482. schůzka: Lomikarové

Tážete se – jakpak to? Vždyť po bitvě na Bílé hoře se přece horlivě konfiskovalo! A to je právě to: oni Lammingerové byli těmi, kterým se konfiskovalo. Zapletli se, holoubkové, velmi aktivně se účastnili českého stavovského povstání. Kompromitovali se službou v krajské hotovosti, a když povstání zkrachovalo, tak většinou emigrovali.

Původně jich bylo pět. A všichni se jmenovali Volf. Což muselo být notně nepraktické, ale nikoli neobvyklé – celá řada Kinských zase nesla jako první jméno Maria. Jak se rozeznávali? Podle druhého jména: Volf Abraham, Volf Vilém, Volf Fridrich, Volf Josef, Volf Jáchym. (Přímo vlčí smečka.) Jeden z těchto Volfů v době po Bílé hoře zemřel, tři byli povstalci a skončili v exilu, pouze jeden jediný, Volf Vilém včas přestoupil ke katolické víře, za povstání sloužil věrně císaři a podnikl akci za záchranu rodového majetku.

Chod se svým psem|foto:Eva Kořínková

Majetek tří povstalých bratrů byl zkonfiskován, ale hned po Bílé hoře se na něm objevil Volf Vilém a bez jakéhokoli dokladu se ujal jeho správy. Dalším jednáním dosáhl toho, že mu císař levně odprodal majetek jeho bratří (on totiž půjčil císaři jistou částku, a ten mu na oplátku zastavil z majetku Domažlických celý Chodský hrad s chodskými vesnicemi a královským pohraničním hvozdem). A tak Chodové dostali novou vrchnost. „Čtyřicátého dne po exekuci staroměstské,“ píše Alois Jirásek ve svých Psohlavcích, „postoupeni jsou svobodní Chodové zápisem Karla z Lichtenštejna na místě císařském zástavou na 7500 zlatých říšskému dvornímu radovi Volfu Vilému Lammingerovi, svobodnému pánu z Albereuthu, jenž byl jedním z císařských komisařů a ředitelů hrozné truchlohry dne 21. června roku 1621.“

Tak nám prodali Chody... Copak se předmět onoho kšeftu ani neozval? Tedy: ozval, to se ví, že se ozval – hned v prosinci roku 1621. Chodové hbitě psali místodržícímu Lichtenštejnovi, že v celé té rebelii byli přece věrni Ferdinandovi Habsburskému, aniž bychom proti němu co vodporného před sebe vzali. Kromě toho je Domažličtí za tento postoj věznili, utiskovali a čeští stavové je kárali. To však vůbec nepomohlo. Lamminger prostě chtěl svoje. Dalších čtrnáct let se Chodové novému pánu bránili, připomínali si, že zápas se Švamberky vybojovali vítězně, nevzdávali se, tak jako víckrát ve své historii, jenomže tentokrát to nebylo nic platné.

Pan hrabě Volf Vilém Lamminger myslel vždy jeden tah dopředu, proto půjčil císaři další peníze, 20 000 zlatých. Jenže ve stejné době se Ferdinand od české komory dozvěděl, že chodské vesnice mají mnohem větší cenu, než kolik mu za ně Lamminger jako zástavu dal (bylo to jak víme sedm a půl tisíce zlatých), a tak se zase rozhodl, že si Chodsko nechá. Zrovna tehdy Chodové císaři nabídli peníze, aby je měl čím vyplatit. Císařská kancelář vydala reskript, podle kterého se poukazuje Lammingerovi 10 000 za dobré služby a že chodská zástava bude napříště jeho, císařova.

Jeho Veličenstvo ovšem podcenilo páně Lammingerovu mazanost. Ten reskript nebyl v Praze u české komory vůbec projednáván. Stalo se s ním to, co se občas dnes stává s důležitými dokumenty. Ztratil se. Najednou nějak nebyl k nalezení. A Lamminger současně požádal císaře pána, že zrovna velice potřebuje těch 20 000, které mu byl půjčil. A protože pán z Albenreuthu nebyl jenom nějaký malý podvodníček, tak vystoupil s tím, aby mu oněch 10 000 zlatých (které mu císař dal jako dar zato, že se vzdá chodských vesnic), aby mu je vyplatili. Česká komora mu šla na ruku a těch 10 000 mu k zástavě připsala. Vynikající tah. Hodný srovnání s novodobým uměním tunelářským.

r_2100x1400_dvojka.png

Císař vydal nový reskript, ve kterém prodlužuje zástavu chodských vesnic na dalších deset let s tím, že je za ni dlužen 35 000 zlatých. Což jsou – jak uznáte – poněkud divné počty. Zdá se to přímo nepochopitelné. Císař dal Lammingerovi 10 000 zlatých za to, že chodské vesnice budou patřit opět jemu, tedy císaři, ale chodské území patří nadále Lammingerovi a císař je mu dlužen víc než 35 000 zlatých. Pan hrabě Lamminger von Albenreuth v tom holt uměl chodit.

Povolnost Chodů si na nějaký čas získal tím, že jim potvrdil, že bude po nich chtít jenom to, co kdysi Domažličtí. Což nesplnil (ani splnit nehodlal), krátce nato rozkázal jejich vůdce uvěznit a zbít holemi, že se „z nich jako z hovad krev lila.“ Jakým způsobem to dokázal, že mu císař v roce 1630 dal konečně chodské území do dědičné zástavy, to se přesně neví. Jisté však je, že cena opět stoupla, a to na 56 000 zlatých (Lamminger zřejmě doplatil Ferdinandovi dalších dvacet tisíc.) Volf Vilém a vůbec Lammingerové byli prakticky u cíle.

Volf Vilém Lamminger byl tedy u cíle. Skoro u cíle. Zbýval poslední krůček. Ve vzduchu tak nějak stále viselo, že ta chodská zástava má větší... ještě mnohem větší cenu než oněch 56 000 zlatých, a že císař prodělá, jestliže ji svěří do dědičného držení Lammingerům pouze za tuto částku. Ferdinand proto požádal českou komoru o vyjádření. Skutečný stav věcí na Chodsku zjišťoval královský prokurátor Albín. Přímo na místě se dozvěděl, že kvůli přísnosti panstva jsou „všecky chodské vesnice takřka prázdné a jejich ubozí obyvatelé se zdržují většinou v Bavořích.“ Zdálo se tedy jenom otázkou krátkého času, kdy mu císař tu chodskou zástavu odejme. Ferdinand by ovšem dát dohromady 56 000...

Zásah osudu

V březnu 1635 Volf Vilém Lamminger umírá. Do Vídně se rozjela vyjednávat vdova po něm, paní Barbora. Během pár dní dokázala všecko, co si naplánovala. Což znamená? Bez ohledu na to, co zjistil královský prokurátor, dal císař s definitivní platností Lammingerům Chodsko do dědičného držení. Snad ze soucitu k nedospělým sirotám... Nebo možná kvůli vdově. Důvod není důležitý. Důležitý je výsledek. A ten dopadl na Chody krutě nepříznivě.

„Nový pán nechtěl uznati a neuznal jejich svobod a privilegií a nakládal s nimi jako s lidem robotným a poddaným. Tentokrát nastal poslední a největší chodský boj. Hájili svobodymilovní mužové práv svých proti násilí a bezpráví. Přes šedesáte let trval nerovný ten zápas. Časem svitla Chodům jiskra naděje u dvora vídeňského, když se svobody domáhali; než posléze nástupce Lammingerův, syn jeho Volf Maxmilián při vyhrál a Chodům dodán rozsudek, že jednou navždy žádost jejich se odmršťuje, privilegia jejich že jsou anulována a již neplatna, jim pak samým že se ukládá pod přísnými tresty perpetuum silentium.“

Perpetuum silentium. Věčné mlčení. Nějakou dobu se vskutku mlčelo. Ale nebylo to navždy. O državy pečovala zprvu ovdovělá paní Barbora Lammingerová, a to dost dlouho: celých pětadvacet let nad nimi vládla. Když totiž Volf Vilém zemřel, bylo nejstaršímu dítěti, dceři Marii Markétě sedm let, nejmladšímu pak, Volfu Maxmiliánovi (pozdějšímu „Lomikarovi“) – jeden rok. Paní Barbora nebyla na všechnu tu starost sama, za dva roky po manželově smrti se opět provdala, tentokrát za belgického šlechtice. Později se správy otcovských statků ujal nejstarší ze sourozenců Volf Fridrich, ale ten už se mezitím připravoval na duchovní dráhu. Měl přece dědit, jako nejstarší, ne? Neměl. Majetek měl převzít naopak ten nejmladší – samozřejmě za finanční odstupné.

„Podle prvního českého katastru (říkalo se mu berní rula) patřilo v roce 1654 k lammingerskému majetku kromě domu v Praze celkem dvaatřicet vsí. Vedle jedenácti chodských vesnic to bylo 8 nově založených vsí v lesích Na Království a 13 vesnic panství svatokřížského. Pozemkovým majetkem, oceněným na 356 takzvaných berních osedlých, se Lammingerové řadili mezi středně zámožné rody.“ Praví se v publikaci historika doktora Eduarda Maura Kozina a Lomikar. Lammigerové se ale nemohli zdaleka rovnat třeba takovým Trautmannsdorfům, Slavatům či Buquoyům. Ti vlastnili kolem dvou tisíc osedlých. A už vůbec byli vzdáleni Eggenberkům – jejich rukou náležely skoro čtyři tisíce osedlých.

r_2100x1400_dvojka.png

Kolik bylo tehdy českých šlechtických rodů? Když počítáme všechny, tak – 510. A jaké místo řebříčku zaujímali Lammingerové? Třicáté deváté. To znamená, že patřili k horním deseti procentům. Souhlasí. Statky jim poskytovaly slušný příjem, a taky odpovídající společenské postavení. A jelikož maminka Barbora hospodařila dobře, měl Volf Maxmilián do začátku docela dobrý vklad. Se svatbou však nespěchal. Počkal si až do své čtyřicítky. A nebral si žádné mladistvé poupě. Jeho manželkou se stala vdova, ovšem byla to vdova po presidentovi české komory, panu Vratislavovi z Mitrovic.

Paní Kateřina Polyxena se narodila jako Popelová z Lobkovic, což znamená hned další důležitý český rod. Pan Lamminger se zkrátka uměl přiženit. Dělal, co mohl, aby se zařadil mezi domácí českou aristokracii. Ze stejných kruhů si zvolily manžely i Lammingerova sestra a obě jeho dcery. Teď, když byl významným českých šlechticem, tak se dá předpokládat, že se podobně jako jeho strejček Vilém Abraham cítil být Čechem jaksepatří, ne? Ne. Ale česky snad uměl? Od jeho tatíka Volfa Viléma se nedochoval jediný česky písemný projev. O jeho mamince víme, že se do své smrti nenaučila česky. Nejstarší bratr mezi Lammigery, Volf Fridrich, tvrdil, že česky psaným suplikám Chodů nerozumí, a když jim nerozumí, tak je ani nebude číst. A Volf Maxmilián, náš „Lomikar“ po sobě nezanechal jedinou českou písemnost. „Považoval se za Němce, a jako takový se obklopoval německými úředníky. V době, když přejímal své panství, byly ostatně dvě třetiny jeho vesnic německé, českou menšinu tvořilo jenom 11 chodských vsí. Vztah Chodů k vrchnosti se tím komplikoval, zejména když (později) přenesl Lamminger své sídlo z Újezdu Svatého Kříže přímo do jejich středu, do Trhanova.“

„Bratři Lammingerové (nejstarší Volf Friedrich a nejmladší Volf Maxmilián) se stavěli požadavkům svých poddaných od začátku velmi rozhodně na odpor. Tvrdošíjný postoj Chodů jim překážel v jejich úsilí zvýšit hospodářský výnos panství na takovou úroveň, jaká byla v té době v zemi obvyklá. Navíc urážel i jejich šlechtické sebevědomí. Využili proto některých netaktických činů Chodů a obvinili je ze vzpoury, hrozící přeskočit i na jiná panství. To byl účinný argument, který úřady v čele s místodržícími rády přijaly. Zejména pan Volf Maxmilián byl rozhodnut s odporem Chodů jednou provždy skoncovat. Trval důsledně na tezi, že prodej panství do dědičného držení Lammingerů byl právoplatný a že jím všechna stará práva Chodů zanikla. Chodská poselství, putující neustále mezi Chodskem, Prahou a Vídní se vracela s nepořízenou, Chody jen finančně vyčerpávala a mnohé z nich přivedla do žaláře a na nucené práce.“

Už jsme tu slyšeli jednou ten zlověstný latinský termín. Perpetuum silentium. Ano, věčné mlčení. Chodové ale mlčet nehodlali. Za života Volfa Maxmiliána Lammingera se ozvali dvakrát. K prvému střetnutí došlo roku 1680. Císař Leopold si to tehdy namířil z Vídně do Prahy, v patách za ním šel mor, před kterým utíkal. A když už měli poddaní císaře v Čechách, tak ho zavalili doslova petičním hnutím. Což vzápětí přerostlo ve velké povstání, které bylo ozbrojené a byli i mrtví, místy několik desítek obětí. Chodové přišli s peticí. Byla co platná? Nebyla. Kromě toho rebelie byla poražena a císař jako odpověď na ni vydal dva patenty, kterým zasáhl zásadním způsobem do poddanských poměrů u nás.

Prvním patentem prohlásil na neplatná všechna poddanská privilegia z doby před „ohavnou rebelií“ (tedy před stavovským povstáním 1618 až 20), pokud nebyla potvrzena novými vrchnostmi. Lamminger Chodům ovšem nic nepotvrdil... Samozřejmě, že ne. Druhým patentem stanovil obecně platné robotní minimum na tři dny v týdnu. Chodské výsady byly už předtím prohlašovány za neplatné kvůli účasti Chodů na povstání, teď byla pro jistotu zrušena všechna poddanská privilegia, čím byla neplatnost těch chodských potvrzena. Lamminger navíc využil hrůzy, která zavládla, když povstání bylo potlačeno, a přinutil Chody, aby do jeho rukou vydali své pergameny, které až doposud uchovávali po vesnicích. Až na dva.

Nezbývá než mlčet

Situace se zdála býti vyřešenou. Teď už opravdu nezbývalo než „věčně mlčet“. Vypadalo to tak. Ale nemlčelo se. „Pobídku k činu přišla zvenčí a měla poněkud kuriózní podobu,“ dovídáme se od doktora Eduarda Maura v knize o Kozinovi a Lomikarovi. „Hajný Matyáš Just (zvaný též Drexler), žijící v České Kubici, se dostal do sporu s městem Domažlicemi, odvolal se k císaři, dosáhl osobní audience a – spor vyhrál. Po návratu domů kdekomu vyprávěl o svém přijetí císařskými manžely – zčásti snad podle pravdy, zčásti asi na základě své bujné fantazie. Byl zřejmě mluvka a dopřával si na útraty jiných. Kubickým sousedům sliboval, že jim u císaře obstará osvobození z poddanství, a ti mu za to nadšeně pracovali na jeho polích a uctívali ho nejrůznějšími dary. Just pobouřil i poddané hraběte z Bubna na nedalekém srbickém panství. Největší vzrušení však vyvolal mezi chodskými sedláky. Ty vyburcoval z resignace zejména údajný výrok Františka Oldřicha Kinského.ƒ“

František Oldřich Kinský... Známé jméno. Tehdy byl pan Kinský nejvyšším kancléřem. Zajímavá postava. Ano? A čímpak třeba?... Kupříkladu natloukl své manželce. No, zajímavá postava. A proč jako? Posmívala se mu. Neodvažuji se optat, proč. To lze klidně prozradit. Posmívala se mu, že mluví se svými sloužícími česky. Zdá se tedy, že nějaké to české slovo mohl kancléř k Matyáši Justovi prohodit. A co jako mu měl říct? „A copak dělají Chodové? Musejí mít dobrého pána, že se nehlásí o svá privilegia!...“ To že řekl nejvyšší kancléř? Řekl. Myslel to vážně? Nejspíš ne. Bylo to míněno jako ironie. Nebo to byl svým způsobem vtip.

Kinský taky mohl narážet na dřívější časté návštěvy chodských delegací ve Vídni. Anebo si těch jeho pár slov Just prostě přizdobil, aby byl v očích Chodů zajímavější. Na Chodsku ale jeho vyprávění zapůsobilo. Lze si to představit. Rázem se zapomnělo na císařská rozhodnutí o Chodech, na všechny ty patenty z let 1630, 1668 a 1680, na hladinu vyplavalo vědomí křivdy, té hrozné nespravedlnosti, kterou se na nich dopustil Lamminger, ten nenáviděný Lomikar, tím, že zabavil jejich privilegia. Ovšemže: proč by se jinak nejvyšší kancléř Království českého na ně ptal, kdyby už neplatila, no – proč?

„Na poradě zástupců všech chodských vsí, narychlo svolané draženovským rychtářem Kryštofem Hrubým, bylo rozhodnuto vypravit k císaři do Vídně deputaci se žádostí o potvrzení starých chodských výsad. Koncem srpna 1692. roku vyrazili přes Český les k Dunaji a pak lodí po vodě do hlavního města monarchie dva plnomocníci chodských obcí. Kromě peněz získaných sbírkou mezi Chody s sebou nesli i dvě originální privilegia, která se jim podařilo roku 1680. před Lammingerem utajit.“ Jména těch dvou sedláků se objevují v chodské cause poprvé. David Forst z Tlumačova. A to druhé znělo: Jan Sladký z Újezda, řečený Kozina.