682. schůzka: Třicet tisíc

Dokonce jí byl přisouzen okřídlený přívlastek: bitva tří císařů. Naše dnešní schůzka s minulostí začíná v okamžiku, kdy už bylo definitivně rozhodnuto. Ale válečný stroj stále ještě pracoval.

Ruský car Alexandr I. ve skutečnosti příliš dobrým jezdcem nebyl. Vojevůdcem rovněž ne. "Vojáci! Jsem s vámi spokojen. Splnili jste u Slavkova, co jsem očekával od vaší neohroženosti. Ověnčili jste své prapory nesmrtelnou slávou. Stotisícová armáda, vedená ruským a rakouským císařem, byla v necelých čtyřech hodinách rozbita nebo rozmetána. Co uniklo vašim zbraním, utonulo v jezerech. Čtyřicet praporů, standarty ruské carské gardy, 120 děl, dvacet generálů, a přes 30 000 zajatců - to je výsledek toho přeslavného dne. Až dokončím vše, čeho je třeba pro zajištění štěstí a blaha naší vlasti, zavedu vás zpět do Francie. Tam budete předmětem mé nejlaskavější péče. Můj národ vás uvítá s radostí. Postačí, když řekněte: Bojoval jsem u Slavkova, aby každý řekl: To je hrdina." Jelikož první záznam lidského hlasu byl pořízen více než 70 let po bitvě u Slavkova, je nabíledni, že jsme si Napoleonův proslov vypůjčili, a to z francouzského historického filmu. Jeho slova jsou však autentická.

Svahy návrší, které se jmenuje podle blízké obce Prace Pratecké, klesají směrem k jihu mnohem prudčeji než k severu. Kopec se pod vrcholem ostře lomí k Újezdu a nad samým Újezdem vybíhá ve Starou horu - ta překonává o čtyři metry hranici tří set metrů nad mořem. Ve svahu pod hřebenem stojí nad Újezdem kaple svatého Antonína. Krajina pod svahem přechází na jihu a na jihozápadě v rozlehlou rovinu. Na ní se u Měnína, podle kterého je pojmenována jediná brána, která městu Brnu ještě zbyla, totiž Měnínská, právě tam se vlévá Zlatý potok (který my najdeme na mapě jako Říčku), a to do řeky Litavy, jež však v těchto končinách mění jméno a říká se jí Cézava.

Zeměpisci, zkoumající brněnské okolí, to nemají jednoduché; jedno jméno tuhle platí, zatímco o kousek dál už je všechno jinak. S tímto... jak to nazvat?... tak třeba s tímto chameleonským názvoslovným fenoménem se potkáme ještě několikrát. Celý tento kraj je bohatý na vodu. Dnes už to tak nevypadá, ale před dvěma stovkami let jej pokrývaly rybníky. Na Litavě ležel mezi Telnicí a Žatčany takzvaný Žatčanský rybník. Za jeho hrází (po které dnes běží hodonínská silnice) ležel Měnínský rybník. Měl přes 500 hektarů a patřil k největším vodním plochám a Moravě.

V záři zapadajícího slunce

Na začátku jsme řekli, že jsme se přemístili do pondělka 2. prosince 1805, a tudíž dobře vidíme, jak se v záři zapadajícího slunce obě rybniční hladiny lesknou. Pratecká návrší a sousední Staré vinohrady se zase modraly. Nikoli fialkami, ani čekankami, v tuhle roční dobu zcela jistě nic nekvetlo, celý hřeben se modral uniformami francouzského vojska. "Konec té bitvy byl zvláštní," napsal přímý účastník bitvy, rakouský generál Stutterheim. "Francouzské jednotky, opřené svým pravým křídlem o Slavkov, napadají zbytky levého křídla a teď ke konci sestupují z téhož návrší, ze kterého proti nim ráno vypochodovali spojenci." Zbytky levého křídla spojenecké armády byly pak pod údery vedenými zepředu i zezadu postupně likvidovány na Zlatém potoce, část jich byla vržena od Sokolnic k Telnici a zatlačena k břehům obou rybníků, které představovaly vážnou překážku jejich ústupu k jihu.

Jako těsným hrdlem nálevky se masa prchajícího vojska prodírala po hrázi oddělující Žatčanský rybník od Měnínského. Těch rybníků tam ale bylo víc. O kousek dál na sever ležel rybník Kobylnický, sice mnohem menší než oba rybníky u Teplice, ale dost veliký, aby tvořil v den bitvy vážnou překážku operujícím jednotkám. Vzhledem k celkovému profilu krajiny byly všechny tyto rybníky mělké s plochými a bahnitými břehy, hustě zarostlými. Ony rybníky vstoupily do historie. A kdyby jenom do historie - dostaly se i mezi báje, pověsti, legendy. O jeden mýtus se postaral sám francouzský císař, a to hned v den bitvy. Zopakujme si z jeho řeči, co říkal vojákům: "Ověnčili jste své prapory nesmrtelnou slávou. Co uniklo vašim zbraním, utonulo v jezerech!" A následuje scéna panického útěku poraženého vojska, tak, jak ji líčí francouzský film.

Historik prof. Dušan Uhlíř popisuje nastalou situaci u rybníků takto: "Na břehu je zle. Všechno se tam tlačí k hrázi, která nestačí pojmout to množství uprchlíků. Pěšáci se derou jeden přes druhého, kdo upadne, ten už těžko povstane. Ušlapávají se navzájem v hrůze před nepřátelskými bodáky. Přes ně se valí koně, děla, muniční vozy. Shora padají do této zmatené masy granáty francouzského dělostřelectva, které zaujalo výhodné postavení nad Újezdem u kaple svatého Antonína."

Rybníky v sousedství slavkovského bojiště jsou v pondělí 2. prosince 1805 pokryty souvislou vrstvou ledu. Ten se utvořil za tuhých mrazů v poslední třetině listopadu - teplota tehdy poklesla několikrát hluboko pod bod mrazu. 23. listopadu dosáhla v nočních hodinách téměř minus osmi stupňů Celsia. Po 28. listopadu sice už sloupec teploměru neklesl pod nulu, ale led vydržel. V den bitvy mohl hladinu rybníků pokrývat ještě v síle šesti až jedenácti centimetrů. Tedy lidi mohl udržet, proto není divu, že uprchlíci, hnaní hrůzou a strachem, na ledové ploše hledali záchranu. Dobře mířená palba francouzského dělostřelectva se mezitím zaměřila za přeplněnou hráz, přičemž po jednom zásahu granátem došlo k výbuchu muničního vozu. Na hrázi nastala totální zácpa, panika dosáhla vrcholu, davy zděšených vojáků se vrhají na led rybníků, za nimi povozy, ba dokonce i dělostřelectvo.

To, co následovalo, už vlastně nebyla bitva, ale agónie posledního armádního sboru. Plukovník Théodore-Jean-Joseph baron Séruzier velel francouzským dělostřelcům z Napoleonovy gardy. V jeho vzpomínkách vypadal závěr bitvy takto: "V tom okamžiku, kdy ruské jednotky nastoupily svůj smutný, ale spořádaný ústup po zamrzlém rybníce, přicválal Napoleon k dělostřelcům. - Ztrácíte čas! Střílejte do toho houfu, musíte je utopit! Střílejte na led! - Dobrých deset minut nikdo nebyl schopen ten rozkaz splnit. Naše koule klouzaly po ledě, aniž ho prorazily. Zkusil jsem to tedy jiným způsobem. Namířil jsem ty nejtěžší kusy do vzduchu, těžké náboje teď padaly z výšky a bořily led. Ostatní baterie následovaly ten příklad a zakrátko vody jezera pohltily několik tisíc Rusů a Rakušanů." Jezera? Kde se vzala u Brna jezera? Nic, co by se podobalo jezeru, tu opravdu není. Žádná jezera, ale rybníky, Vaše Veličenstvo, to byly.

Máme tu ale ještě další svědectví. Kromě plukovníka Séruziera vzpomínal i generál Jean-Baptiste-Antoine-Marcellin (to jsou pořád ještě křestní jména, teď teprve přijde příjmení) baron de Marbot: "Četné a těžkopádné houfy Rusů a Rakušanů, natlačené na úzkých cestách podél Zlatého potoka, ocitly se v dvojím ohni a zmocnil se jich nevyslovitelný zmatek. Řady se roztrhly a každý hledal spásu v útěku. Jedni se vrhli pomíchaně do bažin sousedících s rybníky, ale naši pěšáci spěchali tam za nimi. Jiní snažili se uniknout cestou mezi oběma rybníky (už to nejsou jezera, ale rybníky). Tam dopadla na ně naše jízda a strhla se hrozná řežba. Konečně největší počet, zvláště Rusů, snažil se utéci přes led rybníků. Led byl dosti silný, a již asi pět nebo šest tisíc mužů v dosti dobrém pořádku došlo uprostřed Žatčanského rybníka, když Napoleon povolal gardové dělostřelectvo a nařídil střílet do ledu. Led se na četných místech prolomil a ozval se strašný rachot... Vody vytryskla otvory, zatopila kry a my viděli, jak tisíce Rusů i mnoha koňmi, děly a vozy se zvolna potápějí do otevřeného jícnu. Podívaná hrozná a majestátní, na kterou nikdy nezapomenu. V okamžiku se hladina rybníka pokryla vším, co mohlo a umělo plavat Lidé a koně zápasili mezi krami o život. Někteří z nich - avšak jen malý počet - mohli se zachránit pomocí tyčí a provazů, které jim naši vojáci podávali ze břehu. Převážná část se však utopila."

Pozdější generál Louis-François baron Lejeune, autor vynikajících obrazů, zachycujících slavkovskou bitvu, líčí situaci zase jinak: "Rusko-rakouská pěchota, nevědouc kudy kam, viděla svou záchranu jedině v přechodu po ledě velkých rybníků, které ji oddělovaly od druhého břehu. Několik mužů by skutečně mohlo přejít, ale sotva došlo větší množství do středu rybníků, led začal praskat pod jejich váhou, oni se zastavili, ti za nimi pokračovali stále v pochodu, utvořili záhy masu více než šesti tisíc mužů, kteří klouzali a ztráceli na ledu rovnováhu. Najednou ten nashromážděný houf, naložený zbraněmi a zavazadly, zmizel ve dvou vteřinách mezi rozbitými ledovými krami. Ani jedinému člověku se nepodařilo vyplavat na hladinu. Otřásli jsme se hrůzou nad tím vzkypěním vln, jež způsobily tisíce těl." Napoleon ve svým pamětech, které diktoval o víc než deset let později ve vyhnanství na Svaté Heleně, líčil události následovně (dodejme, že psal o sobě ve třetí osobě): "Na pravém křídle stále ještě nebyl klid zbraní. Tam byl jeden nepřátelský sbor obklíčen, vypuzen z výšin a vehnán do úzkých. Císař tam spěchal s dvaceti děly, sbor byl od pozice k pozici porážen. Byl to hrozný pohled, který připomínal Abúkir (U egyptského Abúkiru zvítězil Napoleon nad tureckou armádou, to nezapomněl připomenout). Na 20 000 lidí se vrhlo na zamrzlé jezero a z velké části zahynulo ve vodě, protože císař dal led rozstřílet palbou z děl."

S jezery jsme si to vyjasnili. Teď je na místě, abychom vyřešili problém utonulých tisíců či dokonce desetitisíců. Když kolem čtvrté hodiny z poledne přemohli Francouzi jak Rusy, tak naše vojsko, říká matrika z obce Měnína, bylo mnoho Rusů - asi 200 mužů - do Žatčanského rybníka zahnáno. O mrtvých už ani zmínka. Ostatně krátce po bitvě Francouzi na výslovný rozkaz Napoleonův Žatčanský rybník vypustili, což učinili především proto, že chtěli vychytat zdejší věhlasné kapry, které zde chrlická vrchnost chovala a jimiž zásobovala pravidelně nejen široké okolí, ale i hlavní město Vídeň. Přitom byla z rybníka vyloveny pouhá dvě, podle jiného dokladu tři těla ruských vojáků, zato však mnoho dělostřeleckých koní.

Sousední Měnínský rybník byl událostmi bitvy zasažen podstatně méně než Žatčanský. V žádném případě nešlo o tisíce utonulých, o kterých mluví francouzské prameny. Zvěst o utopencích se však náramně hodila rybářské konkurenci. "Moravští rybáři nemohli ve Vídni prodati žádných ryb," praví se v úředním raportu vrchního panství Františka Brutmanna. "Měliť ve Vídni za to, že ryby pocházejí z rybníků, do kterých byli v bitvě slavkovské vehnáni vojínové a koně a v nich se utopili. Telnický farář Petr Skřídlovský se ze všech svědků jeví jako nejvěrohodnější: Rusové u Prace a u Újezda dostali se mezi dva ohně, a tak byli nuceni nastoupit svůj ústup přes zamrzlý Žatčanský rybník, přičemž ztratili mnoho lidí, děl a zvířat. Zanechali v řečeném rybníku a ve vodě (sice v rákosí, které se tam nachází) 250 koní, mnoho muničních vozů, z mužstva však byli v rybníce nalezeni jen tři zastřelení Rusové, neutopil se žádný. Neboť rybník byl zamrzlý a tím, že vozy vjely do rákosí, uvázly, ale jak jsem shora uvedl, z mužstva přes francouzská tvrzení nezahynul nikdo."

Bitva skončila

Bitva skončila. Padla tma a k tomu se spustil hustý déšť. Uprchlíci ruští i rakouští se hnali k jihu. Všude vládl chaos a nekázeň. Generálu Bagrationovi se ovšem povedl mistrovský kousek. Opustil proti Napoleonovu očekávání olomouckou silnici a přesunul se rychle přes pole ke Slavkovu, kde se přidal k prchajícím jednotkám. Jeho pluky, jediné bojeschopné v celé poražené armádě, dokázaly ještě poskytnout za ústupu účinnou ochranu prchajícím. Francouzům jeho manévr unikl, pustili se za ním přes Rousínov směrem na Olomouci, zatímco Bagration už směřoval k Hodonínu a odtud přes řeku Moravu do Uher.

Poražená armáda se vydala od Slavkova zalesněnou krajinou Ždánického lesa přes Následlovice a Čejč do Hodonína (nahlížíme opět do knihy profesora Dušana Uhlíře Slunce nad Slavkovem). Nastoupila tak ústup ve směru, který na začátku bitvy nikdo nepředpokládal. V divokém zmatku se tudy valí na 50 000 mužů cestou necestou, po silnici i okolními poli a lesy. Na silnici dochází každou chvíli k zácpám. Celý průvod se zastavuje a pak se zase posune o kousek dál. Zablácené nohy pěšáků se mohou šinout jen krok za krokem, třebaže je popohání strach. Jezdci se snaží prorazit davem a vyvolávají ještě větší paniku. Hlasité nadávky, klení a hysterický řev provázejí ten zoufalý pochod. Bezhlavá masa, špinavá míchanice uniforem různých pluků a zbraní vidí jen jediný cíl - uniknout z toho pekla, kterým prošli, a jež stále cítí v zádech. U cesty zůstávají opuštěné vozy, koňské zdechliny, odhozené zbraně a každou chvíli někdo klopýtne nebo klesne bezvládně k zemi. Je to armáda, které už nikdo nevelí, není tu žádná organizace ani zabezpečení vojsk. Vozatajstvo zůstalo na olomoucké silnici mezi Vyškovem a Rousínovem, většina dělostřelectva padla do rukou nepřítele. Celá armáda je bezbranná, bezmocná, ponechaná svému osudu. Spiklo se proti ní i počasí. Z černého nebe padá vytrvalý studený déšť."

Utíkali i rakouský císař a ruský car. Car Alexandr dorazil do Hodějic. Když ho uviděl jeho ministr, kníže Czartoryski, zhrozil se: "Car byl zcela zdrcen, prudké pohnutí, které zakoušel, působilo zhoubně na jeho zdravotní stav." V Hodějicích se pro ruského panovníka nenašel žádný kočár, a tak se musel imperátor vydat na další cestu opět v sedle svého koně. V Heršpicích se potká s rakouským císařem. Oba si popřejí krátkou pauzu v usedlostech u sedláků Kučery a Paseky. U Paseků zasednou za obyčejný stůl a dostane se jim lidového pohoštění - jídelní lístek je prostý: kmínová polévka a brambory. Tak se cesty obou císařů rozdělily, František má své plány, chce jednat s vítězem, přítomnost ruského cara by mu byla na překážku. Car usedlá znovu do sedla a kníže Czartoryski později ukládá do svého deníku svoje dojmy:

"Když jsme projížděli vesnicemi, slyšeli jsme zmatený křik vojáků, kteří hledali zapomnění svého zlého osudu v pití. Obyvatelstvo tím těžce zkoušelo a všude kolem nás se odehrávaly nevázané scény. Po hodinách pochodu jsme přijeli do jednoho pořádnější městečka (byly to Žarošice). Vyhlédl jsem tam pro cara pokoj a trochu jsme si odpočinuli. Naše koně byly připraveny pro případ, že bychom byli pronásledováni. Skutečně, kdyby jen několik francouzských eskadron vyrazilo, aby dovršilo naši porážku, nevím, co by se stalo. V celém spojeneckém vojsku nebyly už ani pluky, ani armádní sbory... všude kolem byly jen tlupy, které prchaly v nepořádku, plenily a zvyšovaly ještě tento obraz absolutního zoufalství."