708. schůzka: Recept na kuře Marengo

Náš hrdina jezdecký pomník má, na vídeňské Ringstraße. Taky u nás se tyčil (byť ne jezdecký), uprostřed Malostranského náměstí. Polní maršál třímal v ruce prapor, arci habsburský, a pod ním zaujímaly více či méně bojové pozice jeho chrabří spolubojovníci. V roce 1919 zmizel v lapidáriu Národního muzea. Ale možná se zase vrátí na své místo. Za ta léta, co odpočívá v závětří, se názor na jeho osobu změnil. A nejenom na ni. Věnujeme se poněkud blíž jeho dlouhému životu u vědomí, že to zároveň bude válečná historie i našich zemí po dobu tří generací.Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (německy Johann Josef Wenzel Graf Radetzky von Radetz), český šlechtic a rakouský polní maršálek, se narodil 2. listopadu 1766 na zámku Třebnice u Sedlčan. Pocházel ze starého českého rytířského, později hraběcího rodu, který odvodil své rodové jméno podle tvrzi Radče u Nového Bydžova. Snad nejslavnějším z jeho předků byl kanovník chrámu sv. Víta Václav Radecký z Radče, jehož busta z parléřovské dílny dodnes zdobí svatovítské triforium. Do panského stavu povýšil Radecké císař Leopold I., hraběcí titul jim udělila Marie Terezie. Hraběcí erb poukazoval na mírumilovné poslání rodu: svisle dělený štít, v pravém poli červeným, v levém modrým, přes nějž v kosmém směru ležel dřevěný rýč se stříbrným kováním. Nejeden Radecký se však navzdory tomu chopil meče. I pradědeček, dědeček a otec polního maršálka byli vojáci. (Mimochodem – ten rýč, nacházející na hraběcím erbu kosmo, tam ležel jaksi našikmo.)

Matka budoucího polního maršálka zemřela při porodu, otec deset let nato. Dědeček si vzal chlapce do Prahy, kde začal chodit do piaristické obecné školy a potom do gymnasia. Dědeček se ho pokusil zaopatřit na Tereziánské vojenské akademii. „Mladý pan hrabě jest příliš sláb,“ učinil však všem plánům čáru přes rozpočet plukovní chirurgus. „Příliš sláb, aby nesl obtíže služby, třebas jen několik let. Jako lékař a svědomitý muž bych vám, vaše urozenosti, doporučil, abyste teď ani příště nevystavoval mladého pána námahám života vojenského.“ Dědeček Jana Josefa Václava zemřel, když bylo vnukovi patnáct, a péče o něj přešla na strýčka Václava Ignáce. I on byl vojákem, nikoli však zrovna příkladným, protože jako hejtman prohýřil 40 000 zlatých z majetku svého svěřence. Na druhé straně mu sjednal studium na brněnském Collegiu nobile (to byl internát, ve kterém se školili mladí šlechtici, budoucí úředníci a diplomaté). Hlavními předměty byly dějepis, jazyky, jízda na koni, šerm a tanec. Takže ten patnáctiletý kluk oblékl poprvé uniformu – školní stejnokroj Collegia nobile – a začal se s nechutí cvičit řemeslu vojenskému...

Myslí si možná čtenář. Leč nikoli. Nebyla to nechuť, co ho provázelo, nýbrž neobyčejný zájem. On si ve vojně liboval. Snil o válčení – proti protestantům, Turkům, Francouzům a Prusům, a to, čím se zaměstnával ve své fantazii, vyhledával i ve skutečnosti. Jakmile byla brněnská škola sloučena s jezdeckou akademií Theresianem (tu založila císařovna Marie Terezie), musel se učit právním paragrafům, a ty mu (spolu s navoněnými profesory) jaksi nešly pod nos. „Příval krásných slov posloužiti může snad k tomu, aby čas lépe ubíhal, což si profesoři krom výjimek ctihodných patrně za hlavní oukol stanovili.“ To už se mu víc zamlouvala služba panoše u dvora, ale pouze do té doby, než jako nosič vlečky vévodkyně Alžběty se toto páže, které bylo duchem stále u vojáků, zamotalo dámě nohama do šatů a vysloužilo si důtku císaře Josefa II.

Láska na celý život

Do vojenské služby chtěl, ale ona nechtěla jeho. Věk sedmnácti let nebyl shledán dostatečným. Právnickým vědám zkrátka neunikl, i když byl nejednou přistižen, jak na papír namísto paragrafů maluje půdorysy pevností. „Tak ho dejte ke kyrysníkům,“ prohlásil strýček, který ho ve Vídni navštívil. „Není sice velký, ale je dobře stavěný.“ Bylo to na třetí pokus, ale ten už se povedl. „Neměl jsem rodičů ni vlasti,“ vzpomínal Radecký na konci své kariéry. „Vyvolil jsem si stav vojenský a nelitoval nikdy. V něm nalezl jsem vlast.“

Kyrysníci. Termín, který se k nám, dostal z franštiny přes němčinu. Kyrysníka chránila původně od hlavy až ke kolenům plátová zbroj, jejímiž částmi byly chráněny i paže, na rukou byly kovové článkované rukavice. Stehna byla zcela zakryta lamelami. Kyrys se udržel ve výzbroji těžké jízdy do 2. poloviny 19. století, ve Francii až do 1. světové války. Poněkud zavalitý Radecký se do výstroje kyrysníka výborně hodil a tento druh vojska si zamiloval na první pohled. Byla to láska na celý život. „Od prvního počátku služby byla kavalerie oním vojskem, v němž jsem měl největší zalíbení, neboť zvláštní ráz její a působení taktické v mých sklonech a charakteru největší ohlas nalézaly.“

První posádka byla sympatická o něco méně: Jasz-Berény, zapadlé místo v Uhrách. Popíjelo se tam, hrálo v kostky (což samozřejmě mohli legálně důstojníci, obyčejný kadet pouze ilegálně). Pochopitelně, že se i cvičilo, v každé armádě nesmí chybět kázeň a pořádek, tudíž ani dril, takže se pochodovalo. „Vás, mladí vejrostkové, u koně nejprve zajímá hlava. Od nohou se začíná!“ A tak se mašírovalo. Radecký nebyl absolventem vojenské akademie, a tak musel mnohé dohánět. Jeho povýšení to však nebránilo, a tak se záhy stal podporučíkem a za rok nato už nadporučíkem. Čeho se mu nedostávalo v teorii, učil se praxí. „Válečnictví jest zjevně umění a žádná věda; umění, u nějž v ušlechtilosti jako u všech umění vyškoliti se nelze.“ Radecký, který nikdy nenavštěvoval vojenské učiliště, se měl válečnickým umělcem skutečně stát. (Nesouhlasíte-li se slovem „umělec“, tak si je prosím vás škrtněte. Nicméně Radecký vojenským mistrem par excellence opravdu byl.)

Za turecké války, která začala roku 1788, táhl dvaadvacetiletý Radecký poprvé do pole. Bojoval proti soku, který v roli úhlavního nepřítele Rakouska takříkajíc dosluhoval. Tehdy vkročilo na scénu Rusko. Josef II. považoval za moudré ruku v ruce s ním zaútočit na Turky a potom si rozdělit kořist. Převzal osobní velení nad armádou o takřka čtvrt milionu mužů. Nikdo předtím proti Turkům nevypravil tak mohutné vojsko. Kyrysníci v bílých kabátech, s kníry, copy a šišáky (přilbami s bodci) v něm vypadali elegantně. Tedy: elegantně možná, ale že by byli zároveň schopní, to se říct nedalo. „Je to stroj, jenž skrze disciplínu pohromadě drží; postrádá však pohyb, to jest ducha.“ To si nadporučík Radecký nejenom myslel, on to i říkal.

Taková armáda, jakou mělo Rakousko, se hodila k poziční válce, nikoli k boji s přesuny. Měla udržet frontu o délce 1500 kilometrů mezi Jadranem a řekou Prut, protékající dnešní Ukrajinou, Rumunskem a Moldavskem. Vojska byla rozmístěna jako uzlíky na provázku ve stanovených bodech frontové linie. (Říkalo se tomu filosofie limetu, což nemá nic společného s citróny, nýbrž s latinským slovem limes, hranice, hraniční čára, prostě uzavřená cesta.) V nejlepším případě mohla pomáhat při ochraně hranice, ale rozhodně neumožňovala útok soustředěnou silou, což bylo vlastním smyslem tohoto polního tažení. Radecký se na celý život poučil, jak se válčit nemá. Rakouské síly přišly o mnohem víc vojáků pro nemoci než kvůli zraněním. Na mostě ve Slatině se pohádali rakouští husaři s dobrovolníky o náklad kořalky, padly výstřely, kolonu zachvátil zmatek a ústup se proměnil v útěk. Turci toho využili a zle doráželi. Bývalo by došlo ke katastrofě, kdyby je nezadrželi kyrysníci.

Autentická zpráva dokládá, že Radecký prokázal v obranném střetu pozoruhodnou odvahu a přehled. Rakušané skončili v zimním táboře. Nemocný císař Josef II. je opustil a pověřil velením dvaasedmdesátiletého polního maršálka Laudona. Radecký nastoupil u něj na místo stálého ordonančního důstojníka a učil se. Rakouské vojsko proniklo až k Bělehradu, ten po měsíci obléhání dobylo, a postupovali dál, až k Bukurešti. Císař se z úspěchů dlouho netěšil. Zemřel a na jeho místo nastoupil jeho bratr Leopold II., který uzavřel mír, na jehož základě Rakousko vrátila většinu dobytých území. Byla to válka v nesprávnou dobu, na nesprávném místě a proti nesprávnému nepříteli. Brzy se však vynořil nový protivník. Nikoli na východě, ale na západě. Od roku 1789 pilně zbrojil. Jmenoval se Francie.

Osudová země

Na západě byl Radecký konfrontován s novými idejemi i novými metodami vedení boje, na něž neumělo Rakousko rovnocenně reagovat. I poslední rakouský válečnický prostředek, totální defenziva, ztratil význam, stejně jako pevnostní stavitelství, kterým se kyrysník Radecký teoreticky zabýval, když byl posádkou na Moravě v Uhrách. Roku 1792 vypověděla revoluční Francie válku Františku Druhému, který nahradil náhle zemřelého císaře Leopolda. Radecký odešel do rakouského Nizozemí. To se nacházelo v rukou vlámských revolucionářů i francouzské armády a mělo být Rakousku odňato definitivně. Jednomu rakouského oddílu přední stráže velel nadporučík Radecký. Defenzivu pojal útočně: vlákal francouzský hlídkový sbor do pasti, kterou nastražil pomocí dovedně rozmístěného pěšího vojska, a nechal ho svými kyrysníky rozprášit. Pak následoval červen 1794 a Rakousko ztratilo Nizozemí nadobro. Ve dvou posledních bitvách utržil nadporučík Radecký dvě lehké rány na hlavě. Další zranění, tentokrát na stehně, se mu přihodilo, když Francouzi dobývali město Mohuč. To už byl raněn nikoli nadporučík, ale rytmistr (což zhruba odpovídá dnešní hodnosti kapitána). Pak byl odvelen do země, která se mu měla stát osudem, stejně jako on se měl stát osudem ­- Itálie.

V té době slovo Itálie rozmnožilo politický slovník a vznikla i italská vlajka, zelenobíločervená trikolóra podle vzoru modrobíločervené trikolóry francouzské. Avšak dřív než tato zástava směla zavlát, byla na italském území vztyčena vlajka francouzská – s odvoláním na údajně přirozené hranice Francie došlo k anexi Savojska a Nizzy. Pak se Francouzi protlačili do Ligurie a přitom ohrožovali z jihu Piemont. Tak vypadala situace, když rytmistr Radecký přijel ve funkci adjutanta polního zbrojmistra Beaulieua do Lombardie. Rytmistrův nadřízený byl ctihodný pán, který završoval sedmdesátý první rok života a dosluhoval podobně jako staré Rakousko. Francouzské velení třímal v rukou sedmadvacetiletý Napoleon Bonaparte, generál, který splňoval to, co Radecký postrádal u polních zbrojmistrů. Jeho armáda však nebyla v dobré kondici. Bylo to 30 000 špatně živených, bídně ošacených a nedostatečně vyzbrojených mužů. Zadržet ji mělo 57 000 mužů z Rakouska a z Piemontu.

Třicetiletý rytmistr Radecký byl zelenáč v hlavním stanu, přesto všechno a všechny kritizoval. Ukázal ovšem, že se umí i prát. V bitvě nedaleko Janova napadl kolonu nepřítele z boku a zdolal ho. Dopad na celkový vývoj války to mělo nepatrný. Rakušané totiž nedokázali včas zlikvidovat most přes řeku Addu. Napoleon ho vzal útokem, a pak už mu nestálo nic v cestě, vtáhl do Milána, vybral kontribuci dvacet milionů lir, zabavil umělecká díla a nechal vztyčit stromky svobody. Rakušané zacouvali až k linii, táhnoucí se mezi Gardským jezerem a Mantovou, a tady čekali (jako obvykle pasivně). Radecký samozřejmě ne. Spolu s husary a kavaleristy se vrhl proti předvoji Francouzů. Podařilo se mu je zdržet, ale sám pak musel přeplavat řeku Mincio, aby si zachránil holý život.

Radecký – už jako major – nastoupil do kanceláře své jednotky, ale táhlo ho to zpátky k vojskům, k zákopnickému sboru, jehož velitelem byl předtím jmenován. Pevnost Mantova (ve které se nacházel i Radecký) byla obležena. Pomoc zvenčí byla dvakrát odražena, potřetí vtrhli Rakušané do pevnosti, kterou měli uvolnit z kleští. Velitel Mantovy marně protestoval: nebyl schopen zaopatřit 16 000 přítomných mužů, natož pak 20 000 nově příchozích. Brzo se platilo deset zlatých za jednu porci masa. Kočičího. Zdali si i Radecký pochutnával na nějakém tom mourkovi, není nám známo, ale ono to už stejně dlouho netrvalo a pevnost Mantova se vzdala. A náš hrdina chystal svatbu. Za manželku si bral sedmnáctiletou hraběcí dceru Františku Romanu. Ženichovi bylo jedenatřicet. Do roka se mu narodil první potomek a časem následoval sedm dalších dětí.

Rok 1799. V Itálii se zase válčí, tentokrát za ruské účasti. Carskému vojsku velí generál hrabě Suvorov, sedmdesátiletý veterán, stále však úctyhodný vojevůdce a uctívaný otec vojsk, zároveň však bytost, která nahání Francouzům děs a hrůzu - třeba tím, jak pojídá křen s octem a olejem, a jak pěstí rozbíjí zrcadla v místnostech, kde býval ubytován, protože sám sebe nenáviděl a nemínil se na sebe dívat. V Itálii útočili hlavně Rusové. Párkrát se jim podařilo strhnout také Rakušany. Zejména Radecký dělal všecko pro to, aby císařské vojsko nepřišlo úplně zkrátka. Jeho zákopníci zajistili hladký přechod přes řeku Addu, takže rakouští bojovníci dorazili do Milána dřív než Rusové. V další šarvátce vpadl Francouzům do pravého křídla a donutil je k ústupu. Za to převzal rytířský kříž Řádu Marie Terezie, a tři dny po svých třiatřicátých narozeninách byl povýšen do hodnosti plukovníka. Horní Itálie byla vytržena z francouzských rukou, jenomže to se zrovna vracel Napoleon ze své egyptské výpravy, svrhl pařížské direktorium a prohlásil se prvním konzulem.

V polovině května 1800 překonal s novou armádou Alpy a sestoupil do Pádské nížiny. U Spinetty Marengo (což je nevelká obec severně od Mantovy) narazili Rakušané 14. června na Napoleona. Francouzská armáda sestávala z vojáků povinných službou, kteří jako svobodní občané bojovali za společnou vlast, a z dobrovolníků, kteří jednak šířili ideje revoluce, jednak hodlali rozšiřovat Francii. Bonaparte všem slíbil slávu a kořist. Každému řekl, že nese v torně maršálskou hůl, a že osvědčí-li se na frontě, může dosáhnout nejvyšších hodností. Vojáci rakouští byli žoldnéři, kteří sice přísahali na vlajku, ale na tom, co vlajka symbolizovala, na monarchii valného zájmu neměli a nijak mimořádně se angažovat nemínili.

Vítězství nad Napoleonem

Ráno 14. června 1800 mašírovalo rakouské vojsko Francouzům v ústrety. Nepřítel se stáhl na dvůr Marengo. Kryl se korytem bahnité řeky Fontanone. Pak vypukl frontální útok. Radecký od počátku číhal na vhodný okamžik, aby provedl obchvatný manévr. Jeho zákopníci vstoupili do řeky. Voda jim sahala po prsa. Seřadili se za sebou a sklonili hlavy. Po této živé lávce a dalších obdobně postavených mostech prorazila infanterie se suchou municí a funkcí výzbrojí do křídla nepřítele. V poledne zahájila kavalerie rozhodující úder. Radeckému byl v boji zabit kůň a jeho oděv byl prostřílen pěti kulkami. Vítězství nad Napoleonem však bylo hotové a Rakušané se z něj začali těšit. „Tady ho máme, velikého Bonaparta! Kdepak je se svým nevšedním géniem?!“ To vykřikoval rakouský velitel.

Několik hodin nato o sobě dal Napoleon vědět. Posílen jednou čerstvou divizí napadl vítězstvím zpité Rakušany a obrátil je na úprk. Rakousko nakonec toho 14. června 1800 ztratilo kromě dvou set třiceti osmi důstojníků a devíti tisíc příslušníků mužstva i územní zisky celého předchozího roku – Ligurii, Lombardii a Piemont. Napoleon osvědčil, že je vynikající vojevůdce, a kromě toho obohatil legendou i svět gastronomie. Jeho kuchař prý použil všechno, co ve vyhladovělé končině Piemontu dokázal sehnat, aby nasytil vítěze. Tedy kromě kuřete. Opatřil si vejce, říční raky, rajčata, olivový olej, česnek a sardele. Na říčních racích netrváme, ale přidali olivy. A žampiony, osmažené na cibulce. A poulet Marengo – kuře Marengo – bylo na světě.

V aktech vídeňského Válečného archivu je uschován z té doby tento posudek na Radeckého: „Muž duchaplný a podnikavý, ve všech ohledech dokonalý důstojník, činorodý v kanceláři i na bojišti, statečný a neohrožený, přitom velmi přívětivý, čímž získal si lásku celé armády, a jakkoli neprojevil pronikavý rozum ostatních, zevnějšek jeho přece byl doporučením a povahou více byl válečníkem. Možno-li vytknouti mu něco, tedy právě to, že příliš mnoha lidem sluchu dopřával a s každým se přátelil.“