713. schůzka: Hotové Waterloo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Napoleon opouští Elbu
0:00
/
0:00

Tato schůzka je nadepsána dodnes používaným jako povzdech: „Je to hotové Waterloo!...“ Až k tomuto městu (dnes třicetitisícovému), ležícímu na jih od Bruselu v Brabantsku, osídleném francouzsky hovořícími Valony, v tomto díle spolu s francouzským císařem doputujeme.

Bitva národů u Lipska, urputné, krvavé a rozhodující střetnutí v nekonečném řetězci bitev napoleonské éry, trvala takřka čtyři říjnové dny. Mohutné přesile nepřítele nedokázal Napoleon odolat a po zdrcující porážce ho čekal generální ústup a následně brzký pád. Zbývající spojenci a vazalové ho opustili. Rýnský spolek se rozpadl a prakticky všichni jeho členové obrátili zbraně proti Francii. V Itálii zradil napoleonský maršál a neapolský král Murat a začal pomáhat Rakušanům. Španělé s pomocí Angličanů vyhnali Francouze ze své země. Britský generál Wellington se chystal vpadnout do jihofrancouzských provincií. Počínaje rokem 1814 se válka přenesla na území Francie.

Napoleon se nějakou dobu bránil. Dokonce (z čistě vojenské hlediska) konal zázraky, bojoval se zápalem hodným mladíka a dokázal uštědřovat rány ozbrojeným silám mnohem mocnějším. Stihl vybojovat několik dílčích, však pozdních a tedy marných vítězství. „Napoleon! Tento týden se rozhodne o jeho osudu. Zdá se, že všechno je proti němu; věřím však a doufám, že zvítězí!“ (Zapsal si do svého deníku anglický básník lord Byron. Jeho naděje se však nevyplnily.) Napoleon soustředil svou nevelkou armádu za řekou Marnou (kdeže byla jeho Grand armée, Velká armáda!). Teprve tam se dozvěděl, že spojenci směřují k Paříži. Vytáhl jim naproti, neboť Paříž nesměla být vydána nepříteli. Bylo však už pozdě.

Robert Alexander Hillingford: Wellington u Waterloo

Tažení na Paříž

Posledního březnového dne roku 1814 vstoupily spojené armády v čele s Alexandrem I. do Paříže. Ruský car vjel do hlavního města poražené země na bělouši, po boku s pruským králem a knížetem Schwarzenberkem, zastupujícím rakouskou říši, provázen skvělou suitou generálů. Za nimi pochodovala obrovská armáda spojenců, pluk za plukem, divize za divizí. Tisíce obyvatel hlavního města stály na chodnících a mlčky pozorovaly cizí vojska v podivných uniformách. Napoleon byl ve Fontainebleau nedaleko Paříže. V tamním zámku sledoval, co se v Paříži děje. Nechtěl se vzdát bez boje. Dokonce zde zformoval šedesátitisícovou armádu. (Dřív říkal: „50 000 a já – to je 150 000.“) Byl plný odhodlání zkřížit zbraně s nepřáteli a vojáci ho podporovali.

4. dubna se k císaři do Fontainebleau dostavili slavní maršálové Ney, Berthier, Lefebrve, Macdonald, Moncey, Caulaincourt. Napoleon jim vyložil plán tažení na Paříž a vyzval je k rozhodným krokům. „Zavolám armádu!“ zvolal. „Sire, armáda se ani nepohne,“ řekl mu na to maršál Ney. „Poslouchá mne!“ „Sire, poslouchá své generály.“ „Co... chcete, pánové?“ „Abdikaci, Sire.“ Napoleon nic nenamítal. Přistoupil ke stolu a rychle napsal akt, kterým se zříkal trůnu ve prospěch svého syna za regentské vlády císařovny. (Asi měl tu možnost už promyšlenou dřív.) Dva dny po abdikaci stouply kursy akcií ve Francouzské bance, které před týdnem činily něco přes 500 franků, na téměř dvojnásobek. Takový skok na burze už řadu let nezaznamenali. Někteří podnikaví jedinci vydělali za jediný den miliony. Bonaparte bloudil téměř sám prázdnými sály ve velkém paláci ve Fontainebleau. Pozorně četl noviny a sledoval zprávy o tom, že pro novou moc Bourbonů se vyslovila většina jeho maršálů. Pak spolkl cyankáli. Od ruské vesnice Malojaroslavce je měl vždy u sebe. Za ty dva roky však jed patrně přestal účinkovat. Napoleon se trápil celou noc; k ránu jeho silný organismus zvítězil. Později na tuto událost už nikdy nevzpomínal.

Logo

Na Elbě

28. dubna opustil Francii. Dostal k celoživotnímu užívání ostrov Elbu s dvaceti tisíci obyvateli. Vítězové mu přiznali dva miliony franků roční renty. Mohl dokonce nadále užívat titul císaře. (Teď už poněkud prázdný titul.) Zprvu přijal Napoleon Elbu jako konečnou stanici. Na politiku mínil zapomenout a chystal se psát memoáry. Občas za ním přijela matka Letizia, dokonce i polská hraběnka Marie Walewská, žena, která ho nikdy nepřestala milovat a která mu nedlouho po bitvě u Wagramu dala levobočka Alexandra. Jeho první žena Josefina přijet už nemohla, zemřela několik týdnů po jeho pádu. A druhou manželku Marii Louisu i s Orlíkem držel císař František doma jako v internaci.

S podzimem 1814 však začal v Napoleonovi vzrůstat vnitřní neklid. Elba ležela jenom pár kilometrů u italského pobřeží, takže se snadno dostával k informacím. A z novin i od kurýrů se dozvídal vzrušující věci. Ludvík XVIII., šedesátiletý otylý podagrista, si na trůně počínal ještě hloupěji, než se dalo předpokládat. Malátný král, který na svůj hvězdný okamžik neplodně čekal v cizině, se vrátil na trůn Bourbonů ničím nepoučen. Rozhodujícího vlivu u dvora nabyl jeho bratr Karel z Artois, krajní royalista, tmář a hrubián posedlý touhou po pomstě. Šlechtičtí emigranti začali volat po navracení svých statků, násilím odnímali sedlákům půdu, své rozmazlené synky věšely na krk zkušeným napoleonským vojákům jako velitele. Po restituci církevního majetku začalo vztahovat ruce kněžstvo.

Joseph Beaume: Napoleon opouští Elbu

S Bourbony se do země vrátily všechny přízraky minulosti, dokonce i trojbarevný francouzský prapor noví vládci vyměnili za čistě bílý, což obyvatelstvo vnímalo jako někdejší symbol zrádců revoluce. Nemuselo to trvat ani tak moc dlouho a Bourboni začali být doma nenáviděni. Napoleon zároveň sledoval, jak se včerejší spojenci na vídeňském kongresu chamtivě tahají o kořist, která po něm zbyla, jak se nemohou dohodnout, a jak se jednota evropských států rozpadá. Pak se doslechl o tajném záměru kancléře Metternicha a ostatních. Chtěli odstranit Napoleona někam dál od Evropy. Na Elbě monarchům připadal nebezpečný, ba strašný. A tak se Bonaparte rozhodl ještě jednou pro čin. Věděl už, že si Francouzi kladou otázku – kde je? Kde se objeví?

1. března 1815 přistálo v zátoce San Juan u jihofrancouzského mysu Antibes jedenáct set mužů. Okamžitě vytáhli na sever. Před Grenoblem zatarasily Napoleonovi cestu tři královské pluky. Císař přikázal svým lidem zavěsit pušky na levé rámě hlavněmi dolů a v čele jednotky došel až před namířené zbraně nepřátel. S odhalenou hrudí křikl: „Vojáci! Poznáváte mne?“ Odpovědí mu bylo sborové „Ano!“ „Kdo z vás chce střílet na svého císaře? Střílejte tedy!“ Nestřílelo se. S bouřlivým pokřikem ho obklopili, líbali mu ruce i nohy, plakali nadšením, skandovali Vive l´Impereur! Ať žije císař! Doprovod Napoleonův se rozrostl na několik tisíc mužů. Podobné scény se opakovaly všude, kde se objevil. Jednotka za jednotkou, město za městem, provincie za provincií se přidávaly na Bonapartovu stranu. 20. března (pouhých 19 dnů po vylodění) byl Napoleon v Paříži. Došel sem od Středozemního moře bez jediného výstřelu.

Návrat Napoleona z Elby

Vskutku legendárními se staly titulky francouzských novin z těch dní. „Netvor opustil Elbu.“ „Zlověstný Korsikán odplul do Francie.“ „Bonaparte přistál.“ „Generál Bonaparte obsadil Grenoble.“ „Napoleon vjel do Lyonu.“ „Včera byl císař radostně přijat ve Fontainebleau.“ „Jeho Veličenstvo je dnes očekáváno v Tuileriích.“ Radostný příklad mediální objektivity, ne nepodobný dnešním novinářským veletočům. Zcela obdobně mluvil Napoleon zpočátku o občanech, pak o Francouzích, v Paříži už jenom o poddaných. Do staré pracovny Ludvíka XVIII., kterou před dvaceti čtyřmi hodinami její obyvatel ve zděšeném úprku opustil, teď Napoleona vynesl omámený dav z kočáru na rukou. Ani po těch nejvelkolepějších triumfech nebyl vítán s tak opojným nadšením a okázalostí. (Každý politik v nejtajnějším skrytu své duše po něčem takovém touží...) Bourboni znovu prchli, Napoleon se znovu jal vlády. Slíbil francouzskému národu mír a svobodu, což však nebyl jediný závazek. Také slíbil sedlákům záchranu před obnovou feudálního zřízení, měšťanům volnost a podporu při obnově podnikání. Do měsíce dal zemi novou liberální ústavu. Avšak lépe než kdokoli jiný věděl (byť veřejně říkal opak), že mír Francii nepřináší a přinést nemůže. Jen co se konsternovaná Evropa probere ze svého zděšení, nedopřeje mu ani nabrat dech.

Nepřítel lidstva

A do Evropy přišlo jaro. Krásný čas. V roce 1815 však bylo nutno dodat: jak pro koho. Napoleon se obrátil na evropské státy, shromážděné na vídeňském kongresu, s výzvou a programem, který lze shrnout do jediné teze: „Francie nežádá nic než mír.“ Koalice se však už rozhodla s ním skoncovat. Jakmile pominul první úlek, spojenci (do včerejška rozhádání) projevili neobyčejnou energii i jednotu a začali rázně jednat. Postavili Napoleona mimo zákon jako nepřítele lidstva, a aniž ztráceli čas vzájemnou koordinací sil, poslali své armády proti Francii. Angličané a Prusové se objevili na bojišti jako první. Za nimi spěchali k Rýnu Rakušané. O značný kus zpět a severněji se dali na pochod Rusové.

10. června Napoleon vyrazil za svou armádou. Opět byl uvítán s frenetickým nadšením. Vojáci však žádali, aby se před rozhodujícím střetnutím ostře vypořádal s generály, kteří ho loni zradili. To ale nemohl udělat. Postřílením nespolehlivých velitelů by svůj důstojnický sbor zničil. 14. června 1815 Napoleon vtrhl do Belgie. Za dva dny nato svedl bitvu s pruským generálem Blücherem u Ligny, a ještě za další dva dny poté tato krátká válka vyvrcholila nešťastnou, zato definitivní porážkou Napoleona v řeži s anglickým generálem Wellingtonem. Odehrála se u jedné obce nedaleko Bruselu. Do té doby neznal ji nikdo, od té doby všichni. Waterloo.

Paul Delaroche: Napoleon Bonaparte abdikoval ve Fontainebleau

Dodnes se vedou spory o to, jestli měl Napoleon u Waterloo smůlu... jestli tu bitvu mohl vyhrát... diskutuje se o souhře náhod i o chybách, kterých se dopustil. Při realistickém pohledu je zjevné, že císař možná měl šanci vyhrát bitvu... nikoli však válku. Neměl už totiž žádné válečné rezervy, zatímco spojenci teprve začali mobilizovat a disponovali mohutnými válečnými zdroji. Čtyři koaliční armády mohly nasadit dohromady 700 000 mužů – a přes léto hodlali spojenci doplnit své stavy na celý milion. A Napoleon – ten měl 200 000 lidí, z toho třetina byla roztroušená po Francii, takže naráz mohl čelit nepříteli pouze se sto dvaceti osmi tisíci muži a třemi sty čtyřiceti čtyřmi děly.

Byl to obvyklý tah Napoleonův, že vpádem do Belgie vyšel protivníkovi v ústrety a posunul tak válčiště mimo Francii. Bleskově se prosmýkl mezerou mezi Angličany a Prusy, čímž rozpoltil voje protivníka vedví. Wellington stál u Bruselu, Blücher u Lutychu. Císař se rozhodl vyřídit nejprve Prusa. Maršálu Neyovi nařídil, aby ho kryl tím, že zatarasí bruselskou silnici a přišpendlí Angličany na místě. První chyba: Ney postupoval pomalu, takže Wellington byl na bruselské silnici dřív. Druhá chyba: V bitvě u Ligny byl sice Blücher poražen a Prusové zahnáni na ústup, nikoli však rozdrceni. A třetí chyba: Po bitvě promarnil Napoleon drahocenný čas tím, že nechal své vojáky půl dne odpočívat, místo aby Prusy dál pronásledoval. Ten zatím svoje jednotky zkonsolidoval. Odpoledne sice poslal Napoleon 36 000 mužů, aby zkusili Blüchera dorazit, jenže se spustil lijavec a rozmočil půdu.

Zatím se Napoleon spojil s částí Neyových jednotek a vyrazil na sever, na Brusel. Dvaadvacet kilometrů před městem, u Waterloo, stál Wellington. Opevnil se tam s úmyslem vydržet, dokud se nezotaví a nevrátí pruské jednotky. Napoleon chtěl původně zaútočit hned s rozedněním v neděli 18. června 1815, jenže terén byl příliš rozmoklý. A tak čekal až do půl dvanácté, než půda trochu oschne. Což byla zřejmě další chyba. Čtvrtá v pořadí. Pak dal povel k útoku. Na levé Wellingtonovo křídlo udeřila 84 děla, na pravé jezdectvo. Asi po půldruhé hodině těžkého masírování britských pozic se v dáli objevily matné obrysy pochodujícího vojska. I Wellington je uviděl. Ani jeden ze soků však nevěděl, čí záchrana se blíží. Bitva byla velmi urputná a vyrovnaná. K večeru už Napoleon vyčerpal všechny svoje rezervy a sám se postavil do čela své gardy.

Clément-Auguste Andrieux: Bitva u Waterloo

„Bitva u Warterloo byl jakousi obměnou bitvy u Marenga, avšak naruby a s nešťastným výsledkem. Vojenskou převahu měli Francouzi, útoky Neyovy jízdy byly drtivé. Wellington nebyl vojenským géniem, jak ho později líčili. Měl však buldočí houževnatost. Zahryzl se do země a nebylo ho možné dostat z postavení, které obsadil. Napoleon poprvé po několika hodinách bitvy pocítil jakousi úlevu. Už dávno se díval k východu a každou chvíli očekával svůj sbor, který měl přispěchat v posledním okamžiku a způsobit rozhodující obrat v bitvě. Jenže to, co se blížilo, nebyly jeho pluky. Na pravé křídlo francouzských vojsk zaútočila pruská armáda maršála Blüchera. Francouzi, dezorientovaní a demoralizovaní nečekaným úderem z boku ve chvíli, kdy očekávali posily, nevydrželi nápor a začali ustupovat. A ústup se změnil v útěk. Boj přestal být řízen.“

Angličané a Prusové prchající francouzskou armádu pronásledovali a dobíjeli. Jedině stará Napoleonova garda pod vedením Cambronnovým utvořila karé (což je nejen vepřová pečínka, ale i čtvercový obranný útvar), a spořádaně, ba klidně si razila cestu nepřátelskými řadami. Anglický plukovník byl její chrabrostí nadšen natolik, že jí navrhl čestné podmínky, když se vzdá. Cambronne nato pronesl svůj výrok, který vešel do dějin: „Hovno! Garda umírá, ale nevzdává se.“ Když nastala noc, bitva skončila. V blátě u Waterloo leželo 25000 mrtvých či raněných Francouzů a 22 000 Angličanů.

Ernest Crofts: Napoleonův poslední velký útok u Waterloo

Internace

Napoleon si to namířil do Paříže. Do Elysejského paláce. Po příjezdu nařídil, aby mu připravili horkou lázeň. „Tak horkou, jak jen lze snést.“ Bitva u Waterloo skončila porážkou, ale byla prohrána celá válka? „Zvykli si na vítězství do té míry, že nevědí, jak přečkat jeden den neúspěchů,“ řekl o svých vojácích po bitvě. „Co se stane s ubohou Francií? Udělal jsem pro ni vše, co jsem mohl.“ Chtěl pokračovat v boji. K Elysejskému paláci přicházeli zástupy Pařížanů, aby zabránili Napoleonově abdikaci. Ještě několik dní si pobyl v Elysejském paláci. Ten byl prázdný, v sálech a komnatách panovala napjaté ticho. Pak pro něho přišli z parlamentu. Poněkud nesouvisle mu sdělili, že jeho přítomnost dělá prozatímní vládě potíže. Zítra mu hrozilo, že se stane zajatcem Bourbonů. Odjel do Malmaisonu na pobřeží Atlantiku, zprvu s úmyslem vstoupit na připravenou fregatu a zmizet ve Spojených státech. Všechny skuliny vhodné k úniku však hlídaly bděle lodě britské eskadry.

A tak se 15. července dopoledne, když už slunce vysoko vystoupilo na nebi, nechal přepravit na britskou loď Bellerophon, a vydat se tak do rukou Angličanů. Po zbytek života byl pak císař internován na ostrově Svaté Heleny, vzdáleném skoro 30 000 mil od Evropy a 1000 mil od afrického břehu.Ve smrtícím tropickém podnebí tam žilo jen 500 bělochů. Z někdejšího chléva a konírny byl pro císaře upraven sice prostorný, ale prostý příbytek o šesti místnostech.

Francois-Joseph Sandmann: Napoleon na Sv. Heleně

Manželku Marii Louisu ani syna Orlíka už nespatřil. Zemřel po šestileté izolaci na skalnatém ostrově ztraceném v moři. Bylo mu necelých dvaapadesát let. Oficiálně byla jako příčina smrti uvedena perforace vředu na dvanácterníku. Další varianta hovoří o rakovině žaludku. Dodnes je živá i verze, že byl otráven arsenikem. Napoleon Bonaparte byl pohřben do prostého neoznačeného hrobu a teprve o 19 let později byly jeho ostatky ze Svaté Heleny převezeny do Francie a důstojně uloženy v pařížské Invalidovně.

O žádné bytosti nebylo napsáno tolik knih jako o Napoleonovi... snad jen o Ježíši Kristovi. Bez ohledu na strmý pád, který si přivodil, bez ohledu na utrpení Evropanů, které způsobil, je mu třeba i přes propast času připsat genialitu, jakou dosáhl jen málokdo z lidí. Jeho inteligenční kvocient moderním psychologové zpětně spočítali na IQ 180. Byl výjimečný, ať sáhl na cokoli. Dokázal pracovat několik dní naprosto bez odpočinku, potom spal třeba 36 hodin v jednom zátahu. Diktoval čtyřem písařům najednou. Vládl absolutní, zcela fenomenální pamětí, zejména na čísla, tváře, data. Otiskl je do svého mozku a navždy je uchoval. Vynikal schopností okamžitého vhledu do podstaty věcí, stejně jako fantazií a odvahou k originálním či riskantním rozhodnutím. Byl vynikajícím organizátorem, administrátorem, stratégem, vyjednávačem. Všichni, kdo k němu nepociťovali nenávist, ho obdivovali a milovali.

Charles de Steuben: Napoleonova smrt 5. května 1821

V jeho mozku se možná zkratkovitě propojovaly ctnosti liberála s deviací diktátora, ale většina jeho záměrů svou velkolepostí o století předbíhala dobu. Jeho Občanský zákoník o dvou tisících dvou stech osmdesáti jednom článku platí (stejně jako principy veřejné správy) v podstatě dodnes. Byl mimo jiné autorem myšlenky novodobé daňové soustavy. Řada dnešních institucí, například Mezinárodní měnový fond, Mezinárodní červený kříž, Evropský parlament, idea integrované Evropy či jednotné měny, to všechno jsou projekty, které Napoleon buď uskutečnil, anebo jim tak či onak stál u kolébky. Zatímco všechny vítězné mocnosti vyšly z napoleonských válek zatíženy ohromnými státními dluhy, ze kterých se Anglie ani Rakousko nevzpamatovaly po celých dalších 30 let, zanechal poražený Napoleon francouzskou státní pokladnu naprosto nezadluženou: byl i v letech největší expanze ctitelem vyrovnaného státního rozpočtu. Kurs franku byl za Napoleona zcela stabilní. Gram zlata stál 3 franky a 10 centů od Bonapartových dob až do roku 1926. O mimořádných kvalitách Napoleonovy vlády vypovídá i fakt, že v roce 1814 měla Francie pouze 1560 státních vězňů. Za Ludvíka XVI. bylo v zemi přes milion žebráků, zatímco v roce 1800 jich oficiální statistika uváděla jen 5000. Pozoruhodný je i údaj, že ve Francii prakticky neznali trestný čin vylupování kostelů.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 712. schůzka: Bitva národů

    Proč se vedou války? Otázka, nad kterou se daleko více zamýšlejí filosofové, básníci, historici a podobné profese, než kupříkladu politici.

  • 714. schůzka: Le beau Clémens

    Čeká nás setkání s mužem, který disponoval řadou přezdívek. Nejčastěji mu říkali Comte de Balance (čili „hrabě Rovnováha“), a také Le beau Clémens.