680. schůzka: Mašíruju na Francúza

Bitva u Slavkova začala vlastně už v noci, a to bojem o ves Telnici. Ve tři hodiny po půlnoci z ní byli Rakušané vytlačeni a ovládli ji Francouzi. V kronice obce Měnína je zapsáno: „V nočních hodinách začala přestřelka předních stráží nejdřív na polích mezi Telnicí a Oujezdem. Brzy nato počala hřímati děla. Stařičký duchovní správce svolal občany do kostela k modlitbě za zdar našich zbraní. Třesoucí se stařec sloužil mši svatou za hrozné dělostřelby a nakonec zůstal v kostele s ministrantem sám. Většina osadníků byla na kostelní věži, odkud v němém úžasu pozorovali proti sobě postupující vojsko za ohlušující střelby puškové i dělové. Pětkrát vnikli Rusové do Telnice a pětkrát byli zahnáni k Oujezdu.“ Mezitím císař Napoleon dopíjí ve své chatrči punč, který mu uvařil jeho komorník, a uléhá znovu v botách na slámu, aby dospal, co zameškal. Jsou už skoro čtyři hodiny ráno. Je to hodina, kdy většinu velitelů sborů, divizí a brigád mezi Rajhradem a Tvarožnou začali jejich pobočníci budit. Na ostatních úsecích francouzské fronty nebylo už slyšet nic. Napoleonova dispozice byla provedena v tichosti a klidu – zatímco táborové ohně byly stále udržovány na původních místech, přesunuly se útvary do určených bojových pozic. Byla to hodina mezi psem a vlkem. Anebo také hodina ticha před bouří. Nad krajinou se začala k ránu snášet hustá mlha.

Už jsme si řekli, kdy naší v zeměpisné šířce, přesněji v té, ve které se nachází Brno, slunce 1. prosince zapadá. Stejně přesně víme, kdy tady 2. prosince vychází. Svítat začíná těsně před sedmou hodinou, kolem půl osmé by mělo vyjít slunce. 2. prosince 1805 nastával zimní den jako spousta jiných. Tři armády z různých konců Evropy však stály nedaleko Brna připraveny k boji. Každá s jinými představami o vedení války, o strategii a taktice, i o cílech, za které bojují. Ani v datu bitvy neexistovala shoda. Bylo to 2. prosince 1805, jenomže to platilo pouze pro rakouské mocnářství. Francouzi ještě jeden měsíc budou počítat kalendář revolučně, takže žádný 2. prosinec, ale 11. frimaire roku XIV. (Teprve od 1. ledna 1806 francouzské císařství tento způsob datování opustí a s ní i jednu z posledních vymožeností revoluce.) A Rusové – ti zase měřili čas podle starého juliánského kalendáře. Den bitvy měl tudíž datum: 20. listopad.

Ať tak či onak, je pondělí a rozednívá se. Mimochodem – jaké bylo počasí? Díky vysloužilému rakouského důstojníkovi Ferdinandu Knittelmayerovi to víme naprosto přesně. Ten v té době prováděl už šestým rokem ve věži dominikánského kláštera v Brně meteorologická pozorování a měření a jeho záznamy se dochovaly. Takže kupříkladu průměrná denní teplota v Brně dne 2. prosince 1805 dosahovala 5,2° Celsia. Bylo zamračeno, vál slabý jihovýchodní vítr. K večeru se spustil déšť. V noci bylo chladněji, teploty možná klesly pod nulu, protože během jasné noci došlo k výraznému ochlazení zemského povrchu a přilehlé vrstvy vyzařováním. K ránu se vytvořila hustá přízemní mlha. Tuto hustou ranní mlhu dosvědčuje bezpočet pamětníků. Není divu – sehrála totiž podstatnou roli na začátku bitvy. „V této mlze se šikuje přes 160 000 mužů do bojového pořádku. 75 000 Rusů a 16 000 Rakušanů na straně jedné, 75 000 Francouzů na straně druhé. Spojenci mají 300 děl různého kalibru, Francouzi nanejvýš 200“ – takto nám situaci líčí člověk, který – kdyby nebyl naším současníkem – mohli bychom ho klidně podezřívat, že byl očitým svědkem.

Historik profesor doktor Dušan Uhlíř ví o bitvě prostě všechno. „Nahoře na Prateckém návrší je dlouho před rozedněním živo. Vojáci neklidně přešlapují a podupávají prokřehlýma nohama po umrzlé zemi, přežvykují suchý chléb a tlačí se k ohňům, do kterých naházeli poslední zbytky táborového haraburdí. Důstojníci dopíjejí svůj ranní čaj. Na návrší Staré vinohrady, v místech, odkud je na normální viditelnosti pěkný výhled k olomoucké silnici i ke Zlatému potoku, stojí už před sedmou hodinou ruský velitel Michail Kutuzov se svým štábem. Zavalitý generál v zelené uniformě plné řádů, s epoletami, které mu sjíždějí z tučných ramen na prsa, sedí shrbeně v sedle svého koně. Černý klobouk s vysokým bílým chocholem má vražen hluboko do čela. Svým jediným zdravým okem obhlíží naposledy seřazené formace.“

Vojáci ruských pěších pluků, ještě dřív než vyrazili, složili na zem své tornistry a pochodují jenom se zbraní a zásobou střeliva. Všechno ostatní, co by jim mohlo bránit v pohybu, zůstane srovnáno na místě. To je dost těžko pochopitelné, ale taková je zvyklost carské armády, rozumem nezdůvodnitelná. Vojáka to muselo vystavit na pospas v případě vítězství i porážky nejzákladnějších životních potřeb. Když Francouzi budou zítra obhlížet bojiště, budou údivem kroutit hlavami nad tím, kolik těch zavazadel najdou v místech, kde začal nástup ruských vojsk. „Armáda se dala do pohybu ještě před svítáním, zřejmě z obavy, aby nepřítel neunikl daleko“ – toto líčení situace máme z ruských pramenů. Mimo jiné z něj vyplývá, že se čekal francouzský ústup, nikoli nástup. „Během pochodu se měla naše vojska dostat do míst, která jim určovala dispozice, a tehdy se začaly kolony vzájemně setkávat a prostupovat, z čehož vznikl zmatek, který ještě zvětšovala stále panující tma a mlha. Jednotky se trhaly, mísily se a ve tmě těžko hledaly své postavení. Pěší kolony, složené z mnoha pluků, neměly ani jednoho jezdce, takže nebylo možné zjistit, co se děje vpředu, ani co dělají a kde se nacházejí útvary určené k součinnosti. Ani jedna kolona neměl předvoj.“

Ještě bitva nezačala, probíhal pouze nástup, a spojenci, i když měli početní převahu, se takříkajíc do sebe zamotali. Kromě toho byla jedna eskadrona přesunuta do Slavkova, aby byla k ochraně a dispozici rakouského císaře a jeho suity. Eskadrona je jezdecká jednotka na úrovni roty. Ke dvěma eskadronám, které provázejí císaře až z Olomouce, tak přibude třetí. V poli ovšem budou chybět, a to notně – zbude tam pouhých pět eskadron (nehledě na to, že rakouské mužstvo strávilo noc v plné pohotovosti a je krajně vyčerpané). Koně žrali poslední dny jenom slámu a od včerejška nedostali pít. Než byly všechny přípravy skočeny, začalo se rozednívat. Když si kyrysnické pluky klestily cestu neuspořádanými formacemi pěchoty k Blažovicům, bylo už půl osmé. Ráno zastihlo francouzského císaře v jeho přístřešku pod Žuráněm odpočatého a svěžího... snad trochu nervózního, ale plného sebevědomí. Několik málo hodin spánku stačilo obnovit jeho síly. Jeho tvář je však vážná a zachmuřená, a taková zůstane po celý den. Posnídá vestoje, oblékne si teplý plášť přes svou zelenou uniformu, opásá se zlatým kordem a nasadí si na hlavu svůj známý klobouk s tříbarevnou kokardou. „A teď, pánové, jdeme zahájit velký den!“

Venku se ještě nerozednilo a mlha je tak hustá, že není vidět na deset kroků. Na pravém křídle se začíná ozývat pravidelná střelba z pušek, provázená duněním děl. Nepřítel už zahájil palbu z baterie děl, umístěné u kaple svatého Antonína na úbočí Prateckého kopce. Pokud nepřijdou posily, Francouzi se dlouho neudrží. Na ves Telnici útočí uherské prapory. Tvoří je většinou Rumuni, ale také Chorvati, Srbové a Maďaři; dobří střelci, zvyklí ze šarvátek s Turky na rozptýlený způsob boje. Útočí i rakouští hraničáři. Ve chvíli, když byli přesvědčeni, že mají cestu do Telnice volnou, začnou pálit z hlubokého úvozu před vesnicí francouzští pěšáci. Po neúspěšné zteči se spojenci dávají na zmatený útok - francouzští střelci je pronásledují mezi vinnými keři. Mezitím se rozednilo, ale mlha stále brání ve výhledu na větší vzdálenost. Urputný boj trvá už přes hodinu a stále není vidu slechu po ruské posile. Převaha je teď na straně Francouzů, i když pole pokrývá i spousta těl v modrých kabátech. O půl osmé se konečně z mlhy vynořují první ruští pěšáci. Kolony pochodují v pruském stylu: sevřené formace zšíři půl čety, což je 10 až 12 kroků. Půda se chvěje pod údery vojenských bot. Představují sílu čtyřiceti tisíc mužů, kteří si mají vynutit přechod přes Zlatý potok.

A Napoleon? Je stále na Žuráni. Stojí s dalekohledem u oka a pozoruje Pratecké návrší. Je pořád skryto v mlze... Ta se však začíná na nejvyššího místech protrhávat. I odtud je patrné to, co hlásí zprávy od dolního toku Zlatého potoka, totiž že se nepřítel pohnul. Je přesně půl osmé. Pro zeměpisnou polohu Slavkova platí, že takzvaný občanský východ slunce zde nastává 2. prosince 1805 přesně v 7 hodin, 29 minut a 50 vteřin. Je půl osmé a na východním obzoru rudě zazáří ohnivě červená koule, která pomalu, pomalu stoupá vzhůru mlžným oparem. Po malé chvíli se vyhoupne nad obzor a zůstane viset na obloze kdesi nad Slavkovem.

„Všichni zmlknou při tom pohledu na nádhernou podívanou, na purpurový kotouč, který se zjevil nad bojištěm,“ píše ve své knize, příznačně pojmenované Slunce nad Slavkovem profesor Dušan Uhlíř. „Výjimečnost chvíle způsobí, že z běžného přírodního úkazu se stane legenda. Je to chvíle, která plodí zázraky. Slavkovské slunce se stane pojmem. Než večer zapadne, přinese jedné straně vítězství, druhé porážku, tisícům lidí smrt, utrpení a neštěstí. Jen Napoleon je bude ode dneška spojovat se svým úspěchem a se slávou svých zbraní. Je to jeho slavkovské slunce, le soleil d'Austerlitz. V jeho přízni se bude hřát celých deset let.“