864. schůzka: Jak to doopravdy bylo s Babinským, známým lotrem mexickým

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Sladký Kozina, Václav Babinský i S.K. Neumann si poseděli ve vězení Novoměstské radnice v Praze

Během této schůzky proletí kolem nás polovina jednoho lidského života. Ten život nepatřil žádnému výtečnému jedinci, jehož jméno jest do pomníku národa vytesáno zlatým písmem. Nebyl to žádný umělec, vynálezce, vojevůdce… ba ani politik.

Přesto jej dodnes zná drtivá většina z nás, a leckteré dítko školou povinné, jež byste živou mocí nedonutili zazpívat národní písničku, zná o něm nesmrtelnou odrhovačku. Václav Babinský.

Na kopečku v Africe,
stojí stará věznice ach ouvej.
Na kopečku v Africe,
stojí stará věznice, ach jo!

Seznam násilných trestných činů, loupeží i vražd Václava Babinského byl pozoruhodný. Narůstal. Pokratický Venca se potuloval (dnes použili nejspíš výrazu „operoval“) v okolí Teplic, Děčína, České Lípy, Mnichova Hradiště, Sobotky, Mladé Boleslavi a Mělníka. Uměl se velice rychle přesunovat z místa na místo – proto se mu trestné činy velice těžko prokazovaly. Několikrát byl sice zatčen, ale vždy se mu podařilo uprchnout. Věděl však, že se kolem něj síť zatahuje. Mnoho jeho společníků bylo pochytáno a on sám vždycky vyvázl jenom se štěstím. Děsila ho představa brněnské pevnosti. Ze Špilberku se prý nikomu nepodařilo uprchnout.

Vězňové se tetelí,
že maj blechy v posteli, ach ouvej!
Vězňové se tetelí,
že maj blechy v posteli, ach jo!

V Čechách hořela Babinskému půda pod nohama, a tak se rozhodl, že uprchne za hranice. Za cíl své cesty si vyhlídl Polsko, kde podle jisté (nepotvrzené hypotézy) mohli žít nějací jeho příbuzní. „Proto Babinský hledal rychlé peníze, aby mohl uprchnout do Polska a začít tam nový život,“ píše ve své knize o Václavu Babinském historik Adam Votruba. „Vystupoval pod jmény Josef Schmidt, popřípadě jako Sef ze saského Plottendorfu, a když se seznámil s Josefem Fischerem (synem řezníka a drobným zlodějíčkem), přivedlo ho to na myšlenku, že by mohl představovat také jako Josef Fischer.“ Byl v tom určitý záměr – chystal se spáchat zločin a chtěl tímto způsobem zmást stopu.

Mezi nima Babinskej
známej lotr mexickej, ach ouvej!
Mezi nima Babinskej,
známej lotr mexickej, ach jo!

Bylo to někdy začátkem července 1833, když si Babinský všiml pláteníka Johanna Gottlieba Blumberga, pláteníka z Hirschfeldu nedaleko Žitavy, který cestoval z Varnsdorfu do Teplic a měl při sobě značný majetek. Babinský se s ním musel seznámit a získat si jeho důvěru, protože z Krásné Lípy s ním šel společně směrem na Českou Kamenici. Spolu vypili v hospodě džbánek piva. Babinský své loupeže plánoval dopředu, ale tady není jisté, jestli celý čin provedl sám či zdali měl nějakého komplice. Rovněž nám není jasné, proč měl Blumberg tak naspěch. Poté, co dopil pivo (bylo devět hodin večer), pokračoval v cestě. Doprovázen Babinským. Kolem půl jedenácté se ocitli na poměrně odlehlém místě na polní cestě – u lesa mezi vesnicí Lískou a městem Českou Kamenicí. Tady buď čekala na Babinského pomoc, nebo se pustil do díla sám.

Proč vlastně vraždil? Pokud Babinský skutečně vraždil, tak byl (pravděpodobně) přesvědčen, že tentokrát se musí nepohodlného svědka bezpečně zbavit. Nešel na něj holí, která ho mohla omráčit, ale hned nožem. Na zavražděném se našlo osm bodných ran, několik ran řezných, a ještě dvě bodné rány na krku, z nichž každá by sama o sobě byla smrtelná. Když měl vrah jistotu, že je Blumberg mrtev, odebral mu všechny cennosti – peníze, bílý kartoun, nezapomněl ani na praženou kávu.

Běž, Babinskej, běž dolů
máš tam dole návštěvu, ach ouvej!
Běž, Babinskej, běž dolů
máš tam dole návštěvu, ach jo!

Po vraždě pláteníka Blumberga Babinský už na nic nečekal a namířil si to za hranice. Stihl však si ještě nechat udělat falešný pas na jméno Antonín Müller, řezník a obchodník s dobytkem. S tímto dokladem odcestoval přes Žitavu a tehdejší Prusko do Polska, které bylo už několikátým rokem zabráno carským Ruskem. „Pobyt v Polsku patří k obdobím v jeho životě, o kterém toho moc nevíme,“ přiznává historik Adam Votruba. „Pohyboval se v okolí Lodže, a vzhledem k tomu, že se v této oblasti často vyskytuje příjmení Babiński, že možné, že tu měl vzdálené příbuzné. Vysvětlovalo by to, proč si vybral raději Polsko než některou zemi německou. Dalším důvodem ovšem mohlo být i to, že mu mohlo polské (potažmo ruské) území připadat odlehlejší a bezpečnější vzhledem k velkému vlivu rakouské policie na území Německého spolku."

Lodž v 2. polovině 19. století - Nový rynek, dnešní náměstí Svobody

Babinský podle svých vlastní slov (uvedl to při pozdějším výslechu) si zakoupil v Polsku hostinec. Pokud kdy loupežníci zanechali své profese, tak se pokusili o usedlejší život právě koupí hostince. S poctivostí však většinou dlouho nevydrželi – bývalí lupiči stejně zůstali spjati se starým prostředím. Další zprávy naznačují, že se Babinský dokonce v Polsku oženil. Alespoň se to tvrdí ve vězeňském protokolu z roku 1841, kde je udán stav „ženatý“ s tím, že k sňatku došlo v Lodži.

Šel Babinskej, šel dolů,
uviděl tam svou ženu ach ouvej
Šel Babinskej, šel dolů,
uviděl tam svou ženu, ach jo!

Nakonec byl však Pokratický Venca v Polsku zadržen místními úřady pro podezření, že je Václavem Babinským, hledaným v Čechách pro různé zločiny. V polské vazbě byl držen celý rok. Vytrvale přitom popíral, že by byl totožný s Babinským. Tvrdil , že se jmenuje Antonín Müller, a odmítal odpovídat na kladené otázky. Nakonec se však přece jen přiznal a omlouval se, že se styděl přiznat ke svému jménu, neboť se tak zostudil, že je jeho jméno i v Polsku všeobecně známo a ví se, že je v Čechách stíhán. Nakonec ho roku 1835 vydaly polské úřady do Čech k trestnímu stíhání.

V dubnu tohoto roku byl Babinský už ve vazbě v Čechách a vyšetřování jeho zločinů bylo obnoveno. Soudní proces s ním probíhal až za pět let nato, v roce 1840. U historika doktora Jaromíra Jermáře jsme zjistili, z čeho byl vlastně Babinský obžalován. „Za prvé: vražda na Václavu Dominovi u Skramouše. Za druhé: loupežná vražda manželů Stránských v Maníkovicích. Za třetí: vyloupení berní pokladny v Dětenicích. Za čtvrté: domnělé loupeže v Brně a ve mlýně na česko-saských hranicích. Za páté: loupež ve mlýně u Anny Krouské v Brodcích nad Jizerou. Za šesté: poškození vozu hostinského v Upeřinách na Teplicku. Za sedmé: loupež u mlynáře Heineho v Mikulášovicích u Šluknova. Za osmé: loupežná krádež u převozníka Krejzy v Brozanech u Litoměřic. Za deváté: loupež u důchodního Jana Paula v Lysé nad Labem. Za desáté: loupežná vražda na Janu Blumbergovi v Horní Kamenici. Za jedenácté: násilí při zatýkání v Kuřivodách 19. ledna 1832. Za dvanácté: falšování cestovních dokladů.“
Babinskému velice přitížilo, že při jednom zatýkání pokousal rychtáře Václava Frankeho na palci, takže musel být čtrnáct dní v péči lékaře. Zranil rovněž jeho dva pomocníky.

Běž, má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach ouvej!
Běž, má milá, běž domů,
já mám zejtra popravu, ach jo!

Václava Babinského však žádná poprava – navzdory textu písničky – nečekala. Byl nakonec uznán vinným pouze z poloviny, tedy ze šesti ze dvanácti bodů obžaloby. V ostatních byl viny zproštěn. Při závěrečném líčení bylo uvedeno, že Babinský je pro veřejnost velmi nebezpečný, přitěžující okolností mu bylo popírání viny a falešná tvrzení k oklamání soudu. Nebyla mu ale prokázána žádná vražda, a to ho zachránilo před šibenicí. „Ani loupežnou vraždu maníkovického rychtáře Jiřího Stránského a jeho ženy Veroniky se nepodařilo Babinskému dokázat,“ uvádí historik dr. Jaromír Jermář.

„Také uloupená částka nebyla zjištěna. Jiřímu Stránskému bylo 39 let, jeho ženě 36 roků. Soudní spisy udávají, že vraždu muselo provést několik osob a že mezi nimi byl někdo, kdo znal velmi dobře místní poměry. Vrahové se dostali po žebříku na střechu a střechou dovnitř. Svědek František Prskavec uvedl, že tu noc potkal dva muže s žebříkem, ale pro tmu je nepoznal. Jiný svědek, Jan Cimr, viděl dva, později tři jiné muže poblíž myslivny. Svědek Jiří Kostka z Bílé Hlíny uvedl, že u hajného Víka v Maníkovicích bydleli v té době neznámí a podezřelí muži. Hajný Vítek uvedl, že Babinský je skutečně podobný muži, který u něho pod jménem Josef Schmidt s osobou ženskou přespal. V okolí se proslýchalo, že rychtář Stránský ubytoval ve své chalupě neznámého nocležníka, který se druhý den vrátil a nocoval zde opět. Večer prý několikrát vyšel na dvůr a o půlnoci vrazila do chalupy tlupa lupičů a provedla předem připravenou vraždu. Podle názoru soudců však nebyly přímé důkazy pro vinu Babinského na tomto zločinu, zvláště když svědkové František Bitner a jakýsi Proksch uvedli souhlasně s Babinským, že on v té době byl na jiném místě a zabýval se podloudnictvím přes hranice. V soudních spisech je však uvedeno, že výpovědi těchto svědků je nutno brát s rezervou vzhledem k jejich minulosti. Soud také konstatoval, že důvodné podezření z podílu Václava Babinského na této vraždě je, protože se pohyboval v blízkém okolí. V té době byl totiž zadržen u Bílé Hlíny (3 kilometry od Maníkovic), hned však uprchl. K vraždě manželů Stránských se Václav Babinský nikdy nepřiznal a také nikdo nikdy nebyl za tuto vraždu odsouzen.“

V závěrečném líčení 1. prosince 1841 dostal Václav Babinský 20 let těžkého žaláře. Jeho družce Lény neboli Apoleně Hoffmanové nadělil soud 12 let těžkého žaláře. Ve vězení záhy poté, co nastoupila trest, zemřela na chrlení krve v pražské trestnici. Bylo jí jedenačtyřicet let.

Pevnost na Špilberku

Babinského odvezli do Brna. Do jednoho z nejobávanějších žalářů rakouské monarchie. Právě do toho Špilberku, kterého se Babinský při každém svém zatčení obával. V době, kdy nastoupil svůj trest, mu bylo téměř čtyřicet pět let, přičemž posledních pět let prožil ve vazbě. Vrata pevnosti se za ním zavřela. Stejně jako u každého trestance byl i v tomto případě krátce po jeho příjezdu vyhotoven ohledací protokol o novém vězni. Lze se v něm dočíst toto:

„Václav Babinský, všeobecně zvaný Venca z Pokratic nebo Pokratický Venca, také Josef Schmidt, František Malý, Antonín Müller a Josef Fischer. Z Pokratic, příslušný do města Litoměřic v Čechách, pětačtyřicetiletý, katolík, ženatý, bez zaměstnání, sloužil dříve jako prostý vojín u Wellingtonova pluku. Od roku 1830 se zdržoval v Pokraticích, roku 1832 uprchl z pražské trestnice a oženil se v Lodži v ruském Polsku, odkudž byl vydán. Jako spoluviníci jsou uvedeni: Bartoloměj Klopschütz, František Antonín Vater, Apolena Hoffmannová, Michal Latner a Ignác Bittner.“

Babinský se rozsudkem nedal deprimovat. Od počátku přemýšlel, jak by se dalo ze střežené pevnosti uprchnout. Když se upnul na tento cíl, tak mu to pomáhalo vnitřně se s těžkou situací vyrovnat. Koneckonců, něco podobného se mu už několikrát povedlo. I když… pravda… nikoli ze Špilberku. Nic nebyla platná jeho hlášení, že chce učinit důležité udání a že žádá o nové vyšetřování. Byl sice (poprvé) vyslechnut, ale to také bylo naposledy. Další jeho žádosti byly zamítnuty.

Když ho vedli uličkou,
praštil kata paličkou, ach ouvej!
Když ho vedli uličkou,
praštil kata paličkou, ach jo!

Do trestanecké kmenové knihy na Špilberku přibyly o Václavu Babinském nové zápisy. jako kupříkladu tento (v rubrice „tělesný a mravní stav“): „Zdravý, ostatně velmi odvážný, zatvrzelý, všeobecně veřejné bezpečnosti velmi nebezpečný člověk. Byl ve spojení s rozšířenou tlupou lupičů a zlodějů, je velmi vychytralý a podnikavý, dvakrát se pokusil nanejvýše smělým, s nebezpečím života spojeným způsobem o útěk z vězení a svedl k tomu i jiné.“

V prvních letech svého uvěznění se o útěk skutečně pokusil, jenomže ani jedenkrát se mu to nepovedlo. Jako nebezpečného vězně ho pak čekalo zostření podmínek, za nichž byl vězněn. A tak změnil taktiku. Rozhodl se, že přesvědčí vězeňskou správu o své nevinnosti a počestnosti.(Komu jinému by měli víc věřit?) Začal se chovat naprosto vzorně. Opatřil si růženec a neustále ho nosil u sebe, aby ukázal, jak zbožný je člověk. Když se konaly nedělní mše pro vězně, hlásil se, že to bude on, kdo bude vězňům předčítat modlitby – dokázal přitom předčítat česky i německy. Chtěl, aby to byl právě on, kdo bude při kostelním zpěvu předříkávat verše. Jak léta šla, jeho snaha se sice nesetkávala s úspěchem, on však v ní neustával. Sám postupně přivykal přehnanému způsobu pobožnosti a nepozoroval, jak se to ostatním jeví nápadné. Anebo to pozoroval, ale bylo mu to jedno. Hlavně nepřestával doufat, že dosáhne prominutí alespoň posledního zbytku trestu. Za dobré chování.

Pohled ze Zebína na obec Valdice s trestnicí pro muže v Kartouzích, 20. léta 20. století

Když bylo v 50. letech 19. století rozhodnuto zrušit trestnici na Špilberku, museli být vězňové dopraveni jinam. Přes čtyři stovky jich byly převezeny do takzvaných Kartouz, což byla věznice ve Valdicích u Jičína. Mezi nim byl i Babinský. Když se po dvaceti letech přiblížilo jeho propuštění, požádal ředitele věznice, že by chtěl zůstat ve službách věznice. Státní zastupitelství rozhodlo, že bude doporučen kongregaci milosrdných sester v Praze, a sestry usoudily, že by Babinského mohly zaměstnat jako zahradníka ve svém klášteře v Řepích.

Když ho vedli k popravě,
dal katovi po tlamě, ach ouvej!
Když ho vedli k popravě,
dal katovi po tlamě, ach jo!

Ve skutečnosti nastoupil v nalezinci v Řepích u Prahy – jako zahradník. Svět venku ho zaskočil, za těch pětadvacet let, co byl za mřížemi se velice změnil, ale v klášteře se mu líbilo. Panoval tu klid a řád, a na řád si on v posledních letech zvykl. Děti z nalezince si ho oblíbili a on jim vysvětloval, co vlastně na té zahradě dělá. Pookřál. Vracela se mu chuť do života. „Jednoho dne došlo k tomu, že se Babinský dozvěděl o své slávě. Buďto zaslechl písničku, v níž se popisovaly jeho skutky; nebo se možná o něm mluvilo v nějakém hospodském rozhovoru. Dal se s neznámými do řeči a prozradil jim svou totožnost. Když byl požádán, aby vyprávěl něco ze svého života, pokusil se jim vyhovět a byl překvapen i polichocen zájmem, který jeho vyprávění vzbudilo.“

A tak štamgasti v hostincích U Velkého dvora a U Zlaté lodi slyšeli, jak přepadal a olupoval v lese kupce na cestách. O tom se dočetl v románech, které byly o něm (mezitím co seděl na Špiberku a ve Valdicích) napsány. Stal se v Praze známou, populární a dá se říct i "váženou" postavou. Do svých oblíbených hospod chodíval oblečen vždycky v černém. Pod vysokým škrobeným límcem nosil černou biedermaierovskou kravatu. Klenuté čelo a bílé licousy mu dodávaly důstojného vzezření.

Mezitím byl v Řepích zrušen nalezinec, namísto něj zřídili polepšovnu pro ženy a dívky, kterou brzy nato předělali na ženskou věznici. A Babinský stále zahradničil.
Někdy zcela zapomínal na svůj dřívější život loupežníka a vraha a zlobil se na zkaženost dnešního světa. Když mu někdo vyprávěl o jakési nepravosti, prohlásil rozhořčeně: „Ne, to už nelze snést, jak špatný jest dnes svět! Poctivý člověk musí se skoro bát jít po silnici!“ A ze všeho nejvíc s stěžoval na lidskou ničemnost, jež se projevovala neustálými krádežemi jeho jablek, jahod a růží. Poslední čtyři roky svého života už pro slabost, stáří a úplnou hluchotu nemohl zahradnické práce vykonávat. Svou prací se však pyšnil, a když viděl někdy pěknou květinu, volával na sestru, která šla kolem: „Hle, podívejte, tu jsem já vypěstil!“ Nezahálel ani ve vysokém věku – pletl košíky a slaměné koberce. Matka představená si poznamenala, že jich napletl na několik let dopředu.

Hrob Václava Babinského v Praze - Řepích

V pátek 1. srpna 1879 v půl druhé odpoledne klidně a při plném vědomí skonal. Dožil se osmdesáti tří let. Byl pohřben na hřbitově pro trestanky v Řepích. Původní náhrobek byl nedávno nahrazen náhrobkem novým. Dodnes se na něj přicházejí lidé podívat. Na hrobě Václava Babinského se pravidelně objevují čerstvé květiny.

Když mu hlavu usekli,
dali mu tam fusekli, ach ouvej
Když mu hlavu usekli,
dali mu tak fusekli, ach jo!

Na fusekli petržel,
aby dlouho vydržel, ach ouvej
Na fusekli petržel,
aby dlouho vydržel, ach jo!

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.