865. schůzka: Malíř pokojů (a olejů)

Příjmení Navrátil, kterým jsou podepsány jeho obrazy, nosil od svých dvou let. Kdyby v polovině 19. století nezazářil zjev Josefa Mánesa, byli bychom dnes pravděpodobně považovali za nejvýznamnějšího malíře právě jeho. Ve své době byl však tento mimořádný umělec považován spíše za řemeslníka. Tak také býval uváděn. Jako „malíř pokojů |(i obrazů). Zimmer– und Oelmaler.“

Malíř Navrátil pocházel ze starého českého rodu, jehož příslušníci se psali Nevrátil a okolo roku 1730 přišli do města Slaného z nedaleké vsi Rynholce. Otec Josefův, František Nevrátil, byl ve Slaném krejčím. Oženil se s Annou Pyšnou, o dvě léta mladší a měli spolu šest dětí, z nichž poslední byl Josef Matěj, narozený 17. února 1798. Dům ve Slaném, kde Nevrátilovi žili, nedlouho předtím, než Josef přišel na svět, vyhořel, ale rodiče ho opravili, prodali a přestěhovali se do Prahy.

Josef Matěj Navrátil: V zahradní restauraci|foto:Profimedia

V roce 1800 otec František dal úředně změnit své rodové jméno Nevrátil na Navrátil. Změnil nejenom příjmení, ale i profesi. Krejčovinu pověsil na hřebík a vyučil se malířskému řemeslu. Nikoli na akademii, i když ta už byla založena (krátce předtím, v roce 1799). Vyučil se malířem… pokojů, načež si otevřel malířskou dílnu na Starém Městě pražském v domě U Zlaté abecedy. Později měl snad provozovat i vinárnu (U Zlatého zajíce) se údajně jmenovala, ale je to jenom domněnka, chybí důkazy. Doloženo je, že se odstěhoval do domu U Zlaté husy. (To zlato ho zrovna přitahovalo…) Každopádně to byl čilý a až překvapivě podnikavý člověk. Je kupříkladu známo, že ještě ve svých osmašedesáti letech se zabýval pokusy o zvýšení úrodnosti obilí chemickou cestou. Neměl však úspěch. Vlastně to byl takový předchůdce Járy Cimrmana.

„Předpoklad, že se Josefa už od dětských let zasvěcoval jeho otec, není pravděpodobný,“ píše o Navrátilovi Dimitrij Slonim ve své knize Josef Navrátil, repetitorium historie života a díla. Autor není kunsthistorik ani dějepisec vůbec, nýbrž jeden ze zakladatelů české virologie a imunologie, docent doktor medicíny, který se mimo jiné zasloužil o likvidaci dětské obrny v Československu. Jeho koníčky jsou fotografie a pak (hlavně) Josef Navrátil. „Ale by to malíř z boží milosti.“ Při svém pátrání po jeho životních osudech, které bral srovnatelně poctivě a do hloubky jako svůj hlavní vědecký obor, došel pan doktor ke zjištění, že „František Navrátil, původně krejčí, se vyučil malířem, a to malířem pokojů až roku 1814, kdy jeho synu Josefovi bylo už 16 let. Teprve potom Navrátil–otec vzal do učení svého syna Františka a ještě později mladšího Josefa.“

Ten mohl doma nabýt leda nějaké řemeslnické zkušenosti, ale kromě toho získal i určité hlubší výtvarné vzdělání, hlavně v kresbě krajin. Zřejmě se učil krajinomalbě u Karla Postla, vedoucího krajinářské školy na pražské akademii. Byl i žákem Ludvíka Kohla – ten vyučoval na "c. k. normální škole pražské" a vedl bezplatné večerní kursy kreslení. Ale jak se dostal k výtvarnému vzdělání syn malíře pokojů? V oněch dobách bylo požadováno, aby dobří malíři pokojů měli vyšší výtvarnou úroveň než běžní řemeslníci – proto se vzdělávali na malířské akademii. Na ni byli v července roku 1819 přijati i bratři František a Josef Navrátilovi. František byl zapsán jako malíř pokojů; Josef jako krajinář (zřejmě proto, že už předtím prošel krajinářským školením). Oba Navrátilové ukončili akademii za čtyři léta nato. Při studiích nebyli nijak vynikajícími žáky. Zvlášť Josef Navrátil se svým vrozeným, hlubokým citem pro barvu, ke způsobům malířské výchovy na akademii nikdy nepřilnu. Tam se totiž prosazovala malba historická – antická, náboženská a světská – důraz se kladl na kresbu, linii a kompozici, malířská barevnost se neuznávala.

Brzy potom, co opustil akademii, ji Josef založil vlastní dílnu v Petrské ulici na Starém Městě. Ta prováděla malířské a dekoratérské práce. Zprávy, uchované na Pražském hradě, svědčí o tom, že pracoval s bratrem Františkem na Hradě a v domech vyšších úřadů v malostranském podhradí ještě během studia. Pak se mu podařilo vyhrát velkou zakázku pro Pražský hrad a zůstaly tady činným po celý život. A pak nadešel čas, kdy si troufl vystavit svoje obrazy. První svoje práce vystavoval jako šestadvacetiletý na výstavě pražské Krasoumné jednoty. Jeho hlavní technikou byl kvaš – malba malovaná klihovými barvami. Tady dosahoval nevídané barevné efekty. Je o něm také známo, že prováděl nejrůznější různé chemické pokusy, jen proto, aby účinek jeho malby byl silnější a aby se zvětšila i soudržnost barev a jejich trvanlivost. "Panu Navrátilovi, chvalně známému malíři kvašů, se podařilo sestavit zvláštní barvivo," napsal o něm pochvalný posudek profesor estetiky na pražské universitě Antonín Müller (jinak také plodný básník). „Toto barvivo malíři fresek několikerý prospěch zaručuje a obrazu jím na zdi vytvořenému propůjčuje neobyčejnou trvalost, takže obraz je zabezpečen proti ničivým vlivům prachu a vlhkosti. Takovou freskovou malbu je pak možno omývat bez obav, že by snad barva tím v nejmenším utrpěla. Jeho studium o látce jeho uměleckého tvoření zjednává mu právě takovou úctu, jako jeho nevšední nadání.“

Navrátil prodával i různé výjevy ze života, takzvané žánrové obrázky. A zdá se, že začal být záhy v kursu. Lidi projevovali stále víc zájem mít dům anebo byt vyzdobený právě od něj. Měl fantazii, dokázal si vymýšlet,a to nejenom náměty pro svoje malování, ale i různé kombinace svého řemeslného i výtvarného vzdělání. Byl například prvním, kdo u nás maloval romantická zákoutí mořských pobřeží, horských a skalních scenérií – jednak podle svých zážitků, ale také fantastické krajiny. Když kamkoli cestoval (a po své třicítce cestoval hodně, i po po cizině), všude se snažil zapamatovat si krajinu. Cvičil si tak paměť – výhradně skicoval a definitivně tvořil až doma, v ateliéru. Přitahovaly ho hory, ledovce, jezera, vodopády, horské štíty… také však chatrče a malebná zákoutí. Zemí jeho snů bylo především Švýcarsko. To nevynechal snad na žádné ze svých cest. Navštívil ale i Německo, Francii a Belgii.

Vraťme se ale domů. O klientelu nouzi neměl. Jeho náměty se líbily. Extra úspěch sklízel u bohatých měšťanů, kteří se chtěli přiblížit šlechtě, takže si přáli mít své příbytky umělecky vyzdobené. Jeho dílo bylo specifické tím, že hodně maloval na stěny, což však zavinilo, že se uchovalo jenom velmi málo jeho nástěnných maleb (i když za svůj život jich vytvořil hodně). Maloval nejen pro bohaté měšťany, dělal také zámeckou výzdobu. Snad nejznatelnější stopy zanechal na zámku v Liběchově. „Majitelem liběchovského panství (a také velkého domu na pražském Ovocném trhu) byl Antonín Veith, pokrokový vzdělanec, osvícenec, český vlastenec, milovník a podporovatel umění a kultury výtvarné, literární i hudební,“ píše ve své knize docent MUDr. Dimitrij Slonim. Zámek navštěvovali například filosof Bernard Bolzano, kněz, spisovatel a novinář František Matouš Klácel, František Palacký, Josef Jungmann, Václav Hanka, Karel Sabina, František Ladislav Rieger.

„Antonín Veith požádal tehdy už známého pražského malíře Josefa Navrátila o provedení umělecké malířské a všeobecné dekoratérské výzdoby svého zámku v Liběchově. Navrátil pracoval v té době na Pražském hradě, kde maloval většinu užívaných místností, včetně Vladislavského sálu, v souvislosti s očekávanou korunovací císaře Ferdinanda. Zahájil proto práce v Liběchově sice se zpožděním, zato ve velkém rozsahu: vyzdobil a vymaloval tu celkem asi 18 místností, a vypracoval i návrhy ve stylu druhého rokoka na užitkové předměty, jako byly například sekretáře, kamna, lustry, garnýže a různé další objekty, často bohatě zlacené či vyřezávané. Na stropě zobrazil výjevy z pověstí o Krokovi a Libuši a zasadil je do rokokového rámce.“

Během vší práce se Josef Navrátil stihl i oženit – s dcerou pražského měšťana a výrobce hedvábí Terezií Majoranovou. Narodilo se jim šest dětí, ale jenom třem – Josefovi, Antonínovi a Kateřině – se podařilo dožít se dospělosti. V pražském pivovarů U Kléblatů ve Spálené ulici se scházela společnost Nimrodů, pro jejíž členy (včetně sebe) namaloval Navrátil kvašem, na černém pozadí 18 obrázků–epitafů. Navštěvoval a vyzdobil čtyřiadvaceti zátišími výkladní skříně pražského vinárníka a lahůdkáře Chlumeckého v Železné ulici, jeho podnik se jmenoval "U Itala."

Namaloval pro něj i vývěsní štíty. V době, kdy pracoval na liběchovském zámku, poznal Navrátil Václava Levého. Byl to původně truhlářský učeň, kuchař, a také lidový řezbář. Jako sochař byl samoukem (u svého prvního učitele sochařství strávil snad jenom čtyři neděle). První větší sochařská díla tvořil v pískovcových skalách v lesích u Liběchova a Želíz na Kokořínsku. Nejznámější z nich jsou Čertovy hlavy, které si zahrály v několika českých filmových pohádkách. Je autorem pískovcových sousoší Blaník, Harfenice a Had. Majitel liběchovského panství Antonín Veith ho přiměl ke studiu v Mnichově a podporoval ho na něm. Jeho tvorba byla obohacená bezprostředním poznáním antického a renesančního umění, získala značnou formální ušlechtilost. Když se pak po letech vrátil zpátky do Čech, byl prvním učitelem Josefa Václava Myslbeka. A právě Josef Navrátil kreslil pro Levého vzory, podle nichž pak levý tvořil plastiky.

Někdy v době, kdy zdobil Liběchov, pracoval Navrátil i na Klenové. Ten patřil Františku Veithovi, bratrovi Antonína Veitha. Pro výzdobu zdejších stěn použil techniku, které se říká iluzivní táflování – tedy je to imitace dřevěného obložení stěn pomocí olejových barev. Salón na Klenové vyzdobil Navrátil freskami. Nástěnnými malbami zkrášlil dům svého přítele, mlynáře Václava Michalovice (ten se dřív nazýval Michalovicův mlýn, dnes je znám jako Vávrův mlýn, nachází se v něm Poštovní muzeum). Václav Michalovic byl v té době významným mecenášem umění a sběratelem uměleckých předmětů. První pokoj obsahuje ornamenty a květy především na stropě. Salonek v prvním patře, nazývaný Divadelní, obsahuje výjevy z her a oper, které se v té době hrály. Jsou to například Libušino poselství Přemyslu Oráčovi nebo Oldřich a Božena, Vysvobození krále Václava IV. lazebnicí Zuzanou. Nalézá se tu i Navrátilův autoportrét s paletou v ruce. Malíř pracoval i na zámku v Jirnech (který byl také v majetku rodiny Veithů). V té době také s různými členy Veithovy rodiny cestoval. Zvláštní pozornost na zámku v Jirnech si zasluhuje pokoj, který malbou vzbuzuje dojem horského altánu – však se mu také říká Alpský pokoj. Většina uměleckých kritiků a historiků se shoduje v tom, že byl nepřekonatelným krajinářem, hlavně v zobrazení alpských krajin. V Jirnech zanechal i svou vlastní podobiznu, dále výlet s rodinou Veithovou, jezero Wolfgansee a Bad Ischl. Nad okny a dveřmi vytvořil alegorie Vinobraní, Poezie a Umění.

V roce 1848 byla založena Jednota výtvarných umělců. Jejím prvním předsedou se stal malíř Josef Hellich. Po roce už měla jedenašedesát členů, nejčilejším z nich byl Josef Mánes. Od začátku musela bojovat s Krasoumnou jednotou a s Akademií, kterou řídil mnichovský malíř Christian Ruben (s tím jsme už měli tu čest seznámit se v příběhu Mánesově). Když Hellich ze své funkce odstoupil, byl předsedou zvolen Josef Navrátil. Ale vydržel jen dva roky, protože se společnost rozštěpila na dvě skupiny, vzájemně se napadající. Ostatně malíř už neměl na funkce moc času, protože po roce 1850 vyvrcholila jeho umělecká činnost (a také jeho majetkové poměry a společenský život dosáhly velmi dobré úrovně). Až teprve nyní si Navrátil – jako víc než padesátiletý muž – uvědomil své mimořádné umělecké kvality. Dá se říct, že sebevědomě uplatňoval svoji uměleckou činnost malířskou, kreslířskou, dekoratérskou i restaurátorskou při velkých zakázkách jako byl Pražský hrad, významné budovy, panská sídla, a především pak pro císařské zámky v Zákupech a Ploskovicích.

Ferdinand I., císař rakouský, poslední korunovaný český král - jako Ferdinand V. (toho dobře známe, Ferdinanda Dobrotivého, lidem českým byl znám a - a oblíben - coby Ferdáček) - tak tedy Ferdinand (když v roce 1848 abdikoval), přesídlil i s chotí a četným dvorem na z Vídně na Pražský hrad s tím, že jako letní sídla mu budou sloužit zámky v Zákupech a Ploskovicích. Jejich stav nebyl však zrovna reprezentativní. Proto došlo ke spěšné (a přitom rozsáhlé) renovaci, na které se podílel i Josef Navrátil. V Zákupech namaloval stropy v obytných i společenských prostorách ve druhém patře, ale navrhl i řadu doplňků pro zámecký interiér, jako například kachlová kamna, lustry, garnýže i tapety. Pro nárožní pokoj vytvořil historickou scénu Setkání Alexandra Velikého s Roxanou – samozřejmě, že je provedena navrátilovsky jásavými barvami. Když byl pověřen výzdobou ploskovického zámku, vyzdobil tam především stropy v prvním patře. Nástropní malby čtyř světadílů jsou v oválném a velkém sále. Svou inspiraci hledal Navrátil u italských barokních malířů, ale na rozdíl od nich svoje dílo provedl v přívětivých a jasných barvách. Zároveň s malbami Navrátilovými byl zámek Ploskovice opatřen sochařskou výzdobou sochaře Václava Levého.

Už jsme si řekli, že Josef Matěj Navrátil měl šest dětí. Nejvíc nadějí vkládal do svého syna Antonína. Narodil se jako třetí v pořadí, studoval malířskou akademii, nejdříve se věnoval kompozicím z českých dějin, později krajinám a žánrům. Zajímalo ho však nejenom malování, ale i dagueroptypie a vznikající fotografie. Je autorem daguerrotypie, zachycující jeho otce koncem 560. let 19. století. Pomáhal svému otci při malířské výzdobě zámků v Zákupech a Ploskovicích. K velké otcově žalosti však zemřel, den před Štědrým večer v roce 1859. Příčina smrti: scarlatina septica… tak to aspoň stojí v úmrtním zápise. V podstatě tedy na otravu krve, zřejmě následkem poranění při práci ve fotolaboratoři. Bylo mu pouhých třicet let. Jeho smrt znamenala pro otce velkou ránu. Zřejmě hluboce podlomila jeho zdraví a tvůrčí sílu.

V roce 1861 byl Josef Navrátil stižen mozkovou mrtvicí a ochrnul na pravou polovinu těla. Poté polehával, snažil se malovat levou rukou, hlavně zátiší, ale časem se přidružil vleklý zánět močového ústrojí, který vedl (spolu s ochrnutím) během následujících let až k úplné invaliditě. Právník a sběratel výtvarného umění dr. Prokop Toman, který je autorem první monografie o Josefu Navrátilovi, o něm napsal: „Pro bolestné rány osudu utíkal se častěji a častěji do ovzduší alkoholu. Byl častým hostem restaurací a vináren. V posledních dvou letech propadá úplně alkoholismu. Svou podobu z té doby zachytil na obraze, malovaném na železném plechu.“

Dům musel prodat a přestěhovat se. Živnost mu zřejmě zanikla. Živil se pak podomním obchodem svých drobných obrázků a skic… tedy: nejenom po domech, ale i po vinárnách a restauracích. Zbytek života strávil v ústraní jako víceméně nemajetný člověk. Zemřel 21. dubna 1865 a pochován byl pak na Olšanech do téhož hrobu, jako před pár lety jeho syn Antonín.

V německých novinách se objevily četné nekrology. Z českého tisku uveřejnil oznámení o jeho smrti jediný časopis, Lumír. V pěti řádkách bylo několik chyb.