716. schůzka: Policajt Evropy

Opravdu dlouhodobý mír fakticky nenastal, protože v Itálii, Španělsku, Portugalsku, Řecku, Polsku i jinde začaly šlehat plameny národně osvobozovacích zápasů, avšak oproti předchozímu čtvrtstoletí, kdy se celý kontinent zmítal v ustavičných válkách, přijalo evropské obyvatelstvo po vídeňském mírovém kongresu úlevnou iluzi, že nyní konečně nastávají časy obecného porozumění. Jen co se zajizví utrpěné šrámy, bude život selank

Tento optimismus, který je nutno chápat jako přirozenou odpověď lidí na předchozí strádání, jako úlevné odhození dřívější úzkosti, byl ordinován i shora, oficiální politickou propagandou. Mírotvorci zúčastnění na vídeňském kongresu nepřestali sebechvalně a nahlas ujišťovat Evropu o tom, že pro ni s největší odpovědností pojistili zářné zítřky. Car Alexandr I., císař František I., král Fridrich Vilém III., kníže Klemens Metternich a ostatní prominentní tvůrci nové Evropy (ačkoli předtím nechali na frontách zahynout dva a půl milionu, možná tři miliony lidí), se nyní stali apoštoly věčné křesťanské lásky. Včerejší řízná válečnická hantýrka byla zapomenuta. Nyní se nejfrekventovanějšími výrazy stala slova jako bratrství, vzájemnost, dobrota. A lidé rádi uvěřili, protože potřebovali slyšet konečně něco dobrého, příznivého, optimistického.

Nová hrozba

Tomu lze věřit. Když člověk prožije něco zlého, je pak vděčen za každé slůvko, vzbuzující naději. Jenomže co s Evropou bez Napoleona? To byla kardinální otázka, která vyskakovala ještě dříve, než se podařilo korsickou šelmu dobít. Mapa kontinentu se nyní v ničem nepodobala té dřívější, klasické – Bonaparte totiž zcela svévolně rušil státy a škrtem pera tvořil jiné. Co s Francií? Pokořit ji, ztrestat a deklasovat? Odzbrojit ji, uvalit na ni okupační správu a hospodářsky zničit vysokými válečnými reparacemi? A co s ujařmenými národy? Prudce se vzmáhající lidové národně osvobozenecké hnutí, sílící teď zejména na území Německa a Itálie, představovalo další z mnoha hrozeb pro staré i nové trůny, pro příští evropský mír. Kam Napoleon vstoupil, přinesl nejen svévoli, ale na druhé straně také ústavu, občanské svobody, likvidaci stavovských výsad a další nesporné vymoženosti Francouzské revoluce. Zbavit se s konečnou platností Bonaparta bylo složité, ale méně než vymyslet, co poté, tedy až se to podaří: jak najít systém válečného uspořádání, jak se na něm poctivě dohodnout a jak jej uskutečnit. A tak se (počínaje rokem 1813) naplno rozhořela vedle krvavé války s Napoleonem ještě další, možná komplikovanější válka. Tichá, plná tajností, intrik a komplotů. Válka diplomatická. A tato válka vyvrcholila na mírovém kongresu ve Vídni. Jeho předehrou se stala řada konferencí, mimo jiné v Praze, Jičíně, Opočně a Ratibořicích. Tam všude se postupně formovala vítězná protifrancouzská koalice Anglie, Pruska, Ruska a Rakouska.

Kdy vlastně spatřila světlo světa tato nová čtyřka? Formálně teprve měsíc před vstupem spojenců do Paříže. Tím prvním – začátkem března roku 1814. Smlouvou ve městě Chaumontu bylo dohodnuto: spojenci budou bojovat společně až do úplného konce. Žádný z nich neuzavře s Francií separátní mír. Každý nasadí a bude uchovávat vojenský kontingent o síle sto padesáti tisíc mužů, a to s cílem obnovit a posléze mocenskou rovnováhu v Evropě. „Aby zaručily klid, nezávislost mocností a zabránily vpádům, které již tak dlouho pustošily svět, dohodly se vysoké smluvní strany prodloužit trvání této smlouvy na dvacet let.“ Dohodu velké čtyřky vzápětí obohatila ustanovení takzvaného pařížského míru koncem května roku 1814. Rozhodl o tom, co bude s Francií. Tedy že se vrátí územně do předrevolučních poměrů (s malými změnami), to jest stáhne se do hranic z ledna roku 1792. „A vrátí se pod otcovskou vládu svého krále.“ A také že bude respektována její celistvost.

Což ovšem dodatečně doznalo změn, když do probíhajícího vídeňského kongresu (jako deus ex machina) začaly zasahovat zprávy o Napoleonově návratu z Elby a vzápětí o dramatických peripetiích jeho stodenního císařství. Bylo zapotřebí proti němu znovu vojensky udeřit, a za Bonapartovou kariérou učinil definitivní tečku: druhý pařížský mír, který byl na poraženou zemi mnohem přísnější. Francie zaplatila. Zaplatila ztrátou Sárska a Savojska, reparacemi ve výši 700 milionů franků (nakonec odvedla jenom část), a do více než padesáti francouzských pohraničních pevností (hlavně na východě země) byla dočasně umístěna okupační vojska. O dočasnosti si tady u nás myslíme svoje. Ta francouzská trvala pět let (což se dalo i vydržet). Jeden z článků první pařížské mírové dohody zavazoval signatáře svolat do dvou měsíců mezinárodní kongres, který by nastolil "opravdovou a trvalou rovnováhu v Evropě." Pro rozmanité nesnáze začala nakonec jednání ve Vídni oproti předpokladům později, až 1. října 1814.

„Svým rozhodnutím odklidit poraženého Napoleona na nekonečně vzdálený tropický ostrůvek, stejně jako umožnit návrat starého, těžkopádného Bourbona Ludvíka XVIII. na vyklizený francouzský trůn daly vítězné mocnosti jasně najevo, kam asi vzápětí zamíří celá Evropa. Ačkoli to nešlo zařídit do všech důsledků, vůdčí političtí představitelé kontinentu pootočili kormidlem evropské lodi tak, aby přistála a zakotvila pokud možno u předrevolučního břehu.“ Díky kongresu se Vídeň musela jevit jako pupek světa. Však si tak připadala, a přišla taková i hostům. Sjelo se sem pět monarchů, na padesát čelných představitelů panovnických rodů, přes 250 vysokých diplomatů z celé Evropy – však taky congressus znamená v latině setkání, shromážděním, sjezd, pracovní jednání, tak je známe dnes, ale ve Vídni šlo o něco jiného. Byla to spíš nekonečná společenská událost, předlouhý ples a královská hostina současně. Plenární zasedání kongresu se za tři čtvrtě roku sešlo pouze jedinkrát.

Ten galakongres měl dva krále, dva špičkové politiky a současně lvy salonů: Krásného, romantického, výstředního cara Alexandra I., a snad ještě krásnějšího (až na ten chrup), přesně kalkulujícího rakouského kancléře Klemense Metternicha. Ale tím, že carovi přece jenom chyběla jemnější soudnost a diplomatická koncentrovanost, „hrabě Rovnováha“ ho svou vypočítavostí a diplomatickou chladnokrevností nakonec přehrával. Dokázal z události navýsost politické učinit jedno velkolepé společenské divadlo. Ne náhodou se v dějepisech mluví o tančícím kongresu. Plesy, reduty, lovy, ohňostroje, divadelní premiéry, koncerty a jiné reprezentační podniky nebraly konce. Díky dvorním suitám, přílivu obchodníků, umělců, komediantů i zlodějů a prostitutek stoupl prý obvyklý počet obyvatel Vídně o třetinu. „Kongres se podobá jarmarku v nějakém maloměstě, kde každý předvádí svoje dobytče, aby ho prodal nebo vyměnil,“ tato ironická slova utrousil pruský maršál Gebhard Blücher.

Za clonou slavností a radovánek se však spojenci dlouho tvrdě přeli, několikrát nebylo daleko k roztržce, ba k vojenskému řešení navzájem nesmiřitelných požadavků a postojů. Kongres stál před stěží řešitelným úkolem. Evropský kontinent bylo třeba po Napoleonově pádu znovu nějak uspořádat, a to nikoli jen jeho k nepoznání změněnou mapu, ale i politické poměry, tak rozdílné od časů před Francouzskou revolucí. Jaký klíč a jaká kritéria však zvolit? Prvním z kritérií se stal pojem obnovení rovnováhy sil, což byla doktrína platná už od 18. století a vehementně prosazovaná hlavně Velkou Británií. Toto hledisko mělo být vyjádřeno tím, že žádná z evropských mocností nebude výrazněji zvýhodněna proti ostatním. Protože však každá měla své specifické zájmy (hlavně územní), tak se stal vídeňský kongres kolbištěm, na kterém se jednotlivé státy pokoušely prosadit své cíle na úkor ostatních. Za proklamacemi o nezbytné rovnováze se nakonec odehrála nelítostná bitva plná falše a předstírání. (Ještě že dnešní politika je úplně jinačí... Nebo není?) Monarchové, shromáždění na vídeňském kongresu, se o Evropě a její budoucnosti začali dohadovat jako o nějakém poplužním dvoře, který měli rozparcelovat a o jehož duše se potřebovali podělit.

Princip legitimity

Vedle rovnováhy sil se dalším z kritérií stal takzvaný princip legitimity. Všude měla být uplatněna a obnovena mocenská práva „zákonitých“ dynastií, na něž revoluce a Napoleon vztáhli „nezákonnou“ ruku. Jestliže doktrína rovnováhy vylučovala podstatné posuny někdejších hranic (tedy předrevolučních hranic), tahleta doktrína, tedy doktrína legitimity se stala mladší sestrou té prvé. Sestřička usilovala o restauraci. Což nebyl žádný konkrétní podnik, neboť se nejednalo o hospodu, nejsme u piva, ale u latiny. Šlo o restauraci neboli obnovení dřívějších poměrů a dřívějších dynastií. Pokud však kongres mínil zaručit, že se nebudou opakovat revoluční události a jejich důsledky, které tak rozrušily a změnily Evropu od roku 1789, musel fakticky posunout historický čas o nějaké čtvrtstoletí zpátky. Vskutku se o to pokusil, jenže to nešlo do důsledků a už vůbec ne bezkonfliktně.

Evropa totiž mezitím prožila hlubokou proměnu. Proměnu myšlenkovou, společenskou, mocenskou i strukturální. V podstatě stačila pohřbít feudalismus. A ten se měl teď – paradoxně – vrátit. To znamená, že by na trůny měli usednout staří feudální vládci, místo občanské rovnosti a svobod se měla znovu uplatnit stavovská privilegia, místo liberalismu starý feudální konzervativismus. Na konzervativismus leckdo nedá ani dnes dopustit. Na konzervativismus zdravý. Toto byl konzervativismus notně chorý, zralý k uložení do hrobečku. Návrat zpět už nebyl možný. Napoleon Evropu nejenom územně přestavěl, ale proměnil ji také duchovně. Probudil sebevědomí poddaných, doposud tvrdě utlačovaných. Dal svým uměle vytvořeným státům ústavy. Mnohde připravil feudální šlechtu i církev o staré výsady i pozemkové vlastnictví.

K reorganizaci kontinentu na vídeňském kongresu přesto došlo, ale ani zdaleka nepředstavovala návrat k předrevolučnímu stavu, ačkoli právě myšlenka návratu byla nejčastěji přetřásána. Jenomže už Napoleon podstatně zjednodušil například státně politické poměry v Německu a Itálii tím, že zbavil svrchovanosti řadu menších států, říšských měst a církevních zboží. Valnou část těchto zásahů nebylo možno nyní vrátit. Proto na území Napoleonem zrušené Svaté říše římské národa německého posléze vznikl co do počtu redukovaný takzvaný Německý spolek jedenačtyřiceti států, státečků a měst. (Uvádí se i jiné číslo, tedy že šlo o 36, popřípadě o 39 států. Oni v Německém spolku uměli počítat, ale je rozdíl, zda po počtu členů tohoto spolku počítat i Prusko – to sem patřilo třetinou svého území – a Rakousko – z něhož se mezi ně počítala dvě neuherská území). A ještě je třeba vědět, že za členy se dočasně považovali také panovníci Anglie, Nizozemska a Dánska.

Na druhé straně se také slučovalo. Spojila se habsburská Belgie s Královstvím nizozemským, ale jenom do času, než se Vlámové a Valoni na belgickém území osamostatnili. Švédsko zase ztratilo Finsko (to bylo spolknuto Ruskem), ale bylo odškodněno spojením s Norskem (což trvalo až do začátku 20. století). Vítězná Anglie si taky pomohla. Ovládla několik strategických základen v Evropě – Terst, jižní Afriku, Maltu, Cejlon. K největším územním změnám došlo ve střední Evropě. Napoleonem stvořené Varšavské velkoknížectví bylo zrušeno, jeho větší část s Varšavou a Krakovem připadla pod jménem Království polské (taky se mu říkalo Kongresovka) Rusku, car se stal polským králem. To byla větší část této země, zatímco menší část, jižní, to znamená Halič se čtyřmi miliony obyvatel a s rozlohou převyšující rozměry českých zemí, obdrželo pod názvem Království haličsko-vladimirské Rakousko. A to, co nám z Polska ještě zbylo? Prusko sice muselo opustit část polských teritorií na východě s výjimkou Poznaňska, zahojilo se však na Vestfálsku, Porýní a zejména na části Saska, jehož panovník Fridrich August v rozhodujících chvílích zaváhal, neboť se takřka do trpkého konce přidržoval Napoleona a přeběhl k vítězné koalici až v průběhu bitvy u Lipska. (Pozdě. Přebíhání třeba načasovat, to známe i dnes.)

Největší kořist pro sebe na vídeňském kongresu uchvátilo Rakousko. Rozrostlo se nejenom o 77 000 čtverečních kilometrů zmíněné Haliče, ale také o téměř pětimilionovou Lombardii a Benátsko, ekonomicky nejvyspělejší území v severní Itálii. Dostalo zpátky také pobřežní Istrii a Dalmácii na Balkáně (čili zmocnilo se řady strategicky i ekonomicky důležitých přístavů na Jadranu). Ono to velkolepé společenské představení vídeňského mírového kongresu přineslo, jak vidno, jeho hlavním organizátorům, tedy kancléři Metternichovi a císaři Františkovi ovoce, o jakém se jim ani nesnilo... územní zisky, které víc než nahradily všechny předchozí příkoří...

Vznik Svaté aliance

Hluboké zásahy do mapy Evropy byly provázeny podobně hlubokou proměnou způsobu vlády. Na mnohé trůny se opět vrátili panovníci z boží milosti, absolutismus slavil vítězství, zatímco republikánské, demokratické a občanské ideály byly napříště označeny za reakční. Ústavy byly národům buď jen planě a pro útěchu slíbeny, anebo vypracovány do podoby svých vlastních papírových karikatur. Staronoví legitimní vládci, zestárlí a zkostnatělí, se ve jménu restaurace nadcházejícího „věčného světového řádu“ dokonce semkli do obranného společenství, které potom proslulo pod názvem Svatá aliance. Věčný světový řád... Jako že je něco na furt (laskavý čtenář promine mou nespisovnost). Na věčné časy se přísahalo o něco později. A nikdy jinak. Taky Svatá aliance měla být na dlouho a jinak už ne.

Tento pozoruhodný orgán dynastické kolektivní bezpečnosti byl vytvořen brzy po odeznění závěrečných tirád mírového kongresu. Datum: 26. září 1815. Iniciátorem se stal romanticky založený, poněkud exaltovaný car Alexandr I. Byla to vlastně myšlenka kruhové obrany trůnů, obohacenou ještě o jednu myšlenku, a to společných intervencí. Řekněme rovnou vzájemné internacionální pomoci. (Mladí už nevědí, oč jde, starším se to dozajista vybaví.) Mělo se zasahovat všude, kde by takzvaní novotáři chtěli znovu destabilizovat poměry. Tento carův starokřesťansky znějící, ve skutečnosti zcela nevěrohodný a jenom proklamativní text přivítali s nadšením nejenom pokrytečtí diplomaté, ale i jinak realistická a podezíravá veřejnost. Přes notnou již propast času slyšíme i dnes zvláštní křeč a pociťujeme tu licoměrnost... a možná i něco, co jsme zažili v době, kterou jsme žili mnozí z nás. Ostatně, stačí si přečíst pár řádek z proslulé alianční dohody: „Tři panovníci, uzavírající tuto smlouvu, zůstanou spojeni svazky opravdového a neoddělitelného bratrství a budou se považovat za lidi stejné vlasti, poskytnou si za všech okolností a všude podporu, pomoc a posilu. Shlížejíce na své poddané a armády jako otcové na rodinu, povedou je ve stejném duchu bratrství, aby ochránili mír, spravedlnost a náboženství. Jedinou platnou zásadou, ať už mezi řečenými vládami nebo mezi jejich poddanými, bude poskytovat si navzájem služby, dokazovat si neměnnou dobrotivost a vzájemnou lásku, považovat všechny za členy jednoho a téhož národa křesťanského. Panovníci slavnostně prohlašují, že za pravidlo svého jednání nepřijmou než učení tohoto náboženství, příkazy spravedlnosti, lásky k bližnímu a míru.“

Básník George Gordon Byron označil triumvirát iniciátorů aliance za „spolek dvou lupičů a jednoho blázna.“ Šéf britské delegace na kongresu lord Castlereagh ve smlouvě viděl „příklad vznešeného mysticismu a nesmyslů.“ Nicméně text byl podepsán a ke Svaté alianci přistoupili postupně všichni evropští vládcové s výjimkou papeže, tureckého sultána a švédského a norského krále. Metternich o smlouvě řekl (s cynismem sobě vlastně vlastním): „Je to jenom taková divadelní dekorace.“ To však nebránilo později použít armády zemí Svaté aliance k intervenčním zásahům všude tam, kde byly ohroženy absolutistické trůny. Z „křesťanské lásky“ byla vojenskými zásahy brzy likvidována ohniska revoluce ve Španělsku a v Itálii. Navenek se signatáři začali tvářit, že drží v rukou záruky věčného míru. Právě tenkrát se začalo užívat okřídleného úsloví o „evropském koncertu velmocí.“ Tak také – jako nádherný mírový koncert – byla Svatá aliance představena národům Evropy. Od samého začátku si však bystřejší politici a diplomaté mysleli svoje. Ze Svaté aliance se stal „policajt Evropy.“