714. schůzka: Le beau Clémens

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Klemens Wenzel von Metternich (asi 1835)
0:00
/
0:00

Čeká nás setkání s mužem, který disponoval řadou přezdívek. Nejčastěji mu říkali Comte de Balance (čili „hrabě Rovnováha“), a také Le beau Clémens (po překladu dostaneme libě znějící titul „krásný Klemens“). Ve skutečnosti se jmenoval Klemens Václav Nepomuk Lothar Metternich-Winneburg-Ochsenhausen, vévoda z Portelly. Věnujeme-li se mu v Toulkách českou minulostí podrobněji, je to proto, že ovlivňoval řadu let českou, rakouskou i evropskou politiku.

„Je to satanův pomocník.“ Takový názor na něj měl ruský car Alexandr II., zatímco britský premiér Canning o něm zlostně prohlásil: „Je to největší podvodník a lhář na kontinentě a možná, že v celém civilizovaném světě!“ Napoleon na Metternichovu adresu řekl skoro totéž: „Každý občas lže. Ale lhát neustále, to je přespříliš.“ Podle rakouského básníka Franze Grillparzera prý „největší Metternichovou chybou je, že svým lžím sám věří.“ Když byla vydána proslulá Kartouza neboli Věznice parmská, kterou napsal malý, tlustý, ošklivý a brýlatý pán pod pseudonymem Stendhal, začalo se tvrdit, že „předlohou k postavě krásného bonvivána a podvodníka hraběte de la Mosky byl autorovi právě kníže Metternich.“ Stendhal to pak musel veřejně vyvracet, čímž domněnky jenom posílil.

Nejreakčnější představitel rakouské monarchie

Dodnes se na Metternichovu hlavu snášejí vesměs jenom nadávky a kritika. Tak se zapsal i do českého povědomí: jako snad nejreakčnější představitel rakouské monarchie. Nehodláme dělat Metternichovi advokáta, ale... stalo se už zvykem v tomto seriálu, že neváháme ukázat, jak se i v sebeskvělejší postavě může někde krčit temný kout, a že i pro toho nejhoršího lumpa lze nalézt polehčující okolnost. V Metternichově osobnosti, líčené zpravidla jenom z jediného zorného úhlu, se můžeme shledat i s některými jinými hledisky i fakty, jeho obraz poněkud korigujícími.

Při méně černobílém vidění se například vyjeví, že Metternich se takřka vždy snažil řešit evropské konflikty politickými prostředky a ubránit válečným střetům. „Metternich je v němčině dost výjimečné a nezvyklé jméno. Starý šlechtický rod se odvozoval od vsi Metternich v Porýní nedaleko Koblence. Ze všech asi dvanácti větví zbyla nakonec jediná, která si přidávala k rodovému jménu ještě další – Winneburg. Tihle Metternich-Winneburgové byli v první polovině 17. století povýšeni do stavu říšských svobodných pánů, ve druhé polovině téhož století do stavu říšských hrabat, a v roce 1803 dostal otec Klemense Lothara titul říšského knížete. V dobách výprodeje českých zemí za třicetileté války koupil tento rod v Čechách panství Kynžvart. Náš Metternich se narodil (ještě) jako pouhý hrabě v Koblenci 15. května roku 1773.“ To napsal v knize Metternich kontra Napoleon dr. Jaroslav Šedivý, svým způsobem Metternichův kolega, neboť i on byl velvyslancem v Paříži, byť ne rakouským, ale československým a českým; a rovněž funkci ministra zahraničí si (stejně jako Metternich) vyzkoušel.

Klemens Metternich na obraze neznámého autora

Klemens se narodil jako syn státního ministra trevírského kurfiřta. Byl tedy rodem Němec, ale v rodině se mluvilo francouzsky – lidé na levém břehu Rýna ani sami nevěděli, jestli mají blíž k Francii nebo k Německu. Když byly synovi dva roky, přešel jeho teprve čtyřiadvacetiletý otec do služeb Vídně. Stal se rakouským vyslancem při různých dvorech. Jeho matka byla v mládí přítelkyní a chráněnkyní Marie Terezie. Panovnické dvory staré Evropy, u kterých vyrůstal Klemens, to byl podivný svět. Třeba tím, že politika se v této době stala i doménou žen. Bylo je vidět i na trůně – Kateřina II. v Rusku, Marie Terezie v Rakousku a ještě další, více či méně v pozadí, jako například madame de Pompadour ve Francii. Malého Metternicha vychovávali v křesťanské víře, ovšem učil ho nejenom katolík, ale i protestant. Když však vypukla Velká francouzská revoluce (Klemensovi bylo šestnáct), zcela spontánně začal hesly Volnost, Rovnost, Bratrství pohrdat. Nenáviděl takzvanou ulici, bál se jí, o čemž píše i po letech ve svých vzpomínkách.

Studovat začal ve Štrasburku. Poslouchal hlavně přednášky z veřejného práva, ale přitahovaly ho i přírodní vědy a medicína. Klemens si zde poprvé uvědomil své přednosti (zejména svou osobní přitažlivost, ale i nedostatky – málo tvrdosti a přecitlivělost. Jezdil na koni, šermoval, cvičil vůli. Tak se skládal jeho charakter, který ho vedl dlouhou cestou jeho kariéry. „Byl to psychologicky průhledný typ, a přece také i ostře ohraničená individualita,“ to o něm poznamenal spisovatel Ladislav Fuks, autor knihy o zámku Kynžvartě. Studoval pak na universitě v Mnichově, ale ani tuto vysokou školu nedokončil, a jako sedmnáctiletý se zúčastnil korunovace císaře Leopolda II. ve Frankfurtu. Byl to pro něj úspěšný den, protože si ho všiml o pět let starší arcivévoda František. V konverzaci s ním pokračoval za dva roky nato, kdy se František stal nástupem svého předčasně zemřelého strýčka na císařském trůně.

Výtečně se shodli. Oba pociťovali hlubokou nevolnost, mluvilo-li se o revoluci. Svoje názory nezměnil Metternich ani v Bruselu, v rakouském Nizozemí, kde jeho otec působil jako ministr. Zde pobývaly tisíce francouzských emigrantů, kteří utekli před revolucí, mezi nimi syn francouzské hraběnky, se kterým Klemens Metternich flámoval, při kteréžto činnosti se oba zamilovali do paní de Caumont. Francouz ve svých pamětech tvrdil, že to byla láska platonická. Metternich to viděl trochu jinak: „Miloval jsem ji, jak miluje mladý muž; ona mne milovala v celé nevinnosti svého srdce. Žil jsem jen pro ni a pro svá studia. Ona, nemajíc nic lepšího na práci, milovala mne každý den; své noci trávila s manželem a věřím, že při tom byla více naplněna mnou než jím.“ (Inu, starý ješita. Nikoli jediný v rodině politiků. Někdejších i současných.)

Portrét markýzy de Caumont, do níž se Metternich zamiloval

Z Bruselu však bylo zapotřebí se rychle odstěhovat, neboť se k němu blížila francouzská armáda a rakouský vyslanec musel i s rodinou prchnout. Poněkud nemilé bylo, že Francouzi pokračují v invazi do západních částí Německa a obsazují území na levém břehu Rýna, což pro Metternichy znamenalo, že jim byl zkonfiskován okupační správou jejich majetek. Takže do Vídně přijeli jako zchudlá šlechta. Císař jim sice vyplatil jakousi náhradu, ale pro Metternichy je to almužna. Až do té doby se Klemens vyjadřoval lépe francouzsky než německy. Proto mu jeho otec napsal tato nabádavá slova: „Závažnou podmínkou pro dobrého Němce je nejenom umět mluvit a psát v mateřském jazyce, ale ovládat tento jazyk tak, jak to vyžaduje pečlivé vzdělání; jenom už hloubkou znalostí svého jazyka se musí vyvyšovat nad dav. Kdo mnoho čte a píše, rozšiřuje své duševní schopnosti.“

V září roku 1795 odjel mladý Klemens Metternich kočárem z Vídně do městečka hodinu cesty vzdáleného od Brna, které o deset let později vstoupí do historie. To městečko se jmenovalo Slavkov, i když jinak slyšelo na Austerlitz, a zámek, k němuž směřoval kočár, patřil rodině dlouholetého kancléře Marie Terezie hraběte Václava Kounice. Metternich se tu oženil s jeho vnučkou Eleonorou. Bylo mu dvaadvacet let, nevěstě dvacet. Tento sňatek byl zřejmě dalším stupněm ke kariéře příštího politika. Eleonora Kounicová mu věnem přinesla majetek, například městečko Kojetín a obec Vrchoslavice, ležící na Hané, dále jistý politický vliv a možná – časem – i lásku. Prostřednictvím nové rodiny získal Metternich přízeň moravské šlechty, a ta měla u vídeňského dvora tradičně silný vliv. Eleonora nevynikala půvabem, byla však velkorysá a bohatá. Se svým záletným manželem vydržela třicet let. Dala mu sedm dětí, z nichž však většina zemřela. Svým milenkám vyprávěl Metternich v superlativech o své ženě, a své ženě se skromně zmiňoval o svých milenkách. Nacházel u ní velké pochopení. (Co jí taky zbývalo?) Po smrti manželky se oženil ještě dvakrát a měl postupně dalších šest dětí.

Společenský postup

Po příčkách společenského postupu se našlapuje většinou pomalu a opatrně. Berou-li se šprušle po dvou, hrozí uklouznutí a bolestivá pohmožděnina, ne-li přímo s těžkými následky. Klemens postupoval obezřetně, ale vytrvale. Popřípadě vytrvale, ale obezřetně. Nespěchal. Rozmnožoval rodinné bohatství. Věnoval se svým zálibám, například studiu věd exaktních a věd přírodních. Rovněž zvědavě nahlížel do zákulisí věd lékařských – strávil hodiny v nemocnicích a v pitevnách zkoumal anatomii lidského těla. Politické záležitosti ho zajímaly (tedy prý) méně než úprava zámeckých zahrad. „Byl jsem postaven, ještě mlád, do situace, jež mi dovolila pozorovat zblízka běh velkých událostí, a shledával jsem, že jsou vedeny jinak, než by měly být,“ svěřil se po letech svým pamětem. „Politika, to jsou lidé. Politika je jenom výrazem kvalit právě tak jako chyb lidí, jejich zálib a jejich omylů, jejich neřestí i ctností.“

Sir Thomas Lawrence: Klemens Wenzel von Metternich

Psal se první rok 19. století. Napoleonův ministr zahraničí Talleyrand velice přesně odhadoval situaci v protifrancouzské koalici, radil svému konzulovi k míru a hlavně ho nabádal, aby nikdy nesrážel rakouské Habsburky až na kolena. Považoval vždy Rakousko za potenciálního spojence Francie, v čemž se (kupodivu) shodoval i s mladým hrabětem Metternichem, který se právě chystal k nástupu do své první diplomatické funkce – měl totiž být vyslancem císaře Františka u saského kurfiřta na drážďanském dvoře. Bylo to zrovna ve vzácné době míru (dnes bychom asi řekli „uvolňování“), a Metternich přijal poněkud ospalé Drážďany vděčně, protože byly na rozcestí mezi Paříží, Petrohradem a Berlínem. Nic moc se tam nedělo, zato se odtud daly dobře pozorovat evropské záležitosti. Měl za politický úkol připoutat kurfiřta saského, jehož za zradu Pruska jmenoval Napoleon králem, těsněji k Vídni, ale opatrnost saské politiky byla příslovečná, takže se mu příliš nedařilo.

Ani zdejší společenský život ho neokouzlil – ceremoniál na panovníkově dvoře byl zastaralý a dámy nosily ještě krinolíny! Metternich byl muž smělý a cílevědomý, bez skrupulí, vždy mířící k cíli, a na této cestě hravě překonával všechny překážky. Nenáviděl snad jen jedinou, a tou byly obruče v dámské krinolíně. Přesto se však v Drážďanech přenesl i přes tuto překážku a zapsal si na své konto velkou milostnou pletku s politickým nádechem. Což zní opravdu zajímavě, i když – přiznáváme – lehce bulvárně. Každý rok před Popeleční středou se konal na dvoře ples. Byli zváni 174 hosté. Proč zrovna tolik? Tradiční počet. Polovina pánů, polovina dam. V neděli před plesem se na zámku losovali partneři a partnerky pro úvodní tanec. Úplně náhodný los to nebyl, trošku se mu pomohlo. V roce 1802 byla hraběti Metternichovi vylosována jako tanečnice ruská kněžna Bagrationová, manželka generála Bagrationa. Byla prý... hezká, i když... kdo ví. Dobové portréty tomu příliš nenasvědčují. Každopádně vzdělaná. A zřejmě i přes tu krinolínu dostupná. Výsledkem vztahu byla jednak dcera, která dostala jméno Marie Klementina (Metternich se k ní vždycky hlásil), a trvalé přátelství s ruskou kněžnou.

V Drážďanech však Metternich dlouho nepobyl, sotva dva roky: císař ho jmenoval svým zplnomocněným ministrem v Berlíně u pruského krále. Ale ani na této diplomatické štaci dlouho nesetrval – roku 1806 (tedy po bitvě u Slavkova) ho František I. poslal do Paříže. Císař dal svému novému vyslanci velice jasný, lapidární, ale také obtížný úkol: dosáhnout zmírnění podmínek prešpurského míru. Nebylo to snadné. Napoleon byl v rozběhu, právě vyřídil jednu mocnost – Rakousko – a připravoval se na další. Metternich měl možnost sledovat diplomatickou přípravu na rozdrcení Pruska. Postavení pruského krále Fridricha Viléma III. ho nijak nedojímalo. Vytýkal mu váhavost a neutralitu v předcházejícím roce, tehdy se marně snažil ještě jako vyslanec Vídně v Berlíně včas připojit Prusko k protinapoleonské koalici. A teď s jistým zadostiučiněním sledoval, jak se smyčka kolem Pruska utahuje.

 Kníže Klemens Wenzel Nepomuk Lothar von Metternich

Vyslanec Metternich uměl číst v lidech znamenitě, ale u vojáka na francouzském císařském trůně neodhadl dost dobře, kam se svým perfektně uvažujícím mozkem směřuje. Metternich v sobě nesl ještě značné pozůstatky dosavadního stylu v zahraničních vztazích, kdy se záležitosti projednávaly mezi lidmi jedné skupiny, jedné třídy, kdežto Napoleonovo uvažování, v moderním smyslu geopolitické, mu bylo cizí. Když si zrekapituloval situaci v Evropě, naskytl se mu tento obraz: Napoleon zbavil Francii interventů, dobyl postupně Nizozemí i Švýcarsko, podrobil si španělského krále, získal Itálii, pod jeho patronací vznikla aliance německých států, takzvaný Rýnský spolek, nad kterým vykonával protektorát, čímž vlastně sjednotil pod svou hegemonií západní Evropu, s jedinou, avšak velice důležitou výjimkou, a tou byla Anglie. Ve dvou válkách pak vyřadil Rakousko a Prusko a tím neutralizoval střední Evropu, aniž tyto dvě poražené mocnosti anektoval.

Dokonalá metoda

Zdá se, že v tomto okamžiku Metternichovi bezprostřední události zakryly širší souvislosti. Dal se zmýlit francouzsko-ruským sblížením po míru v Tylži a obával se, že si obě mocnosti rozdělí Evropu. Nepostřehl okamžitě, že Napoleon chtěl celou Evropu a že nutně musel na této cestě vyřadit Rusko. Proto také nesrazil Prusko a zejména Rakousko na kolena, protože alespoň z Rakouska chtěl mít perspektivního spojence proti Rusku. Proto také podepsal spolu s Metternichem v říjnu roku 1807 ve Fontainebleau listinu, kterým zmírnil podmínky prešpurského míru. „Jako vyslanec si získal dvě pohledné, vysoce postavené ženy, které (coby jeho milenky) slibovaly být zdrojem informací z nejvyšších míst. Sice se ukázalo, že byly víc zdrojem dezinformací a drbů než objektivních faktů, nicméně Metternich je pečlivě zapisoval, stavěl na nich své konstrukce a posílal je do Vídně.“ (Opět jsme nahlédli do knihy dr. Jaroslava Šedivého Metternich kontra Napoleon.) „Ženě Napoleonova generála Junota Lauře bylo šestnáct let, byla drobná a prý tak krásná, že ji i Napoleon zbožňoval. Obývala četné velké domy, pěstovala četné známosti, střídala četné společnosti i milence. Zařadil se mezi ně i Metternich, a jelikož byl nenapravitelným pisatelem dopisů, rozehrála se podivuhodná hra na informaci a dezinformaci, na předstírání a zastírání, zněly texty a podtexty, otevírala se diplomatická korespondence, o níž pisatel věděl, že bude otevřena, a adresát, že jí nemá věřit, ale že má věřit jiné poště, o níž pisatel věřil, že nebude čtena (i když kurýr prodal i tu).“

Co mohla žena typu Laury vědět o politice kromě klepů? Kupříkladu informace – které jí podstrčil někdo jiný. Metternich asi něco tušil, ale ne všechno, protože jinak by se nepustil do dalších dobrodružství milostných i politických. Karolínu Muratovou (což byla Napoleonova sestra a pozdější královna neapolská) zbožňoval pro její krásnou postavu i tvrdohlavost, s jakou se vymykala vlivu svého císařského bratra. Bylo o ní známo, že má vztah (samozřejmě, že politický) k ministru policie Fouchému. Metternich si usmyslel, že bude právě přes ni dodávat falešné informace, které se prostřednictvím Fouchého donesou až k Napoleonovi. Hrabě Savary, generál, který patřil k Napoleonovým nejvěrnějším, o tom ve svých pamětech říká: „Metternich pouštěl své informace tak daleko, že se staly neproniknutelnými pro každého, kromě císaře. Dosáhl toho, že se k uchu ministra policie dostalo vše, co považoval za vhodné mu říci, poněvadž k tomu měl osobu, kterou ovládal a jež byla pro Fouchého nepostradatelnou. Byl to často on, Metternich, kdo byl autorem různých báchorek, jimiž Fouché přicházel pobavit císaře.“

Giuseppe Cammarano: Královna Karolina v šatu neapolské selky , 1813

Smysl těch informací byl v tvrzení, že ve Vídni je u moci mírová strana a že císař František nehodlá už podnikat válečné kroky. Opak byl pravda, Metternich evidentně simuloval. V té době však Napoleon stejně Fouchému, které tyto informace dodával, nedůvěřoval. Aby byl románek dokonalý, Napoleonova sestra Karolina Klemense milovala a jednu dobu byly v Paříži dvě skutečné soupeřky v lásce, ona a Laura. My můžeme tuto kapitolu shrnout poznáním, že pan vyslanec a budoucí ministr a kancléř měl za svého působení v Paříži propracovanou dokonalou metodu, kterak se prostřednictvím milostných dobrodružství usadit v těch nejvyšších patrech politiky. A že se mu to beze zbytku povedlo.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Současná Británie lichotivě i nelichotivě

Jiří Hošek, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu

Jiná Británie

Jiná Británie

Koupit

Aktuální sonda do britské společnosti. „Většina lidí při podpoře brexitu nemyslela na peníze z EU nebo celkově na ekonomiku. Měli strach z imigrace a znělo jim v uších prázdné heslo: „Chceme zpátky svoji zemi,“ říká v knize šéf cornwallské regionální správy John Pollard.