677. schůzka: Nešťastný rok 1805 (jak pro koho)

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jacques-Louis David: Portrét Napoleona

Přibližujeme se do těsné blízkosti jedné z největších bitev, které se našem území odehrály. Podle všech zákonů logiky by se měla jmenovat "bitva u Brna," jenomže na celém světě ji znají jako "bitvu u Slavkova." Vítěz si to tak přál.

Píše se rok 1805. Nebyl to dobrý rok. Tedy určitě ne pro české země. Už ten předchozí poznamenala neúroda a s ní spojená drahota. Ještě na jaře a počátkem léta, když nová úroda byla takřka na dosah, panoval u nás hlad s nouzí. "Uprostřed května byl na horách nedostatek obilí tak veliký, že chudí lidé jedli místo chleba otruby a kořínky trav, psi a kočky byli pojídáni," píše se v meteorologickém záznamu klementinské observatoře v Praze. "Mnozí lidé lebedu, kopřivy a jinou trávu sekají na drobno a přidavše otrub ji vaří a jedí. Veliké množství žebráků obojího pohlaví i dětí přichází každodenně" - toto svědectví nám zanechal náš starý známý, milčický rychtář a písmák František Jan Vavák.

Úroda roku 1805 nebyla o moc lepší než ta předchozí. Co snad ještě zbylo na zásobách, pobraly válčící armády. Tento rok však nevstoupil do historie pouze jednou, byť proslulou bitvou. V soukenické továrně v Liberci byl u nás poprvé zaveden létající člunek, už víc než rok pracuje v českých zemích první tovární parní kotel, a to v soukenické manufaktuře firmy Berger a spol. ve Stráži nad Nisou nedaleko Liberce. Řepné cukrovary dostaly nový impuls za kontinentální blokády, vyhlášené Napoleonem - nová zemědělská plodina, cukrová řepa, slaví velkou konjunkturu. Co nevidět jí padnou za oběť i rybníky na slavkovském bojišti, protože řepa vynášela svým producentům mnohem víc než rybniční kapři.

"Ve středu 13. listopadu 1805 v 11 hodin vstupují Francouzi do Vídně. Pěšáci, husaři, jízdní granátníci a myslivci, karabiníci a dragouni - v počtu patnácti tisíc mužů. Pochodují s rozvinutými prapory, s nabitými puškami a nataženými kohoutky, s tasenými šavlemi od schönbrunnského zámku Hradní branou do města. Vídeň je obsazena bez jediného výstřelu." Jak bylo bez boje dobyto hlavní město jedné evropské (pořád ještě) mocnosti, to se dozvídáme z knihy historika profesora doktora Dušana Uhlíře, CSc.: Slunce nad Slavkovem. Roku 1805 má Vídeň necelého čtvrt milionu obyvatel, a každé ráno míří do města ze všech stran dalších 100 000 lidí za prací a obchodem. Je obehnána širokými hradbami, které ovšem nejsou zrovna v nejlepším stavu. O nedělích a svátečních dnech se po jejích parkánech procházejí naparádění Vídeňané. Dnes je jich na hradbách směrem k Mariahilfe také plno. Zvědavě si prohlížejí nepřítele, který obsazuje jejich město.

Bernardo Bellotto: Vídeň na počátku 19. století

Samotná Vídeň není velká, ale má rozsáhlá předměstí se zahradami - ty začínají asi 500 metrů od hradeb. Mezi městem a zahradami je široký volný pruh obranné linie - ta je teď obsazena Francouzi. Ve městě samém objevili Francouzi spoustu válečných zásob a ve vojenském arsenálu se údajně našlo vojenského materiálu na čtyři polní tažení. Napoleonovi padlo do rukou 2000 děl, 473 moždíře, 200 vozů i s přípřežemi, přes 61 000 pušek, 25 000 karabin a pistolí, 75 000 lopat, 8000 kyrysů, 60 000 koulí, 600 000 centů prachu, 6 milionů patron. Všechno v bezvadném stavu. Jak to, že to všechno spadlo Francouzům do klína? Francouzské vojsko se přihnalo tak rychle, že na přípravy a odvoz všech cenných věcí měli ve Vídni sotva deset dní. Císař František opustil své hlavní město 8. listopadu. Namířil si to ne moc daleko, do Prešpurku, neboli do dnešní Bratislavy. Konal se tam uherský sněm, kde se rozhodovalo, jestli a co má být na obranu země svoláno. Insurrekce byla nepřijatelná (tedy všeobecná branná hotovost - obecný odvod).

Před takovou představou vídeňská vláda i dvůr rychle couvly. Raději byli ochotni vydat se na milost a nemilost Napoleonovi, než by učinili spásu monarchie závislou na lidovém hnutí, i když vedenému ve vší počestnosti a ve jménu habsburského domu. Císař ukončil formálně sněm, a už honem honem spěchal do Brna, kam se z Vídně stahoval celý dvůr, diplomatický sbor i nejvyšší úřady. Téměř všichni, kdo v rakouské říši něco znamenali, císaře následovali. Utekli i mnozí bohatí měšťané. Zůstali hlavně lidé z nižších vrstev. Žádné vlastenecké city, jaksi je opustily, i když jimi překypovali ještě před několika týdny. Tradiční příchylnost k habsburské dynastii byla císařovým útěkem silně otřesena. A svoje sehrála i skrytá nedůvěra k Rusům. Ta se proměnila v nenávist - když vyšlo najevo, že Vídeň bránit nechtějí. Na leckterých místech začali obyvatelé snímat symboly rakouského mocnářství a nahrazovat je emblémy města Vídně. Příchod Francouzů byl tedy očekáván spíš se vzrušením a zvědavostí. Po vstupu Napoleonovy armády, který byl opravdu impozantní, se dokonce dostavilo cosi jako sympatie a obdiv. Ta docela poklidná kapitulace města byla jen logickým vyústěním nastalé situace.

Nahlížíme stále do knihy profesora Uhlíře Slunce nad Slavkovem: "Ve čtvrtek 14. listopadu přijel do Vídně Napoleon. Ve městě se ale jenom otočil a ubytoval se v Schönbrunnu. Spí v posteli císaře Josefa II. a z porcelánového pokoje udílí rozkazy svému štábu. S dosavadním příběhem tažení může být spokojen. 600 kilometrů z Ulmu do Vídně urazili jeho vojáci za 23 dní. To je průměr 26 kilometrů za den. Celé tažení z Boulogne-sur-Mer na pobřeží kanálu la Manche až do Vídně, tedy více než 1500 kilometrů, absolvovali za 75 dní (to je průměr 20 kilometrů denně), včetně všech bitev a šarvátek. Ty se konaly za pochodu. Za pochodu dobyli Francouzi Ulm, Mnichov i Vídeň, svedli přitom šest bitev."

Vasilij Vasiljevič Veresagin: Napoleon ve Vídni

Devětadvacetiletý granátník Jean-Roch Coignet musel za tohoto tažení pořádně natahovat své krátké nohy, aby stačil ostatním kamarádům z císařské gardy. "Přes Augsburk jsme došli do Schönbrunnu a pak jsme vstoupili do Vídně. Byli jsme vyčerpáni únavou a říkali jsme si, že císař už nevyhrává bitvy pomocí našich paží, ale pomocí našich nohou." A jeho kolega, dragoun 3. pluku, Jean-Baptiste Refeld píše domů svým rodičům: "Jsme ve Vídni. Nemusím vám připomínat to trápení, o kterém jsem Vám psal jindy. V tuto chvíli mi nechybí nic. Vede se mi docela dobře. Až dosud mne Bůh zachoval při životě a při zdraví, ačkoli jsem byl už v hrozných bitvách a viděl po svém boku mrtvé a raněné kamarády. Ale doufám, že Vás najdu takové, jaké jsem Vás opustil. Moje nejmilejší maminko, buďte statečná! Je to vůle Boží a není třeba zoufat. Bůh nám dopřeje té milosti, abychom se zase shledali." Jeanu-Baptistovi a jeho rodičům Bůh té milosti nedopřál. Padl u dva týdny později u Slavkova.

Den 15. listopadu je svátek svatého Leopolda, což je dodnes patron Dolních Rakous. V roce 1805 se však ve Vídni neslavilo. Jindy se chodilo na pouť na Leopoldsberg za městem a pilo se mladé bouřlivé víno, kterému se tady říká "sturm." Teď se nešturmovalo, panovala stísněná atmosféra. Napoleon pobývá v Schönbrunnu, kde se věnuje problémům civilní i vojenské správy dobytých území. A Jean-Pierre Blaise, desátník francouzského pěšího pluku, píše domů do Lucemburska: "Od poloviny listopadu až do 1. prosince, kdy jsme odešli ke Slavkovu, zůstávali jsme střídavě ve vídeňských kasárnách a na vesnici. Nikde nejsou krásnější kasárna než v hlavním městě Rakouska. Ta, ve kterých jsme byli naposledy, byla kouzelné krásy. (O kasárnách má našinec většinou odlišné mínění, ale Jean-Pierre musel vědět své.) Kromě běžných zásob jsme dostali za vídeňského pobytu láhev dobrého bílého vína denně. (Tím se ovšem náchylnost k vídeňským kasárnám vysvětluje.) A chleba, který jsme dostávali, byl pečen z mouky z rakouských vojenských skladů. Byl cítit střelným prachem." Jiní francouzští vojáci s údivem ve Vídni zjišťovali, že domy mají dvojitá okna, a taky že kamna v pokojích velkých domů jsou vytápěna zvenčí, aby panstvo nebylo vyrušováno služebnictvem; nejvíce je však překvapila spousta kněží.

Z Vídně už vedla cesta do Brna. Spojení rakouského metropole a jejího moravského předměstí (jak se Brnu taky říkalo) není ani dnes ideální. Kdybychom tu vzdálenost ujeli po cyklistické stezce, měli bychom v pedálech asi 130 kilometrů. Ve stejné době, kdy Francouzi obsadili Vídeň, se pohybovalo v Dolních Rakousích i spojenecké ruské vojsko. Velel mu šedesátiletý generál pěchoty, Michail Goleniščev-Kutuzov. Za války s Turky před řadou let oslepl na jedno oko, ale to mu nevadilo, aby o vojenské situaci neměl dokonalý přehled. Poté, co Francouzi zvítězili u Ulmu a postupovali rychlými pochody dál k východu, byl početně slabší ruský expediční sbor pod generálem Kutuzovem přinucen ustupovat. Když táhl podél Dunaje, přidávaly se k němu rozptýlené rakouské jednotky, který se podařilo Francouzům uniknout z Bavor na domácí půdu.

Generál Kutuzov

Za ústupu sváděl Kutuzov s Francouzi menší srážky a šarvátky, ale do větších střetů se nepouštěl. Čekal na posilu: z Ukrajiny se přes Halič blížila další ruská armáda pod vedením generála Buxhöwdena. (Pokud někoho zaráží neruské jméno tohoto ruského velitele, pak je nutno dodat, že ze šesti osobností ruské generality byli pouze dva Rusy svým rodem; jinak se mezi nimi setkáváme s Gruzínem, estonským Němcem - což byl právě Buxhöwden - Francouzem a Srbem). Aniž mu to bylo jakkoli milé, měl Kutuzov Francouze opět v zádech. Věřil ale, že se během několika dní spojí s početným ruským sborem, který už dorazil na moravskou půdu, a tak (aby získal čas a mohl spolehlivě převést své hlavní síly na Moravu), postavil Francouzům do cesty svůj zadní voj pod velením generála Bagrationa, generála a knížete v jedné osobě, zchudlého potomka gruzínských carů v ruských službách. V sobotu 16. listopadu se u malé vesnice Schöngrabernu strhla krátká, ale urputná bitva.

Historické bitvy se většinou vedly ve dne. I ta u Schöngrabernu začala ve dne, jenomže v druhé polovině listopadu se brzy stmívá. Konkrétně 16. listopadu je to už o čtvrt na pět. Vřavu odstartovaly dělové baterie obou stran, francouzské i ruské. Palba je opravdu ničivá. Bagration má proti sobě tři francouzské sbory, a proto volí pomalý, taktický ústup. Pak udělají Rusové chybu. Čekal se útok francouzské pěchoty, ale jeden z jejich velitelů dal svým lidem rozchod. Ve chvíli, kdy Francouzi začali útočit, nevrátili se zdaleka všichni ke svým jednotkám - většina z nich padla do zajetí. Nastal boj tělo na tělo - i v korytě potoka. Mezitím se krátký podzimní den proměnil v noc. Bojiště osvětluje jenom vzdálený požár - to hoří Schöngrabern. Popelem lehl kostel a šedesát stavení. Do sousední vsi Grundu pronikají francouzští granátníci a lehcí pěšáci. Postupují ke středu vesnice, když tu náhle Rusové ukrytí v domech zahájí palbu, vybíhají ven a útočí za hromového křiku. Střelba brzy ustává a bojuje se bodáky, pažbami i holýma rukama. Francouzská pěchota raději vyklidila pole. Domy v Grundu pak vzplály stejně jako předtím Schöngrabern.

Ještě ale není konec. Jenom další dějství. Byla tma, dočista černá - těžko rozeznat přítele od nepřítele. Ve zmatku (a taky v té noci) se ztratilo jednotné velení. Skoro každý bojuje na svou pěst, rozeznává protivníka jenom při záblescích výstřelů. Organizovaný boj rychle přerůstá ve zmatený zápas v zahradách a vnicích. Lidé se masakrují bez jakéhokoli řádu a pravidel. (Ovšemže - když masakr, tak jen podle pravidel...) Tady už nic neplatilo, všechno bylo dovoleno. Někteří ruští důstojníci vnášejí zmatek mezi dorážející Francouze tím, že na ně volají francouzské povely. "Rusové se u Schöngrabernu bili lépe než Francouzi," napsal ve svých memoárech pobočník francouzského maršála Soulta, jistý Saint-Chamans: Proč? "Protože Francouz má potřebu předvádět se, bije se, aby ho bylo vidět. Rus se bije dobře i v noci a ve tmě." Zajímavý názor. Připomeneme si ho, až se ocitneme u Slavkova.

Francouzští dragouni

"Tuhý boj trval až do půlnoci. Mezitím dorazil Napoleon. Opustil Schönbrunn, projel Vídní a spěchal k Hollabrunnu, aby na místě napravil, co se napravit dalo. Přijel, aby byl svědkem už dohasínajícího boje. Kolem půlnoci se Rusové odpoutali a ustoupili kryti tmou k moravské hranici. Bagration splnil své poslání, ale ztratil třetinu svého mužstva.
Teprve nedělního rána 17. listopadu je vidět ta obrovská spoušť, kterou zanechal včerejší krvavý den a hlavně večer. Hromady mrtvol, zaklesnutých a spletených navzájem, prozrazují, jak tuhý byl noční boj. V černé tmě pobíjeli i Francouzi Francouze a Rusové Rusy. Ze všech stran se ozývá stále sténání raněných a umírajících. ve vypálených vesnicích leží spousta ohořelých těl."

Očité svědectví zanechalo několik účastníků schöngrabernského masakru. Jedním z nich byl mladičký poručík Antoine-Marcelin Marbot: "Byli jsme nuceni zastavit se celý den v Hollabrunnu a vyčkat, až byl zřízen průchod ulicemi, zničenými požárem, zaplněnými břevny a ohořelými zbytky nábytku. Za našeho pobytu hrozná rozrušující podívaná sklíčila naše duše. Ranění, zvláště Rusové, utekli se mezi bitvou do obydlí, kde je oheň vbrzku zasáhl. Ti, kteří mohli ještě chodit, unikli tomuto novému nebezpečí, avšak zmrzačení a těžce ranění byli spáleni zaživa pod sutinami. Snažili se sice i ti uniknout požáru, lezouce po zemi, ale oheň je pronásledoval na ulicích a bylo vidět houfy těchto nešťastníků polozuhelnatělých, z nichž někteří ještě dýchali. Mrtvoly lidí a koní padlých v bitvě byly též spáleny, takže neblahé město šířilo na několik hodin strašný zápach spáleného masa, že až bylo zle."

Na obou stranách byly těžké ztráty. Rusové: Asi 3000 mužů, z toho přes polovina zajatců. Francouzi: Téměř dva tisíce. Ještě v den bitvy byl Bagration povýšen na generálporučíka, a rakouský císař mu propůjčil nejvyšší vyznamenání - Řád Marie Terezie. Z místa, kde se Bagrationovým vojákům podařilo odpoutat od dotírajících francouzských jednotek, to bylo na Moravu už jenom málo přes deset kilometrů. Až se dostane za řeku Dyji, bude v bezpečí. Cesta k Dyji je však pokryta raněnými a vyčerpanými ruskými vojáky. Francouzští granátníci, kteří jsou také na pokraji svých sil, sebrali za dalšího pochodu na osm set těchto nešťastníků.

Bitva u Schöngrabernu na obraze K. Bujnitského (1898)

Jeden vůbec z prvních kronikářských záznamů o příchodu bojujících armád na Moravu pochází z Přímětic u Znojma. Do pamětní knihy ho vepsal farář a děkan František Kratochvíl: "Francouzové překročivše Dunaj i ruské vojsko byli by obklíčili, kdyby je ostražitost, rychlost a udatnost ruského vojevůdce Kutuzova nezachránila. Tento vojevůdce, aby všechny svoje věci za vojskem zachránil, všude, kde byla vhodná situace, své malé vojsko sešikoval a potom opět postupně jeho ústup uspořádal. Před Znojmem veliký most spálil a tak opět dle tvrzení samých Francouzů toto okolí velikého zla válečného zbavil. Po spálení mostu, ač bylo málo vody, pro vysoké břehy ani válečný materiál nemohl býti převezen, ani pěchota francouzská nemohla přejíti, a tak Rusové všechno své zachránili. To se stalo v neděli 17. listopadu roku 1805."


Zobrazit místo Toulky 677 na větší mapě
autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související