486. schůzka: Co Bůh? Člověk?

Bedřich Bridel na misii

Když dvě líčka rozvažuji, dvě růže spatřuji, jež se nad krev červenají, nad sníh bělejí. Ne tak malíři malují, ne tak růže v poli stojí, voní ty růže chutněji, mileji, liběji.Když nastane svítání, když se skví všecko, když svítí rosou stříbrnou ranní, nebe pozdravuje kvítí.

Taková docela milá poezie. Jazyk napovídá, že na tomto světě pobývá nějaký ten pátek... nějakou tu stovku pátků – zhruba spočítáno, je těch pátků nějakých 17 000. Ty verše napsal Bedřich Bridel. On je však autorem i docela jiné poezie.

Měj se dobře, světe,
an v tobě nikdá dobře není:
měj se dobře,
jen jest v tobě samé hoře,
daremní tvá naděje.

Měj se dobře, světe.
Nic stálého
přítomného,
nic není tvého,
co jest bylo.

Ještě než to... i ono... a mnohé jiné... než to mohl kdy Bedřich Bridel napsat, tak se musel nejprve narodit. A na ten svět přišel ve městě jménem Vysoké Mýto, roku 1619., jako syn zdejšího radního písaře Václava. Při křtu dostal jméno Bedřich, dost možná, že to byl ve skutečnosti Fridrich. Fridrich se jmenoval tehdejší český král. To byl jenom takový sezónní panovník, na jednu zimu. Náš Bedřich se však začal brzy podepisovat po latinsku: Fridericus Bridelius. Jako chlapec dospíval daleko od otcovského domu ve svatováclavském semináři v Praze.

Znovu se narodil - pro Tovaryšstvo Ježíšovo – v osmnácti letech věku svého. Strávil dva roky v brněnském Nazaretě, úplně jsa poddán svým rodičům v Kristu, a potom zasedal sedm let mezi učiteli jako posluchač filosofie a theologie; hned nato, byv ustanoven profesorem, vyučoval čtyři roky rétorice a poetice; a další čtyři roky působil jako představený akademické tiskárny, a touto činností v domácím ústraní, vyžadující jak vzdělání, tak námahy, předznamenal svůj ostatní život úřední, veřejný, apoštolský, podoben apoštolům smrti, hrdinskou totiž smrtí dovršil svou službu nemocným morem v jedenašedesátém roce života svého, ve třiačtyřicátém roce po vstupu do Tovaryšstva.

Stop. Poněkud zkratkovitě jsme se prohnali životem Bedřicha Bridela. Tak jsme se to dozvěděli z jeho Elogia. Elogium... Co má společného Elogium s Bridelem? Elogium, to může být výrok, nějaký písemný dodatek v závěti, a ještě sentence. A rovněž na náhrobcích oslavný nápis – právě to měl autor, který sepsal elogium o Bridelovi, asi na mysli. Sepsal jej zřejmě rektor kutnohorské jezuitské koleje Tomáš Koukal. Ale ještě jeden pojem může pro elogium platit. Ano: je to výpověď. Výpověď o životě člověka. O životě člověka jménem Bedřich Bridel.

Dej Bože, ať milosti
tolikerými miluji:
kolik jest v lese listí,
kolik kvítí nám malují,
kolik na louce kvítí,
kolik jest v moři krůpějí,
kolik se i hvězd svítí,
kolik stromů i vícejí,
kolik v zahradě kvítkův,
kolik bylin v poli leží,
kolik po lesích lístkův,
kolik řek, potokův běží,
tolik Bože dej srdcí,
tolik úst, ať tě vyznávám.

„Jako gymnasista byl pro svou vroucí zbožnost, horlivost ve studiu a bystrost vtipu miláčkem a potěšením svých představených.“ Zatímco u svých kolegů asi tak populární nebyl... „A u svých druhů byl nadto v úctě a vážnosti.“ Tak tato informace určitě mnohé překvapila. „Jako profesor básnického umění a výmluvnosti byl sám velmi schopný a obratný, i cvičil své svěřence v obojím stylu stejně úspěšně a rovněž je obratně přikláněl k úsilí o mravnost a zbožnost.“ Zřejmě vzorný pedagog. Dnes by možná obdržel Zlatého Amosa. Všechno, co čeho se pouštěl, bral doopravdy. A sebe nikdy nešetřil. Toto sloveso si zapamatujme: nešetřil se. Bylo pro jeho život typické.

Kupříkladu – když se stal kazatelem, tak si uložil čtyřicetidenní půst. Což mu ještě nestačilo, a tak držel během těch čtyřiceti dní každý pátek hladovku. Jediné „pořádné“ jídlo, které si povolil, byl kus studené ryby večer. Jinak jen (pozdě v noci) topinku namáčenou v trošce zapražené polévky. Když se ocitl v zapadlé divočině, nepohrdl ani kouskem plesnivého chleba a douškem vody. Když mu půst skončil, dával si chlebovou polévku - musela být bez másla a bez koření. Asketa. A když ho přemlouvali a zvali k hostině, odpovídal poněkud šokovaným hostitelům: „Suchá píce nejlepší červivému tělu; tato vybraná jídla nechť jsou poslána do vězení k občerstvení nebohým vězňům, tak bude učiněno zadost našemu povolání.“

Byl to zvláštní patron, tenhle pater Bridel... Stejně skromně, odříkavě, obětavě se choval, když byl jmenován praesedem, tedy správcem, představeným, ředitelem akademické jezuitské tiskárny v Klementinu. Víc ho to však táhlo k práci misijní a kazatelské, a tak opustil teplé a dobře placené vedoucí místo a odešel do Boleslavě, Čáslavě, do Hradce a Kouřimě, aby tam patnáct let dělal misionáře. „Nejen v chrámech nebo městských či venkovských staveních, ale i na cestách a v lesích víru svatou štípil, nejednou vystavuje se v nebezpečí svůj život, zejména v čase velikonočním, kdy jako vlkům bránil se nekatolickým predikantům v jejich lesních pastvách a pobloudilé ovečky do římského ovčince zase nazpět uváděl: mnoho vytrpěl v těch dobách mezi nevěrnými sedláky a nejednou i ran se mu dostalo.“

Bedřich Bridel jako misionář obrací lid na katolickou víru

Šiřitelé pravé víry to v našem království neměli nikdy lehké. Jenomže otec Fridericus neviděl svoje poslání pouze v rozsévání slova božího. Neméně tolik jako slovo pro něj znamenal skutek. Žádná nepřízeň počasí, mráz, sníh, lijavec, nic z toho jej neodradilo, když kdosi úplně neznámý potřeboval útěchu v nemoci nebo ve smrtelné chvilce. „Ničím se nedal odradit od cestování, bylo-li nutno jít k nemocným s nadějí na uzdravení lidského nitra. Kolikrát se jen po cestě, ještě celý mokrý od deště neb od sněhu, ihned jakmile uslyšel o potřebném, vydával se polozmrzlý na novou dlouhou cestu, aby jej bez prodlení zaopatřil – kolikrát stěží dechu popadal, kolikrát jej opustily síly a skácel se k zemi.“

Nikdo ho tím nepověřil. On taky chodil do vězení a šatlav (nejvíce v Čáslavi), a tam se staral o uvězněné, ty poslední z posledních, vyprošoval jídlo a šatstvo pro hladové a polonahé, vynakládal obrovské úsilí osamoceného a nijak vlivného člověka, aby byla spravedlivě posouzena jejich věc, a byla-li pochybnost o jejich vině, usiloval o jejich svobodu. „A také trávil s nimi beze spánku noci na modlitbách, aby je připravil na věčnost, aby nešli na popravu špatně oblečeni; vlastníma rukama odnášel do vězení vyprošenou látku na spodní prádlo; velmi často doprovázel odsouzence k té hrozné popravní scéně, a když skončila, sloužil za jejich duši rekviem a celý den se postil.“ Zvláštní člověk. Možná podivín. Ale nelze se mu vysmívat. To opravdu ne.

„Když se na ubohé tělo připlížil potřebný spánek, sotva používal jiného lůžka nežli Ježíš. Mezi obyvateli lesa byla mu lůžkem tvrdá země nebo lavice. Velmi často se stávalo, že když celý den běhával po vesnicích a vyučoval na polích pasáky vepřů a ovčáky, teprve pozdě večer se uchýlil k sedlákovi a bez oběda a bez večeře vylezl na sýpku, kde na holé slámě okusil krátkého spánku. Když jednou na podzim provázek kutnohorský lid na pouť do Prahy, byl v Českém Brodě pozván od místního pana děkana na oběd, ale náhle se ztratil. Hledali jej po celém městečku – nenašli ho v žádném hostinci, leč objevili jej ležícího na zemi pod skrovným přístřeškem, na místě vhodném pro psy, a nikoli pro lidi. A také přišel kdysi do Kutné Hory, aby se léčil z těžkého onemocnění. Podle svého zvyku vstoupil do nejprostší světničky, která byla v domě, odložil jen svrchní plášť a nelehl si na lůžko, ale uložil se na zem a namísto polštáře použil podnože klekátka. A v Golčově Jeníkově strávil tvrdou noc na pytli slámy, ač to bylo v zimě. Takovým nepohodlím a vytrvalým odmítáním pohodlí, které si neodpírají ani nejzbožnější lidé, utvrzoval se proti nebezpečí změkčilosti; nadto pak střežil a umrtvoval své smysly, aby na něm nebylo pozorováno ani to nejmenší, co by nedělalo čest ani andělu žijícímu v lidském těle.“

Doba po třicetileté válce u nás prosperitou zrovna neoplývala a ještě dlouho oplývat nebude, ale potřeby otce Bedřicha byly až neskutečně skromné. Spokojil se jedinou klerikou, a to byla ještě notně obnošená. Jeho košile se nelišila od té, jakou nosil poslední žebrák. Spravoval si ji sám (podle toho taky vypadala, on otec Bridel nebyl zrovna mistr krejčí, jednu záplatu přišíval vedle druhé). Kolikrát se dostavil do koleje úplně bos, protože podešve a punčochy mu úplně „odešly“. Cingula přijímal jenom opotřebovaná. (Cingulum je kněžská šňůra na opásání.) Když mu vnutili nový klobouk (to právě pobýval v Polné), nezbylo, než aby si ho vzal, ale jakmile dorazil do brněnské koleje, vyměnil ho za ten nejchatrnější, jaký se tam vyskytoval. Jedl pokrmy a nápoje, jaké byly, dopřával si třeba i povařené řepy. S každým člověkem jednal pokorně a vlídně. Byl co nejlaskavější k druhým a vždy nelaskavý sám k sobě. Na rozdíl od mnohých a četných jiných.

Psát verše nebylo pro něj hlavní profesí. On je čmáral na papír jaksi levou rukou, vrhal je na něj v přestávkách mezi návštěvou vězňů a kázáním, když měl na svém misionářském putování volnou chvilku. Za básníka se nepovažoval, ani za spisovatele, natož za umělce. Jeho verše nejsou vůbec líbivé. Jsou drsné, jsou tvrdé, jsou jakoby ztěžklé. Líbivost, něha, světobol, citové rozplývání – ne, to není Bridel. Ke komu se dá přirovnat? Jestli k někomu, tak ke staviteli. V naší barokní poezii to byl stavitel vůbec nejrozměrnější stavby.

Ještě mu nebylo čtyřicet let, když napsal skladbu s podivným titulem, zakončeným dvěma otazníky. „Co Bůh? Člověk?“ Neodvažujeme se a ani to není naším úkolem ji vykládat. Není to věru povzbuzující a radostná četba. Jsme svědky, jak Bridel líčí nicotu. Nicotu jako protiklad boží věčnosti. Ty verše jsou tři a půl století staré. Ale dodnes z nich mrazí.

Co Bůh? Člověk?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest:
Tys sláva, čest:
Já hnis, vřed, puch:
Tys čistý duch:
Tak jak mohu,
o mém Bohu

zpívám, vzdychám
i pospíchám
k nohám padám,
chvály skládám,
jak i první,
tak v poslední
okamžení.
Tys propasti dno,
svršek, já nejmenší krůpějička:

ty jsi slunce okršlek,
já jeho malá jiskřička.
Ty jsi květu samý květ,
já jsem jen pejří polední,
rosy jsi rosa, nový jsi svět,
já pak bublinka večerní.
Já mlha, mráz, kruh ledu,
tys radosti neskončenost,
já náchylný k bídám, k pádu,
tys pak pevná trvanlivost.
Já jsem kroužek bolesti,
ty jsi stálostálá pevnost,
já jsem kolo žalosti,
ty jsi neskončená radost.
Já kvílení, bublání,
tys zpěv, zvuk, pěkné varhany,
toužení, naříkání,
pronikáš na všecky strany.
Tys světlem, já temností,
já bláto, a tys čistota:
tys milost, já teskností,
tys bezpečnost, a já psota.
Ty jsi sladkost, a já jed,
tys lahodný, já kyselý;
já žluč, hořkost, a tys med,
já smutný, a tys veselý.
Já nemoc, tys zhojení,
já zimnice, tys uzdravení;
já hřích, ty odpuštění,
já nepravost, tys spasení.
Já škaredý, tys pěkný,
já zlost, a tys oslavení:
já mrzký, tys počestný,
já půtka, tys zvítězení,
Já bitva, tys můj věnec:
já práce, tys má odplata:
tys potejkání konec,
tys odplata drahá zlata.
Tys perla, kment, hedvábí,
tys božská, hrozná velebnost,
ta k sobě všecko vábí,
neobsáhlost, neskončenost.
Já pak jáma, sklep, co jsem?
Jsem potvora nepravosti.
Já kazichléb jen co jsem?
Hra všelijaké marnosti.

Podle objevitele tohoto básníka, profesora Josefa Vašici: „I dnešního čtenáře oslňuje u Bridela nepovadlá svěžest metafor stále nových, hudebnost jeho veršů, erbenovské rytmiky, ryzí čistota řeči a zemitá vůně. Celý český kraj se svými poli, háji, pustinami, potůčky, zpěvem ptactva a denní lopotou lidí se v jeho básnickém díle odráží jako v zrcadle.“

Roku 1680 vypukl mor. Nejenom u nás a nikoli poprvé. Ve 14. století zabila černá smrt asi třetinu lidstva – dvacet pět milionů lidí. Nevyhýbala se ani bohaté Kutné Hoře. Kroniky zaznamenávají letopočty, kdy v ní mor řádil: 1382, 1483, 1542, 1554 (toho roku celé rodiny v Hoře vymřely), a pak přišel rok 1562. Na jedno století daly epidemie pokoj, až zas roku 1680 a ještě 1713. Nám však jde o datum z této řady předposlední a o Bedřicha Bridela čas poslední. „Když byl vyzván, aby poskytl své služby nakaženým morem, zanechal všeho, co jej mohlo oprávněně zdržovat a co nejpohotověji přispěchal.“

Dokonce svůj slib pomoci potvrdil písemně v dopise představenému. Dochoval se a jsou v něm tato slova: „Ježíš, Maria, Josef. Já, Fridrich Bridel, zcela nehodný Božího pohledu, slibuji božské Velebnosti před tváří Matky Boží, svatých otců a celého nebeského dvora, že budu sloužit nakaženým morem. Prosím tedy pokorně tvé milosrdenství, Bože, pro krev Ježíše Krista, abys mi udělil hojnou milost k plnění, jako jsi ji udělil ke slíbení. Amen.“ To napsal, podepsal a šel. Šel dobrovolně pomáhat do epicentra moru.

Ulevoval v utrpení, podával vodu, odnášel mrtvá těla. Nevěděl nic o tyčinkovém mikrobu Pasteurella pestis, nevěděl nic o krysách a hmyzu, nic o blechách, které tu nemoc přenášely. Neznal kapénkovou infekci, kterou se mor šířil v době epidemie, znal jenom vysoké horečky, tělesnou schvácenost, bezvědomí, smrt. Nakazil se, ale zůstal na místě. 15. října 1680 zemřel. Za dvacet jeden rok nato byl Bridelovi a třem dalším bratřím, kteří podobně jako on zahynuli při epidemii, vsazena do zdi Dušičkové kaple v Kutné Hoře mramorová deska a na ní text, který začíná slovy: „Tuto pohřební památku dvojctihodnému knězi Fridrychovi Brydeliusovi z Tovaryšstva Ježíšova, jenž v posluhování morem nakaženým na Horách Kutných Léta Páně 1680. slavně duši svou položil.“

Co spomáhá světská sláva,
an pomíjí jako tráva?
Dejm v povětří větrem hyne,
život náš dnes, zejtra mine.

Co trůn pánův, berla králův?
Co koruny potentátův?
Všecko někdy vezme konec
smrt poslední chce mít tanec.