679. schůzka: Pánové! Tady se budeme bít!

21. prosinec 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bitva u Slavkova, Vítězný návrat generála Rappa, který Napoleonovi přiváží ukořistěné ruské prapory a zajatého knížete Repnina

Na své pouti jsme dospěli k letopočtu 1805, který poznamenal nejenom první léta 19. století, ale i mnoho dalších roků, a nejenom roků, leč i událostí, rozhodnutí, jež by se asi nestaly, anebo by se staly úplně jinak, kdyby se na dohled od města Brna nekonala bitva, která dostala jméno podle Slavkova, i když ten odtud vidět vůbec není.

„Vojáci! Ruská armáda táhne proti nám, aby pomstila rakouskou porážku u Ulmu. Jsou to tytéž prapory, které jste porazili u Hollabrunnu a vytrvale pronásledovali až sem. Postavení, které zaujímáme, je pevné, a zatímco oni budou pochodovat proti našim bateriím, já chci zaútočit na jejich bok. Vojáci! Povedu sám vaše prapory. Já se však budu držet stranou, pokud budete svou obvyklou odvahou šířit nepořádek a zmatek v řadách nepřátel. Kdyby však bylo vítězství jen na okamžik ohroženo, pak uvidíte svého císaře na nejohroženějších místech; vítězství nesmí v ten den zakolísat, neboť se jedná o čest francouzské pěchoty, která je ctí celého francouzského národa. Ať nikdo neopouští řady pod záminkou odnášení raněných, každého z vás ať provází myšlenka, že musíte porazit tyto žoldáky Anglie, naplněné tak velkou záští proti našemu národu. Toto vítězství ukončí válečné tažení a my se pak odebereme do našich zimních táborů, abychom vyčkali nových vojsk, která se tvoří ve Francii. Pak uzavřeme mír hodný mého lidu, vás i mne. Napoleon.“

Tuto proklamaci napsal Napoleon ze soboty 30. listopadu na neděli 1. prosince 1805, kdy byla vojákům také předčítána. Dva dny předtím, ve čtvrtek dvacátého osmého, se císař odebral z Brna na Pozořickou poštu. Tato přípřežní stanice rakouské pošty ležela při rozcestí olomoucké a uherské silnice (a leží tam dodnes, i když svoji někdejší funkci už dávno neplní). V této dlouhé přízemní budově si zřídil po ústupu z Rousínova svůj štáb Napoleonův maršál Murat. Musel to být dost akční den, a pro Francouze dost neúspěšný. Pustili se do nich Rusové, kteří zrovna dorazili k Vyškovu. Pater Roháček, farář v Lulči, byl očitým svědkem, kterak Francouzi přímo panicky ustupovali a svoje svědectví zachoval ve farní kronice: „Rusové, v čele majíce kozáky, u velkém počtu se objevili, vypudili Francouze z Vyškova a Drnovic, přičemž činili na Francouze pravý hon. V naší obci Lulči honili dva kozáci deset Francouzů. I zůstalo u nás sedm Francouzů raněných a v poli dva kozáci mrtví.“

Nástup spojeneckých sil jižně od olomoucké silnice a postavení Francouzů den před bitvou - tedy 1. prosince 1805

Napoleon ztratil dva dny. Unikl mu začátek spojeneckého pochodu od Olomouce k Brnu. Teď musí jednat velmi rychle. Kdyby byl napaden už teď, tak by musel ustoupit až k Brnu a hledat přirozenou ochranu za řekou Svitavou, která tekla před brněnskými hradbami . Jedním svým křídlem by se opřel o brněnskou pevnost, zatímco druhé by zachytilo frontální útok nepřítele a krylo spojovací linii s Vídní, tedy silnici, po které měly přijít Francouzům posily. Opěrným bodem francouzské obrany by se v tomto případě stalo opevněné hlavní město Moravy a obrannou linií nevelká řeka pod městem... Proto taky Napoleon už před několika dny prozkoumal terén kolem Svitavy (pro každý případ), a dal provádět opevňovací práce ve městě. Jenomže bránit se těsně před Brnem na břehu Svitavy, to přece ve skutečnosti nechtěl, to nebylo vůbec v jeho plánu. Vzdát se tak pěkně vyhlídnutého bojiště, to přijde člověku skoro až líto...

Napoleon to cítil úplně stejně. Krajinu pod Prateckým návrším podrobně prostudoval, a rovněž Zlatý potok a jeho přítoky, taky olomouckou silnici a kopec Padělek alias Santon – vše, co mu nabízely nějakou taktickou výhodu. Co mohl, to zakalkuloval do svých plánů. Teď se však hlavně musel rychle klidit z Pozořické pošty, protože tu obsadil ruský Bagration. Francouzské hlídky se ocitly na dostřel ruských pušek. Rusové prý na Francouze vesele pokřikovali. Ti se zabydlili v nových pozicích před Brnem, a také jejich císař musel hledat nové místo pro svůj hlavní stan. Našel ho v místě, vzdáleném asi sedm kilometrů od brněnských bran, mezi Líšní a Podolím, ani ne kilometr od olomoucké silnice. Tam stála samota Kandie. Dodnes existuje. Kdysi to bývala zájezdní hospoda, která se nacházela u staré cesty, než byla dokončena nová císařská silnice. Právě sem dorazil Napoleon ve čtvrtek 28. listopadu za tmy, aby právě tady strávil tři dny a tři noci před bitvou.

Lidová tradice vypráví, že Napoleon spal v hostinské místnosti hospody, kde prý stropní trám s jeho podpisem a datem 28. 11. 1805 měl být svědectvím o jeho pobytu. Zdali se kryje tradice se skutečností? Nekryje. Hospoda sice Napoleonovi posloužila jako hlavní stan a sídlo generálního štábu, ale on sám v ní nikdy nespal. Svou císařskou hlavu složil ve svém masivním kočáru. Ten byl zařízen uvnitř zčásti jako pracovna, zčásti jako ložnice s jednoduchým polním lůžkem. Byly to zřejmě důvody hygienické a také obava z možných infekcí, které ho vedly k tomu, že za svých tažení přespával často v této své maringotce. Z Kandie řídí císař probíhající vojenské operace, rozesílá rozkazy a instrukce na všechny strany. V sobotu 30. listopadu za úsvitu vyjíždí opět do terénu. Znovu zkoumá krajinu i rozložení vojska, a jako dobrý psycholog navazuje kontakt se svými vojáky. Na každém kroku ho provází jako stálá zvuková kulisa to věčné „Vive l'Empereur, ať žije císař!“ Na Santonu jsou pěšáci zaměstnáni zákopnickými pracemi, kterým padla za oběť i mariánská kaplička na vrcholu. „U Montelegina jsem vám svěřil důležitou pozici, kterou jste uhájili.“ (Pozor, teď mluví přímo císař.) „Teď vám svěřím jinou, ještě důležitější. Zahynete zde spíš, než byste ji vydali?“ Jaká jiná odpověď by se mu mohla vrátit, než tato: „To přísaháme! Vive l'Empereur!“

George Dawe: Portrét generála Bagrationa

„První prosinec roku 1805 je první neděle adventní. Na kostelních věžích kolem dokola zvoní zvony. Ustrašení vesničané se trousí na mši a potkávají na každém kroku válku. Tuší, že na jejich polích a vinicích se bude bojovat, že i ulice vesnic se promění v bojiště. A přece skoro nikdo neopustí ty přikrčené dědiny mezi Slavkovem a Brnem. Tito lidé nechtějí opustit svůj skromný majetek, jsou rozhodnuti třeba i umřít na své rodné hroudě. A pak ani není kam se skrýt v krajině sice mírně zvlněné, ale holé jako dlaň, obklopené ze všech stran vojsky.“ Opět jsme se začetli do knihy historika profesora doktora Dušana Uhlíře Slunce nad Slavkovem.

Napoleon objíždí už po několikáté terén, který tak důvěrně zná. Vojáci, kteří se ohřívají u ohňů, jimž padly za oběť ploty, dřevěné nářadí a kdovíco ještě, vstávají a zdraví císaře hlasitým provoláváním. Mnozí z nich jsou zuboženi a vyčerpáni, některé modré uniformy drží jenom s bídou pohromadě. V pařížském vojenském muzeu v Invalidovně jsou vystaveny akvarely, které prozrazují neškolenou ruku svého tvůrce. Jsou dílem plukovníka Barbiera, velitele husarského pluku. Zachycují náladu ve dnech kolem slavkovské bitvy. Na jednom z nich namaloval tento starý a ostřílený válečník skupinu husarů před bitvou. Jsou rozloženi na holé zemi, tlačí se kolem ohniště a choulí se jen do svých plášťů. Z kresby čiší zima, únava a skoro beznaděj. Zdá se, že i tato vítězná armáda byla přes krátký odpočinek v okolí Brna na konci svých sil a vkládala naději jenom do bitvy, která ukončí celé tažení.

Tento fakt nemohlo zakrýt ani to nejhlasitější provolávání slávy císaři. Napoleon si to dobře uvědomoval a proto jeho vyjížďka 1. prosince platila především jeho vojákům. Měla to být nejenom poslední obhlídka stavu připravenosti vojsk, ale hlavně morální vzpruha. Takový doping před bitvou. Všude dokáže utrousit povzbudivá slova, na znamení sympatií zatahá některé vojáky za ucho, nešetří patetickými frázemi, když oslovuje jednotlivé pluky. U jednoho z granátnických pluků se zastaví u čety malého seržanta Coigneta. Jenom balíček karet, vsunutý do punčoch pod chodidla mu zvedl tělesnou výšku, když procházel pod vojenskou mírou - tomuto podvůdku vděčí Coignet za to, že může přes svou malou postavu sloužit mezi gardovými granátníky. O to obdivněji vzhlíží ke svému císaři (který je ostatně ještě menší postavy než on). „Vy jíte zavařeninu?“ V hrnci jsou zavařené kdoule, které granátníci sebrali kdesi ve vsi. A na další granátníky u další roty se obrátí s dotazem: „Co vy, Gaskoňci od čtvrtého pluku?“ (to mu nemusel nikdo napovídat, Napoleon měl na tváře, na jména, na názvy a čísla jednotek, na situace, prostě na všechno a na všechny paměť doslova počítačovou). „Jste dobře připraveni bít se zítra ráno?“ Odpověď: „To zrovna. Podívejte, pár brambor... Francouzské vojáky v poli nevykrmíte, sire, tak špatnou stravou!“ Císař opáčil: „Zítra večer to bude určitě lepší, nemyslíte?“ Načež se ozvalo: „Určitě, sire. Ukážeme Rusům, jak se tancuje!“

Kolem druhé hodiny odpoledne se Napoleon zvolna vrací do svého hlavního stanu. Cestou zažije horkou chvilku pod Prateckým návrším u Sokolnic. Zčistajasna se tu objevil houf kozáků a císaře na poslední chvíli zachránila pohotovost jízdních myslivců. Nebylo to poprvé a ani naposled, co si Napoleon počínal poněkud nezodpovědně. Císařův hlavní stan se přemístil z Kandie k návrší Žuráni. Je tady celý generální štáb a garda. Ženisté a granátníci postavili pro císaře provizorní chatu z trámů a roští pod Žuráněm. Mezitím se na Prateckém návrší začínají objevovat první rusko-rakouské jednotky. Obsadili planinu, návrší Staré vinohrady i vrcholek na jih od Prace, ve frontě široké asi deset kilometrů. Když to oznámili francouzskému císaři, vrací se hned tím směrem, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak se věci mají. Jdou sami do pasti! Napoleon poskakuje radostí a tleská do dlaní. „Sami se mi vydávají! Zítra budu mít tuto armádu v hrsti!“ Budoucí bojiště pozoruje v té chvíli mnohem víc oči. Jedny z nich patří bavorskému důstojníkovi francouzského původu, který byl přidělen k Napoleonovu štábu, baronu Sébastienu Josephovi de Comeauovi:

Napoleon jako generál - obraz neznámého francouzského malíře

„Nepřátelská linie skýtala impozantní pohled. Bez hnutí korunovala výšiny před námi. Rusové obsadili střed, zbytky rakouských vojsk tvořily křídla. Neuvidíte krásnější linie mužů, připravených k boji. Jejich čelo bylo kryto myslivci, husary, lehkým dělostřelectvem. Přes dva tisíce děl bylo připraveno zahřmít. Masy krásného jezdectva se rýsovaly v druhé linii. Ruská fronta byla otevřená, nehybné skupiny kozáků a jezdecké pluky v bílém přerušovaly v určitých odstupech zelenou řadu ruské pěchoty. Na naší straně stály masy vojska volně přístupné ze všech stran. Francouzská armáda se mi zdála mnohem hůř rozmístěna, množství pěchoty pokrývalo celý terén, všechna ta malá údolí. Dělostřelecké baterie, některé po šesti, jiné po dvanácti a další po čtyřiceti kusech vroubily pahorky. Za velkými bateriemi stály masy jezdectva, řada oddílů lehké jízdy se pohybovala před frontou svých armádních sborů. Gardu se všemi jejími druhy zbraní bylo vidět trochu stranou a vysunutou před linii. Císař seděl o samotě na bubnu. Jeho početný štáb sestoupil z koňů v malé rokli.“

Slunce zapadá 1. prosince v 15 hodin 59 minut. Před pátou bývá už úplná tma. Dorůstající měsíc je téměř v úplňku a osvětluje čistou a jasnou oblohu – po slunném zimním dni začíná zase mrznout. Napoleon patří k lidem pevných nervů. Usne, kdy chce, a spí, jak dlouho chce. Vzbudí se za hodinu, aby vyrazil spolu s několika důstojníky a dvanácti gardovými jízdními myslivci na další obhlídku terénu. Skupina jezdců se pustila ze Žuráně k Jiříkovicům. Císař se několikrát zastavuje a vyptává se velitelů a hlídek. Ano, vzadu na protější straně se ozýval před chvilkou hluk pochodující armády. Jako by šla na jih. Teď nic, teď je ticho. Přes varování svých průvodců se císař pustil směrem k nepřátelským pozicím, přebrodil potok mezi Jiříkovicemi a Ponětovicemi a zamířil neprůhlednou tmou vzhůru k Praci. Tato troufalost se mu málem nevyplatila. Několik výstřelů ze tmy prozradilo, že narazili na nepřátelskou jízdní hlídku. Kulky hvízdly kolem uší francouzských jezdců a bylo třeba rychlého zásahu jízdních myslivců, aby bylo nebezpečí zažehnáno. Ústup se podobal útěku. Při přechodu potoka navíc koně zapadli do bláta. Ke svým jednotkám se císař vracel pěšky.

Ještě však nebyl konce dne. Stále platilo datum 1. prosince 1805. Někde u Jiříkovic došlo k události, na kterou budou Napoleonovi vojáci i Napoleon sám dlouho vzpomínat. Jestli k tomu došlo tak, že císař ve tmě zakopl o kořen stromu, nebo o natažené nohy spícího vojáka, anebo za jiných okolností, to už se nikdo nedoví (každý z pamětníků tu příhodu zachoval jinak). Když Napoleon procházel ležením ke svému velitelskému stanovišti, zapálil kdosi věchet slámy, aby posvítil císaři na cestu. Vzápětí se přidal druhý a třetí. Za malou chvíli se kolem císaře vytvořil shluk vojáků s hořícími slaměnými pochodněmi. Za hlasitého provolávání slávy zvedali vojáci hořící věchty na šavlích a hlavních svých pušek do výšky a zdravili svého nejvyššího velitele, který se tak nečekaně objevil mezi nimi. Jindy by se to císaři asi líbilo; dnes se mu to příliš nezamlouvalo. Jeho první reakce byla dokonce popuzená. Pohyboval se stále u předních linií. Nač vábit pozornost nepřítele právě sem? Jenomže když se další a další vojáci přidávali a noční krajina kolem Jiříkovic se rozsvítila stovkami a tisíci světel a volání nebralo konce, rozjasnila se i Napoleonova tvář v blaženém úsměvu. Na začátku byla jedna náhodná pochodeň, a teď je z ní celý ohňostroj. „Dejte pozor, ať vám nechytí nábojnice!“ volají důstojníci, z obavy, aby to velkolepé divadlo neskončilo tragicky.

Žuráň - vrchol kopce s památníkem a mapou bojiště

Nikdo je však neposlouchá, vojáci jsou fascinováni jenom svým císařem. Je to jeho den. Zítra bude bitva a připadne na den 11. frimairu roku XIV. Přesně před rokem, 11. frimairu roku XIII se dal Napoleon korunovat císařskou korunou. Zítřejší srážka bude tedy la bataille de l'Anniversaire. Bitvou výročí. Napoleon se pohybuje jenom zvolna kupředu. Rychleji to nejde. Zastavuje se na každém kroku a těžko se vyprošťuje z nadšeného přívalu. Rozmlouvá s vojáky, přijímá jejich blahopřání i sliby, že se zítra budou bít jako nikdy. Přes půl hodiny trvají tyto ovace a Rusové, kteří zdálky sledují toto podivné divadlo, nevědí, co se to ve francouzském táboře děje. Jejich všeobecný závěr nakonec zní: Francouzi pálí své ležení, opouštějí své ohně a ustupují. Když se císař vrátí do svého baráku pod Žuráněm, je stále ještě pod dojmem toho spontánního přijetí. „C'est la plus belle soirée de ma vie!“ říká dojatě. „Je to nejkrásnější večer mého života.“ Zítřek, tedy pondělí 2. prosince roku 1805, bude ještě krásnější. Tedy pro něj. A pro jeho vojáky. Alespoň pro ty, kteří přežijí.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 678. schůzka: Mort à vie

    Po srážce u hornorakouské obce Schöngrabernu, která byla pro Francouze vítězstvím bez úspěchu, stáhl ruský vojevůdce Kutuzov svou armádu na Moravu.

  • 680. schůzka: Mašíruju na Francúza

    Pro dnešní schůzku jsme si vypůjčili titulek z textu písničky, jež vznikla právě v době, do níž se chceme vydat. Mašíruju na Francúza, abych věděl, co je núza.