860. schůzka: Laskavé, vlídné, útěšné, veliké dílo. A asi i věčné

O hudbě nepadla ani zmínka. Novináři se rozhodli psát raději o něčem jiném. Smetana stál v kulisách. Nikdo mu nepodal ani květinu. „Tak už jsem tuze starý, už tedy nemám ani psát, už ode mne nic nechtějí.“ Čertova stěna propadla. Zmizela pak ze scény na dlouhá léta. Smetana ji přitom považoval na svou nejdokonalejší operu. Když se vrátil do Jabkenic, zapsal si do deníku: „Jak rád bych náhle zemřel! Jsem na cestu onu připraven.“ Dcera Žofie mu musela odebrat revolver. Krátce nato ho postihl první záchvat mozkových křečí.

Bedřich Smetana na portrétu z Rabasova cyklu České hlavy|foto:Václav Rabas, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Rabasova galerie Rakovník, CC0 1.0, ©

Poprvé zazněla Smetanova opera Libuše při urychleném otevření Národního divadla 11. července 1881. To se uskutečnilo na počest příštího panovníka, korunního prince Ru­dolfa. Ten se svou novomanželkou oficiálně zavítal do Prahy. Divadlo se nahonem upravilo s tím, že se po vznešené návštěvě opět za­vře, řádně se dokončí a znovu "opravdově" otevře koncem září, o svátku českého patrona svatého Václava. V čele jeviště se sice skvěl nápis „Národ sobě“, ale národ, který se na divadlo desítky let po krejcarech skládal, tady chyběl. Do křesel za­sedla dvorní honorace, generálové, šlechta v plesových úborech, prostor zněl němčinou. Smetanu nepozvali. Ředitelství se obávalo, že by se před hosty mohl do­pustit nevhodnosti. Toužil dirigovat aspoň předehru, ale pořadatelé ho odkázali na pozdější, lidové otevření.

„Z opery se měla přehrát jenom směs výňatků, završená živým obrazem zpodobňujícím sňatek korunního páru, k čemuž by kněžna Libuše zapěla státní hymnu Zachovej nám Hospodine,“ píše v knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler. „Dvorní poradci se však vyjádřili, že princ stejně vydrží jenom na jed­no dějství. Smetana se pokusil proniknout do divadla postranním vchodem, bloudil pak za jevištěm, až ho pánové z ředitelské lóže z milosti usadili mezi sebe. Díval se na vytoužené představení a byl skleslý jako nikdy. O přestávce přiběhl ceremoniář, že si následník trůnu přeje poznat hluchého skladatele. Nastala splašená sháňka – Smetana neměl předepsaný oblek. Někdo mu ze sousedství nahonem půjčil cylindr. A tak hofmistr Smetanu uvedl – v čamaře a v cylindru.“ Princ přistoupil těsně k Mistrovi, oslovil jej zblízka a čekal tázavě na odpověď. „Císařská Milosti, já bohužel neslyším, jsem úplně hluchý, už šest let.“ Rudolf to zkusil znovu, hlasitěji. Bezvýsledně. Nato Smetanu odvedli stranou, konalo se totiž obvyklé udílení medailí. Rieger byl dekorován Řádem železné koruny. Smetanovi nedali nic. Večer se sešel s přáteli v hospodě U černého koně. „Celý se chvěju, protože mi nic není obtížnější, než souvisle mluvit – sotva vyslovím větu, nevím, co jsem myslil...“ Skákal nadšeně do hovoru, odchyloval se od tématu, všecky překřičel.

Pro Smetanu bylo mimo jakoukoli pochybnost, že se i při opakovaném otevření Národního divadla bude dávat jeho Libuše. Ozvaly se však i výhrady: „Máme znovu sledovat tu čtyřhodinovou nudu?“ Riegrův klan navrhl, aby příležitost dostal Dvořákův Dimitrij. „Nemůže mi být lhostejné, že druhé – a jak se do světa vyhlašuje: to pravé, jedině platné a s národem slavené otevření českého divadla nemá být otevřeno dílem k tomu schválně složeným a po celé desetiletí ucho­vávaným – totiž mou Libuši! Což mohu já za to, že první zahájení neby­lo to pravé, jen oficiální? Má se nyní Libuše odstrčit? Chci, aby se dávala zase – hned další operní představení může být jiná opera mých konkurentů!“ Než mohly vzplanout spory, vzplanulo Národní divadlo. V pátek 12.srpna 1881 navečer vyrazily zpod střechy Národního divadla kotouče dýmu. Hasiči se právě účastnili jednoho pohřbu, kvůli opravám vodovodního potrubí byl snížen tlak vody, hydranty kdosi odšrouboval. Ze svatostánku, z té zlaté kapličky nad Vltavou, která se budovala dvě desetiletí, zbylo úděsné spáleniště. Příčina požáru nebyla nikdy spolehlivě vysvětlena – vina se svezla na dvojici nedbalých klempířů od německé firmy – rozpačitý soud jim napařil týden vězení.

Smetana ten večer dorazil bryčkou na neratovické nádraží – protože vlak na Prahu měl zpoždění, vyhlížel ho z kolejiště, aniž si všiml, že za jeho zády se posunuje několik vagónů a že vozy rozjeté po spádu zaboči­ly právě na kolej, kde stojí. Zřízenec se sice rozkřičel, ale hluchý Smetana nic nezaslechl. V poslední chvíli se náhodou ohlédl – vteřinu zůstal leknutím přimražený – těsně před koly uskočil. Rozrušený tím přestálým nebezpečím jel do Prahy. Už od Vysočan zpozoroval dým i plameny šlehající z Národního divadla. Druhý den vyšly noviny černě zarámovány: „Zalkej, Čechie!“ Katastrofa vyburcovala Čechy k neskutečné obětavosti – do měsíce sebrali rovný milión zlatých. Odpřísáhli si, že nikoli až za dvacet let, ale do dvou roků postaví Národní divadlo znovu, a ještě krásnější.

Češi jako by začali chápat, koho v osobě Bedřicha Smetany mají (a koho v krátké době nato ztratí). Spory zcela utichly. Prodaná nevěsta měla svoje jubilejní sté představení 5. května 1882. Noviny už předtím otiskovaly výzvy k díkůvzdání, holdovací akt se peč­livě aranžoval: za plesání celého souboru snášel se z provaziště nápis složený z růží – Sláva Mistru Smetanovi! Uprostřed stálo křeslo pro oslavence, při nácviku v něm Mistra zastupo­val pan ředitel Maýr, udivený Smetana přihlížel zkoušce z kulis. Večer se velkolepě vydařil, divadlo bylo přeplněno až po střechu, vět­šina čísel se musela opakovat, publikum nepřestalo mávat šátky, nakonec byl za víření bubnů a hlaholu trub přiveden sám Bedřich Smetana, depu­tace z krajů ho obložily vavřínovými věnci a čestnými dary. Ty dary včetně šekové knížky a státních akcií vynesly Smetanovi přes 3000 zlatých. Chyběli jenom moravští hudebnici. Z Brna odmítli pozvání: „Nesouhlasíme s tím, že se jeden skladatel demonstrativně vynáší, kdež­to jiný skutečně výtečný skladatel český se zanedbává!“ Slovo „skutečně“ bylo dodatečně v textu škrtnuto. Dopis podepsal ctitel Antonína Dvořáka Leoš Janáček.

Po slavnostním představení se konal banket v Měšťanské besedě, kde Sme­tana pronesl poněkud šokující poděkování: „Věru jsem nikdy nepomyslel na takovou odměnu, jakou mne národ právě poctil... Prodaná nevěsta, pánové, byla vlastně jen hračka. Já jsem ji skládal ne ze ctižádostivosti, ale ze vzdoru, protože se mi po Braniborech vyčítalo, že jsem wagnerián a že bych ani v národním lehčím slohu nic nesvedl... Myslíte–li si, že mi děláte zvláštní radost, když Proda­nou nevěstu tak velebíte, jste na omylu; skoro by se mohlo zdát, že mým ostatním lepším operám nerozumíte – moje síla a radost jsou docela jin­de.“ Smetanův génius byl veliký. Tak veliký, že se sám v sobě nevyznal...

Vrcholem všech oslav, kterých se Smetanovi dostalo, bylo nové otevření divadla 18.listopadu 1883. (Samozřejmě, že se hrála jeho Libuše.) Pro Smetanu ještě jedna dobrá zpráva: nový ředitel Šubrt mu zvýšil plat na 1500 zlatých, navíc pro­sadil přiznání penze. „Snad se najde v divadle nějaký koutek, kde bych nikomu nevadil, nějaký – pardon – sloup...“ Vyhradili mu čestnou lóži, ve které seděl sám, marně vzkazoval svým dcerám. „Byl bych tomu velice povděčen, kdyby i maminka chtěla dílo takové, jako je Libuše, vidět a slyšet.“ To, k čemu se celý život upínal, už teď nestačil vnímat... V deníku roztrousil jenom zmatené poznámky o počasí a výdajích. Jeho duch nepří­tomně těkal, už ani vytoužené slávy se nedokázal zachytit... „Se mnou se stala velká změna! Prvně se mi přihodilo loňského prosince, že jsem pojednou a bez bolesti začal nerozumné slabiky vyrážet... a – a – tě – tě... a nic víc – jazyk byl k jedné straně stlačen a já nemohl vyřknout, co chci. Zpočátku se mohlo zdát, že si dělám žert, ale i oči a obličej zůstaly zkrouceny a já chňapal po vzduchu. Děti mysle­ly, že jsem se zbláznil. Za půldruhé hodiny jsem zase byl v pořádku. Po týdnu se všecko opakovalo v mnohem silnějším stupni: nemohl jsem vyjádřit myšlenku, ani číst jsem netrefil, zapomněl jsem jména osob, a nic než tě – tě – ně jsem křičel – mezi tím dlouhé pauzy při otevře­ných ústech. Doktor mi zapověděl cokoli číst, co by zabralo déle než čtvrt hodiny, zaměstnávat se hudbou mi zcela zakázal – nesmím pranic na to myslet!“

To už se přiblížil poslední rok jeho života. Rozpad se prudce zrychlil, zlom byl patrný na chování i zjevu, jasných chvil den ze dne ubývalo. Smetanovy nálady se krajně vychýlily – stavy rozrušenosti se střídaly s naprostou vyhaslostí, neschopnost zvládnout své věci i sebe vyvolávala plačtivé výbuchy. „Někdy bych do všeho kanónem střílel!“ Nic ho nedokázalo uspokojit, pořád něco ztrácel, postrádal a rozčileně hledal, a nešlo jen třeba o škatulku s tuctem dukátů, či o doutníky, kterých se nemohl dopočítat. Nikdo nebyl s to mu vyhovět, děti bylo nutno držet stranou, stranou se držela i manželka Bettyna, psali si spolu. Smetanu posedlo podezření, že ho chce zničit, odmítl od ní přijímat potravu... vyhladovělý pak hltal, na co padl ve spíži. Jeho žaludeční potíže se vystupňovaly v dá­vení, postava vychrtla. Neměl klid. Prchal před hrozivými přízraky, které se mu zjevovaly, zdě­šen se zamykal. Jindy mizel v lesích, šaty zavěsil na suk, zabloudil v zasněžené krajině, cizí lidé ho přivezli zkřehlého, vyčerpaného. „Jednou unikl až do Prahy,“ píše ve své knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler. „Bůhví, jak to mohl sám dokázat. I když bylo srpnové parno, vězel v bobřím kožichu, šoural se nachýlen po Národní třídě a neúčastně, bez ustání smekal klobouk. Objevil se i mezi přáteli v Měšťanské besedě. Nerozpoznával už sice, kdo je kdo, ale nerušené a s nadšením své družině líčil, jak do jeho jabkenické světnice přicházejí zástupy překrásných a skvostně odě­ných dam, jak k němu prostupují zamčenými dveřmi a on s nimi dvorně žertuje a vybízí je do Prahy, kde by si zajisté užili více zábavy.“

Věřil svým halucinacím, nerozlišoval ani dávné děje od nových, všecko mu splývalo v jeden proud. V době, kdy už si počínal víc než pošetile, kdy nesestavil v dopisech souvislou větu a pletl si členy své rodiny, zůstávalo v nemocném mozku jedno centrum nezasaženo – jako v izolované přihrádce odolávala schop­nost hudební tvorby. „Už jenom proto, aby se jednou vědělo, co se děje v hlavě muzikanta, který je v takovém stavu jako já,“ tak začal pořizovat záznamy. Podobal se lékaři, který naočkován smrtící nákazou zkoumá na sobě prů­běh choroby a podává o tom přesnou zprávu. „Život je maškaráda, křepčení na jevišti světa, jenž se hroutí.“ Pořád skládal. Začal psát Pražský karneval. Zvládl denně stěží řádku, paměť ho zrazo­vala, pletl se v klíčích i v osnovách, ale byly to jenom písařské chyby, nápady mu nechyběly. Sotva dokončil úvod, pocítil blízkost smrti, sáhl po libretu Shakespea­rovy Violy, které obcházel deset let. Teď mu připadlo, že z ní udělá operu světového významu. Přestal si práci dávkovat, vstával k ní i za noci. Hned si nápad přehrával, a protože kdekoho budil, přikryl struny peřinou. Nestačila mu klaviatura, pokračoval ve hře i na zdi. Zapomínal, co si zapsal. Řadu úseků skládal znovu a znovu, modrou tuž­kou si musel označovat, kam až došel, nato je opravoval. Pletl si význam slov – namísto „šlechetník“ psal „schlackenstrick.“ Přestával rozumět textu. „Snad mrtvola jen zachráněna? Ach, ubohá to děva mladá, tak spanilá jak jarní květ!“ Z těchto veršů vznikla v jeho mozku zkomolenina: „Snad mrtvola jest jen zachráněnéj! Tak zachráněn, tak spanilá, jako mluvívá jeden květ.“

Nepříčetný záchvat

Zaměňoval osoby, vpisoval k notám francouzské, švédské, italské a ně­mecké poznámky. Pokračoval v partituře opery, jako by šlo o symfonii a hned nato přešel ke kvartetu. Svůj rukopis prokládal rukopis nadšenými výkřiky: „Sláva Viola! Věčně ať – slavně slávu nese! Dnes v lednu 84 veřejné představení pro hudebníky zasloužilé – mnou všem koncertám, a divadlem, operám! Sláva!“ Dne 25.února 1884 nadepsal „Poslední arch.“ Až dosud se jeho skládání řídilo logikou, stačilo správně rozluštit zápis – až sem skládal velkou muziku. Jeho tvorba neupadala, klesla na­ráz. Ztroskotal na 365. taktu. Zmocnil se ho nepříčetný záchvat, začal rozbíjet zrcadla, obrazy, pálil po sobě všechno, čeleď ho musela násilím zadržet, střídali se, aby ho uhlídali. Stěžoval si na všecky strany, chrlil umanuté dopisy, písmo se mu borti­lo, nedokončoval věty. „Celý leden jsem nevěděl, ač budu živ! Neb gáže mi dávala peníze, bylo radost, že je to tak. Po dnes jest to tak. Výjimkou jedinou, že 114 zlatých nás neudělali mé přání. Na 30 dní rozdělené, nedostane nikdo z toho také žádné měsíční, může žebrat jako před tím, docela. Doufali, že obdrží od toho aneb od jiné, tak se směj lil! Jmenovali leden jeho radost a jeho opakování, holou nemožnost! – Co se bude dít, když únor také bude pořád únorem!!!? Na to očekávám odpověď vbrzku, poněvadž by se taky měsíce další, březen, duben, a květen, na sv. Jána v květnu – a co přijde po lednu – leden, leden – ponislim, že leden a leden! Bed­řich Smetana všude, a tak dlouho, jak kdo chce, jen ne peněz, to nenaj­de nikdo...“

Tak nadešly jeho 60. narozeniny. Uvědomil si to v jediné jasnější chvilce – poslal sám sobě pohlednici s blahopřáním. Bez jeho účasti byl proveden Pražský karneval, působil jako zvuková změť, považovali jej za pomatený výplod, neporozuměli hudbě, která je přesahovala, která k nim doléhala vlastně už z příštího, dvacátého století. Horečně všecko uváděl v nepořádek, celé hodiny prokřičel, vykláněl se z otevřeného okna a kynul na pozdrav pomyslným davům svých ctitelů, podomek ho přitom musel držet, aby nevypadl. Popovídal si s mrtvým Wagnerem i císařem Ferdinandem, slyšel je mluvit z kouta, psal vzkazy Beethovenovi, Mozartovi, Lisztovi. Znenadání zaútočil proti členům své rodiny, mířil napřaženými prsty proti očím. Všichni už byli utýráni, situace se zadrhla, nezbylo než odvést nemocného do ústavu.

Bedřich Smetana (2.3.1824 - 12.5.1884), hudební skladatel|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

22. dubna 1883 byl sychravý, deštivý den. Ze zvonice se neslo klinkání zvoucí na jitřní mši. Připomínalo umíráček. Před jabkenickou myslivnou čekal krytý kočár. Kočí Bím práskl do koní. V pražském blázinci u Kateřinek ho převzal obrovitý dozorce. Mistr vo­lal za odcházející posluhovačkou Annou Čapkovou: „Neopouštěj mě, Káčo, zůstaň u mě!“ Hladil pak hlídače po rukávu. Odvedli ho na oddělení pro nebezpečné chovance do cely 172. Svítilo do ní slunko, ze zahrady se ozýval zpěv ptáků. Lékař Smetanu vyšetřil a vyplnil zprávu, měla číslo 11 156: „Pacient už nezvládá žádnou z tělesných funkcí, očišťován pláče a prosí o pomoc, řeč má huhňavou, nikoho nepoznává, jeho smích se podobá sténá­ní, fantazie se obírá velikášskými bludy, vědomí je zcela zkalené, pra­vicí udává takt, hučí při tom.“ Mistra soustavně navštěvoval jeho přítel Josef Srb, úředník městské záložny a hudební nadšenec, staromládenecký podivín a duše pečovatelská. Udělal mu poslední radost pytlíkem plným mosazných penízků. Jinak nikdo k nešťastníkovi nesměl. Po třech týdnech – v pondělí 12.května 1884 – vstal z postele, pokusil se dojít ke dveřím, a klesl mrtev. Byla půl pátá hodina odpolední.

Nález z pitvy

„Hlava spočívala hluboko v podušce, pramen šedých vlasů spadl do čela, bílá tvář vypadala zcela pokojná, bez stopy smrtelného zápasu, jen pěsti na prsou byly křečovitě sevřeny.“ Pitvu provedl za asistence čtyř odborníků patologický anatom profesor Jaroslav Hlava. Do nálezu na­diktoval: „Postava špatně živená, pokožka sinalá... lebka 18 cm dlouhá, 14 cm ši­roká. .. váha mozku 1250 gramů... červená atrofie čelního laloku... ve čtvrté komoře nejstarší změny... z ohledání vychází najevo, že šlo o progresivní paralýzu dlouho se vlekoucí.“ Progresivní paralýza. To mělo být postižení mozku, způsobené pohlavní nemocí zvanou syfilis. Jenomže všechna další zkoumání Smetanových tělesných pozůstatků tuto diagnózu popírají. Profesor Hlava uvádí v pitevním nálezu ještě další závažné údaje: „Mozek byl méně rýhován než obvykle, závity byly mohutnější. Kora je vesměs zúžená, 3 milimetry silná a zhnědlá.“ Průměrná síla mozkové kůry je 6 až 8 milimetrů. Smetanova byla třímilimetrová. Jak uvedl i neurolog, profesor dr. Ivan Lesný: „Existuje nemoc zvaná Pickova korová atrofie, tedy zúžení, ztenčení moz­kové kůry, která má za následek demenci. Je druhým nejčastějším degenerativním onemocněním mozku. Ve srovnání s Alzheimerovou chorobou přichází v relativně nízkém věku, třeba po padesátce.“ V době Bedřicha Smetany byla Pickova nemoc ještě málo známá. „Její příznaky jsou prakticky shodné s příznaky skladatelovy nemoci.“ A ohluchnutí? K tomu mohlo dojít až po letech, následkem úrazu, který utrpěl jako desetiletý po výbuchu láhve, naplněné střelným prachem. Ani nadměrný hluk, způsobený hudebními nástroji, mu nepřidal; kromě toho byl Smetana náruživý myslivec a teh­dejší střelné zbraně byly mnohem hlučnější než jsou ty dnešní. Ve svých 38 letech už měl sluchové klamy, ve 46 na něm přátelé pozorovali nedoslýchavost.

Jak napsal ve své knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler: „Partitury jeho osmi oper představují 1900 notových stran. Klavírní, komorní a vokální skladby zahrnují zhruba na 750 opusů. Ve svém privátním životě byl nešťastný; v tom uměleckém, veřejném, byl navíc utloukán a vláčen malými českými poměry, lidmi, kteří na něm vymáhali jinou, menší, českou hudbu. Přesto všechno je jeho dílo kupodivu laskavé, vlídné, útěšné. Veliké… a asi věčné.“