710. schůzka: 1812

Třiačtyřicetiletý pán Evropy tuhle válku už nepotřeboval. Vpád do Ruska, to byl Napoleonův osudný omyl. Všechno – od mdlého zdůvodnění útoku přes rozpačité vedení operace až po její katastrofální výsledek – jako by svědčilo o tom, že géniův mozek se ocitl na scestí. Zaslepila Bonapartův duševní zrak přílišná moc? Zpychl tolik? Byl kalkul, od samého počátku chybný, zaviněn únavou a přepracovaností, či snad dokonce ohlašující se nemocí? Existují na to různé názory. Jeden motiv je však spojuje: vojevůdce Napoleonova formátu mohl průběh války předvídat. Leč tentokrát jednal Napoleon jaksi ochable, bez jasného plánu. A v domnění, že i nadále skvěle improvizuje, si nechal vnutit strategii protivníka.

Zlé znamení

Den před vpádem se Napoleon ukázal celé své armádě. Jel na bělouši, občas z něj seskočil a chodil pěšky. Oblékl si cizí uniformu, aby nepoutal pozornost. Díval se na přicházející vojska, sledoval stavbu mostů, přípravu vpádu. Pak se však stalo něco, co by samo o sobě bylo bezvýznamné. Když objížděl na koni pobřežní pásmo a pozorně sledoval řeku, protilehlý břeh (jako by odhadoval šířku Němenu), uviděla jeho suita (která jela v uctivé vzdálenosti za ním), že císař (který, jak se zdálo, seděl pevně v sedle) spadl z koně. Všichni se k němu vrhli. Napoleon ležel na trávě. Pod nohy koně vběhl zajíc, kůň se lekl, vzepjal se a jezdec vyletěl ze sedla. Napoleon nebyl raněn ani pohmožděn, ale on i jeho nejvyšší velitelé to považovali za špatné znamení. Pověrčivý Korsičan měl špatnou náladu. Následující hodiny nemluvil, byl zamračený, na otázky neodpovídal.

Jakou záminku vlastně uvedl Napoleon pro svou invazi do Ruska? Zdůvodnění útoku bylo vskutku mdlé. Podle císaře Rusko trvale nerespektovalo podmínky kontinentální blokády a dodávalo Británii ve velkém obilí. Car Alexandr sice (s těžkým srdcem) na blokádu kývl, ale ve skutečnosti ji porušoval. Ostatně Rusko nebylo samo. S Británií obchodovaly Spojené státy americké, a sám Napoleon často dával pokyny k porušení blokády (například když se jednalo o dovoz anglické kávy a cukru na Korsiku). Abychom se ještě jednou vrátili k začátku: pozbyl snad Napoleon svůj pronikavý úsudek? Zaslepila ho moc, přemohla ho pýcha, trpěl únavou či snad nemocí? Ti nejbližší na něm pozorovali, že je stále zasmušilejší. Narodil se mu sice syn, následník trůnu, jenže už na něm nebyla vidět životní síla, která tak přitahovala lidi ještě před deseti, pěti lety. Šeptalo se, že špatně spí. On, který si byl schopen lehnout za hřmotu děl na kožešinu přímo na zem, aby si zdříml na deset minut, načež se za deset minut probudil a pokračoval ve velení. „Cosi s ním nebylo v pořádku. Jednou na recepci v Tuilleriích přišel ke svým hostům, podíval se na všechny nepřítomným pohledem, zůstal stát uprostřed sálu a po několik minut se se sklopenou hlavou díval upřeně na jedno místo na parketách. Trvalo to tak dlouho, že to vzbudilo mezi hosty rozpaky. Když mu chtěl kdosi pomoci, přistoupil k němu a na cosi se ho zeptal, Napoleon něco nespokojeně zamumlal a odešel ze sálu.“

Ruské tažení zahájil Napoleon se zpožděním. Bylo měsíční, ne-li šestitýdenní. Což byla vážná, možná osudová chyba. Příčina? Příčin, proč Napoleon nepřekročil řeku Němen na jaře, ale teprve začátkem léta, bylo několik. Ta první tkvěla v neúrodě předchozího roku: na konci zimy a na jaře 1812 vypukl v řadě francouzských krajů hlad. „Bylo mnoho ubožáků, kteří nepřežili tuto strašnou dobu, kdy museli krást dobytku pomyje.“ Spížování armády bylo tudíž komplikované a opozdilo se. Potíže měl císař i s verbováním nováčků. Nějak se do služby nehrnuli. Tušili, kam budou posláni, a tak v houfech prchali do lesů. Zvláštní létací oddíly je pak musely pochytávat (termín létací oddíly nemá nic společného s letectvím, byly to stíhací jednotky). Dalších asi 15 dnů promeškal Napoleon v Drážďanech, kde se ke slavnostnímu holdu a rozloučení shromáždili panovníci mnoha vazalských států včetně Františka I. a pruského krále Fridricha Viléma III. Napoleon si od nich nechal (poněkud narcisticky) líbit nejponíženější pochlebování. Dokonce prý vladaře tahal „bodře“ za ouška...

Vypadalo to, jako by už předem oslavoval vítězství. (K něčemu takovému by se dřív nesnížil.) „Svého času (a nebylo to tak dávno) vstupoval Napoleon do hlavních měst Evropy jako osvoboditel, který láme feudální pouta utlačených národů. Prostí lidé ho nejenom vítali, oni ho dokonce podporovali. Ale v Rusku už nedokázal pozvednout proti carské moci ani mužiky, ani neruské obyvatelstvo. Přicházel jako monarcha a dobyvatel. Tak byl také vnímán. Proto ho vítalo ticho a plameny. Rolníci před ním zapalovali své skromné chalupy a mizeli v lesích jako duchové.“ Napoleonova armáda pochodovala pustinou a nikdo se jí nestavěl na odpor. „Ustoupím třeba až na Kamčatku,“ měl prohlásit ruský car Alexandr, „ale nepoddám se.“

Zlopověstnost podivného způsobu ruského boje pochopil francouzský císař až pozdě. On byl zvyklý udeřit a zničit. Taktiku bleskové války ovládal dokonale. Jenže postup ruských vojsk ho vyvedl z konceptu. A to jim ještě nevelel Kutuzov, ruskou armádu až do bitvy u Borodina řídil Němec s anglicko-francouzským jménem a skotského původu (narozený ovšem v Litvě) Barclay de Tolly. Za tři dny (po takřka vycházkovém přechodu přes řeku Němen) stanula francouzská Velká armáda ve Vilniusu (což je dnes hlavní město Litevské republiky, tehdy však – a později ještě jednou – bylo okupováno Rusy). Vypadalo to na triumfální začátek, ovšem s jediným kazem. Očekávaná generální bitva se nekonala. Chyběl sok. Napoleon se cítil zaskočen, a nelze se mu divit. Přece měl právo na svého nepřítele...

Poprvé se zastavil, a to hned na osmnáct dnů. Tím ovšem promeškal výhodu, plynoucí z momentu překvapení a z počáteční drtivé převahy. Hned ve vstupní fázi si nechal vnutit (zatím bezděčně) záměry nepřítele. Náhle váhal, kterým směrem se vlastně vydat. Nevěděl ani, kam až je třeba dojít. Původně počítal s tím, že Smolensk (ležící na půli cesty k Moskvě) bude tou nejzazší mezí. Do té doby Rusy vyřídí. Ale – co teď... najednou? Znejistěl, což se mu moc nestávalo. To se mu snad nestalo zatím ani jednou. Předpokládal, že ta válka bude trvat nejvýš... a když, tak nejhůř – několik týdnů. Jenom co donutí protivníka ke změření sil. To by ovšem znamenalo vydat se za ním.

V Rusku

Pád dnů po vstupu na ruskou půdu (přesněji na litevskou a později běloruskou) se chybující Napoleon řídil už nikoli svou, ale ruskou iniciativou. A to není vůbec dobré... když jeden dělá proti své vůli to, co si ten druhý přeje. Aniž si to ještě ke všemu sám uvědomuje. A nemusí být ale vůbec vojevůdcem či dokonce císařem... „Ve snaze dosáhnout co nejdříve kontaktu s nepřítelem zamířil Napoleon znovu na východ. Zastavil se až po dalších čtyřech stech kilometrech ve Vitebsku. Tady opět nehnutě trčet čtrnáct dní, stravován přitom pochybnostmi, co teď a kudy kam. S podobnou situací se doposud nesetkal. Pokud kdy nepřítel ustupoval, dával tím najevo strach. Měli ale Rusové strach? To by už jednali o míru. Jenomže žádné kapitulační nabídky nepřicházely.“

Uvažoval, jak tuto zapeklitou situaci vyřešit. Jednu chvíli pomýšlel, že rozpoutá rolnické povstání. Proti carovi, pochopitelně. „Dejte mi vědět,“ psal svému maršálovi Eugenu de Beauharnaisovi, „jaké dekrety a provolání jsou potřebné k rozpoutání vzpoury rolníků.“ Později se už k této myšlence nevracel (rolníci jsou přece jenom divní spojenci pro císaře). Grand armée (ještě pořád to byla Velká armáda) připomínala nůž, zaříznutý hluboko do těla cizí země. Tím ale přitom sama slábla. Cestou do Vitebska se ztenčila nejméně o třetinu – vrchní velitel musel všude za sebou nechávat jednotky, zajišťující týl, zásobování a bezpečnost přísunových komunikací. „Ve snaze konečně zkřížit zbraně (dokud je čas) se Napoleon posunul ještě dál na východ. U Smolenska se Rusové střetu opět vyhnuli (došlo pouze ke krátké bitce, ve které ruské sbory odrážely francouzský nápor a kryly ústup hlavních sil dále na východ). Poté dospěl Francouz bez většího odporu až na pár desítek kilometrů před Moskvu. A tam, na řece Koloči, se konečně dočkal. 7. září 1812 se Francouzi s Rusy utkali v bitvě u Borodina.“

Bitva u Borodina

Krátce před ním byl z funkce velitele ruských vojsk odvolán polní maršál Barclay de Tolly. U carského dvora jeho záměrný ústup vyvolával nejprve údiv, pak paniku a nakonec zlobu; později dokonce i domněnky, že jako cizinec zradil a slouží francouzským zájmům. (To známe: cizinec není našinec!) A tak byl Barclay nahrazen Kutuzovem, i když ruský car Alexandr tohoto maršála osobně nesnášel. Ovšem ani Kutuzov si nepřál změřit s Francouzi síly v generální bitvě. Souhlasil s Barclayem v tom, že Napoleona zničí rostoucí vzdálenost od základny, nedostatek potravin a nezvyklé podnebí. Ve všem měl nakonec pravdu. U Borodina (dnes patří Borodino do Velké Moskvy) se Kutuzov Napoleonovi (ač nerad) postavil, protože politicky to už bylo nevyhnutelné. Pořád jenom couvat prostě nešlo... Kdyby byl vydal Moskvu bez boje, degradovali by ho (anebo nejspíš zastřelili). Aby ruská vojska získala potřebný čas k vybudování mohutných polních opevnění, uchýlil se Kutuzov 5. září k taktice zdržovacích bojů o redutu u Ševardina. To donutilo Francouze k předčasnému rozvinutí svých sil. Kutuzov tímto tahem získal přehled o uspořádání i kvalitě nepřítele a posílil své levé křídlo.

Předehra skončila 7. září nad ránem. V půl šesté je veden francouzský útok na levé křídlo ruského postavení, v šest hodin přecházejí hlavní síly Napoleona do pozice Druhé armády Rusů pod velením knížete Bagrationa (říkalo se tomu Bagrationovy valy). V tomto okamžiku čelí Rusové ohromnému tlaku francouzského sboru, který je podporován jezdeckými zálohami. V poledních hodinách ruská strana náporu podléhá a je donucena ustoupit do týlového postavení. Kníže Bagration je při této operaci smrtelně zraněn. Ruské dělostřelecké baterie odráží dva francouzské útoky. Pak se Kuzutov rozhodne poslat k dělostřelcům své jezdecké jednotky a kozácké sbory, aby zasadily tvrdý úder do boku a týlu napoleonské armády. To zpozdí hlavní útok Napoleona o dvě hodiny. Ten začíná ve dvě hodiny odpolední a po dalších dvou hodinách jsou ruští obránci opevnění nuceni vyklidit své pozice. Francouzům zbývá v záloze jenom garda, a tak se v podvečer omezí jenom na dělostřelecké ostřelování ruských pozic a dokonce sami vyklízí dobytou ruskou baterii z obavy protivníkova protiútoku. Pro masivní ztráty na Kutuzovově straně není jeho armáda schopná pokračovat v boji a maršál vydává rozkaz k dalšímu ústupu – nejprve do Možajska a potom až za Moskvu. Tím byla bitva ukončena.

Bitva u Borodina. Francouzi jí ovšem říkají „la bataille de Moscou.“ Bitva u Moskvy. Byla považována za nejstrašnější v dějinách. Během jediného dne padlo na relativně malém prostoru 57 000 Napoleonových mužů – zabito nebo raněno bylo 47 jeho generálů. A ruské ztráty byly o něco nižší, ale stejně podle údajů (v literatuře ovšem dost rozdílných) zahynulo u Borodina na 100 000 vojáků. Na konci toho krutého boje nebyli žádní zajatci. Protože se znovu a znovu na bodák bojovalo o tytéž kóty či zákopy, mrtvoly se prý doslova kupily ve vrstvách na sobě. Těla padlých pak po měsíce nikdo neodklidil. Obě strany se domnívaly, že zvítězily. (To se někdy stává vojevůdcům... ba i politikům i v moderní době.) Spory o výsledku bitvy se vedou dodnes. Někdy bývá srovnávána s bitvou u Jílového v Prusku. Tam taky tvrdila každá strana, že vítězem je ona. Jenomže bitva u Jílového byla pouhou epizodickou (i když velkou) bitvou, která nepřinesla Napoleonovi vítězství a nijak neovlivnila jeho další tažení, zatímco Borodino znamenalo zvrat.

„Napoleon zakoušel těžký pocit člověka,“ napsal Lev Tostoj ve své epopeji Vojna a mír, „který maje štěstí ve hře, ztřeštěně rozhazuje peníze a vždycky vyhrává, až najednou, právě ve chvíli, kdy si vypočítal všechny eventuality, které se mohou ve hře vyskytnout, pozná, že čím chytřeji vynese, tím určitěji prohraje.“ Možná tohoto poznání Napoleon skutečně došel. „Mravní síla francouzské útočící armády byla vyčerpána. Rusové nedobyli u Borodina toho vítězství, jež se počítá podle ukořistěných kousků látky na tyčkách, kterým se říká prapory, a podle prostoru, na němž stála a stojí vojska, ale dosáhli vítězství mravního, jež přesvědčuje nepřítele o mravním převaze jeho soupeře a o vlastní nemohoucnosti.“

Kutuzov couvl až do Moskvy, a pak ještě kus za ni. Za týden po bitvě si to Napoleon se svou unavenou armádou namířil do jejích bran. Ubytoval se na dorogomilovském předměstí a ráno vjel do Moskvy. Nalezl vylidněné město. Bylo jako by bez života. Nikdo nespěchal vítězi přinést klíče od poražené ruské metropole. Marně Napoleon čekal na bojary. Nikdo nešel. Prázdné ulice, zející díry rozbitých oken v domech, kde nikdo nebyl, psi, kteří hledali své pány, bílé klávesnice klavicemballa v dokořán otevřeném prázdném domě... Večer vypukly požáry. Šířily se celou noc a zachvacovaly nové a nové čtvrti. Byly neuhasitelné. Moskva byla ze dřeva. Po týdnu musel Napoleon z Kremlu ohroženého ohněm přesídlit do Petrovského paláce. „Krásné, velkolepé město Moskva už neexistuje,“ napsal následující týden Napoleon v dopise caru Alexandrovi. „Spálil je Rostopčin. (Kníže Fjodor Rostopčin je velice kontroverzní postava. Někdejší ministr zahraničí byl jako gubernátor pověřen, aby hájil Moskvu.) Čtyři stovky žhářů byly přistiženy na místě činu; všichni prohlásili, že podpalovali domy na rozkaz gubernátora a náčelníka policie.“

Pocit triumfu náhle vymizel. Z původní armády zbývala třetina. Vojáci neměli co jíst. Spížovací oddíly nebyly s to zajistit potraviny, a to ani násilím. Rolníci široko daleko kolem Moskvy se chopili zbraní. Nejdřív se zvedli ti ze zvenigorodského újezdu – jejich vůdcem se stal rolník Pavel Ivanov. Partyzánské oddíly začaly působit nepříteli značné ztráty. Podle svědectví francouzského důstojníka Fisenaca útočily oddíly partyzánů každý den stále energičtěji. Pokus francouzského velení rozšířit okupační pásmo kolem Moskvy utrpěly nezdar. Město Vereja, které obsadily francouzské a vestfálské oddíly, bylo ve spojené operaci pravidelného vojska a partyzánského rolnického oddílu vedeného knězem Skabejevem osvobozeno. Nepřátelská posádka byla zčásti pobita, zčásti zajata.

Třicet čtyři dny Napoleon čekal v Moskvě, páchnoucí spáleništěm. Co dál? Má táhnout dál na Sibiř? 18. října se odhodlal v zoufalství vyklidit město. O tehdejším duševním stavu Napoleona hodně vypovídá skutečnost, že tento nepochybně kultivovaný člověk pomstychtivě nařídit vyhodit Kreml do povětří. Nesmyslný akt vandalství však už jeho vojáci nestačili vykonat. Francouze v Rusku prý porazil „generál Zima“ – toto tvrzení dlouho šířil sám Napoleon. Lhal si do kapsy. Pravdu sám sobě přiznal až na Svaté Heleně. Když 18. října 1812 opouštěla jeho armáda Moskvu, byly pouhé tři stupně pod nulou, a slunečno. A ještě nejméně tři týdny pak trvalo hezké počasí. Francouze rozdrtil sám Napoleon, Kutuzov mu k tomu dopomohl. Tažení bylo od samého začátku šílenstvím megalomana.

Zpáteční pochod

A tak pochodujeme s Francouzi zpátky. Na západ. Nešli sami. Kutuzov převzal iniciativu a u Malojaroslavce (jihovýchodně pod Moskvou) přehradil Bonapartovi cestu. Pokusil se vnutit generální bitvu jeho Veliké armádě (teď už spíš Malé armádě). Ještě pár před měsíci, ba týdny o ni Napoleon velice usiloval, teď se řeži vyhnul jenom za cenu vážných ztrát. A začala kalvárie. Jinak se to nazvat nedá. Zezadu na ustupující armádu věčně dotíraly jednotky Kutuzovovy armády, z ostatních stran partyzáni. Spořádaný pochod se proměnil v úprk. Italové, Bavoři, Němci, Francouzi (neboť ti všichni byli v Napoleonově vojsku) nechávali na cestě výstroj, pak děla a nakonec raněné. Ve Smolensku se chtěl Bonaparte zachytit – v teple, pohodlí, u plných skladů, které tu před časem vybudoval. Chtěl tady s armádou přezimovat. I vojáky ta vidina motivovala. Jenomže smolenské spižírny zely prázdnotou, a to muselo být kruté zjištění. Od Smolenska na západ už prchaly jenom tlupy desperátů. A když se k ruské taktice spálené země přidaly mrazy a chumelenice, byl konec.

Ten konec vzal na sebe konkrétní podobu katastrof u Krásného a hlavně na řece Berezině. Její přechod koncem listopadu 1812 stál tisíce životů. U Bereziny spálil Bonaparte zbytky trénu, aby měl koně pro poslední děla. Kutuzov ho tady zamýšlel obklíčit a zajmout. Napoleon se dostal opravdu do obklíčení, během bitvy se ale za vysokých ztrát probil. Zatímco posledních 40 000 omrzlých ubožáků v dešti kulí stavělo most, jejich velitel je už odepsal. Francouzi prchali jako smyslu zbavení. Napoleon ještě rychleji. 5. prosince armádu opustil, aby se pod inkognitem jako „hrabě Caulaincourt“ během třinácti dnů dostal přes Polsko, Prusko a Sasko, přes celou Evropu, do Paříže. Do Ruska se Napoleon vydal s takřka půlmilionovou armádou. Domů se Francouzů vrátilo sotva 30 000.