717. schůzka: V modrém poli osmicípá zlatá hvězda

Rodový znak Šternberků
Rodový znak Šternberků

"Rod hrabat ze Šternberka patří k nejstarším českým šlechtickým rodinám v zemi. Jde o jediný rod, který byl odedávna v panském stavu. Jeho příslušníci se významně zapsali do českých politických i kulturních dějin. Podle rodinné legendy pocházejí Šternberkové od Kašpara, jednoho ze tří biblických králů, kteří se přišli do Betléma poklonit narozenému Ježíšovi. Hvězda, kterou rod nese v erbu, je tedy hvězdou betlémskou," napsal o historii šternberského rodu doktor Petr Mašek z pražského Národního muzea.

První písemné zprávy však nepocházejí z doby biblické, nýbrž z počátku 12. století (i to je hodně raný čas). Prapředek tohoto rodu (pro úplnost dodejme: údajný prapředek) se jmenoval Diviš z Divišova. Tento pozdější člen družiny českého krále Přemysla Otakara II. založil nad řekou Sázavou roku 1241 hrad Český Šternberk (dnes je tato památka opět v držení příslušníků tohoto starobylého rodu). Vedle české větve se příbuzní moravští zasloužili o počátek moravského Šternberku - a to už kolem roku 1269. Šternberkové výrazně ovlivňovali politické události své doby a zastávali i ty nejvyšší zemské a církevní úřady.

ŠTERNBERKOVÉ

Další nositel velmi častého jména v tomto rodě, Zdeněk, tedy Zdeněk ze Šternberka, byl vůdcem a zakladatelem zelenohorské jednoty, bojující proti Jiřímu z Poděbrad, zatímco jiní pánové se zlatou hvězdou v erbu (to byli ti z větve holické) se naopak přidali k husitům. Panu Smilu Holickému ze Šternberka nebylo tudíž nikterak proti mysli provdat svoji šestnáctiletou dceru za už tehdy mocného šlechtice Jiřího z Poděbrad, kterému bylo 21 rok. Stranická příslušnost uvnitř jedné rodiny byla opravdu pestrá - Petr ze Šternberka se proti husitské revoluci postavil - Husova odpůrce a nepřítele, litomyšlského biskupa Jana Železného doprovázel na cestě do Kostnice na koncil. I další Šternberk, Aleš, byl katolík, ale velice umírněný, prostě rozený diplomat. Prakticky stál na pozicích české husitské šlechty. Litoměřický biskup Jaroslav František založil řadu klášterů, jeho bratrem však celá větev Holických ze Šternberka vymřela. Do našich dob dožila větev Konopišťských ze Šternberka. Dnešní majitel hradu Český Šternberk a zámku Březina na Rokycansku se jmenuje - jak jinak než Zdeněk.

Pečeť Jaroslava ze Šternberka

"Roku 1761, na Tři krále, tedy v den, který je zasvěcen Kašparu, Melicharu a Baltazarovi, přišlo v Praze na svět dítě, kterému dali jméno prvního z biblických mudrců, Kašpar, a ještě mu přidali pro chlapce nezvyklé druhé jméno Maria. Byl to potomek Jana ze Šternberka, a Anny Josefy, hraběnky Kolowratové-Krakovské, potomek poslední, osmý - jako by byl osmým cípem rodové zlaté hvězdy. Jak bylo tradičním zvykem české šlechty, při křtu v havelském kostele na Starém Městě pražském byli mu za kmotry dva žebráci z tamní farnosti." Už od narození Kašpar Maria zrovna silnou tělesnou konstituci neměl, přesto ale celý svůj život toužil být vojákem jako jeho otec a oba starší bratři. Jenomže rodina byla - jak už tu bylo řečeno - početná - a kromě toho s nepříliš rozsáhlým rodovým majetkem; tím pádem byly jeho životní osudy určeny předem. Co ho čekalo? Pro členy chudší aristokracie byly v té době jenom dvě možnosti uplatnění bez ztráty společenské prestiže - vojenský nebo duchovní stav.

Už při Kašparově narození bylo jasné, že bude knězem. Když však kluk povyrostl, ukázalo se, že má svou hlavu a mermomocí se snažil o vstup do armády. Zasáhli však oba bratři, kteří mu vylíčili nudné poslání vojáka v době míru v zapadlých posádkách někde v uherských vesnicích na hranicích monarchie a doporučili mu zvolit si církevní kariéru a s ní perspektivu možného uplatnění v kulturním světě. Kašpar to uznal, sice nerad, ale uznal. "Svoje mladá léta trávil Kašpar Šternberk v rodinném kruhu," dozvídáme se z knihy dr. Jiřího Majera. "V zimních měsících pobýval v Praze, v letních v Oseku u Radnic, v Radnicích nebo v pražské Troji a v jejím zámeckém parku, sousedícím s vinicemi na stráních strmě stoupajícím ke vsi Bohnicům. Kašpar Šternberk ve svým pamětech vzpomíná, že ho otec (bývalý důstojník císařské armády) vychovával k tělesné zdatnosti. Jako všichni mladí šlechtici se zúčastňoval honů a jeho oblíbenou zábavou byla jízda na koni. Díky otcovým příkazům, k nimž patřil zákaz nosit v zimním období rukavice, se jeho zdraví upevnilo natolik, že po celý život odolával úspěšně tělesné námaze. Na rozvoj jeho duševních schopností měla vliv především matka. Byla velmi vzdělaná, mluvila a psala německy, francouzsky, italsky a anglicky. Díky služebnictvu se však Kašpar naučil nejprve mluvit česky, a to tak dobře, že až do vysokého věku mluvil touto řečí naprosto plynně. Teprve v dalších letech byl vzděláván v němčině, francouzsky se naučil od svých rodičů, zvládl i základy latiny. V pozdějším věku litoval, že se v mládí nenaučil ještě angličtině - její hlubší znalost při své vědecké práci postrádal."

A co ti dva už zmínění bratři? Padla tu zmínka, že měli na svého nejmladšího sourozence velký vliv, a oni jej opravdu měli. Od kariéry vojenské ho odrazovali, jenomže nebyli jenom císařskými důstojníky, oba dva absolvovali právnickou fakultu. Starší Jan se pod vlivem svého vychovatele Františka Martina Pelcla (známého národního buditele) zabýval studiem českých dějin. Jestliže starší bratr zapůsobil na svého sourozence upřímným vlastenectvím, druhý bratr Jáchym v něm vzbudil zájem o přírodní vědy. Kašpar mu byl k ruce při studiu nerostů, které při svých výpravách do přírody sbíral a s nimiž pak prováděl chemické pokusy. Ke konci 70. let 18. století vystudoval Kašpar Maria Šternberk s úspěchem filosofii na pražské universitě. Pak Prahu opustil, aby pokračoval ve studiích teologie v Římě. Silně na něj zapůsobila audience u císařovny Marie Terezie. Panovnice mu radila, že vzdělání, získané v Itálii, může využít i v jiném povolání, pokud se nebude cítit dostatečně silný na to být duchovním (což si Kašpar dobře zapamatoval).

Studia dokončil jako jeden z nejlepších; jeho povahové vlastnosti však nebyly učiteli hodnoceny zrovna nejpříznivěji. Žákovská knížka tehdy sice neexistovala, ale poznámek dostal dost. "Pán ze Šternberka je při znamenitých duševních schopnostech vzpurný, pyšný, drzý mladík, pohrdající nařízeními i nadřízenými a je podněcovatelem špatných záměrů." Pokáraný student na to reagoval: "Výuka je zde stejná jako v 10. století!" Když měl už studia za sebou, příslušel mu titul "theologus absolutus," ale knězem se ještě nestal. Musel čekat, až do čtyřiadvaceti let. Zatím mu bylo jedenadvacet. Co s takovou spoustou času? Rodina mu poskytla prázdniny v Itálii. Užil si je, strávil je v Neapoli, která ho naprosto okouzlila. Když po letech doplňoval svůj životopis, znovu se v duchu procházel neapolskými uličkami, zastavoval se na molu, odkud vyplouvaly lodi na ostrov Capri, vzpomínal na moře zaplněné rybářskými čluny a plachetnicemi. Musel mít zřejmě dobrou paměť, když se mu všechno vybavovalo po padesáti letech. Ale občas ze svých pamětí něco vypouštěl. Nebylo to však nezajímavé pasáže, naopak, musely být velice zajímavé. Kupříkladu o mladickém vztahu k jisté umělkyni. V prvních verzích svého životopisu na chvíle s ní strávené s potěšením vzpomínal. (Inu, ve stáří kolikrát vidí člověk věci úplně jinak...)

C. Haun: Hrad Šternberk v roce 1850

CESTA DO ŘEZNA

Když měl Kašpar 24 léta, uvolnilo se místo kanovníka v bavorském Řezně. Byla mu udělena tonzura, ale nikoli vyšší svěcení. S finanční pomocí rodičů si zakoupil obytný kapitulní dům na břehu Dunaje a konečně se cítil svým pánem. Řezno bylo tehdy významným politickým střediskem. Konala se v něm zasedání říšského sněmu a říšského soudu. Po tři dny v týdnu veřejně přístupná knihovna řezenského biskupství uchovávala více knih než jich měla většina soudobých německých universit. Zdejší městské divadlo nabývalo povahy národní scény a působila tu řada učenců, jejichž díla získala uznání v evropské vědě. Kašpar Šternberk do velkého světa v Řezně zapadl. Povinnosti kanovníka ho nikterak nezatěžovaly, a tak nabídl bezplatné služby řezenskému biskupství - převzal správu jeho lesů.

Jeho původ mu zaručoval mnohé výsady - docházel na řezenská vyslanectví různých států, zúčastňoval se společenského život, hlavně divadelních představení, a pro svůj šarm a široký okruh kulturních zájmů byl vítán v salonech řezenské společnosti. "Ohlasy francouzské revoluce, které se neomezily jenom na tuto zemi, byly zaměřeny proti šlechtě a duchovenstvu. Vyhlídky v mém stavu se mi od té doby zdály rozporuplné. Přesto jsem nemohl tak dlouho živené naděje okamžitě opustit, předsevzal si však méně žít navenek a věnovat se spíše vědám, které okrašlují každý stav a za všech životních situací jsou užitečné. Jen jsem se ještě nemohl rozhodnout, kterému oboru bych se měl přednostně věnovat."

Jako první ho "chytila" botanika. Řezenská Botanická společnost byla založena jako první svého druhu v Evropě. Botanizování Kašpara pohltilo. "Nevěřil bys," píše v dopise svému příteli, "jak bohaté prameny požitku přináší studium botaniky. Věřím, že ještě mohu být šťastný a budoucnosti se nebojím." (Já si taky myslím, že i v takovém pokročilém věku, jakým je pětatřicet let, může být člověk ještě šťastný. Ba i později.) Uspokojení přímo radostné prožíval v botanické zahradě, kterou založil na okraji Řezna. Ve vědeckých časopisech se začaly objevovat Šternberkovy zprávy o výsledcích jeho pěstitelství. "Je to opravdu scientia amabilis." Miloučká věda.

Jenomže se té miloučké vědě příliš dlouho věnovat nemohl. Levé Porýní bylo odstoupeno Napoleonovi, a s ním i město Mohuč, tradiční sídlo kurfiřtství. Bylo třeba vytvořit nové sídlo Svaté říše římské, a rozhodnutí padlo na Řezno. Stalo se z něj středisko nového kurfiřtského státu, územně vytvořeného ze dvou knížectví a jednoho hrabství. V čele nového státu stanul arcibiskup a říšský kancléř Dahlberg, ale jeho chod řídila politická správa s v čele s presidentem Thurn-Taxisem. Ten byl však trvale nemocen, a tak jeho úřadujícím zástupcem se stal - Kašpar Šternberk.

Alexander Clarot: Kašpar hrabě Šternberk se zkamenělou rostlinou

"Pro Řezno byl Šternberk výhrou. Brzy vytvořil kabinet ministrů a strukturu všech správních orgánů. Prosadil několik opatření ve prospěch vědeckého bádání. Na lyceu v Řezně ustavil novou katedru (samozřejmě že botaniky) Založil lesnické učiliště a doporučil vysazování lesních školek." Za svého čtyřletého "vicepresidentování" (fakticky byl ale předsedou řezenské vlády) jednal i s císařem Napoleonem. Nejenom však s ním, asi taky s ministrem Talleyrandem, jenomže by nebyl diplomatem, kdyby o audienci nepožádal rovněž císařovnu Josefinu, o níž bylo známo, že miluje květiny. Byl to od něj skvělý tah. Navštívil ji na jejím zámku Malmaison a věnoval jí sbírku alpských rostlin. Jako protidar si směl v její zahradě vybrat sazenice rostlin z holandských kolonií.

"Pařížský pobyt měl pro Šternberka i další význam. (znovu jsme nahlédli do publikace dr. Jiřího Majera). Paříž v té době patřila k významným střediskům výzkumu v přírodních vědách. Zásluhou Alexandra von Humboldta se tu Šternberk seznámil s předními francouzskými přírodovědci. Měl možnost prohlédnout si sbírky muzea v Jardin des Plantes (tedy v pařížské botanické zahradě), a také některé soukromé kolekce, ve kterých nechyběly ukázky zkamenělé květeny. Tyto dojmy se mu později staly motivací k zaujetí pro paleobotaniku."

I když se věnoval politice, na svoje rostlinky nezapomínal. Zkoumal je na každé své cestě Bavorskem, Solnohradskem, Korutany, Štýrskem, Horními Rakousy. Zvláštní náchylnost pociťoval k lomikamenům (to jsou takové drobné, nenápadné skalničky). Právě jim věnoval Kašpar Šternberk jedno ze svých největších děl, kterým se zařadil mezi nejvýznamnější evropské botaniky. Zatímco Linné se ve svém díle zmínil o 38 druzích, Šternberk jich popsal 83 (dnes jsou známy na čtyři stovky lomikamenů). Z politiky Kašpar Šternberk po čtyřech letech odešel, ale v Řezně zůstal. Nakonec tu pobyl pětadvacet let. Začal si zde budovat svůj zámeček, který do dějin tohoto města vešel jako Šternberkovo Gartencasino. Kašparovo sídlo nepřežilo druhou světovou válku, ale jeho někdejší botanická zahrada je dnes součástí veřejného parku.

VĚDECKÁ PRÁCE

Botanika mu však přestala stačit jako jediná. Ne že by se oženil, to nemohl, byl pořád duchovní, i když nižšího svěcení. Přestala mu stačit botanika jako jediná věda. Pustil se do meteorologie. Po dva roky prováděl meteorologická pozorování a do tabulek zaznamenával proměny teplot v dvouhodinových intervalech. Měřil devětkrát denně. Jenom během jednoho roku uskutečnil skoro 3000 měření. Výsledky pozorování zpracovával do statistik, ve kterých se snažil vysledovat zákonitosti ve vývoji počasí, pro což si vypracoval vlastní stupnici. A odtud už nebylo daleko k fyzice. Zaujalo ho působení galvanických článků na chemické procesy. Byla to pro něj šťastná doba, a to až do chvíle, kdy po bratru Janovi, který zemřel ještě jako mladý kdesi v uherské posádce, odešel náhle i bratr Jáchym. Před Kašparem (jako jediným žijícím mužským členem rodu) najednou vyvstala nová povinnost. "Nutnost převzít majetek mne zahrnula mořem neznámých záležitostí, které vyžadovaly mou přítomnost, přičemž odřeknutí se zajištěné pohodlné existence ve mně vyvolalo vnitřní boj."

Jaké byly starosti, které na Kašpara čekaly? Bylo třeba převzít správu zděděného radnického panství. Také si musel zařídit nějaké obydlí. Jeho bratr Jáchym, který podstatnou část svého života trávil cestování, měl na Březině jenom malý dřevěný dům. Teprve v posledku tam začal budovat zděný zámeček, z něhož byla dokončena jenom boční křídla. Kašparův odchod z Řezna do Čech uspíšily válečné události, po kterých lehla třetina starobylého města popelem. "Zlomen přítomností a vzdav se všech dřívějších snů rozloučil jsem se se všemi mně drahými lidmi a milovanými rostlinami, které v mé zahradě již začaly vyhánět nové výhonky, loučil jsem se s místem, kde jsem prožil nejkrásnější a nejšťastnější roky svého mládí - a (jak jsem se domníval) i nejbouřlivější dny, a v 50. roce svého života jsem následoval svůj osud, který mne přiváděl zpět do mé vlasti, abych tu našel nezávislou existenci, o kterou jsem od vypuknutí revoluce ve Francii usiloval."

Joseph Kriehuber: Hrabě Šternberk s vyznamenáním

Po čtvrt století natrvalo doma. Se souhlasem císaře byl uveden do českého stavovského sněmu, ve kterém mu pro rodový původ patřilo řádné členství. I nadále však zůstal titulárním členem řezenské kapituly, což nebyl pouze prázdný titul, nýbrž obnášel roční důchod ve výši 3750 zlatých. Byl mu vyplácen do konce života. Jeho panství na Rokycansku bylo rozsahem nevelké, ale s řadou hospodářských podniků. Vlastnil dvanáct vesnic a městečko Radnice, ale co bylo hlavní: na šternberském majetku se rozkládala radnická černouhelná pánev. Černé uhlí leželo v nevelké hloubce kolem osmdesáti metrů, a horníci za ním fárali v dolech Josef, Tři králové, Vojtěch, Cecilie, Eleonora, Terezie. Pracovalo se v nich střídavě, podle poptávky uhlí.

Kašpar Šternberk se vpravil do role uhlobarona (vlastně uhlohraběte). Lépe řečeno důlního podnikatele. Začal velkoryse. Otevřel několik nových slojí, dělal pokusy s výrobou koksu z břaského uhlí (ten byl pálen ve vysoké peci šternberské železárny v Darové). Ve vitriolovém dole dal těžit místní kyzové břidlice, ze kterých se získávalo železo - to se pak zpracovávalo na hamru. Důlní podnikání bylo stále rozsáhlejší - ve 30. letech 19. století se už na šternberském panství pracovalo v 19 dolech. Původně všechno uhlí spotřebovaly železárny a domácnosti na Radnicku, ale Kašpar Šternberk začal postupně zásobovat uhlím i podbrdské, křivoklátské a plzeňské železárny.

Když zajistil řádný chod správy panství, mohl se Kašpar Šternberk konečně věnovat znovu vědecké práci. Nejprve dal dobudovat rozestavěný zámek Březina u Břas, kde se trvale usídlil. Aby mohl pokračovat v botanickém průzkumu, založil při něm botanickou zahradu s vytápěnými skleníky a zřídil anglický park o rozloze třinácti hektarů s řadou cizokrajných dřevin. Začal pracovat na historii botaniky v Čechách. Vyšla ve dvou svazcích. V úvodu vyjádřil Kašpar Šternberk svůj názor na poslání vědy jako kulturního dědictví: "Dějiny každé vědy jsou současně podstatnou částí dějin každého národa." Toto dílo mělo ještě jeden význam. Svým zaměřením i zpracováním se jím Šternberk přihlásil k vlastnímu národu, k němuž po svém návratu znovu nacházel cestu.

J.V. Sládek: Český Šternberk v roce 1885

Zvětšit mapu