a Slezska, dobrovolně se zříkající části znaků své svrchovanosti ve prospěch vyššího státního útvaru. Ten měl zaručit Čechům bezpečnou budoucnost. Už s tímto pojetím radikálnější vlastenci nesouhlasili. Proti srsti jim bylo i účelové spojenectví českého hnutí a šlechty. Skutečná bouře však vypukla, když došlo k výbuchu polského povstání proti Rusku v roce 1863.

Konzervativní Palacký považoval povstání za tragické a neuvážené, za akt voluntarismu bez naděje na úspěch, a jeho zeť ho v tomto přesvědčení následoval. Budoucí mladočeši se ale postavili (i když jenom ústně) na stranu polských povstalců. Palackého a Riegra ocejchovali jako „naše výtečníky.“ Což nebyla pochvala, ale těžká ironie. Rieger – v té době už kandidát na „vůdce národa“ – dosud zbožňovaný – byl veřejně napaden jako zrádce, a jeho portréty, které doposud zdobily stěny českých společenských místností i vlasteneckých domácností, padaly jeden za druhým dolů. To­ se pak u nás opakovalo ještě víckrát. Taková hezká národní tradice. „Ještě naposledy se pak česká loajalita ke státu i k dynastii vzepjala za rakousko–pruské války roku 1866,“ píše historik dr. Jiří Rak. „Rakouské sny o nadvládě v Německu se zhroutily na severočeském a východočeském válčišti. Nová vláda vyhlásila v roce 1867 rakousko–uherský dualismus. Pro Riegra znamenal tento politický krok těžkou ránu, válka sama mu ale poskytla příležitost osvědčit osobní odvahu. Když se vracel do svého zámečku v Malči u Chotěboře do Prahy, byl zastaven oddílem pruské okupační armády, jehož velitel mu chtěl zabavit povoz. Rieger se s ním dostal do hádky, během níž Prusovi nabízel satisfakci, kterou mu může poskytnout každý čestný muž. (tedy vyzval ho k souboji). Byl zatčen a odvezen na velitelství v Českém Brodě, ale tam se zadostiučiněním zjistil, že chování pruských důstojníků se prudce změnilo v okamžiku, kdy zjistili, že jejich kriegskamarád Riegrovu výzvu k souboji odmítl. Český politik byl s omluvami propuštěn.“

František Ladislav Rieger (10.12.1818 - 3.3.1903), politik, publicista

Riegrova popularita se v těch letech vrátila zpátky k původním hodnotám. Účastnil se manifestační cesty do Ruska, a také velkého táborů lidu, což byla série celonárodních protestů proti nové ústavě. Stal se autorem deklarace českých poslanců, která zdůvodnila jejich neúčast na zemském sněmu i na říšské radě. Účastnil se jednání o zvláštním českém vyrovnání – takzvanými fundamentálními články mělo Království české přistoupit k rakousko–uherskému vyrovnání. Rieger žádal korunovaci císaře Františka Josefa I. jako jasný symbol. „Symbol úmluvy panovníka s historicko–politickým národem českým.“ Zmarem těchto ujednání si podunajská říše zasadila sama smrtelnou ránu, kterou v budoucnu nepřežije – pro Čechy se nyní stávala státem, který byl stále víc a víc pociťován jako cizí. Autorita panovníka klesla nesplněním korunovačního slibu na minimum. A nemusela. Jenomže – jak jsme bezpečně zjistili, historie nezná žádné kdyby. Ani v tomto případě. Císařský reskript, kterým byla korunovace přislíbena, byl u nás vytištěn na toaletním papíru – jako symbol váhy panovníkova slova.

A právě tehdy se Riegrovi přihodilo, že byl při svém návratu z vídeňského vyjednávání obklopen Pražany, ti vypřáhli koně z jeho kočáru a táhli kočár s i panem doktorem slavnostně městskými ulicemi. Roztržku v českém politickém táboře však nebylo možné zastavit. Nastupující mladočeši se vyslovili pro jednání s říšskou radou a zemským sněmem, ve kterém byla německá většina (Palacký s Riegrem s tím nesouhlasili), načež si mladočeši založili Národní stranu svobodomyslnou. Staročeši s mladočechy se vzájemně obviňovali z porušování „národní jednoty.“ Politika pasivní rezistence se nakonec ukázala jako neudržitelná i pro Riegerovy stoupence, a tak musel stárnoucí vůdce národa spolknout hořkou pilulku a souhlasit se staročeským vstupem do zastupitelských orgánů v Praze i ve Vídni. Už žádné velké politické body. Pár drobných si František Ladislav Rieger ještě připsal, například zřízení samostatné české univerzity, ale zápas o Národní divadlo prohrál, byl z něj vystrnaděn modernějšími mladočechy. Docela zřetelně už před sebou viděl konec své politické kariéry: „Věřte upřímně,“ napsal v dopise ministru Aloisu Pražákovi, „věřte upřímně, že si doopravdy přeji, aby Bůh tento kalich odňal ode mne, abych nemusil na konci své politické činnosti se toho dožít, aby národ si na mne vedl stížnost, že mou vinou jeho oprávnění stížnosti zůstaly nesplněny.“

Měl se však dožít ještě horších věcí. Bylo to na počátku 90. let, když vedl s českými Němci o takzvané punktace. My se jim samozřejmě budeme věnovat, ale teď pouze telegraficky, oč šlo: Punktace byl plán, který měl rozdělit české země podle převažující národnosti na německé a smíšené (česko–německé). Tento plán byl prosazován Němci a staročechy. Zavedením by začal národnostní rozpad země. Rázně byl odmítnut mladočechy a realisty. V následujících volbách byli staročeši drtivě poraženi. Nevýhodnost těchto smluv a faktické rozdělení země na dvě jazyková území, k čemuž by prosazením punktací došlo, daly mladočeským konkurentům do rukou konečně trumfové eso. Riegrovi uspořádaly davy před jeho domem „kočičinu“, a vytloukly mu okna. Nestor české politiky se pak stáhl do ústraní, a aby nebyl ušetřen ran ani v životě osobním, umírá mu v sedmapadesáti letech manželka. Jak je však v našich zeměpisných šířkách zvykem, poté, co se definitivně znemožnil, stal se zase oslavovaným symbolem, oslava osmdesátých narozenin byla doslova celonárodní, a když 3. března roku 1903 zemřel, byl jeho pohřeb snad nejslavnější ukázkou naší moderní funerální kultury. O jeho vážnosti svědčí čestné občanství ve více než dvou tisících českých měst a obcí, taky četné ulice, náměstí, nábřeží, sady a jiná veřejná prostranství byla po něm pojmenována, rovněž školy a další instituce a spolky, a v Semilech i jinde mu byly odhaleny pomníky, a až do dnešních dnů se připomíná pár jeho myšlenek. Kupříkladu tahleta z revolučního roku 1848: „Rakousko bude tak dlouho pohromadě, pokud my Slované budeme chtít.“

My jsme si ale do titulu této schůzky vypůjčili jinou jeho větu, kterou lze vztáhnout i na dnešek: „V práci a vědění je naše spasení.“

 

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová