684. schůzka: Krajina po bitvě

„Ani Bavoři, ani čeští vojáci nevědí nic o tom, co se odehrálo před Brnem a vedou spolu válku na vlastní pěst. Při silnici z Německého Brodu do Jihlavy je dokonce u městečka Štoky svedena dvoudenní bitva, ve které jsou Bavoři poraženi. Nechávají na bojišti 1600 mužů a Jihlavu vydávají bez boje Rakušanům.“

Opět jsme nahlédli do knihy historika profesora Dušana Uhlíře Slunce nad Slavkovem. Radost z úspěchu mezi rakouskými jednotkami však netrvá dlouho. Téhož dne, co obsadily Jihlavu, dorazil do města francouzský parlamentář, který požadoval s odvoláním na podmínky slavkovského příměří striktně vyklizení zabraného území až po demarkační čáru. Rakušané museli vrátit všechny bavorské zajatce a veškerou kořist. Bitva u Štoků udělala poslední tečku za válkou z roku 1805 na našem území. Toto malé vítězství rakouských zbraní bylo náplastí na hlubokou ránu, kterou utrpěla rakouská vojenská prestiž u Ulmu a u Slavkova. Dost chabá útěcha. Porazit Bavory zřejmě nebylo totéž jako porazit Francouze a všichni to dobře věděli. Několik křížů v krajině kolem Štoků a opuštěné vojenské pohřebiště u rozcestí před obcí Zábornou připomínalo ještě po nějaký čas tu opožděnou zapomenutou bitvu. Hlavní události se však přece jenom odvíjely jinde.

Slunce nad Slavkovem

„Francouzi, vítězství rozplameněni a jakoby opilí odhodili veškerou lidskost i strach před smrtí a obrátili jako zuřivci všechnu svou snahu k ničení a loupežení všeho druhu.“ Tak jako v obci Kučerovu, i jinde vypovídají obecní a farní kroniky o bezohledném počínání Francouzů na okupované Moravě. „Pozdější potomci občanů vyškovských budou s velkou žalostí vzpomínat, jak město na znamení bubnu, dávajícího signál k plenění, bylo vyloupeno a do největší bídy přivedeno.“ Od Jana Čupíka z Olšan se dochovala tato zpráva: „U Rousínova a Vyškova všecko zimní zasetí přišlo v nic, všecko bylo na kopyta vzato, všecky dědiny zničeny na kolik mil, žádnej dobytek tam nebyl, žádný seno ani sláma. Tak byla ta krajina zničená, že se za mnoho let nevzpamatuje. Ti Francouzi tak škaredě s ženama a svobodnýma zle obcovali, takže málokterá čistá byla žena od nich okolo Rousínova a Vyškova.“

A v Ivančicích vzpomíná na rok 1805 hrnčíř František Svoboda: „Město zdejší muselo jim hned během hodiny 2000 peněz výpalného složiti a 300 párů bot a střevíců, co se od sósedů hned všecko za hodinu muselo snest. Sósedi pak velky trápení od nich v domech měli, všechno co jen sobě vymysleli, žádali, třeba tu ani toho k dostání nebylo, přece kvaltem všechno sceli, a lidi bili a za vlasy tahali, ať byl prosté člověk anebo bohaté, třeba i duchovního zpohlavkovali a sobě za posla měli.“ Také farář Gerlich z Dražovic, který dva dny předtím hostil Napoleona, si postěžoval: „Dne 6. prosince mne Francouzi vyloupili, všechny světnice, jakož i sklepy a sudy prohlédli, šaty, bílé prádlo a také roucha odnesli, zabili drůbež, pokud zbyla, a na můj vůz všechno naloživše, odešli. Škoda, kterou jsem tehdy utrpěl, mírně odhadována byla přes tisíc zlatých. Náhrada žádná!“ A ještě nahlížíme do farní kroniky měnínské: „Lid z Měnína všechen strachem pryč utekl a všechno v domech zanechal. Francouzské vojsko zůstalo tady ležet až do 4. decembra a teprv dobře hospodařili. Zabili lidem v Měníně 90 kusů krav, 200 kusů sviní, 1200 rozličných kusů drůbeže, sedlákům vzali 36 koní, kostel vyrabovali.“

Nejhůř bylo v obcích, kterými prošla bitva. Mezi zničenými domy zůstaly hromady mrtvých a raněných. Telnický farář Petr Skřídlovský si zapsal: „V samé vesnici ležely mrtvoly zabitých Rusů a Francouzů a obyvatelé je pohřbívali. Do hospody bylo přineseno 68 raněných Rusů, z nichž zůstalo jen šest naživu. Na farním poli Odměrky jsou šachty, z nichž jedna je naplněna šedesáti těly, druhá padesáti a třetí asi třiceti Rusy i Francouzi pohromadě.“ Farář František Horký navštívil bojiště den po bitvě: „Do smrti nezapomenu na obraz rozličných ran ubožáků tu ležících a ještě neobvázaných. Tomuto rozbili rameno, jinému ustřelili nohu, jiný měl pryč oči, ten měl roztříštěnou hlavu, zohavenou tvář, i trupy lidské sebou trhající, některým scházely obě nohy, jiným sražena byla tvář, že bylo viděti chrup i jazyk, mnohá tvář krví všecka zbrocena a zpitvořena, že ani očí, ani nosu nebylo rozeznati, hlavy se zejícími ranami, na padrť rozbitá lidská těla, mnohá s vyhřezlými vnitřnostmi, kůň s ustřelenou zadní nohou vstával a padal a ze střemene visela mu dolní polovice lidského těla. Slovem – kam oko pohlédlo, všude příšerný obraz hrůzy bitevní.“ A správce brněnského tiskařského domu Kajetán Unterweeger zase poznamenává: „Pobuřující a úděsná je při pohřbívání mrtvých na bojišti krutost Francouzů, kteří zde konají stráž a kteří podle výpovědi sedláků mrtvoly zahrabávají, nutí sedláky házet ještě položivé lidi, když to jsou Rusové, beze všeho k mrtvým a tak je pochovávati. Sedláci už nechtějí ven na bojiště pohřbívat, neboť je jim líto ještě živých lidí, které takto musejí dorážet.“

Jen těžko lze takovým svědectvím uvěřit, jsou však hodnověrně potvrzena i z jiných stran. Lidé v tom prostředí hrůzy a děsu skutečně zvlčili. S pohřbíváním mrtvých se nesmělo otálet, protože hrozila vypuknout epidemie. Poddaní z vesnic kolem slavkovského bojiště byli houfně naháněni na tuto hrobařskou práci. nedostatek povozů, celé svazky mrtvol narychlo stažené řetězy byly vláčeny koňskými potahy k hromadným šachtám a tam honem zahrabávány. Desítky takových masových hrobů jsou rozptýleny po celém bojišti a dodnes o všech nevíme. Ještě ve 20. století vyorávali místní sedláci na svých polích nehluboko zakopané kosti. Strach z epidemie nebyl neoprávněný. Každou armádu za pochodu doprovázely průjmy a jiná střevní onemocnění. K nim se přidávaly další nákazy, jako tyfus, cholera, neštovice, mor. Často ani nevíme, o kterou chorobu vlastně šlo. Dobové záznamy mluví často o"zimnici nebo o horké nemoci.

Také po slavkovské bitvě řádila taková horká nemoc – v tomto případě to byl tyfus, který decimoval nejenom vojáky, ale především civilní obyvatelstvo Brna a okolí. Zima byla mírná a blátivá, a spousty nepohřbených mrtvol – lidských i zvířecích – celou situaci jenom zhoršovaly. Máme zde opět svědectví od našeho starého dobrého známého, Kajetána Unterweegera z Brna: „Hnilobná horečka a silná epidemie zde všude přibývají, což u nás způsobuje veliký strach. Přes třicet známých osob zde v poslední době zemřelo. Následek nezdravého vzduchu a přibývající nákazy z mnoha špitálů, které jsou plné nemocných a raněných, a také následek velikého sklíčení a malomyslnosti, jež napadla všechny zdejší obyvatele, neboť není vidět konec strašné bídy.“

Epidemie

Epidemie musela být neméně tak zhoubná jako samotná bitva. Kosila neúprosné staré i mladé a řádila několik týdnů. V několika obcích jí podlehla až čtvrtina obyvatelstva. Zvláště v Brně byla ponurá a dusivá atmosféra. Vězňové ze Špilberka vyváželi denně z města mrtvé. Epidemie přeskočila z Brna na předměstí a vojenské hlídky uzavřely všechny přístupové cesty. V domech i na ulicích se vykuřovalo jalovcem. Teprve když v druhé polovině prosince udeřily mrazy, přivítali je lidé jako vysvobození – epidemie se dala na ústup. Čtyři dny po bitvě zemřel v Brně generál Valhubert a byl pochován s vojenskými poctami. Generál Thiébault zatím překonal těžkou krizi a začal se zotavovat. „Můj raněný generál, který se až doposud choval vždy klidně, začíná být neklidný a klade požadavky,“ naříká ve zprávě na svůj pech svému zaměstnavateli, tiskaři Trasslerovi, správce jeho domu Kajetán Unterweeger. „Ráno v deset hodin mne dal požádat, abych za ním přišel, a sdělil mi, že potřebuje jednoho sluhu, který by byl ve dne v noci pro jeho potřebu v předpokoji; dále požadoval dobrou kuchařku, která by mu vařila silné polévky; a požadoval také osm nebo deset lahví dobrého červeného vína, které by to posílilo.“

Přesto že se nedobrovolný ubytovatel pana generála snažil, jak mohl, Thiébolt si na něj stěžoval na místním velitelství: „Generál žádal, aby bylo o něj pečováno přiměřeně jeho stavu, aby byl zásobován zvěřinou a abych mu opatřil pro jeho potřebu střídavě tři ženské osoby. Municipalita mi to dala na vědomí dekretem, který si chci schovat. Vyjádřil jsem se, že nejsem žádný kuplíř a nehodlám už dělat víc, než co jsem dosud dělal, protože jsem už vydal 1300 zlatých za předchozí ubytování a že mne teď generál stojí měsíčně 450 zlatých. Dekret zdejší municipality najdete při svém návratu v krásném pozlaceném rámu, pověšený v komtoáru, kde dělá parádu. Schovám ho na věčnou památku, jak úřaduje naše municipalita, jak jsem jako váš zástupce dostal rozkaz dělat svému hostu dodavatele děvek ex officio.“

Neměl to lehké, pan Unterweeger. Jeho trable – i ty finančního rázu – však byly úsměvné ve srovnání s celkovým utrpením i daňovou zátěží, poražené Rakousko mělo totiž (v nejkratší době) zaplatit Napoleonovi 100 milionů franků válečné kontribuce. 18 milionů z této částky požadovali Francouzi od Moravy, tedy od těch moravských krajů, které byly obsazeny francouzským vojskem. (Logika tohoto požadavku nám zcela uniká.) Hlavní tíhu mělo převzít zemské hlavní město. „Žádné město nevytrpělo za této války jako Brno,“ říkalo se mezi lidem ještě dlouho potom. Ještě dlouho přetrvávaly v kraji kolem Brna následky války. Kromě epidemií sužoval město i venkov hlad. Předčasná smrt jako následek podvýživy se přímo i nepřímo odráží ve statistikách té doby. Nejvíce trpěly děti. V Sivicích například umíralo čtyři roky před bitvou v průměru devět dětí předškolního věku ročně. V první poválečném roce 1806 dětská úmrtnost prudce vzrostla. Tehdy zemřelo v nevelké obci 39 dětí.

Pověstí, mýtů a přímo utkvělých představ se kolem bitvy u Slavkova navršila spousta. O rybnících jsme se už zmínili, ale na zakopaný poklad nesmíme zapomenout. Existují tři různé verze o pokladu na bojišti nebo v jeho těsné blízkosti. Tedy nejméně tři. Nejde v nich ovšem o poklad napoleonský – taky proč by vítěz nějaký poklad zakopával? Jde o poklad ruský. „Když Rusové táhli ke Slavkovu,“ začíná jedna varianta, „tábořila část vojska na polích u obce Vícemilic. Nepokračovali v pochodu, zakopali prý zde u studánky v údolí pod lesem vojenskou pokladnu a drahocenné věci. U Slavkova však všichni padli a poklad si neměl kdo vyzvednout. Na tom místě pak hoříval vždy na Velký pátek oheň. Viděl ho ovšem jenom ten, kdo v ten čas dokázal nepromluvit ani slovo. Nakonec prý poklad jeden Vícemiličan O svátcích pak u nich jedli na drahocenném nádobí a vůbec si žili zazobaně.“

Tato verze patří spíš do říše pověstí. Stejně jako tvrzení, že určit místo, kde je ukryt poklad. Do něj se mělo dorazit za půl hodiny dorazit do Šlapanic, Křenovic i Slavkova. Jenomže takové neexistuje. Tyto tři obce totiž leží skoro na jedné pomyslné přímce. Vyskytly se i zvěsti o místě, odkud jsou vidět věže tří kostelů, ale i tato verze patří do říše pověstí. Vypráví se rovněž, že mnoho sudů se stříbrnými ruskými a polskými mincemi zapadlo při přepravě-útěku ruského Preobraženského pluku mimo Slavkov přes Křenovice směrem na Královopolské Vážany a uvízlo v bažinách mezi Křenovicemi a Vážany údajně na pozemku pana Litery z Vážan. (Popis tehdejších událostí podal profesor Fojtík z Křenovic.) Před sovětskou okupací v 60. letech minulého století byly konány detekční pokusy v uvedených místech a dokonce se podařilo zaznamenat reagenci na kov. Jenomže potom všechno utichlo.

Ještě celých sto let po bitvě prozrazovaly sytěji zelené ostrůvky vegetace místo dvaadvaceti hromadných hrobů jejích obětí. Celá století se tu vyorávaly kosti, nacházely náboje, zbraně i předměty osobní potřeby padlých. Po stu letech se v samém středu někdejšího bojiště na vesnicí Prací začala stavět Mohyla míru. Jako pietní schránka pozůstatků těch, kteří nechali své životy na bitevním poli v té nejsmutnější historii. V historii válek.