711. schůzka: Nepřítel lidstva

Bleskovým tempem začal budovat novou armádu, tentokrát takřka výlučně francouzskou. Ačkoli celá Francie po ruském tažení už zoufale volala po míru, její císař naverboval 180 až 200 000 nových vojáků – spíše dětí než mužů.

Do zbraně povolal nejmladší ročníky. Měly se stát hrází před očekávaným přívalem, neboť k boji se nyní šikovala celá Evropa. Strašný úder, který Rusko zasadilo Napoleonovu císařství, se odrazil v Německu, Itálii, Nizozemí, Španělsku i jinde. Národy, jež si podmanil, byly nyní ochotné podporovat své vlády a jít do osvobozenecké války. Což tady (tedy v Evropě) dlouho nebylo. (Pokud se to tu do té doby vůbec kdy vyskytlo.)

Rok 1813

Napoleon byl velmi pověrčivý (už jsme na to tuto stránku jeho povahy narazili). Věřil v osud a v tajné zákony odplaty. Doslechl se, co říkali staří veteráni: „Proč opustil tu starou a oženil se s Rakušankou? Stará mu přinášela štěstí!“ Když to zaslechl, rychle se pokřižoval, protože v hloubi své duše si myslel totéž a obával se následků. Byl to však člověk činu, měl v sobě obrovskou dynamickou sílu a neměl v povaze trpělivě čekat, až se nad ním osud smiluje a podá mu pomocnou ruku. Rok 1813 se stal rokem překotného, nezachytitelného běhu mnoha dramatických událostí. Jeho první měsíce byly zasvěceny mnoha marným pokusům přimět Napoleona k čestnému kompromisu. Evropa si to představovala tak, že donutí Bonaparta, aby se vzdal svých dřívějších územních výbojů a stáhl se za linii předrevolučních hranic Francie. Za tuto oběť byli spojenci ochotni císaře nadále respektovat jako politika a vladaře.

Ve složitých jednáních sehrálo tehdy významnou roli Rakousko. Především ústy svého ministra zahraničí Klemense Lothara Metternicha nabízelo Bonapartovi zprostředkování s cílem dosáhnout celoevropského míru. Metternich přitom musel velmi obratně a jemně manévrovat, protože rakouské císařství bylo s Francii dosud svázáno pupeční šňůrou spojeneckých dohod. Vzhledem k bezperspektivnosti a viditelně neudržitelné situaci Napoleonově si Metternich zajisté přál toto před časem vynucené spojenectví přerušit a elegantně převést monarchii na stranu mohutnějící protifrancouzské koalice. Musel ovšem hrát dvojí hru, která ostatně byla vždy jeho diplomatickou doménou. Nelehká úloha. I pro takového mistra ve spřádání jemných nitek.

Metternich navrhl válčícím stranám uspořádání mírového kongresu v Praze, jenomže mírové podmínky popudily na jedné straně svou umírněností ruského cara a pruského krále, na druhé straně se jevily jako nepřijatelné i pro francouzského císaře. Metternich nakonec východisko našel. Pustil se po cestičce, která vedla k „ozbrojené neutralitě“. Ta spočívala v tom, že Rakousko nevypovědělo Francii hned spojenectví, ale na druhé straně odepřelo jakoukoli další aktivní válečnou podporu. Ozbrojené síly monarchie byly staženy na vlastní území a posíleny o 100 000 nově naverbovaných mužů. Armáda dostala příkaz „zabránit vstupu jakékoli cizí armády.“ Do rozhodující fáze dramatu mělo tak Rakousko k dispozici 200 000, v závěru dokonce 240 00 vojáků.

Napoleon pochopil, co se chystá. Nebylo možné to nepochopit. Stažení vojsk „domů“ bylo jednak rafinovaným manévrem, uvolňujícím průchod ruských vojsk přes Polsko; současně však to byl signál, že tchán František I. co nevidět přeběhne na druhou stranu. Napoleonovi to došlo velmi rychle. V návalu ohnivé nenávisti označil rakouskou politiku za zradu a přísahal věrolomným schöbrunnským lhářům pomstu. S argumentem, že „Napoleon pohrdl všemi velkorysými nabídkami míru a stal se nepřítelem lidstva“ se Rakousko vzápětí do války proti němu opravdu zapojilo. Dřív než na jaře roku 1813 došlo k novému kolu zápasu, stala se však vážná věc. Vítěz nad Napoleonem a největší vojenská autorita v táboře protifrancouzské koalice maršál Kutuzov-Goleniščev, zlomen předchozím vypětím sil, zemřel ve Slezsku. Stalo se to v dubnu v městě Bunzlau. ((Nyní se jmenuje polsky Bolesławiec.) Velkému vojevůdci byla 73 léta. Právě v týchž dnech vyrazil Napoleon, rozhodnutý zastrašit nepřítele několika mocnými a v této chvíli jistě nečekanými údery.

O Napoleonově porážce sice už fakticky bylo rozhodnuto, – ale on pořád ještě vítězil. Vrchním velitelem všech armád koalice se stal hrabě Emil Wittgenstein. Za jeho hlavní přednost byl pokládán jeho věk (byl o 23 léta mladší než Kutuzov). Neměl však ani setinu nadání svého předchůdce. 2. května 1813 u Lützenu (tedy v místech, kde už se jednou bojovalo: za třicetileté války zde vybojoval Valdštejn velké vítězství a padl tu švédský král Gustav II. Adolf), přestože měl Wittgenstein početní převahu nad francouzským sborem maršála Neye, jednal nerozhodně. Nedokázal se vyznat ani v situaci, ani správně posoudit síly nepřítele. Bojoval tak dlouho, dokud nedorazila armáda v čele s Napoleonem. Pak utrpěl porážku a musel ustoupit. Napoleonova vojska znovu obsadila Sasko a v Drážďanech se opět ujal vlády saský král.

O tři týdny později (ještě byl pořád květen 1813) se podobná situace opakovala v bitvě u Budyšína v Horní Lužici. Napoleon měl 150 000 mužů proti 180 000 v rusko-pruské armádě. Wittgenstein měl schopné vojevůdce, zato on jako vrchní velitel byl neschopný. Bitva skončila 21. května porážkou a ústupem spojenců, zatímco Napoleon vstoupil do města Vratislavě. Spojenci požádali o příměří, a protože se i Napoleonovi hodil odpočinek, na zastavení palby se obě strany rychle dohodly. Wittgensteina po Lützenu a Budyšíně vysoká hodnost vrchního velitele spojených armád nijak netěšila. Myšlenka na novou bitvu se strašným nepřítelem ho vyváděla z míry. Požádal proto, aby byl zbaven hodnosti a jeho žádosti bylo promptně vyhovělo. Vrchním velitelem spojených armád byl jmenován rakouský polní maršál Karel Filip Schwarzenberg.

Byl to zkušený válečník - bojoval už v tureckých válkách, ale největších úspěchů dosáhl v bojích s Napoleonem. V bitvě u Slavkova patřil ještě mezi poražené, ale o pár let později si vše vynahradil. Byl iniciátorem výrazně pročeské orientace orlických Schwarzenbergů. A patřil ke zkušeným diplomatům – dokázal dlouhou dobu udržet ve shodě velmi rozdílné názory ruského cara Alexandra I. a pruského Fridricha Viléma III. Schwarzenberg však nebyl žádný fanatický vojevůdce. Uvědomoval si, že „válka je ohavná věc“, a dbal na to, aby se krev zbytečně neprolévala. Nicméně – válčit se začalo. Velení spojeneckých vojsk, jak už bylo řečeno, převzal český šlechtic Karel Filip Schwarzenberg, náčelníkem generálního štábu pak byl český šlechtic Jan Josef Radecký z Radče.

Historické paradoxy

Že si historie poměrně zhusta libuje v paradoxech, není zejména českému člověku neznámo. Svého nejoslnivějšího vítězství celé válečnické kariéry dobyl francouzský císař Napoleon I. na území Moravy, přesto se napoleonské války dotkly českých zemí spíše okrajově a většinou zprostředkovaně. V srpnu 1813 znovu promluvily zbraně. Rakousko tentokrát otevřeně vystoupilo na straně Napoleonových odpůrců. Přestože severní hranice Čech byla takřka neprodyšně uzavřena, francouzský císař seznámil svůj štáb s úmyslem vpadnout do Čech a případně ohrozit Vídeň. Průzkum bojem, provedený v srpnu francouzským armádním sborem maršála Poniatowského, přerostl v zábor značné části severních Čech až po Liberec, Mimoň a Českou Lípu. I Napoleon vstoupil na půdu Čech – krátce pobyl v Jablonném v Podještědí. Zde si přímo u pramene ověřil zprávu, že v českém vnitrozemí se šikuje mohutná armáda v síle asi dvou set tisíc mužů, složená z rakouských, ruských a pruských jednotek. Její velitel, polní maršál Karel Schwarzenberg podlehl společnému naléhání všech tří zúčastněných monarchů a vydal rozkaz vyrazit do Saska.

Jenomže dne 26. srpna byla „Česká armáda“ u Drážďan zásluhou francouzského maršála Murata poražena (Česká armáda, tak se říkalo rakouským jednotkám jen podle jména.) Úkolem pronásledovat poraženou armádu byl pověřen generál Vandamme. Měl k dispozici 30 000 vojáků, se kterými měl proniknout Nakléřovským průsmykem do Čech a obsazením Teplic přerušit hlavní komunikaci mezi Drážďany a Prahou. Což se mu nepodařilo, stejně jako rozdrtit ruský armádní sbor. V noci z 28. na 29. srpna 1813 se bojovalo v Petrovicích, 29. srpna ráno hřměla kanonáda u Nakléřova a Přední Telnice. Další ústup ruských jednotek přes Chlumec a Přestanov k Teplicím mohl přinést jen neodůvodnitelné riziko ohrožení hlavních sil takzvané „České armády.“

Ruský velitel (byl jím kníže Ostermann-Tolstoj, vzdálený příbuzný slavného spisovatele Lva Tolstého) se rozhodl svést boj do vyčerpání všech sil a prostředků. Jednotkám, které měl k dispozici, nařídil zaujmout obranu napříč nové teplické silnice. Protože se obával odtržení svého levého křídla od jeho hlavní opory – masivu Krušných hor – zabezpečil tento úsek dvěma divizemi. Pro pravé křídlo obrany mezi Přestanovem a Chabařovicemi se už nedostávalo pěchoty ani děl, proto je tvořilo vesměs jezdectvem. Mezi ruskými kyrysníky, hulány husary a kozáky zaujal postavení i rakouský dragounský pluk. Ten představoval jedinou neruskou spojeneckou jednotku v první den bitvy. Těchto ani ne 15 000 mužů muselo čelit více než dvojnásobné přesile, ale jejich postavení jim skýtalo i výhodu, a to hned trojí: Vykazovalo určité převýšení ve zcela otevřeném terénu mezi Přestanovem a Chlumcem, to za prvé; v jeho týlu se nemohla a neměla objevit jiná vojska než spojenecká, to za druhé; a konečně za třetí: Vandammovy oddíly, seřazené v protáhlém pochodovém proudu mezi Nakléřovem a Chlumcem mohly být nasazeny do útoku jen postupně.

Předehrou bojových akcí se stala prudká srážka v katastru Chlumce, která zřejmě svojí neočekávaností zaskočila vesničany, kteří se vraceli z ranní mše. (29. srpna roku 1813 byla totiž neděle.) V pamětním zápise k tomuto dni se praví: „Každý honem utíkal, aby ještě zachránil, co se ještě zachrániti dalo. Ženy a děti, obtížené nejrozmanitějšími věcmi, a muži ženoucí dobytek, spěchali, aby se skryli v blízkých lesích. Zatím už řádil bodákový útok předních francouzských vojů se zadním vojem Rusů, kteří se zoufale bránili u chlumeckého hřbitova.“ Přestože Francouzi na počátku bitvy disponovali jen malým počtem děl, jejich pěchota se neúnavně vrhala do opakovaných ztečí proti ruským pozicím. Očitý svědek popisovaných událostí zaznamenal: „Vystaveno útokům se všech stran, sem a tam se zmítalo klubko obránců zahrnujících gardové i řadové pluky, spojené v jednu velikou masu, která se podle okolností pohybovala vpřed nebo zpět. Bylo by možno toto množství bojovníků nazvat změtí, ve které se bily oddíly obou stran se lví odvahou. Jednotlivé druhy zbraní tu mizely ve všeobecném hluku bitvy.“

Francouzské pěchotě se nepodařilo zmocnit vesnice Stradova a utrpěla značné ztráty. Podobně se útočící straně vedlo v Přestanově. Proto se kolem 16. hodiny pokusila část francouzského jezdectva obejít pravé křídlo jezdectva spojenců. Byla však odražena u Chabařovic dobře mířenou palbou jedné z ruských baterií za pomoci kyrysníků, kteří dorazili na bojiště teprve v průběhu bitvy. Kolem 17. hodiny podnikli Francouzi ve dvou silných kolonách poslední útok na postavení protivníka. Ruské zálohy se ztenčily na pouhých několik desítek mužů, ale i útočníci se ocitli na pokraji úplného vyčerpání, a útok zastavili. Ztráty prvého dne činily asi 12 000 mužů, to jest zhruba po šesti tisících mužích na každé straně. I generál Ostermann-Tolstoj utrpěl těžké zranění. Rusové však dosáhli svého cíle a zabránili Vandammovu sboru uzavřít hlavní voj „České armády“ v Krušných horách.

Bitva u Chlumce a Přestanova

Vrchní velení nad spojeneckými jednotkami měl ruský generál Barclay de Tolly (to je pán, kterého odvolali před bitvou u Borodina a narychlo nahradili Kutuzovem). Rozbitá 1. divize ruské gardy byla stažena do zálohy. Její místo zaujali ruští granátníci a řadoví vojáci, podporovaní ruskými i rakouskými kyrysníky. Velení v centru bitevní sestavy převzal generál Miloradovič, který byl srbského původu a účastnil se bitva u Slavkova. Na pravém křídle měly operovat rakouské jednotky pěší divize a lehké divize, tvořené šesti husarskými pluky. Ze stejného počtu pěších pluků se čtyři doplňovaly v Čechách – terezínský, plzeňský, písecký a jindřichohradecký. Z českých zemí se rekrutovala i část kyrysníků a dragounů určených k přímé podpoře pěchoty.

„Teprve 29. srpna večer dorazily k Chlumci zbývající jednotky Vandammova sboru. Francouzský generál se netajil optimismem a svým podřízeným důstojníkům sdělil, že ve čtvrtek 2. září budou společně obědvat v Praze. Počítal totiž s příchodem dalších francouzských posil, snad dokonce v čele se samotným císařem. Napoleona však silně znepokojil postup spojeneckých armád v Braniborsku a Lužici a považoval přesun hlavních francouzských sil do Čech za velmi riskantní. Ponechal tedy Vandammův sbor vlastnímu osudu. Třebaže jeho velitel náležel k těm méně schopným a zodpovědným velitelům napoleonských vojsk, kdyby tušil, že bude muset čelit s 25 000 bojeschopnými muži přesile Rusů a Rakušanů, bez šance na příchod dalších francouzských posil, asi by neváhal dát rozkaz ke spořádanému ústupu. Namísto toho setrval při původním plánu, kdy zamýšlel masivním útokem dvou divizí odtrhnout levé křídlo protivníka od Krušných hor, zatlačit Rusy a Rakušany do podhůří a tam je zničit.“

Co se dělo dál? 30. srpna 1813 (tedy v pondělí) se v 7 hodin ráno bitevní linie mezi Střížovickým vrchem a Krušnými horami znovu ocitla v ohni. Zatímco jedno francouzské křídlo zahnalo Rusy na ústup, na opačném křídle se hned zrána vyvíjela situace v neprospěch Francouzů. Úžlabina mezi Chabařovicemi a Českým Újezdem se zaplnila ruským lehkým jezdectvem. Rakouská pěší divize se z výšiny Na Běhání (tady kdysi bojovali husité) energickým postupem rychle zmocnila strategického Střížovického vrchu, ale teprve třetím nájezdem se ruskému a rakouskému jezdectvu podařilo umlčet část francouzských děl. Kolem poledne panoval v centru francouzské bitevní sestavy u Chlumce poměrný klid, a generál Vandamme stále ještě doufal v příchod hlavních sil císařovy Velké armády. Jenže namísto nich se však neočekávaně objevili v Nakléřovském průsmyku Prusové.

Francouzi se velmi rychle vzpamatovali z překvapení, které ostatně nebylo o moc větší než překvapení samotných Prusů. Vandamme se rozhodl ponechat na místě veškeré vozatajstvo a dělostřelectvo, které mělo za podpory části pěchoty zadržet postup Rusů a Rakušanů. Větší část pěchoty a téměř všechno jezdectvo provedly na stísněném prostoru obrat čelem vzad, aby se probily liniemi pruských jednotek, a skutečně se jim podařilo prosekat si ústupovou cestu pruskými liniemi. Velitel francouzského armádního sboru byl spolu s dalšími čtyřmi generály zajat. Obklíčená francouzská pěchota propadla naprosté demoralizaci. Rabovala opuštěné vozy nebo prchala do krušnohorských lesů. Za sebou nechávala mrtvé a raněné, zabité koně, vyloupené vozy a rozbitá děla. Dvoudenní bitva stála Francouze na 11 000 mrtvých a raněných, dalších zhruba 10 000 neraněných vojáků padlo do zajetí. Na vítězné straně postrádali necelých 10 000 mrtvých (z toho odhadem 7 000 Rusů). Jak to bývá, oběti nepřinesli jenom vojáci­. V průběhů bojů bylo zničeno přes 600 domů. Samotný Chlumec se proměnil ve spáleniště. Tentýž osud potkal i pět dalších obcí. Hmotné škody byly vyčísleny na dva milióny zlatých.

30. srpna opustila francouzská posádka Ústí nad Labem. Vandamme požadoval během pobytu Francouzů v Ústí padesát tisíc porcí chleba pro své vojáky, jenomže toto město čítalo v té době asi 1500 obyvatel, a tak stěží mohlo požadovaný příděl dát dohromady. Proto rozhodl Vandamme město obsadit a dům od domu vybrat veškeré jídlo. Během této dvoudenní rabovací akce bylo vypáleno šest vsí, shořelo, popřípadě jinak zničeno přes 700 chalup. Nyní už zajatý francouzský generál Vandamme putoval v uzavřeném kočáře pod silnou eskortou do Prahy.

A Napoleon? Ten se nechtěl s porážkou svého armádního sboru u Chlumce a Přestanova smířit. Jeho vojska podnikala další pokusy o vpád do Čech. Jeden z nich ztroskotal uprostřed září na pevné obraně rakouských vojsk u Varvažova. Bitva u Chlumce byla po Slavkovu druhá největší bitva napoleonských válek na území habsburského mocnářství. V následujícím měsíci, tedy v říjnu 1813, došlo ještě Josef jedné řezničině. Ta vstoupila do dějin pod málem oslavným názvem „bitva národů“." U Lipska byla francouzská armáda drtivě poražena.