683. schůzka: Rendez-vous u Spáleného mlýna

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy François Gérard: Generál Rapp přivádí před Napoleona zajatého knížete Repnina

Bitva skončila. Uprchlíci se ženou o překot k jihu. Jen při olomoucké silnici zůstává stále ruský Bagrationův sbor. Teprve před setměním dojel ke knížeti Bagrationovi po mnoha objížďkách a oklikách generál Wintzingerode s rozkazem nejvyššího velitele, aby se svým mužstvem olomouckou silnici opustil, vydal se za ostatními ke Slavkovu a držel se zde tak dlouho, jak jen to bude možné a nevystavil se přitom zkáze, což Bagration provedl perfektním způsobem.

Za tmy převedl celý sbor přes pole, louky a vinice ke Slavkovu. Za tmavé noci se spustil hustý ledový déšť. Kníže Bagration určitě mnohému zabránil a leccos zachránil, ale porážku odvrátit nedokázal. Ta už byla zpečetěná. Obyvatelé městečka Čejče na cestě k Hodonínu to zažili na vlastní kůži. Ruský ministr Czartoryski chtěl dosáhnout toho, aby se pro větší bezpečnost obou panovníků spojil car Alexandr s rakouským císařem - jako že by prchali kolektivně. Jenomže císař František měl své plány. Chtěl začít vyjednávat s vítězem o příměří. A tak uhání napřed. Car musí rovněž znovu do sedla. Po Čejči byly další zastávkou Žarošice na Kyjovsku – velká vesnice s poutním kostelem a rozlehlými vinicemi kolem dokola. Rakouský císař sem dorazil jako první a ubytoval se v úředním domě. Alexandr musel vzít zavděk v chalupě čtvrtláníka Izidora Valy. „Nouze byla tenkrát v celé obci tak veliká, že ani na faře nemohlo být poslouženo vysokým hostům ničím než mísou brambory bez soli.“

To je napsáno v místní kronice. „Císař František přijal katastrofu resignovaně a ihned vyslal k Napoleonovi svého generála knížete Lichtenštejna s nabídkou kapitulace. Ruský car však s vítězem jednat nehodlal. Hleděl se (se zbytkem své armád) dostat co nejrychleji na uherskou stranu a zapomenout na potupnou porážku. Příštího dne se přesunul za řeku Moravu do Holíče, kam se za ním dostavili jeho generálové v čele s Kutuzovem. Rakouský císař, jehož nezáviděníhodná situace vyžadovala jednání s vítězem, se ubytoval v Čejči a čekal na výsledek jednání, které vedl kníže Lichtenštejn.“

Císař František I. v uniformě rakouské armády

Den po bitvě

Den po bitvě (to znamená úterý 3. prosince 1805). Toho ráno se francouzský císař rozhodl přenést svůj hlavní stan do slavkovského zámku. Od Lichtenštejna se dověděl, že v tom nádherném sídle knížat Kouniců se ubytovali před bitvou oba jeho rivalové. Teď je měl vystřídat vítěz. Napoleon sedá do svého cestovního kočáru a ujíždí od Pozořické pošty ke Slavkovu. Cestou vidí bojiště po bitvě. Je to obraz bídy a strádání. Živí zde strávili dlouhou noc mezi mrtvými a umírajícími. Desátník Jean-Pierre Blaise vyvázl jenom s lehkým zraněním – zbloudilá kulka mu kdesi u Telnice poranila dva prsty na noze. Do dopisu domů napíše: „Náš pluk ztratil za jediný den čtyři kapitány, dva poručíky a asi 70 mužů. Měli jsme 12 raněných důstojníků a nějakých 200 mužů, ke kterým jsme počítali i ty, co byli zajati. Ujišťuji Vás, že tato bitva nás stála hodně krve a spoustu hrozných běd. Šest mil terénu bylo zcela pokryto mrtvými těly, o šest dní později zde stále leželi ubožáci, kteří ještě nebyli mrtvi... Nevěřil bych tomu, kdybych to byl neviděl.“

Raněných a mrtvých je na tomto bojišti nepočítaně. Odevšad se ozývá sténání a výkřiky bolesti. V polních ambulancích mají chirurgové plné ruce práce. Vypovídá o tom i dokument, sepsaný neznámým důstojníkem francouzského sanitního sboru, který líčí poměry v polní ambulanci: „Ambulance byla umístěna na okraji vesnice Ponětovic v opuštěném velitelském stanu. Úsilí všech směřovalo k tomu, aby se zraněným poskytla rychlá a účinná pomoc. Ti, kdo mohli jít sami, byli odveleni do Šlapanic, ostatní pak zůstali v ambulanci v Ponětovicích. Počet raněných stále vzrůstal. Počet ošetřených můžeme odhadnout na 300. Mnozí však na místě vykrváceli.“ Do šlapanické ambulance dopravili francouzští granátníci také těžce raněného generála Thiébaulta. Nikdo mu nedával naději na přežití. Když přinesli zprávu o jeho zranění Napoleonovi, zeptal se prý, je-li jeho zranění těžké. Když slyšel, že je smrtelné, pronesl nad ním krátkou pohřební řeč: "Nemůže být krásnější smrt."

Louis-Francois Lejeune: Bitva u Slavkova

Rána, která prošla generálovým tělem, způsobila kromě poškození měkkých orgánů sedm zlomenin. Nohu měl roztříštěnou. Přesto ho převezli do Brna – k našemu starému známému správci tiskařského domu na Orlí ulici Kajetán Unterweegerovi. „Generál má svého chirurga, komorníka, kuchaře, tři sluhy, čtrnáct koní a osm mužů eskorty. Obsadil šest pokojů, které jsem všechny musel vytopit. Bůh stůj při mně! Nevím, co všechno budu ještě muset opatřit a dodat. Rekvizice, které jsou stále prováděny, jsou nedobytné a raněných umírá denně kolem čtyřiceti až šedesáti.“ Páně správcovy nářky neberou konce: „Můj generál Thiébault nenašel pro svých 14 koní v magacínu žádné krmivo. Musel jsem mu opatřit trochu slámy a sena. Jelikož to ale sotva stačilo na jeden den, poslal jsem jeho koně na opatrování faráři do Lovčic, neboť ten i s vesnicí ušetřen plundrování a ohně. Hodinu před odchodem byly mu však dva z jeho nejlepších tažných koní ze stáje ukradeni, v době, kdy všichni jeho lidé byli nahoře v pokojích a krmili se žrádlem a pivem. Velice se pro to zlobil a já jsem se radoval, že dostal lekci šikovnosti od svých milých kamarádů.“ Není nám jasné, jak došel pan správce k domněnce, že koně ukradli Francouzi. Oni to mohli klidně být i Brňané. Generál měl kolem sebe ty nejlepší lékaře, a tak navzdory původní diagnóze byla naděje, že vyvázne.

Mnohem hůř se dařilo jinému pacientovi. Po amputaci nohy leželo na druhém konci Brna v obkladech z octa rozpálené tělo generála Valhuberta. Ten nakonec zemřel, což však nebylo nic mimořádného. Umíralo se všude. Stovky a tisíce dalších raněných umírají bez péče a pomoci a ani o nich není moc zpráv. Ztráty na životech v bitvě u Slavkova, a také ještě řadu dní a týdnů po ní, nikdo přesně nespočítá. Byl to masakr, byla to jatka. Obvykle se mluví o třiceti tisících na obou stranách. Rusové ztratili téměř 20 000 mužů. To byli padlí, nezvěstní a zajatci. Rakušané přišli o skoro 6 000 mužů – mrtví, ranění, nezvěstní, zajatí. Francouzský generální štáb vyčíslil své ztráty na více než 8600 mužů. Z toho 1400 mrtvých.

„Ve slavkovském zámku se francouzský císař ubytoval v reprezentačních pokojích prvního poschodí zámku. Ještě včera ráno před bitvou se zde zdržovali rakouský císař s ruským carem. Francouzi jsou příjemně překvapeni honosným prostředím, nádherným parkem a bohatou obrazárnou rodiny Kouniců. Ta je upoutá natolik, že později neopomenou odvézt osmdesát dvě plátna do Francie.“

Napoleon se tu musel cítit vyloženě dobře. Užíval si to. Odložil meč a sáhl po peru, aby se zase na chvíli věnoval diplomacii. Jeho první starost patřila tomu, jak pojmenovat bitvu, kterou právě vybojoval. „Bude to bataille d´Austerlitz.“ Bitva u Slavkova. Nikdo už na tom nic nezmění, i když se bojiště vlastně rozkládá před Brnem a Slavkov leží trochu stranou. A brzy se začne mluvit i o slavkovském slunci, které se pro Francouze stane symbolem vítězství i pomíjivé slávy. Teď tedy diktuje Napoleon oběžník všem biskupům svého císařství s příkazem dát sloužit Te Deum na počest vítězství nad dvěma císaři. Potom odešle do Vídně dopis svému ministru zahraničí Talleyrandovi: „Mohu Vám napsat jen dvě slova: Stotisícová armáda pod velením obou císařů je úplně zničena.“ (Což je ovšem slov devět. A ještě jich císař pár přidává:) „Jakýkoli protokol o vyjednávání je bezcenný. Tato jednání se anulují, protože se ukázalo, že je to válečná lest, která mne měla uspat. Protože prohráli bitvu, nemohou být podmínky stejné jako dřív.“

Generál Thiébault

Na spáleném potoce

Středa 4. prosince 1805. Dva dny po bitvě. Je podmračný deštivý den. (Co byste taky chtěli od začátku prosince...) Chvílemi však déšť ustává a obloha se trochu rozjasní. Kolem desáté hodiny opouští pestrá kavalkáda slavkovský zámek. Jezdci jsou slavnostně vyšňořeni a v mírném větru jim povívají nad hlavami červené chocholy i hedvábí standart. Jízdní garda si oblékla pro tento den galauniformy; i císař má slavnostní uniformu (poprvé za osm dní si převlékl čistou košili). Asi o dvě hodiny později vyjíždí z Čejče na hodonínské silnici jiný houf jezdců. Provází velký cestovní kočár, tažený bělouši, a míří po silnici k severu. Husaři a huláni s dlouhými píkami, kolem dvířek kočáru skupinka bílých generálů s vlajícím zeleným peřím na kloboucích. (Tenkrát ještě měla armáda za úkol vypadat nejenom silně, ale i krásně.)

Místo, kde se obě výpravy setkaly, leží nedaleko silnice asi 18 kilometrů od Slavkova a 10 kilometrů u Čejče. Je to starý mlýn na Spáleném potoce mezi Žarošicemi a Násedlovicemi na katastru obce Uhřic. Říká se mu Spálený mlýn nebo také Spáleňák. Jako první sem dojel Napoleon. Projel předním hlídkami francouzského sboru u Žarošic a ocitl se tak v zemi nikoho. Nalevo od silnice ležel mlýn. Císař před ním seskočil z koně. Protože zrovna přestalo pršet, nařídil Napoleon rozdělat po každé straně příjezdové cesty velký oheň. Jeho gardisté postavili poblíž Spáleňáku polní stan a na rozblácenou cestu rozhazují něco slámy. „Po nějaké chvíli přijíždí i císař František I“ – tuto a další informace máme z kvalitního zdroje, kterou je kniha Slunce nad Slavkovem historika prof. dr. Dušana Uhlíře: „Jízdní doprovod Františkův zůstává stát asi dvě stě metrů od mlýna, ale kočár jede dál, až zastaví na cestě poblíž ohňů. Napoleon mu vykročí vstříc, učiní dokonce pohyb, jako by ho chtěl obejmout, Františkova studená tvář ho však zarazí.“ „To jsou paláce, které mne Vaše Veličenstvo nutí obývat už po dva měsíce,“ mávne Napoleon rukou na stan u cesty. "V tomto obydlí se vám však daří znamenitě, pane, takže není důvodu, abyste se na mne hněval."

Logo

František se dokonce při této větě pokusil o něco, co se podobalo úsměvu. Hubený a vytáhlý Habsburk je oblečen do dlouhého redingotu, dvourohý klobouk má posunutý do týla a v ruce drží důl. Ve ztrhané tváři se mu usadil ustaraný výraz. Císař vypadá tak trochu jako invalida. Napoleon ho uchopí za rukáv a vede ho do mlýna. Nepříjemný zápach a nedostatek místa je však přinutí vyjít na čerstvý vzduch. Rozmluva se bude odbývat pod širým nebem u nedaleké lípy. Vlastní jednání se vede ve čtyřech. Císař František s Janem Lichtenštejnem na jedné straně, a Napoleon, provázený po část rozhovoru s maršálem Berthierem na straně druhé. Zatímco se tato čtveřice prochází pod lipou a občas se ohřívá u jednoho z ohňů, shlukli se vysocí důstojníci ze suity obou císařů u druhého ohně. Udržují uctivý odstup; přesto se každý z nich snaží zachytit aspoň útržky z toho závažného rozhovoru, vedeného několik kroků od nich. Dva synové mlynáře ze Spáleného mlýna přikládají do ohně.

Císařové byli v dobrém rozmaru, smáli se, v čemž viděli všichni dobré znamení. Byla zaslechnuta první slova rakouského císaře: „Doufám, že oceníte krok, který jsem učinil pro urychlení všeobecného míru.“ Ale hned nato dodal s divným a vynuceným smíchem: „Ach, vy mne tedy chcete oškubat a obrat mne o mé země?“ Pak padlo několik Napoleonových slov, těm nebylo rozumět, zatímco Františkova odpověď byla zachycena přesně: „Angličané! Inu, to jsou obchodníci s lidským masem!“ Svědkové se jaksi nemohli shodnout ani na přesném znění pronesených vět, ba ani na délce rozhovoru. Patrně trval něco přes hodinu. V jeho závěru řekl Napoleon zřetelně: „Tedy Vaše Veličenstvo mi slibuje, že už proti mně nikdy nezačne válku?" "To přísahám, a budu držet slovo.“ Nato se vzájemně objali a odjeli každý, odkud přišli. Jenom košatá lípa u silnice připomínala přes sto let jejich krátké setkání. Dnes zaujal její seschlý kmen místo mezi exponáty historického muzea ve Slavkově a na jejím místě stojí lípa jiná.

Na slavkovském zámku bylo v pátek 6. prosince 1805 ve velkém oválném sále podepsáno mezi válčícími stranami příměří. Jeho text byl krátký a věcný, mírové podmínky byly vypracovány později:

„Jejich Veličenstva císař Francouzů a císař německý v úmyslu přikročit k definitivnímu jednání o ukončení války, jež vylidňuje oba státy, dohodli se uzavřít prozatímní příměří, které má platit až do uzavření trvalého míru nebo do přerušení jednání. Podmínky příměří jsou tyto: 1. článek. Francouzská armáda se nebude nacházet na Moravě za demarkační linií v krajích jihlavském, znojemském, brněnském a v té části olomouckého kraje, která leží na pravém břehu potoka Třebůvky pod Prostějovem až do místa, kde ústí do řeky Moravy, dále na pravém břehu Moravy až po soutok této řeky s Dunajem, pojímaje v to i Prešpurk. Ani francouzské, ani rakouské vojsko nesmějí být umístěno ve vzdálenosti pěti až šesti hodin okolo Holíče. Francouzskou armádou zůstanou nadále obsazeny: Horní a Dolní Rakousy, Tyrolsko, Benátsko, Korutany, Štýrsko, Kraňsko, Gorica a Istrie. V Čechách pak kraj táborský a všechno, co leží na východ od silnice Tábor-Linec. 2. článek. Ruská armáda vyklidí rakouské státy a rakouské Polsko a zejména pak Moravu a Uhry během patnácti dnů a Halič během jednoho měsíce. Aby nedošlo k jakémukoli nedorozumění, bude pochodová trasa vyznačena tak, aby se stále vědělo, kde se tato armáda nachází. 3. článek. Nesmí být provedeno žádné hromadné ozbrojené povstání ani odboj v Uhrách, ani žádné mimořádné odvody vojska a vyzbrojování v Čechách. Do držav habsburského domu nesmí vstoupit žádná cizí armáda. Zplnomocněnci z obou stran přijdou do Mikulova, kde neprodleně vstoupí ve vyjednávání, aby mohl být co nejdříve obnoven mír a dobrý soulad mezi oběma císařskými dvory. Vyhotoveno dvojmo, podepsáni zplnomocněnci císaře francouzského a krále italského, jakož i císaře rakouského a krále uherského. Slavkov, 6. prosince 1805.“

6. prosince 1805 bylo na slavkovském zámku podepsáno příměří
autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 682. schůzka: Třicet tisíc

    Nalézáme se na místě, které dnes protíná dálnice z Brna na Olomouc, v krajině ne úplně ploché, ale ani příliš kopcovité, jenom mírně zvlněné. Jsme blízko města Br...

  • 684. schůzka: Krajina po bitvě

    „Bylo po bitvě, ale na česko-moravském pomezí válka pokračuje dál. Kolem Brna pochovávají mrtvé a ošetřují raněné.“