707. schůzka: Josef Božek, stavovský mechanikus na prvním českém učilišti technickém

12. červenec 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Parní motorový vůz z roku 1880, vyrobený v Ringhofferových závodech

„Psal se rok 1782, jedno z těch osudových let, stojící skoro už na rozhraní, kdy se čas pomalu láme do století následujícího. Nové století dávalo tenkrát obyčejným lidem (kteří dostali svobodu dvěma josefinskými patenty teprve v minulém roce) tušit věci nesmírné, podivné a tajuplné.“

„V tom roce se v Bierách u slezského města Białé (což bylo ve Slezsku druhdy českém ale tehdy už pruském) v malém mlýně na jednom z potoků, tekoucím z beskydských hor do polské roviny, zdejšímu panu otci Mikuláši Božkovi narodil syn, jemuž dali jméno Josef. Stalo se tak v poslední únorový den.“

Biery jsou i dnes v polském Slezsku docela zapadlou osadou na kraji rozsáhlých lesů, do níž sice vede silnice, ta tam ale končí. Což se zjistit nikoli fyzickou návštěvou, ale pohledem na satelitní mapu. Josef začal chodit do školy v Białé. (Sloveso chodit je na místě, neboť na vyučování bylo třeba docházet.) Ve škole se ovšem musel spokojit s výkladem vojenského vysloužilce, který tam tou dělal preceptora. Proti všem předpisům učil česky, Josef se toho moc od něj ale nedozvěděl. Mnohem víc než škola ho učil rodný mlýn. To byl svět pohybujících se a točících kol a ozubených kol, hřídelí a soukolí. Chuť pokračovat v otcově řemesle však byla nepatrná, s čímž ovšem pantáta nesouhlasil, ale nakonec rozhodl (byť s těžkým srdcem), že by to kluk mohl zkusit se školou ve městě. V těšínské hlavní škole se může nakonec naučit německy, ať to zkusí rvát se se životem. (Ostatně, vrátit se domů může vždycky...)

V Olomouci

Josef měl na techniku nadání, ale byl i manuálně velice zručný. Často bral do rukou rydlo a nůž a zhotovoval modely. Všiml si ho profesor Leopold Šeršník, prefekt těšínského katolického gymnasia. „Za jeho pobytu v Těšíně zůstaly zpočátku jeho vlohy bez povšimnutí,“ vzpomínal na svého žáka Leopold Šeršník. „Pak však někdo náhodou objevil ze dřeva umělecky vyřezanou formu na odlévání cínových pečetítek, kterou mladý Božek zhotovil pro kteréhosi spolužáka. Ta se nakonec dostala do rukou i mně.“ Profesor Šeršník pak umožnil tomu synkovi venkovského mlynáře, aby postoupil do páté třídy, kterou mohli venkovští studenti překročit jenom se svolením nejvyšších úřadů. Zprávy o šikovnosti toho chudého gymnasisty se začaly množit. Kdoví, při jaké příležitosti se dostal do Olomouce. Jisté však je, že orloj na tamější radnici byl zrovna porouchán a Josef dostal nápad, jak ho spravit. Ostatně – taky to byl „jenom“ stroj. Navrhoval, že orloj nejenom spraví a vadné součásti nahradí novými, ale sliboval, že ho obohatí o nové umělecké hodnoty.

Olomoučtí radní byli opatrní. Žádali kauci. Nemajetný student peníze neměl, ale rozhodl se, že těm měšťanostům ukáže, že jim ukáže v malém, co chtěl udělat ve velkém. Skutečně vyrobil podrobný model orloje, jenomže pány ani tak nepřesvědčil. Jeho profesor Leopold Šeršník se však nerozpakoval vystavit tento model s celou řadou dalších přístrojů a hraček, zhotovených rukou studenta Josefa Božka, ve velkém sále nově těšínské bibliotéky. „Osmnáct coulů vysoký model starodávných olomouckých radničních hodin“ (model byl tedy necelého půl metru vysoký, převádíme si novinovou zprávu do dnešních jednotek) má docela nahoře umístěny za sebou postupující změny měsíce. Pod nimi lze spatřit v dvojitých výklencích, umístěných po pravé i levé straně, soukolí, uvádějící v pohyb celou řadu figur. Níže vlevo je ciferník, ukazující hodinové čtvrti; vpravo se objevuje právě panující planeta. Ciferník umístěný pod ním ukazuje měsíce. Uprostřed je znázorněna sphera armillaris se Sluncem, zemí a Měsícem. Tyto hodiny jdou, bijí a po každé hodině lze slyšet hru nějakého strunného nástroje, jejíž melodie se střídá v různých kouscích.“

Portrét Josefa Božka od neznámého autora

Jednadvacetiletého Josefa Božka odváží formanský vůz do Brna. Spolu s ním byl tamtéž přepraven i model stroje na postřihování sukna. V moravské metropoli navštěvuje přednášky o technické mechanice, ale zůstává tu jenom jeden rok; pak se rozhoduje, náhle a nečekaně, že musí jít do Prahy, kde chtěl začít studovat filosofii. V kapse měl pouhých osm grošů a tak cestu Brno-Praha ušel po svých. Spolu s ním (na zádech) i model postřihovacího stroje. Asi věřil v náhodu a štěstí, když se rozhodl odejít do Prahy ze dne na den. Jestli to byla náhoda nebo štěstí (anebo naprosto reálná přímluva profesora Šeršníka), to se neví, co se však ví, je to, že Josef nastoupil na místo vychovatele hraběcích synků v rodině Clam-Martinice. Studia filosofie však opustil. Ne že by nebyly peníze nebo čas (obého měl celkem dost), i jeho zaměstnavatelů Clam-Martinic ho podporoval, ale přišla nabídka, jaká se neodmítá. Tedy Josef Božek si myslel, že ji nesmí odmítnout - přímo od ředitele nově založeného stavovského technického učiliště, kterým byl náš dobrý známý profesor Gerstner... tedy František Josef. A právě on hledal pro svou školu pomocníky.

Nabídl Božkovi místo v mechanickém kabinetu. Model postřihovacího stroje se v něm stal exponátem číslo 1. Jinak toho moc nebylo, co jako ředitel mohl novému mechanikovi nabídnout. Plat 300 zlatých ročně plus 10 sáhů polenového dříví. Ale prý to bude lepší. Říkal pan ředitel. A ještě říkal, že by si Josef mohl i jinak přilepšit. „Možnost stavovského mechanika jistě vzrostou, bude-li moc zastat i jemnou mechaniku hodinářské práce.“ Josefu Božkovi nebylo nikdy třeba připomínat něco dvakrát. Ještě předtím, než nastoupil nové místo, přijal ho do učení pražský hodinářský mistr Heindrich. Vlastně – nebylo to učení. Mladý mechanik chtěl pod dohledem příslušníka cechu zhotovit svůj mistrovský kus. Nešel s ním ovšem k cechu. Posudek ředitele Gerstnera stačil. Na tom nezměnil nic ani protest pražských hodinářů proti nevítané konkurenci. Ředitel Gerstner dovedl na zemské správě prosadit svou. Josef Božek bude vyrábět hodiny a basta. A nejen hodiny obyčejné, ale i chronometry a hodiny astronomické, jaké chce mít ředitel ve svém kabinetu. To jsme se dočetli v publikaci Jiří Streita o Josefu Božkovi.

Stavovský mechanik Božek se pustil do práce. Konečně dělal to, co ho bavilo. V krátké době zhotovil pro svého ředitele na padesát modelů nejrůznějších přístrojů. A nebyly to jenom napodobeniny toho, co tu už bylo. V hlavě se mu rojily nové vynálezy. Zkonstruoval věžní hodiny na Invalidovně v Karlíně, byl tvůrcem „umělých hodin“ pro pražskou lékárnu U Jednorožce, a z jeho dílny vzešly i hodiny na Bílé věži v Hradci Králové. Jedny astronomické hodiny, které vyrobil, byly umístěny na pražské hvězdárně, odkud se Praze oznamovalo pravé poledne. Signál z Klementina musel být dostatečně viditelný, dával se z věže hvězdárny praporem, aby věžníci i v odlehlých částech města byli připraveni na blížící se okamžik poledne. Podle Božkova chronometru se už Praha neřídí, ale on spolehlivě měří čas dodnes. Nedokonalý hodinový chod, který v kyvadlových hodinách zajišťovala odnepaměti kotvice a vřeteno, nahradil Božek Grahamovým hákem. To mu vyneslo opět nové nepřátelství pražských mistrů hodinářů, nicméně žádné nepřátelství není tak velké, aby neustoupilo před ziskem. Do roka používali tento vynález všichni pražští hodináři. Vzápětí je však Božek naštval kapesními hodinkami, které vyrobil pro hraběte Kounice. Byly docela obyčejné. Ale: nemusely se natahovat. Tedy: jejich pero se natahovalo, ale samočinně. Stačilo, aby se pan hrabě pohyboval.

Božek se však nevěnoval jenom hodinářské práci. „Pro knížete Ypsilantiho, jenž v bitvě u Drážďan přišel o ruku, zhotovil jinou, umělou, jejíž mechanismus předstihl všechno čekávání,“ psaly tehdejší noviny. „A ruskému důstojníku Danielovskému, který v téže bitvě u Drážďan ztratil obě nohy až po kolena, zhotovil protézy, na kterých mohl docela bez holí choditi, beze vší opory i do schodů stoupati, ba i na koně se vyšvihnouti a tryskem ujížděti.“ Koncem roku 1810 naskytla se stavovskému mechanikovi příležitost vyměnit další sen za skutečnost. Český hrabě Jiří Buquoy přivezl z Anglie několik velkých beden plných kovových součástí, které pro vědymilovného kavalíra zhotovila jedna zdejší slévárna. Byly to hrubé, neopracované kusy litiny, které vůbec nepřipomínaly „párový stroj“, o kterém nadělali Angličané tolik řečí. Byl to parní stroj, jenomže litinové odlitky byly hrubé a kromě toho Buquoy nepřivezl žádné plány. Naštěstí tu byl Božek. Jiný by si s tím asi neporadil. On musel vlastně vymyslet, jak celou tu parní mašinu dát dohromady a pak ji také uvést do chodu, což se povedlo v rekordním čase a stroj skutečně fungoval 20 minut. Pak se zastavil. Ne že by se porouchal, ale neměl dostatek páry. A Josef Božek okamžitě - doslova na koleně - vyrobil parní strojek, malý jako dětská hračka, jejíž kotlíček s vodou zahřívala lampička lihem.

Ta jedna dvacetina koňské síly však dala do pohybu 25 strojních modelů, které Božek už dřív pro sbírky technického učení vyrobil. Jeho hlavu ovládla jediná myšlenka: sestrojit vůz, který by mohl, hnán silou páry, jezdit volně po silnicích, bez koní vozit lidi a tahat břemena. Tedy ne už jenom parní stroj, ale parní vůz... „Jenomže jak převést trhavý pohyb pístu na kola tak, aby se dosáhlo jejich nepřetržitého, rovnoměrného chodu? Přerušované působení páry na píst se sice mohlo vyrovnat setrvačnou hmotou jedoucího vozidla, ovšem při rozjíždění z klidové polohy nebo při jízdě do většího kopce bylo třeba vůz tlačit, a to tak dlouho, dokud stroj nezískal potřebné otáčky. Božek promyslel a rozkreslil stovky variant, jak vyloučit mrtvé body v mezních polohách, až nakonec řešení objevil.“ Použil dvou válců, dvou pístů a dvou klik, které nastavil vůči sobě v úhlu devadesáti stupňů. Roku 1815 dokončil výkresovou dokumentaci. Pak vybral z peněžního ústavu veškerou naspořenou hotovost a začal nakupovat a objednávat součástky. Parní kotel svěřil zkušenému kotláři, u mosazníka zadal ulití parního válce, kovář mu vykoval dvakrát zalomený hřídel a ostatní rozměrnější součástky, kolář zhotovil čtyři pevná kola.

Božkův parní vůz

Jeho nadřízený, ředitel polytechniky Gerstner, mu nepomohl, považoval parní stroj na kolech na nesmyslnou hračku. Vynálezce musel sáhnout do svých vlastních úspor. Nejjemnější dílce si musel Božek po nocích vyrábět sám. Dělal na nich víceméně tajně. Jednoho dne předstoupil před ředitele ústavu a oznámil mu, že jeho parní vůz je hotov. Gerstner nebyl schopen řeči. Ale jenom na chvilku. Božka nezatratil, ani nepotrestal za jeho tajné noční kutění v dílnách techniky. Nejprve se nechal podrobně informovat o konstrukci a opět začal, jako již několikrát, tvrdě uplatňovat svůj odlišný názor, který nesnesl odporu. Božek vyřešil kovové uzavírací šoupátko, v podstatě používané dodnes, ale ředitel jeho nápad zamítl a prosadil, aby se šoupátko těsnilo konopím. Božek nakonec musel ustoupit, i když dobře věděl, že tím výkon stroje poklesne. Božkův parní automobil (říkejme mu raději parní vůz, i když automobil – neboli samohyb – to přece jenom byl) – se svou konstrukcí podobal kočáru s vypolštářovanou dřevěnou korbou, zavěšenou vpředu i vzadu péry na železném podvozku. Mezi předními koly dole pod korbou byl umístěn měděný kotel. Uvnitř pracovaly oba válce. Vůz se řídil řídítky z místa kozlíku před sedadlem posádky.

Replika Božkova parovozu

Dne 22. srpna 1815 napsal Božek zemskému presidiu písemnou žádost o povolení veřejné produkce v pražské Stromovce. Aby získal zpátky alespoň část finančních prostředků, investovaných do stavby, požádal o svolení prodávat na produkci vstupenky. Když toto povolení obdržel, dal si natisknout plakáty, na nichž oznámil i místa předprodeje. Podle plakátů se mělo předvádění konat v neděli 17. září (jak také některé prameny nepřesně uvádějí), ale ve skutečnosti k němu došlo až o týden později, neboť Božek náhle onemocněl. Předvádění parovozu vůbec poprvé na evropském kontinentě se zúčastnila především vysoká šlechta – Kounic, Nostic, Kolowrat. Většina si do vozu i sedla; a jízdy se odvážně zúčastnila (možná jako první žena na světě) hraběnka Kounicová. Vystoupení mělo takový úspěch, že je Božek hned příští neděli opakoval.

Produkce byla zdařilá, a Božek se po ní tak nadchl, že se okamžitě pustil do stavby lodi s parním pohonem. Nejprve ale vytvořil model, pět stop dlouhý (tedy zhruba jeden a půl metru). Opatřil jej parním strojem a kolesy a předvedl ho vybraném publiku učených mužů na rybníčku v zahradě Valdštejnského paláce na Malé Straně. A ono to plulo. Pánové neskrblili pochvalou. Dokonce i pan ředitel Gerstner utrousí na jeho adresu pár uznalých slov, a úspěchem oslněný mechanik věnuje svůj model bezplatně sbírce technického učiliště. Po takovém úspěchu se chce objevit před širším publikem. A s obojím svým dílem - s parovozem i parolodí současně.

„S vysokým povolením bude míti v neděli dne 1. června roku 1817 (bude-li tomu přáti počasí) podepsaný čest vysoké šlechtě a ctěnému obecenstvu veřejně předvésti 7 sáhů dlouhou a 9 stop širokou loď parní, na rameni vltavském při mlýně císařském a svůj umělý vůz parní na rybniční hrázi. Laskavá pochvala, které se dostalo podepsanému přede dvěma lety, když veřejně předvedl svůj vůz parní, a zvláštní povzbuzování více znalců, aby v Království českém dalším praktickým zužitkováním co možná zdomácněl vynález parního stroje, přiměly podepsaného názorným způsobem jej přenésti na pohyb lodi proti proudu. Jeho snahy se v tomto směru zdařily a lze plnou měrou očekávati na splavných řekách v Čechách zavedení parního stroje pro plavbu lodí a dopravu zboží proti proudu. Jízda parního vozu začne rázem půl páté hodiny, na znamení výstřelem, a potrvá až k druhému výstřelu, jenž vyznačí konec jízdy. Po novém zaznění signálu bude spuštěn na vodu asi pět stop dlouhé model parní lodi, jenž popluje po řece dolů; a nakonec podepsaný s velkou lodí parní, která pro větší zábavu obecenstva jest opatřena malou dělostřelbou námořní, bude od mlýna císařského po proudu a proti němu jezditi, ale jen tak daleko, aby ctění diváci ze svých míst vše viděli, aniž by byli nuceni svá sedadla opustiti.“

Na plakátech byla vytištěna vlevo loď a vpravo jakýsi divný vůz bez koní, obojí v oblacích kouře. Podepsaný: Josef Božek, mechanikus. Parní vůz už lidi viděli, i model parolodi, ale velká parní loď měla být senzací. Sedm sáhů dlouhá a devět stop široká. Božek se spoléhal na to, že produkce bude mít úspěch, a že mu tržba za vstupenky nahradí četné výdaje, na které už dávno nestačily skromné úspory.

První srpnového dne roku 1817 byla krásná pohoda a v Královské oboře ( neboli ve Stromovce) se sešlo četné obecenstvo. Jenomže ještě než představení mohlo začít, strhla se (k páté hodině odpolední) náhlá bouřka s lijákem tak prudkým, že v okamžiku zvědavé obecenstvo rozehnal. Fakt je, že pohroma odešla tak rychle, jak přišla, jenomže to mezitím vynálezce zjistil, že mu v nastalém zmatku někdo ukradl pokladnu se všemi vybranými penězi. A s parním vozem se na rozmočené cestě stejně jet nedalo. Navzdory všemu ukázal Božek, jak pluje model i velká loď. Z nejhoršího zachránila toho nešťastníka částka tří set zlatých od neznámého dobrodince. (Není vyloučeno, že jím byl ředitel Gerstner...) Stavbou parovozu i parolodi se však Božek zadlužil natolik, že byl nucen rozprodat celý svůj majetek, aby uspokojil věřitele. Nakonec v duševní depresi a zoufalství prototyp parního vozu rozbil.

Hrob Josefa Božka na Olšanských hřbitovech

Božek zanevřel jenom na parní stroje; úplně však nezatrpkl. Věnoval se dále výrobě skvělých hodin a nakonec zhotovoval železniční vozy pro koněspřežní dráhu České Budějovice – Linec. 23. února roku 1835 umírá ve věku třiapadesáti let na zápal plic, který si uhnal si práci na novém pražském vodovodu.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související