715. schůzka: Kníže Mitternacht

S obdobnou brilancí, s jakou Metternich dobýval ženy, dosahoval i úspěchů diplomatických. Vysoký štíhlý blonďák s modrýma očima dobýval svět nejen zjevem, ale i vybraným, aristokratickým chováním a konverzační duchaplností. Seladonovi Evropy chyběly k dokonalosti snad jen dobré zuby. Už v pětatřiceti mu k zadostiučinění soků důkladně prořídly. I tento nedostatek se však naučil maskovat podobně, jako skrýval své pravé myšlenky.

Zdálo by se, že vrcholu své kariéry dosáhl, když ho rakouský císař jmenoval v Paříži vyslancem. Byl to vysoký post, ale jak se vzápětí ukáže, přijdou ještě vyšší. Zatím věnoval Metternich ve francouzském hlavním městě svůj denní program politice, láskám, a občas úvahám, o kolik si má opět říci svému císaři, neboť peníze se mu doslova sypaly mezi prsty. Byl mužem velkého světa a utrácel opravdu velkoryse. Když se mu nechtělo půjčovat si od frankfurtských bankéřů, neváhal požádat o peníze Františka I., který byl k němu opravdu milostivý. Byl i štědrý. Z jeho písemností se zachoval příkaz z roku 1808 vyplatit Metternichovi pro osobní účely v Paříži ze státní pokladny 80 000 franků s přáním, aby vše zůstalo v tajnosti. Dluhy, které takto udělal u vídeňské státní banky, mu byly vždy později promíjeny. Jako by měl císař k Metternichovi nějakou slabost.

Ministrem zahraničí

Brzy bylo jisté, že se vyslanec vrátí do Vídně. „Hrabě Stadion mi právě předal svou demisi; svěřuji vám místo něho ministerstvo zahraničí.“ (Takhle to asi bylo řečeno císařem Františkem pro historii.) Ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Ministr Stadion byl na hodinu propuštěn. Pro Metternicha to byl úspěch, jaký ještě nezažil. Bylo mu 36 let. Do své nové pracovny ve vídeňském paláci kancléřství se dostal koncem listopadu 1809, a vydržel tam skoro čtyřicet let.

Do úřadu nastoupil v době, kdy Rakousko bylo zase jednou ve válce s Francií. Sice vyhrálo v bitvách u Aspern a Eßlingu, ale u Wagramu zvítězil Napoleon. Francouzský císař se načas usídlil v Brně a vyjednával. Tedy: spíše vyhrožoval. Obnovil svou myšlenku, že by se rakouská monarchie měla rozčlenit na původní tři části – českou, rakouskou a uherskou, a v každé z nich by vládl samostatně princ z habsburského rodu. Starý lišák Napoleon věděl, jak František I. žárlí na své bratry. Francouzští vyjednávači dokonce vyslovili požadavek, aby část severozápadních Čech (Litoměřicko, Žatecko, Loketsko a Chebsko) byla odstoupena Sasku, tak jako v minulém století Horní a Dolní Lužice.

„Napoleon měl moc hluboce pokořit Rakousko, vždyť ovládal kontinent. Na habsburském dvoře se rozhostil nejčernější pesimismus. Metternich byl snad jediný, kdo mu nepropadl. Není divu, vždyť nastupoval nové místo a každý politik má občas ušlechtilé záchvěvy, kdy se domnívá, že právě on vše vyřeší, že on je tím spasitelem. O to víc se podobnými myšlenkami obíral Metternich, který už teď začínal být až nesnesitelně ješitný.“ Toto o něm napsal ve své knize Metternich kontra Napoleon diplomat a historik dr. Jaroslav Šedivý. Metternich žádným vznešeným charakterem nebyl. Ale viděl se tak. (Tak se vidí mnozí, a nejsou. A nikdy nebudou. Ostatně – kdyby vynikal ušlechtilostí, patrně by se v nejvyšší politice ani neuplatnil.

Čím se tedy prosadil? Měl ojedinělý talent. Bylo to talent inteligentního, tvořivého a zároveň cynického, chladně kalkulujícího macchiavellistického politika. Dovedl výborně lhát, skvěle předstírat, umně lichotit, dovedl v pravý okamžik projevit tvrdost, právě tak jako byl schopen odvážných a riskantních rozhodnutí. Byl tedy podivuhodnou směsicí kladných i záporných povahových vlastností. V nenapodobitelném dávkování i rozměru. „Vedle vyspělé intuice a předvídavosti se v onom zvláštním charakterovém amalgámu vyskytovala (kromě jiného) ješitnost až narcistická. I když ve srovnání s Napoleonem byl jen průměrnou osobností, a to jak inteligencí, tak i vzděláním, přesto se po léta považoval za hlavního a na kontinentě patrně jediného dostatečně zdatného Napoleonova protihráče.“

Sebevědomí mu tedy nechybělo. „Byli jsme jen dva.“ Sám sebe takto stylizoval ve svých nabubřelých pamětech: „Nikdy jsem se nemýlil.“ Taky jeho slova. A ještě k nim dodal: „Císař František vždycky udělal to, co jsem chtěl. Ale já nechtěl nic než to, co udělat musel.“ Dějiny však nakonec daly Metternichovi (poněkud paradoxně) za pravdu, protože on nad imperátorem vskutku zvítězil. Hlavním strůjcem takového rozuzlení však byl Napoleon sám. Zavinil si pád svou nekonečnou chtivostí po moci. Zásluha Metternichova přišla „až za druhé.“ Tkvěla v tom, že osudovou nezadržitelnost Napoleonovy sebezáhubné agresivity postřehl Metternich dřív než jiní. Už před jeho vpádem do Ruska pochopil, k jakým koncům Korsičanova nezdrženlivost bez hranic povede, a vyvodil z toho novou strategii. Začal nejprve rakouskou, v závěru napoleonské éry i celoevropskou politiku navigovat směrem, který v důsledcích přinesl Bonapartovu zkázu. „Celkové skóre Metternichova státnického působení nelze hodnotit jen a výlučně negativně. Neboť přinejmenším v dramatickém souboji s Napoleonem sehrál bezesporu perfektní diplomatickou partii. V konečném výsledku přitom prospěl rakouské monarchii, a protože byl náš stát její součástí, tedy i nám.“

Po rozhodující porážce Rakouska u Slavkova obratně, rafinovaně a vědomě převedl habsburskou říši od vojensky zničující účasti v protifrancouzských koalicích k dočasnému spojenectví s Napoleonem. Jestli se habsburská princezna Marie Louisa posléze stala Napoleonovou druhou manželkou, pak s prvotní inspirací toho manévru (který znamenal obětování Františkovy dcery zájmům říše) přišel jako první právě Metternich. Od A do Zet tuto „sňatkovou obchodní transakci“ zúřadoval. Stejně tak to byl on, kdo dosáhl pouze symbolické účasti Rakouska na Napoleonově tažení do Ruska. Podle lišácky formulované spojenecké smlouvy postavilo Rakousko jen takzvaný „pozorovací sbor“, který do bojů na ruské frontě aktivně vůbec nezasáhl. Díky Metternichovi se tak i české země vyhnuly velkým a zbytečným lidským ztrátám.

Diplomatické manévry

Dalším brilantním diplomatickým manévrem krásného Klemense bylo opatrné a úspěšné převedení rakouského mocnářství od předchozího spojenectví s Francií přes orlí můstek takzvané ozbrojené neutrality až k mírotvorné zprostředkovatelské roli říše a k aktivní vojenské účasti Rakouska v závěrečných operacích na straně protifrancouzské koalice. Bylo pak nepochybně zásluhou Metternichovou a uznáním jeho vůdčí diplomatické role, že se evropský mírový kongres konal v letech 1814 až 1815 právě ve Vídni a za jeho předsednictví. Také závěry kongresu (ještě se k němu vrátíme) představovaly triumf Metternichův, protože Rakousko vyšlo z toho těžkého klání územně i politicky posíleno.

Až potud, po tento bod, můžeme vidět roli Metternichovu jako roli v zásadě kladnou. A když ne přímo kladnou, tak ne vysloveně zápornou. „Zkušenost s chaosem a utrpením za napoleonských válek ho ovšem přivedl ke krajnímu konservatismu. V druhé půlce své kariéry začal být Metternich podezíravý vůči každému pokusu o změnu. V jakémkoli ústupku liberálním reformám spatřoval nejlepší recept na revoluci. Žádal proto pořádek a klid.“ Monarchii si rozvracet nedáme, že? Dokud byla situace stabilizovaná, tvrdil, že ústupky jsou zbytečné. Jakmile ovšem někde vyvstala hrozba revolty či krize, odmítal změny také, a to s argumentem, že by byla oslabena autorita státní moci, což by znamenalo počátek konce.

Pastí Metternichovou se stal chorobný strach před společenským pohybem. Vousatá anekdota říkala, že císař František a kancléř Metternich tvoří dohromady habsburskou orlici (on to ve skutečnosti byl ovšem orel). Každá ze dvou hlav se dívá jinam. Vskutku nebyli stejní, ale o to lépe se vzájemně doplňovali. Jestli heslem o pět let staršího Františka bylo držme se starého, mínil Metternich totéž pod znovu a znovu omílaným pojmem „věčný řád.“ František byl prostomyslný a nahrazoval nedostatky ducha pílí (císař Josef svého synovce kdysi charakterizoval úsudkem: „Je to špalek.“). Metternich byl naopak líný epikurejec (řekněme, že poživačník), nepochybně však odborně zdatný. Nenabízel velké myšlenky ani množstvím, ani originalitou – on vlastně po celou svou kariéru říkal totéž a vehementně trval na svém. Ale činil tak s elegancí a podmanivým vzletem. Teprve ve stáří se bystrost a vtip změnily ve zdlouhavou mnohomluvnost a nudné mentorství. (To se někdy vysloužilým politikům stává.)

„Oba dva koryfejové rakouské politiky ( myslíte-li si, že koryfej značí cosi hanlivého – a ono to tak na první poslech zní – tak ne, koryfej je prostě osobnost, vyskytují se v popředí dění) – oba dva koryfejové byli zapřisáhlými monarchisty a absolutisty. František o správnosti tohoto principu vlády nepotřeboval dumat, vždy byl přesvědčen, že jde o dar i úkol z boží milosti. Metternich byl ve srovnání s císařem z úplně jiného těsta. Neznal nic z Františkovy důkladnosti, totiž pomineme-li vehemenci, se kterou se dvořil ženám. Kancléř byl velký improvizátor i mystifikátor, strhující společník i řečník. Při nedostatku kvalitních osobností v habsburské říši bylo logické, že se tento rozený pragmatik udržel u moci po celé dvě generace, že to byl on, kdo určoval podobu rakouské zahraniční a do značné míry i vnitřní politiky, ba že jeho éra dodnes nese Metternichovo jméno.“

Éra matternichovského absolutismu

Protože tu už několikrát padla v souvislosti s jeho jménem funkce kancléře, dodejme, že ministrem zahraničí byl jen jeden rok. Roku 1810 ho císař František jmenoval státním kancléřem rakouského císařství. A právě od té doby se počítá éra metternichovského absolutismu. Což zní v českých uších okamžitě jako něco... prostě něco, co se nám dnes ekluje. Dodejme, že máme více důvodů si myslet: po právu. Když si ale odmyslíme úplně všechna hodnotící znamínka, všechna plus i minus, pak musíme přiznat (ať se nám chce nebo nechce), že Metternich dal ponapoleonské Evropě třicet roků relativní stability, a také že docela zarputile hledal cesty, jak i vážné mezinárodní konflikty řešil vždy jednáním, politickými prostředky, a ještě že značné části kontinentu poskytl nakonec poměrně dlouhý čas klidu i míru.

Učinil tak na základě jasně formulovaných konzervativních postojů. On totiž prohlašoval o sobě v těch souvislostech, že je skálou pořádku. Což znělo dost samolibě, ale on jí opravdu byl. Jeho politika se nikdy neměnila, jeho zásady zůstávaly stále stejné. Jakékoli kompromisy s demokracií odmítal. Prostřednictvím Svaté aliance (i s ní se, až přijde čas, seznámíme blíž), anebo rakouských ozbrojených sil byl ve jménu zachování evropské rovnováhy a stability ochoten i eventuálně vojensky intervenovat, kdekoli byl ohrožen pořádek nastolený vídeňským kongresem. „Nebyl snílkem nebo myslitelem mezi diplomaty. To spíš dogmatikem, donekonečna opakujícím hrst svých zásad. Hlásil se k nim nikoli pro jejich mravnost, nýbrž pro jejich účelnost. Volal po respektování dohodnutých smluv, práv, tradičních nároků, dosažené stability na kontinentě. Tvrdil, že zachování statu quo má přednost před jakýmikoli jinými nároky, takže v jeho jménu lze eventuálně ospravedlnit i válku, jakkoli vždy dával přednost řešením mírovým.“

Můžeme Metternicha odsoudit – existuje krásné české slůvko „šmahem“, a u nás v Česku děláme leccos šmahem, je to takový náš národní zvyk – tak tedy můžeme ho šmahem odsoudit jako reakcionáře, ale rozhodně ne jednoznačně a taky ne bez váhání. Jeho politika totiž byla (ať se nám to líbí nebo ne) pro Evropu přínosem. Drtivá většina národních obrozenců si o něm myslela... raději to ani nahlas neříkala, ale myslela si o něm svoje. Jenomže – ve chvíli, kdy Evropa přestala být ochotna Metternichovy zásady respektovat, ocitla se v novém kole revolučních bouří.

Za Metternicha jsme ale u nás měli policejní stát. Nejenom za Metternicha. O jeho vznik se však zasloužil nikoli Metternich, nýbrž Josef II. Právě on inicioval vznik policie. Mezi námi - s výkonností tehdejší policie to nijak slavné nebylo. Většina těch nářků nad tísnivým, všepostihujícím dohledem spíš vyjadřují jakousi nevoli, že tato instituce vůbec vznikla, já bych řekl, že to byl přímo nezvyk. (Na policii se fakt těžko zvyká...) Tehdejší policejní dozor byl mizivý, chatrný (na začátku 19. století). Omezoval se především na Vídeň a několik dalších větších měst, hlavně tedy lázeňských. Na venkově až do druhé poloviny 19. století vůbec policie neexistovala a její některé funkce (jako třeba strážní) plnili ponocní s troubou a halapartnami. Proslulé vídeňské ministerstvo policie Polizeihofstelle mělo ve skutečnosti pouhých 12 pracovníků. A třináct cenzorů. To toho moc nemohli stihnout, a kromě toho se dali i oblafnout. Někdy možná rádi. Ředitelství vídeňské městské policie, na kterém fungovala i evidence obyvatel, pasová služba a zaměstnanecký referát, vystačilo s pětatřiceti pracovníky. Čtyři vídeňské policejní revíry zabezpečovalo 7 důstojníků, 74 poddůstojníků, 490 mužů plus asi 60členný jízdní oddíl. (Skutečný policejní stát pracuje s onačejšími počty kádrů...)

Ta hrstka mužů nemohla dohlížet na všechno. Ti v uniformách jistě ne. Civilních špiclů tajné policie byl už docela početný zástup, ale armádě agentů, důvěrníků a kandidátů tajné spolupráce ze století dvacátého se rovnat při vší snaze nemohla. Je pravda, že byla tajně otevírána soukromá pošta, ale úředníci takzvaných poštovních lóží v ní většinou nic podezřelého nenacházeli. V kdekterém zájezdním hostinci vartovali u stolů policejní špiclové, ti však hlásili do centrály, že obyvatelstvo se revoluce štítí. Hmotná úroveň lidí byla (na tu dobu) slušná a blížila se prosperitě, a kulturní nabídka poměrně bohatá, byť politická nezávadnost obsahu knih a novin zůstávala určujícím měřítkem. Pro rozvoj národů a národností stát ponechával značný prostor, ostatně skutky našich obrozenců jsou toho důkazem. Nepřekročitelnou mez ovšem představovaly „velezrádné“ ideje, které se dotýkaly politického uspořádání, trůnu jako takového, principů monarchismu a absolutismu.

Na druhé straně byl stát dokonce přítelem, střídmých, poklidných reforem a pokroků, řečeno slovy klasika o sto let později: pokroku v mezích zákona. Příkladem za řadu jiných budiž třeba nový občanský zákoník z roku 1811, jehož mnohé články (i když řečeny modernějším jazykem) bychom našli i v našem současném právním řádu. Koženým a zkostnatělým se stal Metternich, teprve až dospěl do věku senilního starce. Když z jeho života vymizela milostná dobrodružství, jak propadal nahluchlosti, jak chorobně rostla jeho vrozená ješitnost, jak celé hodiny dokázal svým nosovkovým hlasem stařecky žvatlat o všelijakých svých dávno vyvanulých koncepcích, vznikal obraz Metternicha jako velekněze zpátečnictví, strnulosti, reakce. Když se ustálil, aby pak přežil až do dnešních dob, zbyla z někdejšího lva salónů, donchuána a skvělého diplomata jenom vyčpělá karikatura, doprovázená třetí Metternichovou přezdívkou. Ta první byla „le beau Clémens – krásný Klemens,“ ta druhá „comte de Balance“ – „kníže Rovnováha“. A ta třetí zněla namísto Fürst Metternich – „Fürst Mitternacht.“ Kníže Půlnoc.