681. schůzka: Úder hromu

I toto německy znějící jméno má však český původ – je totiž zkomolenou, v průběhu staletí několika proměnami prošlou podobou názvu osady Novosedlice. Ta bitva, která sice počtem svých účastníků nebyla na našem území největší, ale počtem svých obětí ano.

„Ruský car Alexandr strávil noc v jednom z reprezentačních pokojů v prvním poschodí slavkovského zámku. Po dobré snídani si připnul kord a vyzval své mladé přátele, aby ho následovali na bojiště. Před půl osmou opustil zámek a spolu s rakouským císařem Františkem odjel přes Křenovice na návrší Staré vinohrady. Už zdálky vidí ve světle vycházejícího slunce svou kolonu nehybně stojící. Car pobídl svého anglického hnědáka do klusu, a nevšímaje si ovací vojska, zamířil ke Kutuzovovu velitelskému stanovišti. – Michaile Larionoviči, proč nepostupujete? – Čekám, až se všechny jednotky shromáždí, Vaše Veličenstvo. – Nejsme přece na cvičišti Caricyn lug, kde nezačne přehlídka, dokud nepřijdou všechny pluky. – Nezačínám právě proto, že nejsem na cvičišti Caricyn lug, když dovolíte, Vaše Veličenstvo.“ – Po příchodu panovníka se však i carské vojsko dalo do pohybu. V tu chvíli zvedl Napoleon na Žuráni pomalu do výšky pravou ruku, a pak jí prudkým pohybem máchl před sebe. Ukončeme tuto válku úderem hromu! Stavidla se otevřela a příval se dal do pohybu k úbočí Prateckého návrší.

Na zlatém potoce

„Zlatý potok, to je strouha, která dnes, po regulaci, není širší než tři čtyři metry. Na počátku 19. století však tvořil meandry a místy se rozléval do značné šířky. Břehy byly bahnité a porostlé vrbovým houštím a rákosem. Francouzští ženisté měli tedy dost práce, když měli upravit vhodné přechody pro pěchotu, jezdectvo a děla. Telnice leží na levém břehu potoka, Sokolnice na pravém. Obě vesnice jsou od sebe vzdáleny ani ne dva kilometry. V tomto prostoru se rozpoutají k deváté hodině těžké boje.“ Tolik slova autora knihy Bitva tří císařů, profesora dr. Dušana Uhlíře, CSc. Stačí vytrhnout pár slov ze souvislostí a říci nikoli, že zuřila lítá bitva, nýbrž že se vojáci prali o přechod přes potok a historický mezník se nám přímo před očima promění v klukovskou patálku. V té patálce však šlo o život. O životy. O tisíce životů.

Rusové měli zdánlivou přesilu. Zmocnili se sokolnické bažantnice i zámku a pronikli do obce. Francouzi se však vrátili a vytlačili ruskou pěchotu zpět. Takto vyměnily během těžkých bojů zámek i vesnice několikrát majitele. Za zdí bažantnice kosily ruské řady salvy francouzských pěšáků. Průlomy ve zdi zahájila střelbu francouzská dělostřelecká baterie. Napoleonovi vojáci plnili přesně úkol, který dostali od císaře: zaměstnat nepřítele do té míry, aby nemohl sledovat, co se děje v jeho týlu na Prateckém návrší. Na Zlatém potoce byla vytvořena pružná síť, která měla zachycovat a lámat ruský útok tak dlouho, dokud nepřijdou francouzské posily z jihu, od Vídně. Užuž se zdálo, že ruské kolony zde prorazí, když se po desáté hodině objevila na bojišti první divize, která dorazila po dvoudenním vyčerpávajícím pochodu od Vídně. Bez meškání zasáhla do bitvy.

Francouzi přešli do protiútoku. Dvakrát se zmocnili hořícího sokolnického zámku a zase byli od Rusů vytlačeni za vesnici. Tato krvavá hra trvala až do poledne, kdy zbytky francouzských jednotek ustoupily k Otmarovu. Spojenecká armáda ovládla Sokolnice i Telnici. Na této bitevní čáře se zastavila. Po celé frontě utichly zbraně. O to zřetelněji sem doléhala vřava zezadu od Prateckého návrší. Když se po deváté hodině rozhořela bitva, nemohli ruští velitelé tak zcela přehlédnout, že v týlu jejich kolon něco děje. Byli však příliš zaměstnáni bojem a nikdo tomu nevěnoval pozornost. Brigáda, která měla sestoupit dolů k Sokolnicím jako poslední, byla ještě na návrší, když čelo kolony došlo k Zlatému potoku. Tehdy velitel ruské brigády zpozoroval, že se mu v týlu objevila francouzská pěchota. Poslal o tom hlášení svému nadřízenému, a současně udělal to jediné, co mohl v této chvíli udělat – poručil své brigádě obrátit se tím směrem a čelit nepříteli, který se mu náhle zjevil v zádech a mohl napadnout tři ruské kolony v údolí.

Mezitím se však Francouzi v údolí připravili k útoku na Pratecký kopec. Postupovali velmi rychle. Umrzlé hroudy oranice se drolí pod jejich nohama. Není to pomalý krok jednotek, jejichž řady se neustále srovnávají, ale rychlý krok spěchajících lidí. Jde se tempem asi sto dvaceti kroků za minutu. Vpředu takřka běží lehcí rozptýlení pěšáci (ti mají zaměstnat nepřítele tak, aby se řadové pěší pluky dostaly na údernou vzdálenost od nepřítele beze ztrát a mohly být v mase vrženy proti první linii protivníka). Hustá sestava kolon může potom snadno nárazem celé své váhy prorazit řady nepřátel, aniž ztratí tempo a rozmach. Nebyla to žádná improvizace – tento způsob boje Francouzi dvě léta pečlivě nacvičovali v pobřežním táboře u Boulogne. Spojenečtí vojáci byli sice překvapeni, ale necouvli. Kladli odpor, mnohem houževnatější, než Francouzi čekali. Boj trval celé dvě hodiny, bojovalo se většinou na bodáky, velké ztráty byly na obou stranách. Se zarputilou odvahou se bránili zejména Rusové. „Nemohu hovořit o statečnosti našich lidí,“ napsal ve svých pamětech francouzský generál Thiébault. „Celé prapory se daly pobít, aniž jediný z těch lidí opustil své místo v řadě, a jejich mrtvá těla tu ležela na zemi v řadách, tak jak předtím stála v praporu. Na jatka toho dne nelze myslit bez hrůzy. Až do poslední hodiny nebyli skoro vůbec bráni zajatci, neboť nám bylo řečeno, že Rusové, i když jsou tak těžce raněni, že nemohou chodit, sahají znovu po zbrani a napadají postupující přemožitele ohněm ze dvou stran. V tak urputném boji, kdy jsme měli proti sobě stále trojnásobnou až čtyřnásobnou přesilu, nemohli jsme strpět žádného živého nepřítele ve svých zádech.“

V pravé poledne

Bylo pravé poledne a Francouzi dobyli vrchol Prateckého kopce. Rusové se dali na ústup po jižních svazích návrší a spolu s nimi opustili bojiště generál Kutuzov i oba spojenečtí císaři. Útok na výšinu nad Prací dosáhl svého cíle a tím byla bitva v podstatě rozhodnuta. Napoleonův lví skok na hřeben návrší ale dopadl jinak, než jak to francouzský císař zamýšlel. Lví skok se ve skutečnosti rozplynul v sérii urputných bojů, jejichž výsledek byl pro Francouze dlouho na vahách. Až do té chvíle řídil Napoleon bitvu ze Žuráně. Návrší mu poskytovalo výhled na velkou část bojiště od kopce Santonu nad Tvarožnou až po Pratecké výšiny, mohl odtud vidět i horní tok Zlatého potoka. Když se však Francouzi zmocnili vrcholu Starých vinohradů a Pratecké výšiny, ztratil Napoleon dvě svoje divize z dohledu a byl nucen posunout své stanoviště blíže k bojové linii. Rozhodl se zaujmout nové postavení na Starých vinohradech.

Staré vinohrady se tyčí svými skromnými ani ne třemi stovkami metrů nadmořské výšky nad obcemi Křenovcemi a Zbýšovem dodnes. Císař sem dorazil v době, kdy spojenci měli nasazenu v boji celou armádu (její podstatná část byla už dokonce na ústupu), zatímco záloha Napoleonových sil zůstala zatím nedotčena. Představovala ji císařská garda, granátníci, jeden sbor a dragounská divize. Jednu divizi poslal Napoleon k vesnici Praci, druhou odvelel směrem k Blažovicům – tam měla čelit ruské carské gardě. Do prostoru, který se náhle skoro uprostřed bojiště uvolnil, nastoupila Napoleonova císařská garda. Obklopila císaře a za vřískavého pochodu (což mělo na nepřítele nepochybně silný psychologický účinek) vyrazila ke Starým vinohradům. Když už bitva zuřila na jižním a potom i na středním úseku bojiště, nikdo ve spojeneckém štábu si nevzpomněl na ruského generála Bagrationa, který rozbil svůj hlavní stan v Pozořické poště u olomoucké silnice. Zůstal zapomenut a ponechán svému osudu. Noční porady u Kutuzova v Křenovicích se z nejasných důvodů nezúčastnil a tak by bez jakýchkoli dispozic pro nadcházející den. Mezi jeho skupinu a Starými vinohrady zel prázdný prostor široký skoro čtyři kilometry. Ten měla vyplnila jízda knížete Lichtenštejna, jenomže ta na místo ještě nedorazila, a tak Bagration byl nucen svést svou vlastní izolovanou bitvu.

Zchudlý potomek gruzínských panovníků a generálporučík v ruských službách kníže Petr Bagration byl od ranního kuropění v plné pohotovosti. Rozkaz k němu dorazil, až už byla bitva v proudu. Měl zasáhnout v okamžiku když se spojenecké křídlo přiblíží od Zlatého potoka k olomoucké silnici mezi Slatinou a Bedřichovicemi. Teprve pak měl zaútočit směrem ke kopci Santonu a spojit se se spojeneckými jednotkami. Jenomže situace byla jiná, než předpokládal rozkaz. Kozácké hlídky hlásili knížeti, že po obou stranách olomoucké silnice postupují silné francouzské formace. To bylo nebezpečné, nepřítel hrozil překvapením. Bagration dal povel, aby se jeho sbor dal na pochod podle silnice vstříc Francouzům. Ruská pěchota postupovala pomalým krokem v rozvinutých řadách souběžně se silnicí, mračno kozáků a husarů se rozvinulo v polích u Tvarožné.

Mlha se zatím rozptýlila a před postupujícími Rusy se objevilo kupovité návrší Santonu. Mezi Santonem a ruskými pluky však stáli Francouzi. Jejich dvě pěší divize byly rozvinuty také po obou stranách silnice, přičemž levým křídlem se opíraly o Santon. Ten byl předchozího dne opevněn a osazen lehkým pěším plukem a třemi bateriemi děl. Velení svěřil Napoleon osobně generálu Claparédovi, který prý musel císař odpřísáhnout, že se dá spíš zabít, než by ustoupil byť jen o krok. Což je dokladem toho, jak velký význam přikládal Napoleon obraně tohoto kopce, odkud by v případě jeho dobytí spojenci mohl být napaden z týlu. Bagrationovi pěšáci i jezdci postoupili na dostřel francouzských děl a byli ihned přivítáni prudkou palbou osmnácti děl. Narazili i na dobře zformovanou pěchotu a kavalerii.

Když Bagration poznal, že z této strany Santon nedobude, rozhodl se kopec obejít zprava. Obsadil Tvarožnou a snažil se vpadnout francouzské pěchotě do boku. Aby zabránili katastrofě, poslali Francouzi do boje dva pluky pod generálem Valhubertem. V dělostřeleckém souboji, který se pod Santonem rozpoutal, zaznamenali Francouzi velké ztráty. Zasažen dělovou koulí a smrtelně raněn byl i generál Valhubert (na svá zranění zemřel za několik dní nato v Brně a byl tam i pohřben). Santon se však spojencům nepodařilo dobýt. Neuspěli ani v prostoru mezi hospodou Rohlenkou a Holubicemi, v místech, která dnes protíná dálnice. Tam došlo v dopoledních hodinách k těžkým jezdeckým bojům, při kterých proti sobě v pravidelných nájezdech útočily jezdecké linie. Slunce zatím ozářilo bojiště, a půda polí, po ránu umrzlá a pevná, se změnila v mazlavé bláto. Francouzi získávali navrch. Lichtenštejnův jezdecký sbor a po něm i Bagration se dali na ústup. Aspoň jeden spojenecký sbor byl tak zachráněn před úplným zničením.

„Napoleon, obklopen svou gardou, sledoval z výšiny Starých vinohradů průběh bojů. Bitva se už zdála být rozhodnuta. Francouzští pěšáci sestupovali z Prateckého kopce v týlu spojeneckých kolon v údolí Zlatého potoka, když se od východu, od Slavkova a Křenovic, vynořily na bojišti čerstvé pluky ruské carské gardy. Tak jako francouzská císařská garda, byla i ruská carská garda elitou ruských zbraní. Tvořily ji vybrané jednotky, které ležely posádkou v hlavním městě Petrohradě. Byly chloubou carské moci a sloužili v nich synové předních šlechtických rodin. Ruská garda čítala celkem 10 000 mužů a velel jí carův bratr velkokníže Konstantin. Pod jeho osobním velením přicházela zachránit čest ruské armády.“

V té době už bitva probíhala několik hodin. Když nastoupila carská garda, bylo krátce před polednem. Jakmile Francouzi zpozorovali útočící Rusy, nasadili proti nim dva pěší pluky. Jenomže skvělá carská garda se proti pěšákům rozjela se svým jezdectvem a Francouze rozprášila. Napoleon přijel právě včas, aby se stal svědkem neúspěchu své pěchoty. Přikázal vést útok gardy proti gardě. Před kavaleristy zaútočili lehcí jízdní myslivci, jenomže jejich řady byly pročesány kartáčovou palbou ruských děl. První francouzský útok skončil naprostým nezdarem. „Ať pláčou krásné dámy v Petrohradě!“ zvolal prý Napoleonův pobočník generál Rapp, když vedl francouzskou jízdní gardu podruhé proti Rusům. V prvním sledu zaútočila na nepřítele eskadrona divokých mameluků, což byli příslušníci Napoleonovy egyptské armády, tedy arabští jezdci. A skutečně: prudkostí svého útoku ruské formace prorazili.

Carská garda se dala na útěk a nechala na bojišti stovky padlých a raněných. Zápas gardy na Starých vinohradech byl dobojován, na středním úseku bitevního pole nebylo už proti komu bojovat. Francouzská vojska na výšinách udělala půlobrat vpravo a začala se stáčet k jihozápadu. Císař Napoleon se rozejel nejkratší cestou k návrší nad Prací, zanechávaje za sebou zdupané pole pokryté mrtvými, raněnými, troskami výzbroje a zdechlými koňmi.

V bitvě u Slavkova se nejenom bojovalo, ale také padaly výroky. Pamětníci je zachovali a časem přešly do báchorek, které pak vyprávěli francouzští vlastenečtí autoři pro poučení mládeže i dospělých. Statečnost si v nich podává ruku s ušlechtilostí. Tohoto druhu je i scéna, v níž se o lafetu rozbitého děla opírá ruský dělostřelecký důstojník Apraksin: „Ztratil jsem svou baterii. Ztratil jsem svou čest!“ To měl říct v pláči Napoleonovi, který se u něj zastavil. „Chci zemřít, sire!“ – „Uklidněte se, příteli, a vězte, že být poražen od Francouzů není žádná hanba.“

U kaple svatého Antonína Paduánského na Staré hoře nad vsí Újezdem vidí francouzský císař daleko do krajiny na jih a má pod sebou jako dlani zbytky ruských kolon v údolí. Z tisíců mrtvých lze rozeznat pouze ty nejbližší, ti, co leží dále, splývají v barevné skvrny. Za tou pestrou (a také tragickou) mozaikou se v odpoledním slunci leskne zamrzlá hladina dvou rybníků.