687. schůzka: Lež je vždycky o krok před pravdou

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, Rukopis královédvorský

Název dnešních Toulek vám možná napoví, které ze sporných kapitol našeho národního obrození se začneme dotýkat. „Lež je vždy o krok před pravdou.“ Tuto myšlenku vyslovil spisovatel, který věděl, co říká. Jmenoval se Eric Arthur Blair, ale celý svět ho zná jako George Orwella.

Děkanský kostel svatého Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Ano, tak to je místo činu. A čas: Úterý 16. září 1817. Bylo ještě léto, jeho poslední dny, kterému se říká babí léto, vyznačující se většinou hezkým počasím. I v roce 1817 takové bylo – máme svědectví, že svítilo slunce, bylo poměrně teplo, hezky bylo i ve východních Čechách a není důvod se domnívat, že nebylo pěkně i ve Dvoře Králové. Ono úterý bylo jako vymalované, dalo by se říct přímo stvořené, aby vstoupilo do dějin. Podle počasí však dny většinou do dějin nevstupují. Tomuhle úterku se to však povedlo. A právě tady. Co se tu tenkrát stalo a proč bychom se měli právě tím po tolika letec

Unikátní nález

„Bylo to 16. září, co jsem ten poklad v Králové Dvoře našel, když jsem se přebíral ve skladu střel ještě z Žižkovy vojny, ve sklepě pod kostelní věží. V koutě pod almarou jsem přitom zavadil o cosi jako papírového. Vytáhnu to, ale tuze jsem si toho nevšímal, poněvadž jsem se domníval, že jsou to nějaké latinské modlitby. Když jsme vyšli ven na schody, vidím, že je to pergamen a k mému největšímu potěšení, že to česky jest, ano, česky, a jak soudím, jsou to nejstarší památky naší literatury.“ Tak se to stalo. Onoho úterý 16. září 1817 byl ve Dvoře Králové nalezen rukopis, který byl pojmenován po místě svého nálezu. jméno nálezce: Václav Hanka. Provedeme-li početní úkol odečítání, ať už pomocí vlastní hlavy nebo kalkulačky, vyjde nám: 1817 minus 1791 – rovná se 25. Václavu Hankovi bylo v době, kdy se šťastným a vzrušeným výrazem třímal v zářijovém slunci svitek pergamenů z královéhradeckého sklepení – něco přes 25 let. Mladík.

Logo

Jistý František Trnka, který dělal v královédvorském kostele ministranta a byl tomu nálezu přítomen, po letech vypověděl: „V roce 1817, právě když studující prázdniny měli, byl zde pan Václav Hanka u pana děkana Puše na návštěvě, a přišel jednoho dne s paterem Borčem, který zde tenkrát kaplanem byl, do kostela, aby všechny starý památky prohlédl. Pater Borč ho uvedl také do kvelbu v kostelní věži, kde kostelní věci uloženy byly, tam prohlíželi almaru, která vysoká a široká byla a v prostředku toho kvelbu u zdi stála. Tam našli mnoho starých šípů, a když všechno prohlédli, klepal Václav Hanka hůlkou po stěně a tam za almarou trefil na jedno místo, kde to šeptalo, načež povídal, že tam musí býti ve zdi díra; nato se almara od zdi odstrčila a našla se za ní ve zdi díra, která taškou přikryta, ale tak obílená byla, že jí viděti nebylo; když se ta díra otevřela, našlo se tam zase několik starých šípů, které oni prohlíželi. Najednou držel pan Hanka něco v ruce, aniž by udati mohl, jestli to v té almaře nebo v té díře za almarou našel; byl to tlustý zažloutlý papír jako pergamen zatočený, na prst to mohlo býti tlustý. Pan Hanka s paterem Borčem něco spolu mluvili a pak šli spolu na děkanství, kam ten nález s sebou vzali. Nějaký čas nato jsem slyšel, že tento nález starodávným rukopisem byl, který pak jméno Královédvorský rukopis obdržel. Já jsem takovým způsobem byl přítomen u toho nálezu a byl jsem tenkrát právě 21 rok stár – jestli a kdo tenkrát ještě s sebou byl v tom kvelbu, kde se ten rukopis našel, udati moc nemohu, poněvadž se tuze často stávalo, že cizí hosti do toho kvelbu se vodili, kteří starodávný a kostelní věci viděti chtěli."

Je to nějaké zamotané (tedy: pokud to ve své vzpomínce nezamotal někdejší ministrant a pozdější pověžný Trnka). Jeho výpověď působí věrohodně, není v ní nic násilného. Hanka s paterem prohlíželi almaru, vlastně díru ve zdi za ní, a vtom: „najednou držel pan Hanka něco v ruce, aniž by udati mohl, jestli to v té almaře nebo v té díře za almarou našel.“ Odkud to vyndal? Z té otevřené almary? Anebo (pokud bychom se neubránili ironii) z kapsy? Zanechme však hypotéz. Ještě na ně bude dost času. Věnujme se korespondenci. Co dopis, to výkřik radosti a hrdosti. Už druhého dne po nálezu píše Hanka dopis svému učiteli Josefu Dobrovskému. „V Kralovej Dvoře nad Labem dne 17. září 1817. Vaší Důstojnosti nejnižší sluha Hanka.“ Dopis je psán uctivě, jak se sluší na žáka, ale současně s velkou dychtivostí a radostí: „Vaše Důstojnosti! V úterý na svatou Ludmilu přišel jsem ráno do Králové Dvora nad Labem, chodili jsme po kostele s panem kaplanem zdejším a vešli jsme se podívat do věže do jednoho sklepení, kde kostelní poklad a ozdoby uloženy jsou. V té věži v jednom koutě jest celý sklad střel ze Žižkovy vojny; mezi těmi střelami já jsem se probíral a v koutě pod jarmarou zavadím o cosi jako papírového, vytáhnu to, ale tuze jsem si toho nevšímal, poněvadž jsem se domníval, že to nějaké latinské modlitby budou, ukazuje to panu kaplanovi – on také to hned za latinské držel, poněvadž se tam již dříve starý latinský žaltář nalezl. Když jsme vyšli ven na schody, vidím, že je to pergamen a k mému největšímu potěšení, že to česky jest, ano česky jest to, a jak soudím, jsou to nejstarší památky literatury naší. Přebudiž bohu žel, toho snad ta nejmenší částečka do mých rukou přišla, je to viděti, jak je to řazené, dva listy skoro v polovině přeříznuty, já se jináč nedomnívám, než že snad vojáci z vojska Žižkova na nálepy ke střelám tuto knížku rozřezali, jak na střelách nacházím. Obsahuje pak tento zlomek poezii, a sice na větším díle válečné věci; řeč jest až tuze stará, a já bych tom zrovna do dvanáctého věku postavil.“

Rukopis královédvorský (foto uživatel Paddy)

A v jiném psaní – to adresoval svému příteli, knězi Dominiku Kinskému – prozrazuje nálezce další podrobnosti: „Jakožto milovník starožitností prohlížel jsem nálepy, které z rozličných pořezaných rukopisů na Žižkových střelách jsou, i přebíraje až na dno, zavadil jsem o trochu větší pergamen a vytáhnul jej ven. Pravil jsem kaplanovi, že to s sebou vezmu. Jda po schodech přes kostel teprv jsem viděl, že to česky – ale pro hustost a malost písmen nesnadno k čtení. S radostí jsem si trudil oči tak dlouho, až jsem všecko k užasnutí a největšímu potěšení přeslabikoval. Pověst ta se roznesla po městě a já hned na radní dům pozván byl. Jest tedy tento rukopis můj, a obsahuje dvanáct celých a dva tak přeříznuté lístky, že z toho jenom některá slova čísti se mohou. Formát je maličký duodec, krásné písmo a ortografie tak říkajíc latinské – jsou v něm mimo první a poslední ouplné básně a písně, všecko v nerýmovaných verších. Na verše rozděleno vynáší mi to přes 1340 veršů. Písmo ukazuje na druhou polovici 13. věku, skládání však do desátého, ano, pan Jungmann zastává, že snad až do devátého věku. Co nejdříve krásně musejí býti vydány.“ Nevím, jestli v roce 1817 to slovo používali. Zcela jistě je znali, protože znalost latiny byla tehdy mnohem hojnější než dnes. Sensatio znamená cítění, ale nález rukopisu nebylo jenom nějaké cítění. Byla to prostě senzace.

Spory o rukopisy

Spory o rukopisy začaly vzápětí poté, co byly první z nich objeveny a na počátku 20. let 19. století představeny veřejnosti. V podobě zdvořilé, korektní, vědecké, i naopak ve formě zcela neurvalé a hysterické se pak táhly nekonečně dlouho. Přicházely a na čas opět utichaly, vracely se ve vlnách tu mírnějších, tu vzedmutějších. Po tahanicích trvajících déle než půl století vyvrcholily v soustředěném útoku odpůrců pravosti, sdružených kolem mladého Tomáše Masaryka. K Masarykovi patřil filolog Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll, estetik Otakar Hostinský, spisovatel a novinář Jan Herben a ještě další. Ti všichni se shromáždili kolem vědeckého časopisu Athenaeum, který Masaryk redigoval. Protože rozuzlení (doufejme, že konečné) se objevilo teprve nedávno (až kolem roku 1970), trval vlastně zápas o Rukopisy celkem 150 let. Dodnes se ovšem najdou zarytí obránci pravosti Rukopisů. Jejich přesvědčení pramení více ze srdce a z víry než z rozumu.

Ve sporu o pravost rukopisů se k Masarykovi přidal filolog Jan Gebauer

Jestli navzdory doslova detektivnímu pátrání odborníků zůstával případ otevřen tak dlouho, tak to nutně svědčí o tom, jak pečlivě a kvalifikovaně pracovali ti, kteří rukopisy udělali. Falzifikátoři. Ti, kteří je falšovali. Leč autoři či přímo pachatelé nebyli odhaleni. I když bylo nashromážděno množství důkazů jazykovědných, historických, paleografických, chemických a ještě dalších... Ti, kdo za rukopisy stáli, kdo je vymysleli a provedli, jsou už dávno mrtvi, jejich skutky jsou z právního hlediska promlčeny. Taky emoce dávno vyvanuly. Takže o nic vážného nejde. Není koho stíhat, případ je odložen – tak tomu říkají na policii. Jenomže... Pokud by se podařilo falzátory přece jenom zpětně najít, ukojilo by to naši... jak to říct?... naši lačnost znát celou pravdu, ne pouhou polovinu. A v jistém smyslu bychom možná byli autorům povinováni úklonou: Perfektně odvedená práce, pánové...

Nelze opravdu konkrétně na někoho ukázat? Podezření samozřejmě padla. Bezpočtukrát padla. A všechna ukazovala víceméně na stejnou postavu. Podezření, to bychom měli zdůraznit. Znovu a znovu směřovala k osobě doživotního bibliotekáře Národního muzea Václava Hanky a lidí kolem něho. Už současníci měli o charakteru buditele Václava Hanky názory dost nelichotivé. Básník František Ladislav Čelakovský poznamenal, že „je to sprosťácká a ouskočná duše“. A Pavel Josef Šafařík měl za to, že „Hanka jednal zchytrale, obmyslně a lestně.“ Jazykovědec Josef Dobrovský nazval v roce 1817 Hanku „přítelem milým, mnohováženým,“ ale o deset let později, když se přesvědčil o jeho povaze, tak o něm řekl: „Ten potměšilý Hanka.“ Všecko to jsou silná slova. Možná ale, že mu křivdili. Nebyla to třeba jenom závist? Dělal vše pro vlast, a to je přece bohumilé. Nebo není? I americký spisovatel Ambrose Bierce říká kupříkladu o diplomacii, že je to „vlastenecké umění lhát za vlast.“

Lháři nevěříme ani tenkrát, když mluví pravdu

Jaká je tedy pravda? Když v roce 1823 Hanka žádal cenzuru o povolení vydat znovu protiněmecky zaměřenou Dalimilovu kroniku, vytrhl z ní předmluvu k předchozímu vydání, ve které se hovořilo o tom, že byla po Bílé hoře pálena. V Hankově pozůstalosti se našly dopisy od jeho přítele Sklenčky (shodou okolností ze Dvora Králové). Ten mu dlouhou dobu posílal nejenom dopisy, ale pravidelně 10 zlatek, aby je odevzdal jisté ženě. Jestli šlo o Sklenčkův dluh nebo alimenty, to se neví, ale jak dosvědčuje jeho dopis Hankovi, adresát si peníze strkal do vlastní kapsy místo aby je odevzdal.

Josef Dobrovský (portrét Jana Vilímka)

Na jeden Hankův podvod (na jeden z mnoha jeho podvodů a podvůdků) přišel spisovatel dr. Miroslav Ivanov. Ve studovně Památníku národního písemnictví si všiml, že profesor Bernard Bolzano psal na některých vysvědčeních jedničku s tečkou nad ní, jindy bez tečky. Hanka měl vystudovat práva, jenomže aby mohl na toto studium vůbec pomýšlet, musel absolvovat nejdříve filosofii – v podstatě dnešní poslední ročníky víceletého gymnasia. V Hankově pozůstalosti se nacházejí vysvědčení z filosofie z let, kdy už studoval na právech. V archivu Karlovy university jsou doklady, že Hanka studoval špatně. V prvním ročníku propadl z řečtiny, ve druhém z dějepisu a řečtiny, ve třetím ročníku filosofie z pěti předmětů uspěl jenom v jediném. Jak se tedy mohl dostat na práva, když neměl ukončenou filosofii? To se asi nikdy nedovíme, zato víme, že v prvním ročníku práv dělal čtyři zkoušky, z toho ve třech propadl. Odešel (asi musel) do Vídně a tam se vesele prokazoval vysvědčeními z pražské filosofie. Padělal je, a dokonce vymámil na Josefu Dobrovském osvědčení, že je pilný, ovládá kromě mateřštiny další jazyky, a proto ho doporučuje k dalšímu studiu.

Ve Vídni Dobrovského dobře znali a vážili si jej jako seriózního vědce a osobnost veskrze poctivou. A jeho žák a vlastenec, „přítel milý, mnohovážený“ vyškrábal na osvědčení slůvko „philos.,“ a vepsal na jeho místo „jurist.“ Takže se okamžitě stal ze studujícího filosofie absolventem právnického studia. A aby i datum souhlasilo, namísto roku 1813 (což odpovídalo původnímu konstatování, že Hanka studoval filosofii) přepsal poslední trojku na osmičku. A rázem měl rok 1818. 23. Dezembra. Což odpovídalo době, když už by měl – kdyby práva uzavřel – vystudováno. Václav Hanka nedělal vše jen pro svou vlast. Nezapomněl ani na vlastní osobu. A není divu, že jsme si v této souvislosti vzpomněli na jeden letitý výrok starého dobrého Cicerona, kterým tuto schůzku zakončíme, tak jako jsme ji jiným započali: „Lháři nevěříme ani tenkrát, když mluví pravdu.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...