709. schůzka: C. k. polní maršálek

Za takového stavu nezbývalo nic jiného, „než abychom vojsku ducha jiného, jinému rozmaru udělili,“ jak se vyjádřil bratr císařův, arcivévoda Karel.

Což v praxi znamenalo, že muselo dojít k reformám. A to je věc sice nutná, leč nesmírně ožehavá, na které si leckterý reformátor zuby vylámal. Ovšem každá reforma musí začít od hlavy (to platí v každé době). V případě reformy rakouské armády se muselo začít od dvorské válečné rady. O té ruský vojevůdce Suvorov řekl: „Je to želva, kterou nelze proměnit v závodního koně.“ Prvním krokem bylo, že byla přičleněna k ministerstvu války. A začalo se opravdu zgruntu, u problému, který se v armádě tyčil jako největší svízel. Nikoli u zastaralých zbraní, nýbrž u zastaralého účesu. Byly zrušeny copy – symbol vojenské nesmyslnosti. Pro Radeckého, kterému pomalu táhlo na čtyřicítku, to byla poněkud rozporuplná vzpomínka na zašlé vojenské časy. „Tak strávil jsem mnohou noc, opřen čelem o hůl, aby cop můj zůstal pěkný! Byl jsem kdysi na dlouhý cop domýšlivý, ježto ale předepsanou délku překračoval, předkláněti jsem se musel, když měřidlem délku copu mi kontrolovali.“

Reforma armády

Copy se tedy ustřihly, ale tím tak zhruba armádní reforma skončila. Ostatně Rakušanům nebyl poskytnut dostatek času. Ona totiž zrovna začala další válka s Napoleonem (to je ta, která nakonec skončila u Slavkova). Tam se ovšem plukovník Radecký nevyskytoval, protože musel vyrazit do Itálie, kde se (povýšen už na generálmajora) ujal velení lehké brigády v počtu pěti tisíc mužů. A protože se jaksi nemohl dočkat nepřítele, vyrazil na vlastní pěst s hrstkou husarů přes řeku Adiži, přepadl francouzskou hlídku a přivedl zpět třicet zajatců. Kdybychom měli možnost zeptat se pana generála, proč to všechno dělá, možná by nám odpověděl slovy z jedné cimrmanovské hry: „Mě to baví!“ Jeho představení by mnohem raději viděli, kdyby se věnoval úkolům přiměřenějším jeho postavení generálmajora, jenže Radecký se chtěl osvědčit na místě generála jízdy.

Situace se vyvinula tak, že rakouská armáda v Itálii začala být potřebná doma, zejména poté, co mezitím Napoleon zlikvidoval u Ulmu dunajskou armádu generála Macka. 320 kilometrů dlouhou trasu ze severu Itálie ke slovinskému Mariboru zvládl se svými hulány za pouhé čtyři dny. Ujel kolem osmdesáti kilometrů denně při výškových rozdílech přes 800 metrů, po zledovatělých cestách a za silné bóry (bóra je studený severní vichr). „A Radecký pokračoval dál ke Štýrskému Hradci, přičemž se mu cestou podařilo zastavit postup Francouzů, kteří se domnívali, že narazili na silného soupeře,“ dočítáme se v knize rakouského historika a spisovatele Franze Herreho. „Nechali se zmást jezdeckým čarováním a palbou příslušníků landšturmu, jejichž podpora ovšem zapůsobila spíše akusticky než ve smyslu prakticky vojenském.“ V tom vězelo tajemství Radeckého úspěchů – nepříteli se vždycky zdálo, že je ho nejméně třikrát tolik, než ve skutečnosti bylo. Kdoví, jak by se odvíjel děj bitvy u Slavkova, kdyby se jí zúčastnil i generál Radecký... Ale pro historii je „kdyby“ neznámé slovo.

Pomalu se o něm začala šířit pověst rakouského Leonidase, neboť obdobně jako tento Sparťan zastavil Peršany, zadržel Radecký vícekrát Francouze. Nebylo mu však souzeno zúčastnit se bitvy u Aspern a Esslingu (Aspern a Eßling se nacházejí dnes na území Vídně, patří do jejího 22. okresu). V této bitvě šlo o první neúspěch do té doby neporaženého vojevůdce, o důkaz porazitelnosti, který jeho soků dodal na sebevědomí, posílil ducha resistence a rozšířil víru ve vítězství vlastní věci. Tento strategicky nepříznivý stav si však Francouzi dokázali dostatečně vynahradit, za což mohli děkovat Rakušanům, kteří výhody nevyužili. „Půldruhého měsíce nato Napoleon dokázal vítězstvím u Wagramu, že svými lvími spáry pořád dobře vládne," začíná nám náležitě barvitě líčit další Radeckého bitvu spisovatel a historik Franz Herre.

Porážka u Aspern

„Bojiště se nacházelo nedaleko Aspern na levém břehu Dunaje, jen o pár kilometrů na západ od dějiště bitvy na Moravském poli, kde skončil sen českého krále Přemysla Otakara II. o vládě nad střední Evropou. Poté, co byl Napoleon u Aspern v květnu 1809 poražen, nechal posádku na dunajském ostrově Lobau, protože se stále nevzdával svého záměru překročit Dunaj. Jeho armáda byla následně posílena italskými oddíly a získala početní převahu nad Rakušany, kteří pasivně vyčkávali na levém břehu řeky. Tuto činnost měli velmi dobře natrénovanou, i když její efekt měl hodnotu zápornou. Hlavní oddíly francouzské armády na začátku července 1809 přesunuly na ostrov Lobau, aby pak překročily 100 metrů široké rameno na levý břeh Dunaje. Francouzské předsunuté jednotky zaznamenaly dílčí úspěch poté, co vytlačily rakouské oddíly z prostoru jižně od hlavní rakouské linie. Napoleon se rozhodl pro útok na rakouské pozice ještě ve večerních hodinách 5. července – byl ale odražen. Nad ránem 6. července dal Napoleon povel k opakování ofenzivní akce, zároveň však do protiútoku přešla i rakouská armáda. Setkala se ale se silným protiútokem francouzského pravého křídla. Rakouský granátnický sbor přešel do útoku v 6 ráno, ale byl Francouzi zastaven a nucen ustoupit zpět. Pravé rakouské křídlo zahájilo útok až v osm hodin, úspěšně se mu podařilo prolomit francouzské pozice a dalším neohroženým postupem podél Dunaje ohrozilo týl francouzské armády a její spojení přes provizorní mosty. Napoleon byl donucen narychlo stáhnout svoje oddíly z linie a poslat je do Aspern, kde měly bránit přístup k mostům. Současně uvolnil veškerou svou jezdeckou zálohu ke koncentrovanému útoku proti levému křídlu Rakušanů.“

Radecký velel jedné z divizí, nikoli jako generálmajor, ale už jako polní podmaršálek. Česky zní "polní maršálek" docela hravě; v němčině má však řízný zvuk: „Unterfeldmarschall.“ (Jawohl, Herr Kommandant!) „Vojska levého křídla v bitvě nezastávala to, co žádati od nich bylo oprávněno,“ stěžoval si den po bitvě arcivévoda Karel. „Těmto vojskům jest připsati nezdar bitevní.“ Vrchní velitel strhal kdekoho, Radeckého však ušetřil. Ba ještě na bojišti ho „na důkaz spojenosti plné s vynikajícími činy“ jmenoval nikoli velitelem, nýbrž vlastníkem jednoho z kyrysnických pluků. A o měsíc později dostal od císaře Františka I. do vlastnictví pluk husarský. Radecký jednal tak, jak bylo zvykem od něj očekávat: s neutuchající iniciativou, chladnou rozhodností, rychlým přehledem a správným úsudkem, spojeným se znamenitou udatností. I u Wagramu byl nejprve rakouským „generálem Vpřed“, získával terén, potom podle rozkazu háji konsolidovaném postavení, až nakonec kryl všeobecný ústup jako „generál Vzad“.

Radecký věděl, že u Wagramu bylo ztraceno víc než jedna pouhá bitva. Rakousko pozbylo sto tisíc kilometrů čtverečních. (Dnešní Česká republika měří ani ne 80 000 čtverečních kilometrů.) Pozbylo Salcbursko, Kraňsko a Gorici (Kraňsko s hlavním městem Lublaní je území Slovinska, Gorica leží na hranici mezi Slovinskem a Itálií). Spolu s Korutany a Terstem byly sloučeny v provincii ilyrskou a připojeny k Francii. Francouzská moc tak sahala až na Balkán. Dále habsburská monarchie ztratila část Chorvatska, a Dalmácii, která je dnes rozdělena mezi Chorvatsko a Černou Horu. Rozloučit se musela i s východní částí Haliče. Na těch územích žilo půl čtvrtého milionu obyvatel, což znamená, že se Rakousko jaksi ztenčilo, na mocnost průměrného významu, odříznutou od moře, bez chráněných hranic a s armádou, která nesměla početně překročit stav sto padesáti tisíc mužů. „Mírové podmínky, které si Napoleon nadiktoval v říjnu roku 1809 ve Vídni, byly pro vyčerpané Rakousko kruté. Monarchie musela platit vysoké válečné reparace. Ocitla se před finančním bankrotem, ke kterému pak v roce 1811 skutečně došlo. Hrabě Stadion, jehož bojovně naladěná politická koncepce ztroskotala, byl odvolán a nahrazen dosavadním velvyslancem v Paříži Klemensem Lotharem Metternichem.“

V nové funkci

Ještě předtím se Jan Josef Radecký z Radče ujal funkce, „do níž povolán, přiznám se upřímně, nastupoval jsem s rozpaky, a zastával jsem ji bez potěchy.“ Byla to funkce náčelníka generálního štábu. Radecký měl mnohé osobní důvody, aby váhal, zda ji vůbec přijmout. Daleko nejraději byl bojovníkem a jako velitel jezdců se pohyboval ve svém živlu. Kdyby mu nabídli velení divize... nebo i sboru... s radostí by to přijal, ale tohle? Nikdy nechodil do vojenské školy, byl vojensko-teoretický samouk, válečnický samorost. Jako důstojník s rychlým postupem měl rostoucí příjmy, ale i výdaje. Některé měl na svědomí on sám, protože se otázkou životních nákladů nikdy vážně nezabýval, některé dluhy mu zase způsobila jeho choť. O dluzích Radeckého se vědělo. A navíc až k císaři pronikly zvěsti, že polní podmaršálek by měl být sukničkář a hráč. „Že schválně hlupství tropiti nebudete, za to ručením je mi Váš charakter,“ vzkázal Radeckému císař František. „A ztropíte-li hlupství obyčejné, pak jsem mu již zvyklý.“

Dělat reformu armády v roce, kdy stát vyhlásil bankrot, to byl pro nového náčelníka generálního štábu velice tvrdý oříšek. A začal dělat pořádek od hlavy. „Důstojníci generálního štábu odejdou k útvarům, kde je jich nejvíce potřeba, neboť tam se vlastně válka vede, tam jest pravá škola zkušenosti, prostředek to k vzdělání vyššímu.“ A k tomu dodal, že „generální štáb nesmí být outulkem dětí Štěstěny, nestačí mít dobrou vyřídilku, umění jezdecké a zásobu slov umělých míti, aby způsobilým k službě na štábu jenerálním byl kdo považován.“ Položil základní kámen vojenské školy (i když ta vznikla doopravdy až za čtyřicet let nato). V návrhu učebního plánu uvedl, že kadeti musejí ovládat především matematiku a dějepis. „Škola života nezná prázdnin, kadet se musí učit neustále, stejně jako musí prohlubovati své vzdělání důstojník.“

Pozorovatelé ve funkci vojenských atašé mu nestačili. Bylo třeba mít (stejně jako Francie a Rusko) vyzvědače, nikoli ovšem pochybné špiony, nýbrž uctivě vystupující a náležitě placené experty. Radecký, který uměl zacházet se šavlí, musel sáhnout po peru. Nejprve byl kýmsi jako vojenským prosebníkem, který žebral o peníze a zase o peníze, ale pak usedl k psacímu stolu a sepsal „Stručný memoár, jak k ulehčení finančnímu umenšiti armádu, aniž sil nynějších k státu zachování důležitých tratí.“

Mapa Evropy byla překreslena. Satelity věnčily Francii jako paprsky slunce. Připomeňme si je: Království španělské, království Itálie a Neapole, Helvetská republika, království Bavorsko, Virtembersko, Sasko, Vestfálsko, jakož i 35 států Rýnského spolku plus Varšavské vojvodství. Všechny musely daněmi participovat na velikosti a slávě císařství, přispívat nejohromnější vojenské moci, jakou Evropa do té doby zažila. Vzápětí poté, co se výtečný rakouský diplomat Metternich vrátil do Vídně, nastala etapa rakousko-francouzského sbližování. To vyústilo v březnu roku 1812 dokonce do podpisu spojenecké smlouvy.

Metternich, který byl znalcem francouzských poměrů, nepochyboval o tom, že Napoleonovo panství nad Evropou nebude mít dlouhého trvání. Ty smlouvy o přátelství uzavíral proto, jelikož předvídal jak nevyhnutelnost válečného konfliktu Francie s Ruskem, tak i brzký Bonapartův pád. Zatím však takovému obrazu nic nenasvědčovalo. Korsičan se zmocnil Holandska, zlikvidoval papežský stát a jeho expanze dál úspěšně pokračovala. Pan Metternich byl šachista, který myslel ne na jeden, ale na několik tahů dopředu. Ještě jako velvyslanec v Paříži (tedy dřív, než se ujal rakouské zahraniční politiky) začal Metternich opatrně pracovat na uskutečnění svého rafinovaného plánu. Dozvěděl se totiž o Napoleonově plánu rozvést se s Josefinou. Císař nehodlal ten krok učinit snad proto, že by ho začala unavovat prázdnota ženy, myslící jen na toalety, brilianty a plesy. Jeho korunním motivem byl fakt, že potřeboval založit dynastii, mít dědice, kterého mu už Josefina nebyla schopna dát. Nedávno, krátce po bitvě u Wagramu, při vojenské přehlídce ve Vídni, Bonaparte taktak unikl atentátu. Nabroušený dýka studenta Stapse mu naléhavě připomněla, na jaké tenké niti visí nejenom jeho život, ale i imperiální dílo.

Napoleon se začal ohlížet po nějaké vhodné manželce (aniž by byl řádně rozvedený). Měl na výběr. Uvažoval o pěti možných nevěstách. Z vysoké společnosti, ba z té nejvyšší. Dvě z nich byly carovy sestry, velkokněžny Kateřina a Anna (ta druhá, mladší, byla sotva šestnáctiletá). Ruský car Alexandr (když se na něj obrátili francouzští vyjednávači) byl ochoten překousnout nevoli a ve jménu politických výhod mu jednu ze svých sester dát. My však víme, že se francouzsko-ruský dynastický sňatek nekonal. Carevna-matka totiž o něm nechtěla ani slyšet. „Cože? Takové obludě, tomu Mínotaurovi? Ať je mu předhozeno dítě někoho jiného!“ To už ale na svou příležitost číhal jako lev na kořist Metternich. Aniž k tomu měl jakýkoli mandát, začal Napoleonovi předhazovat habsburskou princeznu. Chtěl ho tak připoutat k Rakousku, pacifikovat a odzbrojit. Což nebyla zrovna hloupá partie.

Však Metternich nebyl hloupý hráč. Přesvědčil císaře Františka I., aby oslabenou říši ochránil před Napoleonem tím, že mu obětuje dceru Marii Louisu. A když se ukázalo, že druhá strana souhlasí, byla ruka v rukávě. Začátkem roku 1810 byl Napoleon úředně rozveden, a v březnu se znovu ženil. Vídeňskou svatbu v katedrále svatého Štěpána za něho per procurationem (tedy v zastoupení) absolvoval maršál Berthier, za rakouskou stranu přivedl nevěstu k oltáři její strýc, arcivévoda Karel. Aby k takové maličkosti, jakou byla vlastní svatba, se na dalekou cestu vydal Napoleon sám, to mu nestálo za to. Počkal doma, vyjel nové manželce naproti ke Compiégne a začátkem dubna se druhý svatební obřad konal v Paříži.

Habsburská princezna, ačkoli svůj úděl zprvu přijímala jen jako politickou nutnost a osobní oběť, se do okouzlujícího Napoleona brzy zamilovala a o rok později mu porodila syna Františka Bonaparta, zvaného Orlík, což císaře přivedlo k neskrývanému nadšení. A výsledkem toho všeho bylo, že dva starší nepřátelé, Napoleon a František se stali náhle příbuznými. Tchán a zeť sice v sobě zalíbení nikdy nenašli, přesto za sblížením dynastickým brzy následovalo sblížení politické. Od uzavření francouzsko-rakouské spojenecké smlouvy v březnu 1812 si vídeňský dvůr sliboval šanci vplout i se svým zruinovaným hospodářstvím alespoň na čas do klidnějších vod. Metternich doufal, že rakouskou státní loď provede mezi všemi úskalími do přístavu jakési ozbrojené neutrality (což se mu však nezdařilo).

Když se totiž Napoleon rozhodl táhnout v roce 1812 na Rusko, mašíroval s ním rakouský pomocný útvar o síle třiceti tisíc mužů. Tchán před zeťovým požadavkem nemohl dost dobře uhnout. „Následujícího ruského tažení se rakouské ozbrojené síly nakonec formálně účastnily, nicméně dlely během operace v Haliči, chovaly se vyloženě pasivně a nepřipoutaly k sobě ani žádné významnější síly protivníka. Metternich ostatně nezapomněl cara Alexandra tajně zpravit o tom, že Rakušané jdou na frontu spíše donuceni okolnostmi a bude boj jenom předstírat.“