678. schůzka: Mort à vie

14. prosinec 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bitva u Schöngrabernu na obraze K. Bujnitského (1898)
0:00
/
0:00

Po srážce u hornorakouské obce Schöngrabernu, která byla pro Francouze vítězstvím bez úspěchu, stáhl ruský vojevůdce Kutuzov svou armádu na Moravu. Dosáhl toho, o co mu šlo. Zaměstnal Francouze tak dlouho, aby mohl zatím s jádrem své armády, vcelku neporušených, uniknout z pasti, kterou mu chystal Napoleon.

Ustupoval rychle k severu. Jeho vojáci však byli po dlouhých pochodech téměř na konci sil. Už to nebyla ta svěží, spořádaná armáda, která opustila přede dvěma měsíci Těšín, aby nastoupila cestu Moravou. Teď se vracela stejnou cestou zpět a všude bylo znát stopy únavy a vyčerpání. A také stopy bojů. Nálada u jednotek však byla stále dobrá: vědomí, že Bonapartovi vypálili rybník a že posily jsou už blízko, je jen povzbuzovalo. Takto vidí situaci autor bezkonkurenčně nejlepší publikace o bitvě u Slavkova, prof. dr. Dušan Uhlíř, CSc.

V neděli 17. listopadu 1805 byli Rusové v Pohořelicích. Dorazil tam za nimi rakouský rezervní sbor s čele s knížetem Lichtenštejnem. Ve všeobecném zmatku se obě armády částečně promísily – rakouské bílé kabáty se střídaly se zelenými ruskými uniformami. Zdecimovaný zadní voj sem od Schöngrabernu přivedl kníže Bagration. Uprostřed polí ho uvítal s otevřenou náručí se slzami v očích sám generál Kutuzov. Po poradě se velitelé dohodli, že odbočí z vídeňské silnice k severovýchodu a obsadí nejkratší cestou císařskou silnici z Brna do Olomouce. Před sebou ale měli spojenci brněnskou pevnost, leč do Brna se jít nemělo. Znamenalo to vydat Brno i se Špilberkem nepříteli... Bez boje.

Kutuzov spěchal, aby se spojil s Volyňskou armádou, která se přiblížila k Vyškovu, ale Brnu se vyhnul a usadil se ve Šlapanicích. Tam ho zastihl posel, že přední hlídky Volyňské armády jsou už u Rousínova. Skoro na dohled. Píše se pondělí 18. listopadu a poslední jednotky spojenců opouštějí město Pohořelice. Odpoledne tu už jsou první Francouzi. Tolik vznešených hostů jako tentokrát pohořelická fara nikdy nehostila. Před dvěma týdny tu byli ubytováni cizí diplomaté a císařský dvůr na útěku z Vídně, včera kníže Lichtenštejn, dnes francouzský generál a zítra tu bude spát sám Napoleon s náčelníkem svého štábu.

George Dawe: Portrét ruského generála Kutuzova

Už to tu jednou padlo: Vítězství bez úspěchu. Francouzi se ocitli na Moravě v situaci, která jim vůbec nehrála do karet. Kutuzov jim obratným manévrem uklouzl k severu a každou chvíli se má spojit s posilami. V týlu přitom mají velkou rakouskou armádu arcivévody Karla, zrovna je na pochodu k Vídni. Každého dne může do války vstoupit Prusko, nikoli jako francouzský spojenec, nýbrž jako protivník. Své jednotky rozptýlil francouzský císař na dlouhé frontě od Rýna k Vídni a teď až na Moravu a tato linie se každým dnem prodlužuje.

Na Moravě jsou dvě mohutné pevnosti. Jedna v Brně, druhá v Olomouci, obě téměř nedobytné. (Tedy pokud je obránci nevydají po dobrém.) S příchodem na Moravu poznali Napoleonovi vojáci, že se ocitli v úplně jiném prostředí, než v jakém se pohybovali dosud. „Řeknu vám, že se nacházím v zemi, kde se nemluví ani německy, ani francouzsky.“ Opravdu obdivuhodný postřeh od dragouna Toussainta Walthéryho. A ještě mnohem šokující jsou jeho další postřehy, které píše domů: „Ženy mají obličej jako opice, ruce jako psí pracky, nohy jako velbloud.“ Je vyloučeno, že se Toussaint opravdu setkal s nějakou Moravankou. Obyvatelky této historické země vynikaly v každém století svou krásou. „Lépe bychom byli přijati ve spřátelených zemích,“ to si poznamenal do deníku jeden z francouzských generálů. Dosud neznámé jméno této země svádělo k neblahé slovní hříčce. Moravie... Znělo to jako Mort a vie. To je přece smrt zaživa, nebo tak nějak. Probouzelo to pověrčivou předtuchu, že v této zemi najde armáda smrt. A účastníci té budoucí schůzky se smrtí jí už brzy mají pohlédnout tváří v tvář.

„Kyrysnický pluk císaře Františka překročil moravskou hranici u Mikulova. Tam už bylo všechno přeplněno vojskem, a tak nezbylo, než táhnout dál. Noc stráví v polích mezi Mušovem a Pasohlávkami. Vyčerpaní, promrzlí a hladoví jezdci jenom namáhavě slézají z koní a při prvních krocích na pevné zemi se jim podlamují nohy. Za den urazili nějakých 40 kilometrů. Následujícího dne se pluk přesune spolu s Lichtenštejnovým štábem do Pohořelic. Zde bude stát (neboť o jízdě se podle prastarých vojenských pojmů říká, že "stojí,“ zatímco pěchota „leží“. Aniž se dostane do styku s nepřítelem, postoupí do Jiříkovic u Brna, načež dorazí do Vyškova, kde dojde ke spojení rusko-rakouské armády s pomocným sborem, který sem dorazil z Haliče. Celá spojenecká armáda vzrostla na 80 až 90 000 mužů, což je síla, která může úspěšně vzdorovat postupujícím Francouzům.“ To byly náramné předpoklady pro válečný úspěch, najmě když i Brno se svou pevností měli spojenci ve svých rukou. Jenže – oni ji už neměli. Změny situace se teď děly nikoli po měsících, ani po týdnech, ba ani po týdnech, nýbrž po hodinách.

V úterý 19. listopadu vstoupila francouzská jízda do Brna. Město otevřelo svoje brány bez boje. Přitom ještě v neděli zde měl útočiště císař František. Jakmile však dorazila zpráva o bitvě u Schöngrabernu, ujel panovník s celou svou suitou okamžitě do Olomouce. Odvezl s sebou 3000 plně naložených vozů. Už předtím byly sbaleny všechny pokladny a důležité dokumenty a poslány do Olomouce, Opavy a Těšína. V pondělí osmnáctého opouštěli město za stěží popsatelného zděšení obyvatel vojáci špilberské posádky a ostatní jednotky, umístěné ve městě. „Následujícího dne vládlo ve městě mrtvé ticho,“ popisuje situaci ve své knize Slunce nad Slavkovem profesor Dušan Uhlíř. „Stovky obyvatel na hradbách vyhlížely k vídeňské silnici a čekaly, kdy se objeví nepřítel. Městská honorace sestavila deputaci, která měla jít Francouzům vstříc, v jejím čele byl biskup Schrattenbach. O půl třetí odpoledne nastal povyk, že se francouzské vojsko blíží ke Starému Brnu. Než se členové deputace stačili dát dohromady, byli Francouzi tu. Brněnskou branou, která se nacházela na konci Pekařské ulice nad Starým Brnem, se vřítila do města rota jízdních myslivců, následovaná jízdou. Shluk zvědavců kolem brány považoval francouzský velitel za odpor a už se chystal udeřit. Brněnský biskup však stačil v poslední chvíli nedorozumění vysvětlit. Během několika minut bylo město ve francouzských rukou.“

Zbytky olomoucké pevnosti - Cikánská branka ve Špitálském bastionu (foto uživatele Jana Jeništy)

Jistý Kajetán Unterweeger, správce knihtiskárny v Brně na Orlí ulici, človíček naprosto nevýznamný a nikterak aspirující na zápis na jakékoli stránce historie, přece jen do dějin vstoupil, svým způsobem, tak trochu zadními vrátky, neboť si psal deník. On to nebyl vlastně deník, jako spíš zpráva, kterou pořídil pro svého šéfa, a my se z ní dovídáme jaksi zevnitř, jak to vypadá, když se obsazuje město. Po napoleonsku. „Do našeho prvního poschodí byl přikázán generál. Přišel jeho ubytovatel a žádal šest čistých postelí a nábytek se vším pohodlím. Když však našel všechny pokoje bez nábytku, klel a nadával jako posedlý. Já, ubožák, jsem mu vysvětloval německy, italsky a francouzsky, pokud jsem stačil, že nejsem domácí pán, ale jen domovní inspektor, že kvartýr je opuštěný a že nemám žádné meubles. On mi to nevěřil a řekl mi: Vy mne klamete, vyklidili jste byt a schovali jste nábytek. Jedním slovem nadával a klel bez konce a řekl na závěr: Nedostanete do domu generála, ale 150 kyrysníků. Na to odešel a za několik minut byl celý dvůr, průjezd až do ulice plný jezdců. Ocitl jsem se uprostřed těch ďáblů a s lucernou v ruce jsem si svítil na tu naši hroznou bídu.“
Což je konec drobného detailu, jenž měl za úkol učinit tok děje názornějším.

Ve středu 20. listopadu kolem jedné hodiny odpoledne vjel Brněnskou branou do města císař Napoleon. Byl oděn v jednoduchém vojenském plášti, zato jízdní myslivci, kteří ho doprovázeli, byli nádherně vyšňoření, a ještě víc – mamelukové v orientálních uniformách. Hlavně že měl císař dobrou náladu. Musel ji mít, když se mu tahleta pevnost položila k nohám. Ale – on zrovna nejlepší náladu neměl. Dorazil k němu totiž podrobný popis bitvy u Trafalgaru. Plus výtahy z anglických novinových materiálů. Boj o nadvládu nad mořem byl pro něj nenávratně ztracen. „Já přece nemohu být všude!“ To řekl Napoleon, a měl pravdu. „Císař se ubytoval se v místodržitelském paláci, který před několika dny nakvap opustil František i moravský místodržitel Lažanský. Jeho příchod do města musel být ověnčen povinnou slávou. Všem majitelům domů v Brně bylo nařízeno provést večer slavnostní iluminaci “ každé okno ve městě muselo být osvětleno dvěma svícemi. Brňané pak měli často příležitost vidět francouzského císaře. Zůstal v Brně celý týden a oni ho vídali u okna místodržitelského paláce, kde stával, a s vážným, zamyšleným pohledem hleděl na studené náměstí. Stál tu v zelené myslivecké uniformě s rudými výložkami, bledý, trochu zavalitý, a promýšlel své plány.“

V tyto dny bylo v Brně všechno v pohybu. V ulicích se pořád pochodovalo, duněly bubny, rozléhaly se francouzské povely. Aby se udržela kázeň ve vojsku, nastupovaly francouzské útvary hned k přehlídce, hned k čtení rozkazu, pochodovaly z města ven a zase se vracely. Na olomouckém předměstí (tedy na dnešní Olomoucké ulici) začali Francouzi strhávat některé domy, a kolem Židovské brány (u dnešního nádraží) stavěli opevnění. Mluvilo se o to, že se za městem strhla veliká bitva, ve které byli Francouzi poraženi, a město se prý opevňuje proto, aby se stalo posledním místem zoufalého odporu francouzské armády. Bitva se však nekonala. Ještě ne. Na Brno dolehly rekvizice. Město muselo dodat pro potřeby francouzské armády 5000 párů bot, každodenně 13 tun masa, 20 000 bochníků chleba a 14 000 porcí ovsa a sena. Majitelé domů byli povinni postarat se o obživu svých nových nájemníků. Brněnský Zelný trh se proměnil ve veliká jatka. Porážel se tam dobytek, sehnaný sem zblízka i zdáli. Ve Šlapanicích se peklo denně obrovské množství chleba pro vojsko.

Ve čtvrtek po ránu opustil Napoleon Brno, aby prozkoumal terén směrem k Vyškovu. Obklopenou svou suitou vyjel Židovskou branou a vyrazil po olomoucké silnici vzhůru ke Slatině. Za Slatinou projel kolem Pindulky, Maxlůvky a Rohlenky (to byly tři zájezdní hostince, které ležely blízko sebe u samé silnice), po levé straně nechal obec Tvarožnou, nad kterou se při silnici vypínal strmý kopec se starou mariánskou kaplí na vrcholu. Císařská silnice tady prochází mírně zvlněnou krajinou, je skoro přímá a lemovaná stromořadím. Jezdci dorazili na rozcestí nad Holubicemi, odkud napravo odbočuje silnice do Slavkova, jenomže oni pokračovali přímo, minuli Pozořickou poštu a dospěli až do Rousínova. Všude kolem silnice - plno vojska. Hned za Brnem až k Tvarožné jsou pěšáci, o kus dál jezdecké pluky – kyrysníci, karabiníci, dragouni, husaři a jízdní myslivci, spousta koní a vozů. V Rousínově se Napoleon chvilku zdrží, než se vydá na další cestu k Vyškovu. Všude jsou vidět stopy bojů. Císař se přesvědčí, že se zde spojily dvě ruské armády, ta Kutuzovova s Buxtehöwdenovou, čehož se velmi obával. Ve Vyškově nechal pobočníka, aby čekal, co udělá nepřítel – jeho kůň byl stále osedlán. Na silnici k Brnu jsou rozestaveni jezdci, připraveni přebrat rychlou štafetu. Na vyvýšených místech, v pravidelných odstupech, ale aby byly vždycky na dohled, staví ženisté sloupy optického telegrafu. (Bez spojení není holt velení.)

Cestou k Brnu odbočil Napoleon u Pozořické pošty doprava. Zamyšleně prohlíží okolí a studuje terén. Občas seskakuje z koně a jde pěšky přes pole, pokleká a sleduje každou nerovnost krajiny. „Messieurs, examinez bien ce terrain! Ce cera un champ de bataille!“ říká císař svému doprovodu. Česky to znamená: „Pánové, prohlédněte si důkladně tento terén! Bude to bojiště!“ Přes vesnici Pozořice dojede do Tvarožné a vyšplhá se až k mariánské kapli na kopci u císařské silnice. Tento pahorek upoutal jeho pozornost, už když ho cestou k Vyškovu míjel z druhé strany. Je to tvaroženský kopec zvaný Padělek, pro který Napoleonovi vojáci vymysleli jméno Santon. Proč zrovna Santon? Tímto výrazem prý označovali kupolovité svatyně muslimských poustevníků za egyptské výpravy. Kopec jim je svým tvarem připomínal. Jeho vrchol je v nadmořské výšce tří set šesti metrů a je odtud dobře vidět na všechny strany.

Kopec Santon

Napoleona zajímá nejvíc jižní pohled. Když je jasno, jsou odtud vidět úplně vzadu na obzoru Pálavské kopce, které leží na půli cesty odtud do Vídně. Přímo pod kopcem běží olomoucká silnice - dodnes se jí říká císařská. Její roli hlavní komunikace, spojující dvě velká moravská města Brno a Olomouc, nahradila dnes dálnice. Poněkud napravo od silnice je pahorek... o dvacet metrů nižší než Santon. Jmenuje se Žuráň. Žuráň zní krásně, přímo staroslovansky, ale bohužel, je to název svým původem německý. Schurrain totiž znamená návrší na pomezí. Schur je ostroh, vyvýšenina na katastru, a rain, to je zase pomezní pozemek. Podle lidové tradice je prý Žuráň stará pohanská mohyla. Za bitvy, kterou tady francouzský císař svede, to bude jeho velitelské stanoviště. Pod Žuráněm se rozlehlá táhne pláň, na které leží několik vesnic. Jejich jména přespolním asi moc neřeknou, ale my je nevynecháme, protože v průběhu bitvy to budou záchytné body nejenom pro bojující, ale i pro nás: Jiříkovice, Blažovice, Kruh, Ponětovice, Prace.

U Prace se planina zvedá a nad vesnicí vyrůstá v dlouhý hřbet, který dosahuje výšky tří set dvaceti pěti metrů nad mořem. To je Pratecké návrší, o které budou sváděny těžké boje. Od vrcholu se toto návrší směrem k východu mírně svažuje – tady se nachází na katastru obce Jiříkovice (mezi Prací a Blažovicemi) druhý, nižší vrchol – Staré vinohrady. Svahy Prateckého návrší směrem k olomoucké silnici jsou táhlé a pozvolné. Zato jižní svahy klesají prudce k říčce Litavě, která obtéká návrší směrem k jihozápadu. Tato malá řeka (spíš je to velký potok) tvoří další linii, rámující bojiště. Na západě, směrem k Brnu, je pláň ohraničena dalším potokem. Tomu se tehdy říkalo Zlatý potok, dnes přebral svůj název ze svého horního toku a jmenuje se Říčka. Když sledujeme tuto krajinu na mapě brněnského okolí, vidíme, že vlastní bojiště můžeme skoro beze zbytku vkreslit do nepravidelného trojúhelníku. Jeho severní vodorovnou stranu tvoří císařská olomoucká silnice, východní vymezuje říčka Litava a její přítok Rakovec a západní stranu trojúhelníku představuje Zlatý potok, který kousek od Telnice ústí do Litavy. V trojúhelníku jsou dva velké rybníky, Měnínský a Žatčanský, které sehrají velmi důležitou roli v závěru bitvy. Uvnitř trojúhelníku napočítáme asi tucet vesnic, ve kterých budou probíhat zuřivé boje. K nim můžeme přičíst další vesnice, hlavně na sever od silnice, které budou okrajovým bojištěm. Jejich obyvatelé, většinou rolníci. Jsou to poddaní několika panství, mezi něž je tato krajina rozdělena.

Napoleon se svým doprovodem sjíždí ze Santonu a obhlíží stejně důkladně pláň za císařskou silnicí, zajede až ke korytu Zlatého potoka. Zastaví se, zasune pravou ruku do bílé náprsenky svého vojenského kabátu. Chvilku mlčí, pak pohlédne na ostatní jezdce a řekne: „Pánové! Tady se budeme bít!“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související