685. schůzka: Cesta Matěje Kopeckého z jednoho konce mostu na druhý

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Loutky

Je sobota 3. července roku 1847. V obci Kolodějích nad Lužnicí (neboli – jak se tu říká – v Kaladým) pořádá loutkoherec neboli marionetář Matěj Kopecký své obvyklé představení. Přemýšlí , kterou hru dnes bude hrát – snad Posvícení v Hudlicích? - nebo to bude nějaká hřmotná rytírna a hrůzná raubírna? Ba ne, bude to Doktor Faust. Ano, toho dnes zahraje. Vzal buben a šel zvát na kolodějský most. Paličky zavířily.

Matěj Kopecký. Narozený v roce 1775 jako Matthias Josephus Kopetzki. Dlouho se myslelo, že na svět přišel ve Strážovicích v jižních Čechách, až teprve ke konci 2. světové války prokázal mirotický archivář Jan Toman, že světlo světa spatřil v den svatého Matěje na Královéhradecku, v obci (nebo možná u obce) jménem – Libčany, což nám potvrdil Matěj Kopecký, ovšemže nikoli dotyčný klasik, nýbrž prapraprapravnuk proslulého českého loutkáře, svého času člen loutkového divadla Drak v Hradci Králové.

V Kolodějích

Ale vraťme se do Kolodějů. Matěj Kopecký se necítí zrovna ve své kůži, je mu nějak divně a jde se mu ztěžka. Přesto však bubnuje a vyvolává. „Na vědomost se dává, že se dnes bude producírovat nádherná historie, ve které se vypisuje, kterak čert Johanessa doktora Fausta do strašlivého pekla za strašného fajrverku a hrůzyplného hromobití, při kteréžto kratochvíli čili cajtbetrajbu všechny figury jako živý persóny pohybovati a špacírovati čili vykračovati budou.“ Také Matěj Kopecký se pohybuje a špacíruje čili si vykračuje. Má před sebou kolodějský most.

Matěj Kopecký, jak ho podle vzpomínek mirotických sousedů nakreslil Mikoláš Aleš

Podívejme se ještě jednou na ten (z hlediska historie nedávno objevený) záznam v matrice. V jejím indexu je novokřtěnec označen jako „Pragae oriundus“. Tedy rodilý Pražan, nebo aspoň do Prahy příslušný, i když tam na svět nepřišel. Možná se narodil někde po cestě, někde před Libčany. Není vyloučeno, že se tak stalo v blízké těchlovické hospodě - kmotrou mu totiž byla žena hostinského. Možná právě tam zastavil kočovný obytný „vostavák“ neboli vůz Matějových rodičů. Dá se říct, že pan farář ho připsal Praze jenom proto, že jeho rodiče příslušeli do Prahy. Tím pádem byly chudé Libčany zbaveny starostí o komediantské dítě. Oba rodiče Kopeckého byli podle matriky „svobodní“. Což neznamená, že nebyli svoji, ale že nepodléhali robotě. To bývalo výsadou kočujících kejklířů. Dnes už na tom věru nesejde, ale tehdy se psávalo do matrik, zda je dítě původu manželského nebo nemanželského. Zda byl ovšem manželský stav páru Kopeckých legálního charakteru, o tom pan farář srdečně pochyboval, a tak napsal do rubriky šalamounsky nulu.

Matěj začal chodit do školy ve Strážovicích nedaleko Mirotic, kterážto nebyla jeho obcí rodnou, nýbrž vzdělávací. Jak se do Strážovic dostal, to se zjistit nedá, ale je prokázáno, že se tam učil řemeslu hodinářskému, ve kterém se (jak se zdá) později dobře vyznal. Jako ani ne třicetiletý opravil v Cerhovicích u Hořovic zámecké hodiny, se kterými si nevěděl nikdo rady plných dvacet let. V Miroticích se hodinář a loutkář Matěj seznámil s Rosálií, dcerou kramářovou, kterou si vzal za manželku. Svatba se už zřejmě nedala odkládat, neboť se ženil v pouhých dvaceti letech. Musel. Dnes by nemusel, tehdy musel. Ve dvaadvaceti letech se Matěj stává mirotickým měšťanem - jeho tchán mu totiž přepsal polovinu domku, zvaného Kvíčalovská chalupa.

Života manželského si však Matěj Kopecký užil po svatbě pouhá tři léta. Ani rozvod, ani úmrtí manželky. Vojna. Ve třiadvaceti letech byl povolán na vojnu a stal se pěšákem píseckého regimentu. Ve válkách s Napoleonem byl dvakrát zraněn. Bojoval v bitvě u Marenga, před Ulmem a je pravděpodobné, že si zastřílel i u Slavkova. Každopádně Rakousko nevytrhl - pokaždé prohrálo. Sloužil dlouho. Několikrát se v Miroticích objevil jako „urlaubník“ (tedy jako že měl propušťák), ale skutečný „abšíd“ (neboli propuštění z vojenského svazku) dosáhl až někdy po deseti letech. Ve svých pětatřiceti letech byl pro Mirotice „stará vojna."

Matěj Kopecký bojoval v bitvě u Marenga

Mirotice byly vedle Libčan, Lažan, Strážovic, Písku, Týnu nad Vltavou, Kolodějí jednou z Kopeckého životních štací. Tato obec (přesněji městečko - tím městečkem byly alespoň v době, ve které žil) pro něj však znamenala nejvíc. Dětí měl Matěj Kopecký pomalu jako těch štací. Zase ale dvacet (jak tvrdí legendy) jich nebylo. Narodilo se mu jich patnáct, z toho se však jenom šest dožilo dospělého věku. (O jednom z nich se ani nepodařilo zjistit, jak se jmenovalo a jak dlouho vůbec žilo.)

„Ctěné obecenstvo! K této kratochvilné komedii uctivě zveme. Na první plac platí se dle libosti, na druhý - groš, na třetí dva krejcary aneb něco od večeře.“ Už vstoupil na most. Buben znovu zavíří.

Do Mirotic se měl vrátit jako poloviční invalida, ale s jeho válečným zraněním to zase tak hrozné nebylo. Měl pravděpodobně hladce vyhojené čisté průstřely nebo dobře zacelené sečné rány. Na prsou se mu houpala válečná medaile, jenomže ta ho neuživila. A tak příležitostně hodinařil a jinak se živil podomním obchodováním, což trvalo jenom do roku 1811. Zčistajasna bylo všechno jeho snažení a usilování zmařeno. Čím? Ohněm. Požár způsobil v Prostředním mlýně čeledín, který „kouřil koně stonavé“, a který při odchodu k nedělním tancovačce zapomněl, že ve stáji zůstal na slámě hrnec se žhavým uhlím. Z mlýnské stáje přeskočil oheň na sousední stodolu a rychle se rozmohl, takže požáru padla za oběť celá severní fronta mirotického náměstí včetně obecního pivovaru a hospody. Matějův domek vyhořel do základů a s ním propadl zkáze všechen jeho pracně nashromážděný majetek. Jak se říkávalo - zbyla mu jenom ta žebrácká hůl.

Vesnice Mirotice, kam se Matěj Kopecký vrátil jako poloviční invalida (foto uživatel Feťour)

Jenomže vojenský vysloužilec se na rozdíl od armád, ve kterých bojoval, nevzdal. Zkusil leccos. V mirotických dokumentech je postupně uváděn nejen jako hodinář, ale i jako kramář, jako příležitostný cestář, pak zase obšírněji jako obchodník s knoflíky a velbloudí srstí, až se nakonec u jeho jména objevuje přídomek - komediant. Ve svých třiačtyřiceti letech si totiž vzpomněl na svého otce. Že jeho táta si od chlapeckých let vydělával na živobytí „mezi divadelními herci“, provozoval i provazochodectví a rovněž loutková představení hrál.

Loutkářská tradice

Janem Kopeckým začíná loutkářská tradice tohoto rodu. Zakoupil si sice domek se zahradou v Lažanech, ale marionetářství provozoval dál. Věnoval se mu natolik, že nakonec svou chalupu prodal s celým inventářem. Kupodivu se nevydal do nedalekých Mirotic za svým synem Matějem, ale ve 63 letech se i se svou hluchou ženou pustil do světa jako přílepek nějaké kočovné tlupy. A Matěj putoval s nimi (bylo mu tehdy třináct let). Sourozence neměl, zůstal jediným synem svých poněkud starších rodičů. Otec měl v době jeho narození padesát, matka jedenačtyřicet let. Matěj si tedy rodinnou tradici připomněl a pustil se taky do loutkaření. Tím se ostatně (jako svým koníčkem) zabýval už od návratu z vojny.

Bylo to roku 1806, kdy vyřezal svého prvního Kašpárka. „Bylo to v něm a bylo mu to souzeno.“ Tak vzpomínal na Kopeckého Mikoláš Aleš. Ten se narodil v Miroticích, ve stejné ulici Rybářské, kde loutkář bydlel. (Pravda, až sedm let po jeho smrti.) „Svoje dřevěné aktéry si sám dělal a znamenitě se v tom umění zdokonalil. Otec dramatika Ladislava Stroupežnického se nejednou šel podívat na Matěje, když robil figurky, a často vypravoval o tom, jak si dovedně při tom pan Kopecký počíná a jak obratně si při práci vede.“ Pak začal Kopecký se svými figurkami i hrát. Nejprve jenom v Miroticích. Když se ale přesvědčil, že si jeho dřevěné herce oblíbily děti malé i velké, jakož i dospělí, vydal se do světa.

Jela s ním herecká družina. Většinou rodinní příslušníci. „Něco si mezitím stačil vydělat,“ jak poznamenává Ladislav Novák, autor knihy Kdo byl Matěj Kopecký, „od požáru už uplynulo deset let, něco si asi vypůjčil a pořídil si vozík, pokrytý plachtou, ta byla vyztužena obručemi. Na jeho postranice zavěsil latě a prkna jako hlavní součásti přenosného jeviště, a také několik pomalovaných svinutých pláten, která znázorňovala nejnutnější dekorace: pokoj, rytířský sál, vězení, náves, les a podobně. Hlavní součástí inventáře byla velká bedna, ve které se tísnili dřevění herci zcela svorně, přestože tu mnohdy podruh ležel přímo na králi, sedlák držel v objetí princeznu, zatímco se Kašpárek se zamotal do nohou a ocasu čerta. V jiných bednách byl uložen všechen movitý majetek i s kuchyňským náčiním. Na voze ovšem nechyběl kus plechu k napodobování bouřky, flašinet, niněra, velký turecký buben a bubínek s paličkami.“

Loutky

Je sobota 3. července roku 1847. V obci Kolodějích nad Lužnicí (neboli - jak se tu říká - v Kaladým) pořádá loutkoherec neboli marionetář Matěj Kopecký své obvyklé představení. Přemýšlí , kterou hru dnes bude hrát - snad Posvícení v Hudlicích? - nebo to bude nějaká hřmotná rytírna a hrůzná raubírna? Ba ne, bude to Doktor Faust. Ano, toho dnes zahraje. Vzal buben a šel zvát na kolodějský most. Paličky zavířily.