750. schůzka: To se necítíte dosti zralou, abyste pověděla světu, co si o něm myslíte?

Brzy nato se ale dověděl, že jej chtějí poslat do čistě maďarského Egeru, což vyvolalo v rodině diskuse. Němec se proti tomu odvolal; uvedl, že neovládá jazyk a že tam nejsou vhodné školy pro děti. Když se Němcová obrátila na jednu vídeňskou známost, byl její muž ustanoven samostatným správcem sekce ve městě Miškolci, kde byly německé střední školy a v okolí slovenská menšina.

S tím už se Němec smířil, nikoli však jeho žena. Ta chtěla poskytnout svým dětem vzdělání v mateřštině. Dlouho se mluvilo o potížích, spojených s vedením dvojí domácnosti, o značných peněžních výlohách a nepříjemností Josefova osamělého života v cizině; Němcová si ale prosadila, že se odstěhuje do Prahy. Na novoměstském Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) si najali dvoupokojový byt. Pak se chladně rozloučili. On odjížděl mrzutý, že ho žena opustila, ona byla roztrpčená, že ji nechápe. Na druhé straně však byla šťastná, že je volná.

Já více po německu vychovávána byla

Svůj život si představovala růžově, i když musela vědět, jak bude s nepatrnými příjmy od muže těžký. V dopise datovaném v lednu 1851 napsala: „Já více po německu vychovávána jsem byla, a jedině moje babička, taková upřímná Staročeška, jakých posud leckde nalézáme po Čechách, ta mne napomínávala k lásce k vlasti, povídávala děje z historie české, a hleděla vždy zoškliviti mi němčinu. Jak jsem dorůstala, opírala jsem se proti tomu brojení, zastávala jsem ji, neboť jsem velké zalíbení nacházela v knihách německých, a to české čtení a ta řeč zdála se mi tuze sprostá. Byla jsem již kolik let vdaná, když se mi dostaly do rukou spisy Tylovy, ty mi hnuly srdcem, a živě mi na mysl uvedly dobrou mou babičku. Stála přede mnou skvěle, krásně, co obrázek prosté upřímné lásky vlastenecké. Vzpomínky na moje dětská léta obživly jasně v duši mé, a její srdečná napomínání jsem přemítala v mysli své a uznala pravdu jejich.“

Ilustrace Adolfa Kašpara k románu Babička (vydání z roku 1924)|foto:Adolf Kašpar, Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

V tom roce 1851 na babičku jenom vzpomíná, ještě o ní nepíše. To, co teď píše, je úplně jiná literatura: „Buďte tak laskava a můžete-li, zapůjčte mi až do úterka dvě zlatky nebo jednu.“ Když z vypůjčené stovky zlatých zaplatila činži a dala mužovi na cestu, nezbylo jí skoro nic. „Potřebuju peníze a dostanu je teprv v úterý, nevím tedy ani koho bych obtěžovala. Vy mně to nejspíše uvěříte a odpustíte.“ (Dopis byl určen Anně Hlavsové, majitelce krupařského krámu, kde nakupovala na úvěr.) „Také Vás prosím, byste mi ještě dva čtvrtce mouky k ostatní na dluh dala do úterka. Nemějte mi tu žádost za zlé, srdečným pozdravem zůstávám Vaše...“ Podepsaná Božena Němcová nejedla, byla bezradná, zoufalá a ve vysoké horečce poslala některé z dětí k doktoru Čejkovi, který ji u ní doma vyšetřil a kromě tohoto zpozoroval, že v domácnosti není ani chleba, ani krejcaru.

Teprve teď jí přispěchali na pomoc přátelé. Divili se, jak skromně žije, ale prý neměli tušení, v jaké bídě. Když se uzdravila, došel dopis z Uher od muže, a také peníze. Píše jí, aby přijela do Uher, do Miškolce. Jedno pozvání má však i do Brna, kde je na ni zvědavo celé českomoravské bratrstvo, chystající se právě na svůj první sjezd. Ve skutečnosti se jednalo o všeho všudy čtyři tři lidi, z nichž zaznamenáníhodní byli dva, především František Matouš Klácel, mnich augustiniánského kláštera v Brně, jinak blouznivec, který kuriózním způsobem spojoval náboženství s komunismem, a pak ještě Jan Helcelet, syn soukeníka, ale s francouzskými předky, který vystudoval medicínu, ale na olomoucké universitě a pak na brněnské technice učil národohospodářství. Matouš Klácel užuž viděl, jak bratrstvo mohutní, jak vzniká jednotka, jež násobena vytvoří další stupně organizace až k úplné jednotě na základě svobody, pořádku, rovnosti, vzájemnosti a pravdy. Němcovou ta myšlenka zaujala a přihlásila se za členku.

Na cestě za mužem do Uher

r_2100x1400_dvojka.png

Na cestě za mužem do Uher se stavila v Brně. Na nádraží ji čekal Helcelet, nedočkavý na nejvyšší míru, a vedle něho klidný, důstojný Klácel, pak jeden jeho klášterní kolega a ještě jedna sestra (v bratrstvu si všichni říkali bratře a sestro). Pršelo, nastoupili do kočáru. Vezli ji údolím řeky Svratky do myslivny pod Mniší horou (tady se dnes rozkládá brněnská zoologická zahrada), a tam pod nebem už rozjasněným prožili krásný večer při dobrém víně a klokotáním slavíků. Klácel s Helceletem se předstihovali v pozornostech, a když se po návratu do Brna sestra s klášterním druhem odporoučeli, odvedli ji do redakce Moravských novin, kde měla připravený nocleh. Jejich důvěrné hovory pokračovaly dále, přičemž starý přítel Klácel ustupoval čím dál tím víc mužnému, vášnivému a odvážnému Helceletovi, který pro Němcovou jen hořel. Před svítáním ji oba doprovodili k vlaku, který ji měl dopravit do Prešpurku. Tam přestoupila do pohodlných vozů uherské dráhy, které ji dopravily do Pešti. Tam už na ni čekal manžel se svým kočím. Setkání bylo smířlivé. Jemu se už vedlo docela dobře a ona se z cestování těšila.

Jenom z cestování? V brněnské redakci nebyla ta trojice stále pohromadě. Chyběl Klácel. Nebyl tu celou dobu přítomen, noc zřejmě strávil v klášteře, vrátil se až brzy ráno. „A co se týká nás dvou?“ Psal Boženě Němcové posléze Jan Helcelet. „Nuž, jak to mám vyřknouti, nemaje to sám ještě u sebe jasné. Předně dle mínění mého nepotřebuješ se za onu noc styděti, neboť i já jí nelituju. Jen prosím Tě nezažehnávejme toho malého okřídlence hned věrností! Štěstí lásky snad již samo sebou jest okamžité. Ani já ani Ty nejsme tak nevázaní, že bychom v tom snad na věky výmezně zalíbení nacházeli. Nechejme si to na svátky. Až nás zase příhodná doba svede, hodlám tě zase s dobrým svědomím zulíbati, jak v onu slavíkovou noc; do té doby... co bychom si marně smlouvami a úmluvami tu trochu poezie života v prózu překládali?“ Pozoruhodný postoj. Takový moderní. Prosím vás, nedělejte z té lásky nějakou vědu! Neřešme to!

Většinu milostných dopisů spálila

r_2100x1400_dvojka.png

Neznáme všechny dopisy, které si ti dva vyměnili, značnou část své milostné korespondence Němcová před smrtí spálila, další část zničili (prý) až ve 20. století její potomci. To, co se přihodilo v brněnské redakci, ty dva sblížila, a Němcová věří v Helceletovu lásku, zatímco on? „Jiná ale otázka jest, máme-li pro lásku ještě blázniti jako mladá chasa, máme-li pro lásku svobodu ztráceti. Nuž, to já odpovídám určitě: Ne, věru ne!“ Sešli se až za čtvrt roku nato v létě na Horách Matky Boží, což byly lázničky s divotvorným pramenem nad Českou Třebovou. Ten pobyt zprostředkoval bratr Klácel (bylo to jeho rodiště), a Helcelet prý jen na jeho přemlouvání zůstal na noc. „Nevím, jednal-li jsem po bratrsku či zrádně, mé svědomí mi opominulo čeho povídat. Staloť se, co jsem předvídal. Zrána druhého dne byly oči jednoho vybdělé a uplakané, zatímco druhý papal máček.“ Když někdo papá máček, tak to znamená podle lidového rčení, že dotyčný měl z koláče to lepší (myslí se milostný zážitek). Jindy zase Helcelet psal, že si „užil vděčně kvítí“, a o své milence Boženě Němcové mluvil jako o „jadrné zvěřině“. Klácel strávil noc v sousední dřevěné komůrce, všechno vnímal, bděl, ráno na něm byly patrné stopy pláče.

Čtěte také

Zamilovaná dvojka: Zamilované dopisy

„Ó ty, Ivane!“ Takto si Němcová Jana Helceleta přejmenovala. „Věru by si člověk mohl myslit, že máš oudy zvadlé, mysl chorou, kdo Tě slyší tak truchlivým hlasem chválit mladictví. Kdož by si nepřál být mladým - ačkoli nevím, chtěla-li bych stejné živobytí ještě jednou prožít... ne, já, kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znovu, as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší...“ A ještě dodává: „Milo by mi bylo slyšet od Tebe, že noc na Horách zůstane tajemstvím naším.“ Nezůstala, dávno už se všechno prozradilo. O všem se od něj dověděl Hanuš Jurenka, student medicíny a posléze lékař. Také on patřil k Boženiným přátelům. K těm nejdůvěrnějším. Jan Helcelet, první překladatel Bocacciova Dekameronu do češtiny, vylíčil písemně a s gustem tomu žárlivci, jaké „sprostoty, zvířectva a svinstvo“ v Třebové prováděl, ovšem – „vzdálil jsem se již od B. tak dalece, že v dopisech jen velmi řídkých a spolu jsme ve spojení. Je třeba ten předmět nelibě vonící pochovat.“ A pokud píše o Boženě Němcové, nazývá ji cynicky Slezinou... to slovo se vyskytuje v jeho listech několikrát. (Němcová si totiž několikrát stěžovala přátelům, že má asi nemocnou slezinu, že je zvětšená.) A tak skončila druhá velká láska Boženy Němcové.

Necítím se pro román ještě dosti zralou

Roku 1851 se Němec dočkal povýšení na vrchního komisaře c. k. finanční stráže. Nad jeho služební horlivostí byla vyslovena spokojenost. Také místo jeho nového působiště, město Balassagyarmat, Balášské Ďarmoty jej potěšilo, protože hned za řekou Ipeľ se nalézalo Slovensko. S tímto jménem (Balássagyarmat) jsme se na toulkách našimi dějinami setkali už jednou. Ano, před skoro jedním stoletím se tu v rodině ze sloužícího českého strážmistra dragounského pluku narodil Josef Dobrovský. Božena Němcová se sem za svým mužem rozjela, ale ještě předtím šla (v doprovodu své přítelkyně Johanny Mužákové – neboli spisovatelky Karoliny Světlé) na lékařskou poradu k doktoru Čejkovi. „Dobře, že se vámi ještě setkávám. Mohu vám aspoň konečně pověděti, co jsem vám chtěl vlastně povědět dávno.“

r_2100x1400_dvojka.png

Božena před ním stála jako žačka, která tuší, že bude kázání. „Jak dlouho Božena Němcová v české literatuře již působí? Nemýlím-li se, zajisté celé desítiletí, ne-li více, a dosud kde nic tu nic. Kdy se konečně vzdáte té mánie popisovati, jaké mají tam mašle a tu lemy u sukně, kterak v tom kterém kraji na svatbách se napijí a jak přitom si zatančí a zazpívají? Nejvyšší čas, abyste se dala do pořádné práce a sběratelský svůj úkol postoupila lidem, kteří nic jiného a lepšího nedokážou!“ Tak tomuhle se říká v současné hantýrce dostat kartáč. „Jste na základě nevšedních svých schopností povinna jiného nám vypravovati než bajky. Pohleďte na Hahn-Hahnovou – román za románem a všude je lidé hltají. (Hraběnka Ida von Hahn-Hahnová byla tehdy populární německou spisovatelkou a básnířkou.) A přitom v ní není kouska opravdivosti, rozumu, poezie, vše je u ní vylhané, vynucené, přepjaté. Nebylo by u nás věcí nadmíru záslužnou zhoupnouti tu komediantku ze sedla splašené Rosinanty, na níž s takovou přihlouplou drzostí se vypíná? K čemu váháte stále se do románu pustiti? Kolik máte prostředků stejně mocných působiti na mysl ve velikém množství? Co neuznáváte na nutné konečně tím strnulým davem našeho obecenstva zatřásti, aby zúplně neztuhlo a nezkamenělo?“ „Necítím se pro román ještě dosti zralou.“ „Vždyť je vám nějaký rok přes třicet, a to se necítíte býti dosti zralou, abyste pověděla světu, co o něm si myslíte - aby jiní myšlenkami vašimi povzbuzeni také o něm přemítati počali?“ A Čejka ukázal na stěně na ženskou podobiznu: „Tu následujte, a uhlídáte, jakou setbu vzkřísíte za krátký čas ze zmrtvělé půdy národních poměrů.“ Na tom obrázku byla Lucille-Aurore Dupinová, později baronka Dudevantová. Zná ji celý svět. Ovšem pod mužským jménem George Sand. „Je skutečně tak krásná?“ „Tak krásná jako vy není.“

Aniž o tom Josef Němec věděl, vydal se sama se čtyřmi dětmi, služkou Marií Votavovou a psem Vidlákem na cestu do Balassagyarmatu. Vlakem všichni dorazili do Váce na Dunaji. Bylo brzy ráno a cesta na povozu, taženém třemi koňmi, do budoucího domova v Balašských Ďarmotech se táhla celý den, protože po období špatného počasí museli jít v bezedném uherském blátě často pěšky. Z posledního pahorku uviděla, že rozvodněná řeka Ipeľ zatopila celou kotlinu, takže město vypadalo jako nějaký přístav. Její muž byl rád, že dorazila, ale zlobil se, že mu o cestě nedala předem vědět. Rodina se musela i se služkou a se psem tísnit v jeho pokoji a sdílet kuchyň se sporákem bez komory a ke všemu s protivnou bytnou. „Bývalo by lepší ložírovat venku pod stanem,“ napsala v dopise do Prahy. „Normalizace jejího života začala zahradou, kterou Němec najal a nechal do ní leccos zaset; Němcová tento výběr doplnila a ve zdejším klimatu začala brzy sklízet,“ píše historik dr. Jiří Morava ve své knize Někdejší Betty. „V neděli se v jedné vesnici tancoval při cikánské hudbě čardáš a na zpáteční cestě se pochodovalo přes lesy, louky, vinice a pole. V divoké kráse panonského jara se Němcová, plna všech možných chorob, začala uzdravovat. Každý den se po obědě objevil podivínský básník Janko Kráľ. Začala se zajímat nejen o slovenský kulturní, ale i o lidový život.“

Když jednoho dne na začátku června 1853 přišel její muž předčasně z úřadu domů, domnívala se jeho žena, že se mu podařilo najít i při zdejší drahotě přece jenom najít nějaký výhodný byt. Josef jí však ukázal přípis, který mu byl předán c. k. finančním ředitelstvím. Stálo v něm, že je suspdendován. Zbaven místa i příjmu. Vzhledem k započítaným letům mu náleží jedna třetina platu. Namísto osmi set zlatých – 266 zlatých a 40 krejcarů. Důvod? Prokuratura proti němu zahájila soudní vyšetřování pro rejdy. Velezrádné rejdy. Měl se jich dopustit v letech 1849 a 49. Z Balašských Ďarmot se nesmí bez vyššího souhlasu vzdálit. Příspěvek na byt se s okamžitou platností zastavuje. „A jeho Excelence pan ministr financí se dozvěděl,“ to už je zpráva od financů pražskému policejnímu ředitelství, „že manželka někdejšího komisaře finanční stráže a nynějšího vrchního komisaře Josefa Němce podporovala jako česká spisovatelka snahy vládě nepřátelské, jež vyvíjel roku 1848 její muž“. A už to měli polepené. Oba.