688. schůzka: Příliš mnoho objevů

To byl třeba případ skotského básníka Jamese Macphersona, který už na sklonku 18. století (prý) posbíral v horách staré legendy a písně Keltů (aby se posléze přišlo na to, že takzvané Ossianovy zpěvy složil sám). Jiný Brit, Thomas Chatterton, ten zas obdobným způsobem vytáhl na světlo světa údajné dílo středověkého barda, mnicha Rowleye. Proslulé Slovo o pluku Igorově, úspěšně předstírající, že je z 12. století, patrně také vzniklo mnohem později. Rovněž Slovensko zasáhla vlna nadšení pro starobylou slávu. V roce 1810 obdržel básník, spisovatel a vydavatel Juraj Palkovič od mladého básníka Rožnaye „opis staré básně“, kterou prý u kohosi v Prešpurku nalezl. Jmenoval se Žižka aneb hystorye o činech Jana Žižky, udatného vůdce hussytů v Čechách. Také na Moravě působil v polovině 19. století falzátor Antonín Boček, který se pokoušel propašovat do svazku moravského diplomatáře různé listiny, které podvrhl. Aby to ale nebylo jednoduché, v řadě případů se později ukázalo, že to falza nebyla – na Bočka se prostě svedlo všechno.

Jak vidno, Češi nebyli v padělání zdaleka sami. Už jsme minule vyslovili to slovo. Podezření. Tedy nikoli obvinění, a už vůbec ne odsouzení. Padělek – zvlášť pokud to byl umělecký kvalitní padělek – byla tenkrát společnost z různých důvodů schopna akceptovat. V poměrech tehdejšího rakouského mocnářství slídila cenzura po kdejakém projevu nacionalismu, ale vůči středověkým oslavným spisům (a takovými rukopisy byly) zůstávala bezmocná, neměla žádné legislativní nástroje, aby jejich vydání mohla zakázat. Hankův přítel Václav Alois Svoboda to řekl na rovinu: „Byli bychom šťastni, kdybychom měli sebou měli druhého Chattertona, a prosili bychom ho, aby mnoho takových výtvorů složil.“ Okruh se postupně rozšířil. Okruh podezřelých. Pachatele jsme neměli a dodnes nemáme. Rukopis královédvorský však nebyl prvním „nalezeným“ pergamenem. Rok před Hankovým „úspěchem“ měl štěstí Josef Linda. Jeho „nález“ se jmenoval Píseň vyšehradská.

Josef Linda

Linda byl mladý spisovatel (tehdy měl dvacet sedm let). Napsal a vydal náš první historický román Záře nad pohanstvem. Byl to talentovaný spisovatel a básník s máchovskou představivostí a také s podobným osudem – zemřel předčasně na tuberkulózu. Jak přišel ke staročeskému textu? Inu, vyňal jej z desek knižní vazby. Fantastická náhoda. Tu knihu (jinak asi bezcennou) měl doma a užíval ji při studiu jako nikoli coby studijní pomůcku, nýbrž jako podložku pod nohy (nastojte!). Co je však podstatné (a podezřelé) zároveň: Linda byl blízkým přítelem Hankovým! V inkriminované době dokonce sdíleli společný podnájem – bydleli v jednom domě, v jednom bytě – u Mádlů. Srdce slečny Barbory Mádlové získal Hanka pro sebe a nakonec si ji vzal, což vedlo k naprostému rozpadu starého přátelství s Lindou. Na rozdíl od Hanky se Linda (údajný nálezce rukopisu) nikdy nechtěl blíže vyjadřovat k okolnostem, za jakých k tomu podivnému objevu došlo.

Na Rukopis královédvorský si ještě musíme počkat. Onoho úrodného roku 1817 byl předtím „nalezen“ druhý pergamen. A na něm Libušin soud, čili Rukopis zelenohorský. Útlý svazeček pergamenů doručil do Prahy pro České vlastenské muzeum v listopadu 1818 anonymní nálezce. Ten – pravda – neměl s Hankou nic společného. Přesto však existovala mezi bibliotékářem Hankou a místem nálezu, totiž zámkem Zelená Hora u Nepomuku, důležitá spojnice přes třetí osobu. Na tomto panství (patřilo Colloredům) byl správcem obrazárny a uměleckých sbírek blízký Hankův přítel a spolupracovník František Horčička. Nikoli spisovatel, ale malíř a výtečný restaurátor, člověk (podobně jako Hanka) zanícený pro slovanské a české starožitnosti. Jak blízkými kamarády tito dva muži byli, dokládá fakt, že Horčička vystupoval na Hankově svatbě s Barborou Mádlovou v roli svědka. Později si Hanka dávat velice záležet na tom, aby tato skutečnost nevyšla najevo (pročpak asi?). Podezření, že padělaný Libušin soud mohl být na Zelené Hoře "nachystán" k nálezu právě Horčičkou, je nabíledni.

Pak přišel konečně Rukopis královédvorský. A velice brzy na to – v roce 1819 – nalezl skriptor Universitní knihovny J. W. Zimmermann (podobnost s géniem Járou Cimrmanem je čistě náhodná) ve staré vazbě jakési knihy rubu pergamenový list, na který kdosi zaznamenal Milostnou píseň krále Václava, a dále na něm byly skoro neznatelné zbytky básně Jelen, kterou už všichni znali z Rukopisu královédvorského. Což by mělo na první pohled potvrzovat, že básně z Rukopisu ze Dvora Králové jsou skutečně staré. Ve skutečnosti to na první pohled potvrzuje, že je to takzvané „krycí falzum“. Mělo krýt pravost Rukopisu královédvorského. Skutečnost, že se stejná prastará báseň (byť jenom ve „stopovém množství“) nalezla podruhé, přece výrazně posilovala věrohodnost tohoto Rukopisu. Aby Zimmermann dostal ten pergamen z vazby, musel jej navlhčit a pak sušit na okně. Přitom (podle jeho sdělení) došlo k nemilé příhodě: zavál vítr a všecky ústřižky – až na jeden – odnesl pryč. Což holé neštěstí. Ještě větší, jelikož se po nich zem slehla. Zůstal pouze zbytek pergamenové stránky, kdysi asi kvartové velikosti, a na něm Milostná píseň krále Václava v českém znění. Což by mohlo znamenat, že se našel originál (až na to, že v tomto případě nejde o původní text, nýbrž – o překlad z němčiny. Špatný překlad, opakovaly se v něm některé omyly z německého vydání.) Falzátor celou akci provedl asi jenom proto, aby se našly záznamy o existenci básní Rukopisu královédvorského už ze středověku. Další podrobnosti by už byly nad rámec těchto Toulek, ale (jen tak pro zajímavost) lze dodat, že onen pan Zimmermann patřil do úzkého kroužku přátel Václava Hanky. Chce se skoro říct: samozřejmě. A neskončil dobře. Spáchal sebevraždu.

Muselo uplynout dlouhých čtyřicet let, než podezření, které celou tu dobu doutnalo povrchem, vyrazilo na světlo boží v podobě obvinění: Milostná píseň krále Václava, kterou objevil skriptor Zimmermann, je podvrh! Roku 1858 došlo ke zkoumání rukopisu. K tomu byla zřízení zvláštní komise. „Na první pohled vzbudily jak písmo, tak inkoust rukopisu v komisi podezření, a když pouhým již okem a ještě patrněji pomocí skla stopy staršího odstraněného písma pod nynějším textem viděti bylo, vzrostlo toto podezření ještě více a došlo později užitím lučebných prostředků úplného stvrzení. Potřela se totiž některá místa po krajích a v textu sirníkem amonatým a později i ferrokyanovodíkem, i zjevily se docela patrně písmena, ozdoby a známky dřívějšího textu. Nemůže tedy býti pochyby, že nynější český text napsán jest na palimpsestu. (Palimpsest je pergamen, který byl po oškrabání znovu popsán.) Původní, škrábáním pergamenu odstraněný latinský text, nese ráz mnohem novější doby než písmo Písně milostné. Musí se do 15. století klásti, zatímco nynější český text za písmo 13., ano 12. století považován býti chce – nemůže tedy býti pochyby, že výrobek mnohem pozdější doby a s úmyslem podvodu předsevzaté napodobení staršího písma jest.“

Možná naletěl Zimmermann Hankovi. Anebo Hanka Zimmermannovi, kdoví. V té době ještě Hanka nebyl bibliotékářem Muzea, neměl tedy možnost si tam obstarávat dostatečné množství pergamenu pro své podvrhy. Středověký pergamen se nedal koupit v krámě, musel se vyříznout z nepopsaných zadních listů nějaké starobylé knihy, popřípadě na nich text vyškrábat. Tady měl velké možnosti právě pan Zimmermann jako skriptor Universitní knihovny. Není vyloučeno, že i materiál na Rukopis královédvorský (tedy pergamen) pochází z jeho rukou. Ale tak daleko ještě nejsme. Chvilku objevy ustaly, ale roku 1827 byl na světě další objev. Objev, nebo „objev“. Tentokrát to byly stovky českých glos a přípisků. Našly se v muzeálním výtisku latinského slovníku Mater verborum (po česku Matka slov). K tomu objevu došlo tak, že německý badatel Graff, který sbíral materiál pro staroněmecký slovník, studoval v pražském Národním muzeu staré rukopisy, a tu mu Hanka předložil i slovník Mater verborum. Pan Graff se do něj jedním očkem podíval a nalezl v něm spoustu nejenom německých glos, ale i českých. Upozornil na to pana bibliotékáře (tedy Václava Hanku), a ten napsal článek. Další památka, ozřejmující vysokou kulturu českého národa ve středověku, velikou a bohatou slovní zásobu staré češtiny, byla na světě.

O pravosti glos nepochyboval ani Dobrovský, ani Palacký. Padělatel byl neobyčejně prohnaný – aby zmátl případné pochybovače, vepsal do Mater verborum nejenom řadu glos českých, ale i německých a latinských a některé pravé glosy obtáhl, aby sblížil k nerozeznání rukopis původního středověkého písaře a rukopis svůj. Slovník Mater verborum jako celek byl pravý (část českých glos v něm skutečně pocházela ze středověku), to všechno hrálo falzátorovi do ruky. „Nález znamenal mnoho,“ píše ve své knize Tajemství RKZ spisovatel doktor Miroslav Ivanov. „Především glosy mytologické a kulturní dokazovaly, český dávnověk měl tak vysokou úroveň, že se s ním mohl srovnávat málokterý jiný národ. Do povědomí romantických básníků se dostala nová slova z Mater verborum. Například Bělboh, Jarobud, Radihost (ta se příliš neujala). Lada, Světluše, Živa a další jména pohanských bohů však do povědomí vešla. Také glosy kulturního významu (knihari, knižný, letopisec, počitari) vedle glos hudebních (sem patří například hudba, hudci, piesně, pěvci) podstatně posilovaly sebevědomí českých obrozenců, protože dokládaly, že český dávnověk byl oproti dávnověku germánskému vyspělý, rázovitý. Ne náhodou se v tomto slovníku našla také glosa němec ve smyslu barbarus.“

Mater verborum

Zdali napsal ty glosy Hanka, to se nikdy neprokázalo a zřejmě už neprokáže. Případnější otázka zní: stál za nimi Hanka? A odpověď: Mohl za nimi stát. Že jsou glosy podvrhem, to se ukázalo v roce 1877. Tedy veřejně. Neveřejně se o nich pochybovalo už dřív. K usvědčení došlo tak, že se falzátor se dopustil chyby, která se mu nevyplatila: zapomněl, že vedle rukopisu Mater verborum (který byl uložen v Muzeu a do něhož vepsal falešné glosy) existuje v Praze i prvotisk Mater verborum, a to v Universitní knihovně. Což ještě nemuselo nic dokazovat. V různých exemplářích tohoto slovníku mohly být jiné poznámky. Až na maličkost. Falzátor muzejního exempláře nejenže doplňoval nad latinskými slovy (nebo pod nimi) jejich české výrazy, ale některé padělané glosy zhotovil tak, že přepsal původní latinská slova, které byla jinak ve všech exemplářích Mater verborum stejná. Stačilo pak vzít výtisk z Klementina a srovnat jej s muzejním, což se vskutku stalo, a velice brzy se přišlo na to, že latinské „beatum“ bylo předěláno na české „blasu“, latinští „hostes“ byli najednou čeští „hosté“, z „pastora“ se udělal „pastyr“, namísto „aeris“ česká „denice“. Něco se vyškrábalo, něco dokreslilo, ze dvou písmen se vyrobilo jedno anebo z jednoho dvě. Z českých glos je v Mater verborum pravých 339, zatímco podvržených – 950.

Tento slovník byl v Muzeu od dvacátých let 19. století. Je téměř vyloučeno, aby se falzátorství provádělo bez vědomí muzejního knihovníka. A tím byl – Václav Hanka. „Zjistil jsem naprosto bezpečně,“ napsal v roce 1917 Václav Hrubý, paleograf neboli odborník, zabývající se historickým písmem a písemnictvím, „že písmo české ve slovníku Mater verborum je právě tak umělé jako písmo české v Evangeliu svatého Jana, že je padělané, a to týmž padělatelem, jenž padělal písmo české v Evangeliu svatého Jana a v takzvaném glosovaném Žaltáři muzejním ze 13. století.“ Glosovaný Žaltář obsahuje pravé české glosy, a vedle nich je český překlad dvou žalmů. Což objevil opět Václav Hanka, který otiskl tento text v časopise Musejník. Pak se o něm dlouho mlčelo. Asi proto, že vzbuzoval pochybnosti; když něco u nás vzbuzuje pochybnosti, zametá se to pod koberec. Až v roce 1879 ukázal paleografický rozbor, že jde o podvrh. Dokonce prý nevalný – falzátor používal dvě barvy a psal velmi nedbale.

Mnohem důležitější je Evangelium svatého Jana. „Pánu Václavu Hankovi poštěstilo se opět nalézti starožitnost pro historii řeči a literaturu naši velmi důležitou, zlomek totiž přeložení českého Nového zákona, ježto podle písma a řeči až do 9. století sahá a tudíž to jedna z nejstarších památek písemných nejen českých, ale i slovanských vůbec jest.“ Tato slova nenapsal v Musejníku nikdo jiný než František Palacký. „Širší zprávy o nálezu tomto podány budou bohdá v příštím svazku časopisu tohoto.“ Leč v dalším čísle časopisu tohoto o nálezu ani zmínka. Josef Dobrovský, který objev přivítal s radostí, se byl znovu podívat na Hankův "nález," a se zděšením zjistil, že běží o podvrh a on Hankovi prostě nalítl. „Bylo by velmi žádoucí, kdyby si Hanka dal říci a vydal glosy z Mater verborum jen tak, aniž by se zmiňoval o svém novém objevu,“ napsal Josef Dobrovský. „Ale on je tak posedlý novým podvrhem, jehož písmo – šťastně napodobené – mě zpočátku oklamalo, že vůbec nedbá na mé domluvy, aby nedával opět podnět ke sporům, ačkoli jsem mu vysvětloval, že vůči sobě popudí podezření, že má na podobné krásné věci fabriku.“

Hankova „fabrika“ – popřípadě lze užít ochranné známky „Fabrika Hanka & spol.“ – byla rozjetá, nic ji nemohlo zadržet. O její produkci zatím zapochyboval pouze Josef Dobrovský, na druhé straně stála pevná fronta: Hanka, Jungmann, Čelakovský, Šafařík, Palacký, Kollár – ti všichni věřili v pravost všech nalezených rukopisů. Všichni doufali, že český národ může být na svou minulost hrdý, že středověká čeština stála neméně tak vysoko jako němčina, že naši předkové byli ušlechtilí, mravní, kulturní. Byla jejich víra tragédií?... Nebo pomáhala národu? A může lež pomáhat?