686. schůzka: Kdo necítí a neví

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Loutky Kašpárků v Malé výstavní síni v Liberci
0:00
/
0:00

Večer se před jevištěm tísnilo zpravidla početné publikum. Starý flašinet zahrál dva kousky a poté se rozhrnula opona. Hlediště nahlas vydechlo, ale to už doktor Faust četl ze své velké knihy: „Aboji pernyk kvam latina evektus pro kortibus doktro, non doktro medicin, noc jurice cakrede skroptures edukvam doktor Faust, hony blisi jo majstrato koprorureris.“ Děti poslouchali s otevřenými ústy, a dospělí se divili, kde se té latině pan Kopecký tak dobře naučil.

„Nejsem sám se sebou spokojen právě tak, jak se to v nynějším čase všude děje. Neboť zeptáme-li se sedláka, je-li se svým stavem spokojen, dá nám odpověď, že by byl rád zemanem, zeman by chtěl být baronem, baron hrabětem, hrabě knížetem, kníže králem, král císařem.“

Zdá se, že se svět nevalně změnil od sob, kdy loutkář a loutkoherec Matěj Kopecký pronesl ústy svého Fausta tato slova. Pro svého Fausta (kterého hrál dvaapůltisíckrát) použil Kopecký jako předlohu německého překladu Christophera Marlowa, ale zpracoval ho po svém, hlavně v dialogu, takže se spisovatel Ignát Herrmann nerozpakoval prohlásil tohoto Fausta za mistrovské dílo svého oboru. A Bedřich Smetana (který sám amatérsky loutkařil, prý docela obratně) napsal k Faustovi napsal předehru pro malý orchestr. Ještě po letech vzpomíná básník a buřič Josef Václav Frič ve svých obsáhlých memoárech na prázdninové potulky, kdy byl coby patnáctiletý studentík účastníkem jednoho z Matějových marionetových představení: „Bylo to v Náchodě, kde spatřil jsem ponejprv učiněnou loutkovou komedii, Doktora Fausta, kterou před obecenstvem vskutku nejvděčnějším provozoval tam slavný Kopecký, a mohu říci, že jsem se ani předtím ani potom nižádné frašce nebo veselohře tak zplna srdce nezasmál jako za onoho mně provždy nezapomenutelného večera.“

Logo

Kolodějský most není dlouhý. Lužnice tady protékající nepředstavuje žádný veletok. Matěj Kopecký je už skoro uprostřed mostu. Buben znovu zavíří. Cesta z jednoho konce mostu na druhý se už blíží. Než si pomohl Matěj Kopecký ke koníku, tahali maličký vozík se svou ženou sami. Bylo na něm bylo naloženo celé jejich živobytí i dřevěné divadlo. Pro jeho život byly charakteristické unáhlené nápady. Tak se kupříkladu rozhodl ze dne na den, že pro závěr jeho života se stane domovskou obcí malá pohorská vesnička Přečín, čítající sotva dvacítku selských gruntů a chalup. Zamířil se ženou a čtyřmi nejmladšími dětmi proto, aby se jeho 21letý syn Václav vyhnul asentýrce (tedy odvodu). Jenomže mirotická vrchnost reagovala na Matějův průhledný tah poněkud zlomyslným protitahem: Václav sice odvodu unikl, ale jenom proto, že Mirotice i bez něj splnily požadovaný kontingent branců. Do té doby však ležela Matějova žádost o převod nevyřízena a teprve potom vrchnost s nápadnou ochotou ho postoupila i s rodinou do Přečína. A když se chtěl zase vrátit do Mirotic, tak mu to bylo zamítnuto. Důvod: pohoršlivý život jeho synů. Žili s matkami svých dětí; nikoli ovšem řádně sezdáni, nýbrž takříkajíc na hromádce. V jednom a druhém případě trvalo neúnosně dlouho, než úřad souhlasil s jejich sňatkem, no a mezitím byly na světě čtyři děti. Ve třetím případě se nenašel rodný zápis nevěstin, a i když Antonie porodila svému milému dvě děti, svatby se nedočkala a v 25 letech zemřela na souchotě, aniž se "úředně" narodila.

Na kolodějském mostě

Vraťme se k Matějovi. V době, když se chtěl vrátit do Mirotic, mu bylo pětašedesát let, což je věc, kdy se dost těžko začíná znovu. Za rok nato mu zemřela žena. A jsme opět v Kolodějích. Uprostřed obce je most přes řeku Lužnici. Matěj Kopecký právě přešel jeho polovinu a míří k druhému břehu. A zase je slyšet bubínek. „Protož doufám, že obecenstvo zdejší nezapomene mne dnes navštíviti, neb dnes za strašné bouře a krupobití budou předvedeny všelijaké mořské a zemské obludy, jakož i divoký kapr. Začátek, až čerti zavrčí o půl osmé hodině, konec o půl desáté večer. K této hrůzné šandě zve všech herců principál Matěj Kopecký.“

Kašpárek

V repertoáru legendy českého loutkářství bylo na třicet her. Po pravdě – asi sotva některou z nich napsal Matěj Kopecký. Přebíralo se od Angličanů, také komedie dell'arte byla jako námět dobrá, využívalo se dalších starých tradičních her, které hráli čeští i němečtí marionetáři, vypůjčovalo se i ze současného českého činoherního repertoáru, byla upravována operní libreta, a pokud byl u některých kusů zjištěn autor, tak se jmenoval spíše Prokop Konopásek než Matěj Kopecký. Prokop Konopásek, pan učitel, skladatel, hudebník a nakonec i profesor na konservatoři ve Lvově je podepsán pod nejúspěšnější loutkové hry jako kníže Oldřich, Pan Franc ze zámku nebo Strejček Škrhola. Matějův syn Václav musel po čase, řadu let po otcově smrti, dávat pracně dohromady texty her, tak jak mu utkvěly v paměti – v té době neměl ani on, ani další Kopečtí žádný rukopis her z rodového repertoáru. Zůstali ale jejich hrdinové. Neznámější se stal Kašpárek. Taky byl skutečným hrdinou, ať už hrál sluhu, zbrojnoše nebo náhodného pomocníka. V popularitě mu konkurovali Kalupinka a Škrhola. Většina nechyběla ani Dorka – mladé, pohledné děvče, a ještě by se nemělo zapomínat na Mladého sedláka a na Hostinského a Hostinskou, a rovněž na pana France a Dona Šajna, jakož i na Princeznu a také dříve již uvedeného Doktora Fausta s příslušným Čertem.

Matěj Kopecký jde po kolodějském mostě, který se klene nad řekou Lužnicí, jde... a už je ve druhé polovině, a zrovna nabírá dech, aby řekl: „K této hrůzné švandě uctivě zve všech herců principál Matěj Kopecký“ – to ještě říct stihne, ale po těchhle slovech upadl buben s temným zaduněním na zem, paličky třesknou, a na mostě, na jeho opačném konci leží starý loutkář. Od jeho těla spěchá smrt za svou novou obětí... aspoň tak to nakreslil krátce před svou vlastní smrtí malíř Adolf Kašpar, když se pustil do ilustrací do knížky o konci Matěje Kopeckého. Matěj Kopecký je legenda. A legenda (tedy tohleto latinské slovíčko) znamená mimo jiné „rozšiřovanou nepravdivou, smyšlenou zprávu, pověst, výmysl, smyšlenku“. Legenda o smrti Matěje Kopeckého je smyšlená.

Hrob Matěje Kopeckého v Týně nad Vltavou

Toho 3. července roku 1845 šel Matěj skutečně zvát na své večerní představení. Vydal se skutečně ke kolodějskému mostu, v ruce měl doopravdy buben s paličkami. U dvorku Jana Beránka (číslo popisné 91) se setkal se známým formanem, přátelsky se s ním pozdravil, prohodil několik slov a náhle se skácel k zemi. Byl na místě mrtev. Sousedi ho uložili na prkno a odnesli do komůrky k jeho němým hercům. Do matriky zemřelých napsal na stranu 300 kaplan Smíšek: „3. července 1847 zemřel ve vsi Koloděje Matěj Kopecký, komediant z Mirotic a vdovec, žebrák.“

Skončila jedna legenda. Na rozdíl té původní jsme si v ní moc nevymýšleli, vlastně jenom s tou cestou z jednoho konce mostu na druhý. I když... Život každého člověka se podobá cestě po mostě. Z jednoho jeho konce až na ten druhý.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související