712. schůzka: Bitva národů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pierre Adrien: Bitva u Lipska
0:00
/
0:00

Proč se vedou války? Otázka, nad kterou se daleko více zamýšlejí filosofové, básníci, historici a podobné profese, než kupříkladu politici. Z teoretiků vojenství vypadne občas taková myšlenka, jako svého času z válečného stratéga Carla von Clausewitze: „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“

Francouzský císař Napoleon Bonaparte byl zase toho mínění, že „armáda beranů, kterou vede lev, je silnější, než armáda lvů, kterou vede beran.“ (Je zřetelné, za jaké zvíře se považoval on sám.) A americký generál, který ve 2. světové válce osvobozoval západní a jižní Čechy, George Smith Patton, shrnul všechny definice, zabývající se tím, co tak může být cílem válčícího vojáka, do jediné, geniálně prosté věty: „Naším cílem ve válce není padnout za svou vlast, ale přimět ty parchanty na druhé straně, aby padli za tu svou.“

Cílem na jedné straně Francouzů, na straně druhé Rusů, Rakušanů, Prusů a Švédů (ostatní národy, které byly ukryty pod pláštíkem té či oné armády ani nepočítám), tak tedy cílem všech bylo přimět ty parchanty na druhé straně... no, však už víme co. Ač v lidských dějinách proběhlo více bitev, kterých se účastnil lid více zemí, jenom jedna z nich si vysloužila název „Bitva národů.“

Protinapoleonská koalice

Nejprve se ve Slezsku daly do pohybu rusko-pruské sbory pod vedením maršála Blüchera (asi 100 000 mužů); od severu zamířila na pozice Napoleonovy armáda švédského korunního prince Bernadotta – mimochodem: bývalého Napoleonova generála (120 000 mužů), dále Rakušané, Češi, Moravané, Chorvati a Němci byli soustředěni v severních Čechách pod Schwarzenberkem a Radeckým (necelého čtvrt milionu mužů). Napoleonova Velká armáda byla v menšině (190 000 mužů). K tomu máme jedno datum: 13. října roku 1813. V kalendáři byla středa a v hlavním stanu tak řečené České armády probíhala poměrně bouřlivá debata o předloženém bitevním plánu. Česká armáda představovala nejmocnější uskupení spojeneckých sil rakouských, ruských a pruských, které se na počátku vojenského tažení proti Napoleonovi shromáždilo v Čechách. Odtud také pochází její pojmenování, ovšem nezanedbatelný podíl této České armády skutečně tvořili vojáci z českých zemí – ostatně rakouské jednotky vůbec převažovaly. Celkově však v protinapoleonské koalici hráli prim Rusové. Nejenže tvořili výlučně Polskou armádu, nacházeli se po boku Prusů ve Slezské armádě, ale táhli do bitvy společně s pruskými a švédskými vojáky i v řadách Severní armády.

Bitva u Lipska na obraze A.I. Zauerweida

Na Napoleona se mohl zahájit podzimní hon. „Jen tím ho můžeme zničiti, že ho v klidu nenecháme,“ nastínil na poradě velení náčelník generálního štábu, polní stále ještě podmaršálek Jan Josef Václav Radecký z Radče. „Srážkami dílčími ho ustavičně musíme znavovati, každý prostředek podpůrný mu odepřít, jeho posily pokaždé rozprášiti, než k jeho armádě dospějí. K oučelu tomuto jest nám na jeho cesty pochodovati a tak se rozestaviti, aby každá z našich armád o příchodu hlavní moci francouzské včas byla zpravena. Každý díl, na který se oboří, musí se souboji co možná vyhnouti. Pro neohroženou armádu jest toto však k postupu znamením.“

A pak nastala příležitost k utažení smyčky. 2. října 1813 se dozvěděl spojenecký hlavní stan, že v obavě z odříznutí od spojovací cesty do Francie se Napoleon vzdal labské linie a odtáhl k Lipsku. Den nato překročila Labe Slezská armáda a 4. října i Severní armáda. Obě vojska se přesouvala k Lipsku. Začal také přesun hlavní armády na jihu z Čech do Saska – rovněž směrem na Lipsko. Napoleon se snažil zjednat si prostor, ale spojenci se v souladu s operačními zásadami střetnutí vyhnuli. Nato Napoleon soustředil svoje síly u Lipska. Nebyl schopen prorazit prstenec lovců, a tak se jim postavil jako štvaná zvěř lovecké smečce. A nadešla sobota 16. října 1813. První den bitvy.

První den bitvy

Schwarzenberk zaútočil jižně od Lipska. Příliš rázně, příliš brzy a v nepříznivé pozici. Radecký jeho záměr neschvaloval. V posledním momentě „vytrhla rakouská rezerva kyrysnická vítězství daleko pokročilejším gardám francouzským,“ vzpomínal na nezdařený začátek bitvy Radecký. Tato první srážka skončila nerozhodným výsledkem. Starý kyrysník Radecký (no, starý... měl sedmačtyřicet let) se pohyboval mezi útočícími útvary, ztratil dva koně, byl lehce zraněn, ale zůstal, i když ho trápila hnisající rána. Zatímco Napoleona vázala hlavní armáda jižně od Lipska, vyválčila Slezská armáda na severu vítězství nad Francouzi. Pravé poledne si zvolil k útoku Murat, což byl nejenom francouzský maršál, ale i Napoleonem dosazený neapolský král. Nezapřel v sobě odvážného i prozíravého velitele. Právě jemu bylo dáno svést snad největší jezdeckou bitvu napoleonských válek, jíž se zúčastnilo na 15 000 mužů a koní z obou stran.

Pierre Adrien: Bitva u Lipska

V čele pestré masy lidí a koní svítily jasně žluté uniformy španělských dragounů. Masivní útok zakolísal v kartáčové palbě spojeneckých děl. Vzápětí se vrhli na Muratovu kavalerii jako vosy pruští zeměbranečtí rejtaři a hned po nich se objevilo nejlepší jezdectvo Evropy - rakouští kyrysníci. Murat se stáhl a sedmihodinový urputný souboj zůstal nerozhodnut. Na polích ležela třetina španělského dragounského pluku. S nimi stovky Francouzů a říšských Němců, polských hulánů... a z druhé strany ruští kozáci, pruští zeměbranci, stejně jako kyrysníci, u nichž nerozeznáš, kdo je Čech a kdo je Němec, kdo z korunních a kdo z alpských zemí. Bitva, která se právě rozhořela, nikoli náhodou vstoupila do povědomí jako – Bitva národů.

Francouzský císař není z těch, kteří by pouštěli iniciativu ze svých rukou. Jakmile zjistil, že hlavní síly České armády v počtu asi sedmdesáti tisíc mužů zaujaly postavení mezi obcemi Markleebergem a Seifertshainem (zhruba směrem na jih až jihovýchod od Lipska), tak proti nim okamžitě soustředil dvojnásobnou přesilu. V tomhle byl Francouz mistr. Převaha sice patřila spojencům, ale karty v ruce držel on. Musí dočasně izolovanou Českou armádu zničit dřív, než dorazí posily! Celou situaci bedlivě sledují místní sedláci ze střech svých domů a z kostelních věží. Někteří jsou dokonce vyzbrojeni dalekohledy. Mají perfektní přehled (dokud se do nich jedna nebo druhá strana netrefí). Poněkud váznou zprávy, jak blízko (nebo daleko) je už Severní armáda, přesto maršál Blücher, velitel Slezské armády, rozhodne nasadit proti Francouzům na severním předpolí pruský a ruský sbor.

Zatímco Rusové postupují (kupodivu) obezřetně, Prusové se bez obalu vrhnou na osadu Möckern (to je dnešní severozápadní čtvrť Lipska). I když je silně obsazena Francouzi, po tuhém boji ji opanují. 14. října měl pruský sbor 21 000 mužů. Za dva dny nato jich zbylo 13 000. „Na jih od Lipska ve Wachau (dnes je to jižní čtvrť města Lipska) je situace opačná: Francouzi útočí a brání se Rusové s Prusy (nahlížíme do kapitoly o lipské bitvě od dr. Pavla Běliny v knize Slavné bitvy naší historie). Zejména první dokazují, že pověstná ruská houževnatost v defenzivním boji hraničí s pohrdáním vlastními životy. Zdá se, že se opakuje situace z bitvy u Přestanova a Chlumce nedaleko Ústí nad Labem. Koneckonců ruský i pruský velitel a jejich vojáci se bojů v severních Čechách zúčastnili a účinnou pomoc jim tehdy poskytli Rakušané. (Konkrétně to byl polní zbrojmistr hrabě Colloredo, kterému je souzeno, aby svůj čin u Lipska zopakoval.) Zatím však situace vyhlíží pro spojence nedobře. Na příkaz francouzského císaře ohlašují lipské zvony 16. října v pravé poledne naději na brzké vítězství.“

Paul Ernst Gebauer: Portrét maršála Blüchera

Vojáci na obou stranách však bojují nejenom s nepřítelem, ale i s terénem. Jezdecký útok Francouzů se nevydaří, protože jezdci pustili své koně příliš brzy do cvalu a oni se v promoklé půdě rychle unavili. Spojenci jsou na tom ještě hůř. Pruský sbor je zatlačen do močálů říčky Pleisse a těžko se z toho mokrého sevření dostává. „Na poslední chvíli ho podpořily rakouské záložní divize (zjišťujeme stav věcí opět v článku historika dr. Pavla Běliny). Ve chvíli, kdy z jedenáctitisícového pruského sboru bylo schopno vládnout zbraní jen asi 1200 mužů, objevily se ruské granátnické divize společně s ruskou a pruskou gardou. Francouzům se nepodařilo prorazit a jejich vyhlídky na konečný úspěch se rozplynuly. Slabou útěchou pro ně bylo zajetí jednoho rakouského generála.“

Druhý den bitvy

A nadešla neděle s datem 17. října 1813. To byl klid, boje utichly. Ne snad že byli bojovníci unavení, nebo že by chtěli světit den sváteční (málokterý voják drží ve válce nějaký svátek). Počasí nějak nepřálo. Zřejmě se nebesa už nevydržela dívat na tu pozemskou „ohavnost spuštění“ a rozpršelo se. Když prší, tak se bojuje hůř, než když je pěkně. Bojiště nebylo v regulérním stavu, zápas sice odpískán nebyl, ale byl přerušen. V Lipsku byl toho dne sloužena mše pouze u svatého Mikuláše. Všechny ostatní kostely a jiné církevní budovy byly přeplněny raněnými a umírajícími. Jenom v obecní sýpce se jich tísnilo na 6000. Obraz bídy a utrpení... Daleko přesahoval svými rozměry to, co zažilo Brno v prosinci 1805 po bitvě u Slavkova.

Slavná Velká armáda Napoleonova neměla zorganizovanou účinnou zdravotní péči. Císař se trpícími ubožáky neměl čas zabývat. Napoleon totiž musel přemýšlet, jak dál. Nebo spíše kudy dál. Všechny okolnosti nasvědčovaly tomu, aby zahájil neprodlený ústup, jenomže nakonec převládla císařova ješitnost. Přivolá na bojiště armádní sbor, který stál v záloze. Jenom ať si protivníci vylámou zuby! Jinak obě strany organizovaly svoje posily. Francouzi posílili o 14 000 mužů, zatímco spojeneckých vojáků přibylo víc než desetkrát tolik - 145 000. Celkem stojí u Lipska proti sobě 520 000 mužů. Přes půl milionu.

January Suchodolski: Napoleon a Poniatowski u Lipska

Pondělí. Píše se 18. říjen. „Bitva vzplane s novou prudkostí (to už opět citujeme z knihy Nejslavnější bitvy naší historie, jejíž lipská kapitola pochází z pera dr. Pavla Běliny). Už kolem sedmé hodiny se oboří rakouské divize na předsunuté francouzské oddíly na jih od Lipska.Vesnice Dölitz přechází v prudkých ztečích z ruky do ruky. Napoleon je si vědom toho, jak je důležité udržet obranu právě na tomto místě a povolá do boje svoji gardu. Na straně protivníka se objeví početné zálohy i ruští granátníci. Osmá hodina ranní. Pruské a ruské oddíly zahájily útok na Probstheidu (což je dnes opět jedna z lipských čtvrtí – na jihovýchodě města). Francouzský císař ji poručil zesílit četnými děly. Osobně dohlíží na jejich rozmisťování. Z návrší, na němž leží osada a která po bitvě dostane jméno Monarchenhügel (Vrch monarchů). Právě z toho návrší žene ruský car na krvavou zteč jednotky zdecimované už před dvěma dny. Nedotčené gardové oddíly zatím poklidně stojí mimo dostřel francouzských děl.“

Poněkud lépe to vypadá pro spojence o něco severněji, u dvou osad, které se jmenují Zuckelhausen a Holzhausen (i ony patří dnes do lipského místopisu). Kozáci, kteří jsou „bystrýma očima“ spojenecké armády, nesesedli s koní od tří hodin ráno a hledají citlivé místo ve francouzské obraně. V odvaze si s nimi nezadá ani rakouská lehká jízda hraběte Bubny. Severní armáda však není pořád na dohled. Ve skutečnosti je u vesnice Taucha – na severovýchod od Lipska. Mezitím však podmaršálek Klenovec z Klenové (další Čech ve službách rakouské monarchie) ovládl kopec u Holzhausenu, a na něm soustředí svoje dělostřelectvo, které pak drtí francouzskou obranu v širokém půlkruhu. Württemberským Němcům se už nechce bojovat za francouzského císaře, a tak přejdou s vlajícími prapory na stranu včerejších nepřátel. Tento příklad ochotně napodobí i tři tisícovky Sasů.

Konečné rozhodnutí

Konečné rozhodnutí padne na severovýchodě. Před čtvrtou hodinou odpolední se objeví pruský předvoj Severní armády. Záhy se po jeho boku vynoří i ruské oddíly (vedené francouzskými emigranty). Napoleonův maršál Ney posílá (marně) své poslední zálohy do protiútoku, ale musí se stáhnout do míst, odkud jsou už krajní domky Lipska takřka nadosah. Na bojiště pokryté asi padesáti tisíci mrtvými a umírajícími se pomalu přikrádá tma.

Konec to však není. Ještě ne. Probouzíme se do chladného úterního rána 19. října 1813. V ulicích a zahradách lipských předměstí a za pásem chatrných městských hradeb probíhají urputné boje. V obou liniích kryje ústup Francouzů asi 30 000 mužů. Většinou jde o říšské Němce, Poláky, Italy, Portugalce a další. Právo na záchranu měli jakoby jenom roduvěrní Francouzi. Asi jediný, kdo pořád neztrácí naději, je saský král. Nikdo mu neodkáže vymluvit představu, že ve dvou třech dnech dobude Napoleon Lipsko zpět. Francouzský císař však za sebou pálí mosty. Doslova. Most před Ranstädtskou branou vyletí do vzduchu ve chvíli, kdy část ustupujících vězí ještě pořád na východním břehu. Mnoha vojákům nezbude než se vzdát, nebo přeplavat rozvodněnou řeku Elsteru. Řada jich utone, mezi nimi i maršál Poniatowski. (Ze své nové hodnosti se těšil tři dny.) Počet všech obětí v této bitvě kolísá - minimálně se uvádí 82 000 zabitých. Plus další desetitisíce raněných.

Konečné rozhodnutí - obraz Ernsta Wilhelma Straßbergera

Co ještě zbývá? Úkol dobýt a obsadit Lipsko přenechal maršál Schwarzenberk ochotně Prusům a Rusům. Se svým štábem vjel do města až o jedné hodině po poledni. Tehdy také padnou na Řeznickém plácku poslední výstřely bitvy u Lipska. Celý výjev nakreslil z oken domku jistý Carl Geissler. Pod akvarel pak připsal: „Zaznamenáno v okamžiku velkých událostí věrně podle předlohy ze střešního okénka, což bylo možné jen proto, že se tvůrce obalil matracemi, aby byl uchráněn před kulkami.“ (Aspoň někdo se našel, kdo pamatoval se svědectvím pro budoucnost.) Jeho spoluobčané, zvláště pak ženského pohlaví, ve stejné chvíli velice agilně plení odstavené zásobovací vozy Francouzů. (Chamtivost je účinnější prostředek proti pocitu nebezpečí než všechny matrace světa.)

„Díky svým patnácti tisícům pomníkům je Lipsko hlavním městem pomníků (kupříkladu Kolín nad Rýnem jich má 12 000 a Drážďany 10 000). Asi nejznámějším symbolem Lipska a současně největším národním památníkem Německa je památník Bitvy národů. Kolosální chrám smrti a svobody se tyčí do výše devadesáti jednoho metru nedaleko bývalého Napoleonova velitelského stanoviště. Byl dokončen v roce stého výročí bitvy v roce 1913 a má upomínat na rozhodující vítězství spojených evropských armád nad Napoleonem. Impozantní komplex se rozkládá na ploše 4 hektarů. Postava na základně představuje archanděla Michaela, který byl považován za ochranného patrona v mnoha německých bitvách. V ohromných rozměrech stěny kupole v Síni slávy jsou zobrazeni 324 jezdci v téměř životní velikosti.“

Je to velice monstrózní památník a velice obludný. Tak jako byla velice monstrózní a velice obludná bitva, která se tu odehrála.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související