706. schůzka: Byltě jeden člověk

Sbírka tato nepodobá se nákladné zahradě, do které by zběhlý zahradník z dalekých končin divy přírody snášel, důvtipně je pořádal a s mnohým uměním choval; než my podáváme kytku polních kvítek, jak je sama pouhá příroda mezi zpěvumilovným lidem naším vyvedla. I polní kvítko často libou vůní a lesknoucími se barvami u znatelů odiv vynutí, a bez chlubnosti Čech i Moravan písně národní své může stavěti po boku písním podobným národu kteréhokoli.“

Tato jemně roubovaná slova nalézti lze v Předmluvě k dílu, jež autor nazval Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými. Je to výsledek práce, před kterou lze i dnes smeknout klobouk. František Sušil věnoval shromažďování písní přes třicet let svého života. První sbírku vydal v roce 1835 (ta obsahovala sto devadesát písní převážně z okolí Rousínova). Další sbírku, kde užívá srovnání s jinoslovanskými prameny, vydal za pět let nato. Třetí Sušilova sbírka (vyšla s odstupem dvaceti let) obsahuje i popisy lidových zvyků a výročních obyčejů. Celkový počet písní, které František Sušil shromáždil, dosahuje čísla 2361. 2361 písnička. Neuvěřitelné číslo. Přitom se jedná o práci jediného člověka. Sušilova sbírka u nás nemá konkurenci. Dodnes patří k základnímu fondu pro studium moravské písňové tradice.

Teď už jsme jakoby shrnovali a uzavírali, ale ještě jsme se ani nepodívali do rodiště této osobnosti. Nepodívali, leč ono jméno tu už padlo. Před chvilkou. Zaznělo v souvislosti s první sbírkou moravských písní. Sbírkou sto devadesáti písní převážně z okolí – Rousínova u Brna. Právě tam František přišel na svět. „Wobdrželi sme od Pánaboha třetí dítě – chlapca dne 14. čerwna – míno jeho Franz, wo čtyrech hodinách.“ Tento zápis učinil šťastný rodič Fabián Sušil do svého deníku. Rok nám chybí, ale hned ho doplníme: 1804. Tatík Fabián nebyl rousínovským rodákem, ale oženil se s dcerou zdejšího měšťana Terezií a v Rousínově (hned u hlavní silnice, naproti kostelu) zakoupil hostinec zvaný U černého medvěda, což byla slušná živnost, protože toto město po staletí znamenalo důležitou zastávkou na cestě z Brna do Olomouce. V Sušilově zájezdním hostinci mohli cestující nejenom přenocovat, ale také vyměnit unavené koně za odpočaté.

V rodině písmáka

Hostinský se však nevěnoval pouze čepování. Byl rovněž horlivým písmákem. Kromě toho měl v okolí pověst vlídného dobráka, který měl rád humor. Neměl však v životě štěstí, spíše nás nad jeho osudy napadá jedno biblické jméno: Job. „Otec od života hodně zkusil,“ dovídáme se v knize dr. Radomíra Malého s názvem František Sušil. „Trpěl celý život dávivým kašlem, častokrát musel ulehnout. Po hospodářské stránce byla rodina těžce postižena finančním bankrotem habsburského mocnářství v roce 1811, kdy přišla o všechny své úspory. Později pak, když Sušilovi byli na cestách, lupiči jim vnikli do domu a kradli všechno do posledního talíře. (Nikoli „halíře,“ ale talíře – byl to přece hostinec.) Sušilovým se narodilo celkem sedm dětí, pět jich ale v dětství zemřelo, pouze František a jeho sestra Josefina se dožily dospělosti.“

Fabián si ale na svůj osud nestěžoval. Rodiče poskytli Františkovi první a poctivý základ výchovy. „Matka Terezie patřila k rázným, ale zároveň něžným, citlivým ženám. František Sušil rád dával k dobrému jednu výchovnou lekci, kterou mu uštědřila. Když začal chodit do obecné školy, ulil se jednou se spolužáky z vyučování. Matka se to dozvěděla, chlapce uvázala na provázek a takto ho přivedla do třídy. Ten pak měl celý život odpor k jakémukoli podvodu.“ Rodiče ho dali vyučit hudbě (oblíbil si hru na flétnu a na klavír), a stal se dokonce členem rousínovské kapely. Tatík měl nejenom šťastnou povahu, ale velmi zahořel pro vlasteneckou věc. Jako člen obecního výboru se zasadil o to, aby se v Rousínově úřadovalo česky. „V rousínovském kostele svaté Maří Magdaleny působil jako kaplan matčin bratr, strýc František. Ten rovněž smýšlel vlastenecky, a právě on měl hlavní podíl na tom, že se jeho synovec rozhodl pro kněžství.“ K čemuž bylo ovšem zapotřebí dobrého základního vzdělání. František je dostal. Nikoli na rousínovské škole, to by nestačilo.

Strýček kaplan využil tehdejšího gymnasiálního zákona a synovce vyučoval soukromě s tím, že se musí každého půl roku podrobit na některém z gymnasií zkoušce. František pokaždé exceloval. Otec by sice raději viděl, kdyby syn po něm převzal živnost, ale jeho studijní výsledky nakonec rodiče přesvědčily, že duchovní stav bude pro něj správnou volbou. Po rozdílových zkouškách mohl 15letý František nastoupit do vyšších tříd piaristického gymnasia v Kroměříži. Poslední gymnasiální ročníky dokončil František na filosofickém ústavu v Brně. Po maturitě odchází do brněnského kněžského semináře. Na kněze byl vysvěcen roku 1827.

A pak už čekala na mladého duchovního první fara. Byl ustanoven kaplanem v Olbramovicích u Moravského Krumlova, což byla vesnice s naprostou převahou německého obyvatelstva. Obtížná situace pro českého vlastence. Tím spíše, že druhý kaplan (ač příjmením Procházka) byl odchovancem německých škol a měl velikou nedůvěru k jakýmkoli buditelským snahám. A právě kaplan Procházka znamenal pro Sušila první úspěch. Získal totiž Procházku pro českou věc. Když ho pak přeložili do Ivančic, byl to už jiný člověk. Působil tam podobně jako Sušil – nejenom horlivě katolicky, ale i vlastenecky. I v Olbramovicích sklízel Sušil plody své práce. Tedy... Jednou sklidil. Facku. „Sušilův zápal pro češství nebyl zdaleka po chuti všem olbramovickým farníkům. Značná část jich ostentativně zdůrazňovala svou německou národnost a Sušilovi dávala najevo pohrdání a nepřátelství. Vyvrcholilo to tím, že velkostatkář Josef Seydl uštědřil jednu neděli kaplanu Sušilovi facku z malicherného důvodu – nepočkal na něj se začátkem bohoslužeb. Sušil byl však velkorysý – veřejně Seydlovi odpustil a začal ho vyhledávat, aby s ním diskutoval. A kupodivu – Seydl se nakonec Sušilovi omluvil a z obou mužů se časem dokonce stali přátelé.“

Kněžství Sušilovi naplňovalo život, i když někdy jinak, než by si sám přál. Mnohem víc ho však přitahovala vědecká práce. Nikoli lidová píseň (zatím), ale biblistika. Vyhrál konkurs na uprázdněnou katedru biblického studia v Brně a ve třiatřiceti letech se ujal výuky Nového zákona v kněžském semináři. Měl pro toto místo všechny předpoklady, a nejenom teologické. Ovládal celkem pět živých jazyků: němčinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu a polštinu (kromě mateřštiny, samozřejmě), a že měl perfektní znalost mrtvých řečí, tedy latiny, starořečtiny a hebrejštiny, to se rozumělo jaksi samo sebou. Vlastně hned poté, co byl ustanoven profesorem, rozhodl se pro další práci: „Položil jsem sobě za životní úkol (dá-li Bůh) obšírným výkladem Nového Zákona duchovenstvu posloužiti, kterážto práce teprva po mnohých letech k žádanému cíli přivedena býti může.“ Měl pravdu, s tou předpovědí. Teprve tři roky před svou smrtí ohlásil svému příteli Karlu Vinařickému: „Jsem právě hotov.“

Jako exegeta (vykladatel Písma) musel znát starší i současnou literaturu k tomuto tématu. Na svých žácích požadoval, aby ovládali Nový zákon nazpaměť. Tento postup mu někteří zazlívali. "Já chci mít jistotu, že všichni kněží (ač každodenně v Písmě svatém čísti mají) aspoň jednou v životě celý Nový Zákon důkladně přečetli. Nebyla by to věčná hanba, kdyby mnohá stařenka evandělička v horách Písmo svaté lépe znala než velebný pán?" On sám šel příkladem. Svědčí o tom historka o konkursu na místo profesora, které se zúčastnil: "Přišel do sálu a uviděl na stole ležet dvě tlusté knihy. I ptal se naivně komisaře, co to za knihy jsou." "Písmo svaté řecké a latinské." "A k čemu?" "Inu, kandidátům na citování. Snad neumíte, pane, Písmo svaté nazpaměť?" "Ano." "Jakže?" "Česky, latinsky a řecky umím Písmo nazpaměť. Jenom německy... německy ne." "Tož dáme knihy pryč." Sušil byl se svou "písemkou" hotov jako první. Práce všech uchazečů byly zapečetěny a zaslány vídeňské fakultě na posouzení. A jak dopadl František Sušil? Jeho práce byla uznána za výtečnou, ba dokonce za takovou, "pro niž nestačí chvály..." Vláda mu nabídla okamžitě profesorské místo ve Vídni s ročním platem 3000 zlatých.

Pedagogická činnost

Otevírala se před ním neskutečná kariéra, jenomže on se tou nabídkou celý poděsil. „Ó Bože, já nepůjdu z milé Moravěnky; nač já potřebuji tolik peněz, já mám dosť v Brně“ (Na rozdíl od Sušila leckdo neodolal a do Prahy z milé Moravěnky odešel.) V Brně dostal do začátku pětinu pražské částky. U studentů si zde získal okamžitě oblibu, především svým lidským přístupem. Ten se projevoval mimo jiné tím, že v případě existenčních potíží svých žáků jim přispěl finanční částkou. Jako pedagog však neznal slitování. Po svých studentech chtěl důkladnou znalost Nového zákona. Když jeho žák neprokázal odpovídající vědomosti, položil mu otázku: „Víte-li pak, milý pane, kdo to byl svatý Servulus? Nevíte? Já vám to tedy povím. Byl to svatý žebrák ve čtvrtém století, který na rozdíl od vás neuměl číst ani psát, ale Písmo svaté ovládal lépe než vy. Jděte a nechoďte ke mně dřív, dokud nebudete Nový zákon znát alespoň tak jako Servulus.“

To jsme však vyrazili po stopách Františka Sušila příliš daleko dopředu... Musíme se vrátit, do začátku 20. let 19. století. Tehdy ještě Sušil studoval na piaristickém gymnasiu v Kroměříži. A právě v té době hledal František Ladislav Čelakovský přispěvatele, kteří by mu sbírali lidové písně do připravované sbírky. „Osměluji se za tou příčinou k Vašnosti s šetrnou otázkou se obrátiti, zda-li byste jinak s usilováním mojím stejné mysli, a nemaje jiného pro sebe záměru, ze sbírky Vaší opis některých moravských písní mi přepustiti volni nebyli.“ Takto zdvořile se obrátil básník na gymnasiálního studentíka Sušila. Z vydání sbírky sice nakonec sešlo, ale Sušil svůj příspěvek moravských národních písní sebraných v okolí jeho rodiště na Rousínovsku vydal vlastním nákladem. „Písničky pak začal František Sušil sbírat nejenom ve svém rodišti, ale po celé Moravě, a také ve Slezsku, na Opavsku a na Těšínsku v místech, kde čeština neustoupila polštině. Vypravil se i do slovanských osad v Rakousku. Nejprve si vzal pomocníky, venkovské učitele, ale po špatných zkušenostech dělal tu práci sám. Nadále využíval pomocníky jen k tomu, aby mu sezvali lidové zpěváky ze svého okolí na jedno místo (buďto na faru nebo do hospody), a tam je poslouchal a po jednom či dvou vystoupeních byl schopen zapsat melodii a text.“

Nesbíral ale bez rozdílu. Ne že by si vybíral. Jenže bujnější písně mu jaksi zůstaly utajeny. Tedy - řekněme erotické. Byl to přece jenom kněz, a tak se lidé před ním ostýchali takové písničky zpívat (i když v hospodách byly určitě oblíbené). Snažil se zachovávat všechno tak, jak to slyšel. Ze všeho toho obrovského sesbíraného materiálu vybral jen část (a to dokonce pouze menší část). Některé varianty sloučil, někde očišťoval dialekty, aby ve slovácké písni nebyly hanácké koncovky, a podobně. Také písně, které už uveřejnil Karel Jaromír Erben, do své sbírky nezařazoval. V pozdějších sbírkách jiných autorů je ale jenom málo písní, které František Sušil nezachytil.

Proč kalino v struze stojíš,
snad se sucha tuze bojíš?
Já se sucha nic nebojím,
kde jsem zrostla, tady stojím.
Proč kalino neprokvétáš,
malinama nezasedáš?
Já jsem dávno prokvétala
červenýma malinama.
Shora vrabci obzobali,
zdola panny oblámali.
Oblámaly na kytečky,
mládenečkům na klobóčky.
Ulomila každá svému,
já ubohá nemám komu.
Já svó pustím po potoce,
snad ju nande někdo přece.
Já ju pustím po palášó,
kde mládenci koně pasó.
Pasó jich tam na dolině,
na té drobné jatelině.
Pasó jich tam na trávníčku.
Chyť kytečku, šohajíčku.

K vlastní sběratelské práci přistupoval Sušil velmi zodpovědně. Často se vracel i několikrát na jedno místo, aby zachytil úplnější znění melodie nebo textu. Jeho sbírky, to je repertoár tří set sedmdesáti obcí ze všech oblastí především Moravy. Ve své práci byl František Sušil neustále poháněn obavami ze zániku... snažil se zachytit poslední zbytky toho, co si lidé na venkově ještě pamatovali a uchovávali. V dopisech se svěřuje i s nesnázemi a nepochopením, se kterými se při své práci potýkal: „Vloni zde byli Prusi a zuřila cholera; nemohl jsem se nikam pustiti. Letos míním ještě po Moravě západní se podívati, jak asi po převratech těch veškerých na náš národ sešlých píseň národní se povahuje a nemá-li některá ves, ve které jsem nebyl, nějaký poklad, jejž bych vyzvednouti mohl. Vydám se na cestu bohdá 23. tohoto měsíce, hodlaje se opět asi po 14 dnech vrátiti. Načež tu pobudu nějaký den, opět jinam se podívati hodlám za touž příčinou.“

Jeho vytrvalost se stala přímo pověstnou: „Maně mne pudí tužba k opětnému procestování krajů na Moravě, kde bych nějakých národních písní došel. Nejednou jsem se již zklamal a chodě dlouho a dlouho se namáhav s prázdnem jsem se vrátil. Ale vzpomínka na dojití oné písně aneb toho či onoho sličného nápěvu mne tak dlouho obluzuje a okouzluje, že dokonav těch darmo vedených úsilí zapomínám. Jsou to věru zvukové z nejvniternějšího vnitra útroby lidské, a mohu říci, že žádný národ nemá takových melodií, co těch národů pod sluníčkem putuje. Nejsem již mlád, nohy neslouží jak jindy, také se věc ta nevyplatí, ježto sotva něco se nachází; přece ale nemohu odolati, bych se nevydal na cestu a v ty kraje se nepodíval, kde by se snad něco mohlo tajit.“ Přitom ho stále víc trápil revmatismus a vleklá oční nemoc.

Oko, milé oko,
sber se v novou sílu.
Propůjč se mně čile
ku novému dílu!

To už není text lidové písničky, ale jeho vlastní rýmování. Kromě neduhů ho trápila rodinná tragédie. Staral se totiž o děti po své zemřelé sestře Josefce. Jeho synovec František, uvězněný v souvislosti s revolučními událostmi roku 1848 v Praze, byl osvobozen poté, co strýc složil kauci z prostředků, získaných prodejem rodinného majetku v Rousínově. Synovec však spáchal v červenci 1862 sebevraždu, a to se na Sušilově zdraví nepochybně podepsalo. Měl záchvaty kašle, a revmatismus spolu s dnou způsobily, že nemohl chodit, musel se dávat vozit na vozíčku po brněnském parku v Lužánkách. Lékaři mu doporučovali pít v hojné míře žinčicu, kterou vyráběli bačové na Valašsku. Proto začal jezdit do Rožnova pod Radhoštěm a do Bystřice pod Hostýnem, kde trávil často i několik týdnů.

Přibližuje se mi den,
v rubáš budu oblečen.

Smrt ho zastihla v Bystřici v poslední květnový den roku 1868. Jeho pohřeb byl vypraven z minoritského kostela v Brně, kde biskup Schaffgotsch vedl smuteční obřady za přítomnosti více než tří set kněží, jeho bývalých žáků a spolupracovníků. Zůstala po něm 2361 písnička. Neuchovávají se v žádném trezoru. Přesto představují hotový národní poklad.

Byltě jeden člověk
Byltě jeden člověk
Bylo mu jakkolvěk
Bylo mu jakkolvěk
Šel od role k roli
Obhlídat obilí
Obilíčko moje
Co jsi jest tak pěkné
Obilíčko moje
Co jsi jest tak pěkné
Potkala ho smrti Na pěkné silnici
Co děláš můj choti
Mám s tebú mluviti
Nech mě milá smrti
Mám já co činiti
Dám já ti peněz dosti
Co můžeš unésti
Dám já ti peněz dosti
Co můžeš unésti
Zanechaj obilé
Stroj sa v rúcho bílé
Už ty musíš jíti
Všecko opustiti
Běda mně hříšnému
Jsem dlužen každému
A najvjéc jednému
Pánu Bohu svému
A najvjéc jednému
Pánu Bohu svému.