379. schůzka: Uherský rytíř

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Jesenský
0:00
/
0:00

„České království, věru prastaré, jest uzavřeno hranicemi Německa, na východě má Moravu a část Slezska, na jihu se stýká s Rakousy a Bavory, na západě s krajem norickým, na severu s Lužicí a Míšní. Důstojností kurfiřtskou a prvenstvím vyznamenává se toto království, jemuž je přímo podrobeno přes 30 měst. Mimoto jsou mu poddány kraje Morava, Slezsko a Lužice. Několik německých knížat si od něho vyprošuje fojtství jako léno.“

„Půdu má království úrodnou jako snad žádná jiná země: je velmi úrodná na obilí, víno, ovoce a vonné koření. Oplývá hojně zlatem, stříbrem i drahými kameny a ostatními kovy neméně vzácnými. Vyvěrají tam porůznu četné léčebné prameny a vřídla. Čechami protékají četné řeky, jež v nich většinou i pramení, mezi nimi vyniká Labe, vytékající do Saska, do Labe pak vtékají ostatní: Vltava, Ohře, Sázava, Jizera, Otava a Mže. Toto království obývají Slované, jejichž jazykem, avšak uhlazenějším, mluví, lidé to velcí duchem i tělem, jež lze docela srovnati se lvy – ve znamení lva se také rodí a užívají ho jako znaku. Jsou však velmi ušlechtilí a dobročinní právě tak k cizincům jako k domácím; platí u nich více dobré mravy než jinde zákony.“

Pěkná slova pana Jana Jessenia z Jasena, pěkná, i když pravda – v pitevním protokolu bychom je nečekali. Škoda, že nejsou aktuální dodnes. Úvahami na toto téma bychom však překročili rámec těchto Toulek, a to nám věru nepřísluší. Naším úkolem jest putovati českými dějinami a všímati si všeho a všech, co a kdo se tam nalézá. Postavu doktora Jana Jessenia z Jasena s jeho Anatomií pražskou jsme věru přehlédnouti nemohli. Patřil do ní i rozsáhlý odstavec o Praze:

„Hlavou království jest Praha, ležící nad řekou Vltavou na místě přirozeném i uměle velmi opevněném a přitom zdravém a půvabném. Ta se skví velmi nákladnými budovami, veřejnými i soukromými i divadly zcela královskými a je snad ze všech evropských měst největší. Dozajista jest hodna nejvznešenějšího sídla říše, takže by se leckomu, kdo ji spatří, plným právem zdálo, že vidí nikoli město, nýbrž svět. V ní bydlí tolik velmožů, rytířů a mužů stavu patricijského, pocházejících ze skvělé rodiny a rodu, a veliké množství mužů učených, že jich sotva kde jinde žije více. Nikterak jsem nemohl, ba ani nesměl zanedbati těch, kdož mě zahrnuli přemírou úsluh a dobrodiní, dokonce i nezaslouženě. Avšak musel bych psáti nikoli dopis, ale celou řeč, nikoli list, ale celý svazek, kdybych tu měl poznamenávati jednotlivá jména výtečných mužů, jež chovají Čechy. Domnívám se, že se o nich pochvalně zmíním v budoucnosti při vhodné příležitosti. Neboť jsem chtěl tento spis a vydání svého dílka tak určiti pro ně, jak jsem je chtěl podniknouti kvůli nim; neboť oni byli z převeliké příčinou toho, abych anatomii podnikl a dokončil. Neboť co mi nikdy ani ve snu nepřišlo na mysl – dostal jsem podnět a svolení k veřejnému konání pitvy. Tu jsem v Praze v Rečkově koleji, v místě velmi vhodném, za velkého shromáždění slavných a učených mužů, vědychtivých a vzdělaných měšťanů podnikl dne 8. června gregoriánského kalendáře na jakémsi oběšenci, a potom s pomocí Boží šťastně za všeobecného potlesku dokončil dne 12. června. Tomu dílu přálo i nebe: bylo totiž dílu nápomocno po celý onen čas chladno, pro tu věc nutné, a noční deště; stále jasné počasí za dne dovolovalo pracovati pod širým nebem. Historii této pitvy jsem si v hodinách prázdna v duchu opakoval, zaznamenal jsem ji, jak mi bylo poručeno, a konečně jsem ji dokončil a tu ji právě předkládám. Poklesky, jichž se porůznu vyskytne velmi mnoho, podle své laskavosti oprav, a libo-li, užívej této knížky a těš se jí s mými Čechy. Buď zdráv.“

Ján Jesenský: Anatomiae Pragae. vydání z roku 1600.

S pozdravem odevzdal svůj spisek veřejnosti její autor, profesor a svého času i rektor wittemberské university doktor Jan Jessenius z Jasena, jehož rod pocházel z Horních Uher, přesněji ze středního Slovenska, kousek od města Martina a jenž právě v českém hlavním městě vykonal první veřejnou pitvu ve střední Evropě. V knížce byl otištěn i dřevoryt, znázorňující Jessenia s rukou položenou na lebku kostry, a pod ním básnický doslov Jesseniova pražského přítele Typotia: „Tento obraz, toť zevnějšek Jessenia, hodný jeho ducha, jejž žádná ruka nedovede zobrazit. Neboť on dovede obsáhnout všechna umění, i když se chce omezit jenom na lékařství.“ Svou Pražskou anatomií navázal Jessenius styky s tímto městem a její utrakvistickou vysokou školou, akademií Karolinskou, Karlovým učením. Jesseniovy vztahy k universitě byly tak úzké, že když při jeho druhé návštěvě v Praze za dva roky nato mu zemřel jeho švagr, zval na jeho pohřeb sám „rektor akademie pražské“ mistr Jan Adam Bystřický. Syn zemřelého, Jesseniův synovec, byl snoubencem dcery slavného Tychona Braheho, který byl před nedávnem uložen k věčnému spánku v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. Koncem května 1602 požádal sám císař Rudolf II. saského kurfiřta o uvolnění Jessenia z jeho služeb, a záhy poté se Jessenius odstěhoval definitivně ze svého saského působiště. Čekala ho Praha.

Rembrandt van Rijn: Hodina anatatomie doktora Tulpa (1632)

„S přispěním Petra Voka z Rožmberka, kterému věnoval doktor Jessenius svůj Traktát o kostech, připravila pražská akademie svému novému členu byt v koleji Loudově, na rohu dnešní Husovy ulice a Betlémského náměstí, v samém sousedství Betlémské kaple, o niž právě tehdy vedla universita spor s katolickou hierarchií. Jessenius tuto laskavost oplácel jinak: darem asi dvou tuctů knih pro studenty a účastí na blahopřání, které členové Karlova učení poslali nejvyššímu kancléři Zdeňku Vojtěchovi Lobkovicovi, když se ženil s Polyxenou, vdovou po Vilémovi z Rožmberka. Ve spojení s universitou uskutečnil Jessenius další pitvy a jeho lékařská pojednání vycházela pak pravidelně v Praze. I pro laiky jsou srozumitelná a poučná především Jesseniova věnování, protože to byla cesta, jak si autor získával přízeň mocných.“

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, portrét od Bartholomea Sprangera

Tělesný lékař kurfiřta saského

V Praze se Jessenius kromě přednášek na vysokém učení věnoval výnosné lékařské praxi. Do dvorského prostředí se mu však proniknout nepodařilo – nejsou žádné zprávy o tom, že by byl jmenován tělesným nebo aspoň dvorním lékařem. Bydlel nadále v universitní koleji jako vážený host – podobně jako jiný příchozí, přilákaný do Prahy leskem císařského dvora, Jan Kepler. „Tělesný lékař kurfiřta saského. Uherský rytíř.“ Ano, tak se Jessenius podepisoval v době svého pražského pobytu

Hlavně tím druhým titulem dával najevo, že mu události v jeho rodné zemi, že ty události v jeho vlasti mu nebyly lhostejné. Tam totiž zrovna zuřila občanská válka, v Horní zemi povstal Bočkaj a kromě toho tu byla stálá hrozba – Turci. Doktor Jessenius se začal plést i do politiky, když napsal veřejný list uherským stavům, ve kterém se stavěl proti jejich požadavkům, aby z pohraničních pevností byly odvolány cizí, zejména německé žoldnéřské posádky. Jessenius připomínal, že bez cizí pomoci by své hranice proti Turkům Uhři neuhájili.

Portrét Jana Keplera z roku 1610

„V Uhrách jsou vojáci z celé Evropy a nejsou o nic lepší než Němci, ostatně – válka hodně omlouvá. Uhry jsou školou vojenského umění a němečtí a jiní bojovníci v zápase s Turky vykonali mnoho hrdinských činů. A protože Turci jsou stále nebezpečnější, bylo by nevděčné a nebezpečné, kdyby stavové trvali na odvolání německých vojáků, jak tomu chce mermomocí luza, ono mnohohlavé zvíře, jak mu říká Platón.“ A ještě jeden konflikt začal být čím dál zřetelnější – mezi císařem Rudolfem a jeho mladším bratrem Matyášem, přičemž Matyáše podporovala opozice uherská, moravská i rakouská. To všechno dodávalo aktuálnosti dvěma problémům, o kterých kdysi Jessenius psal s poněkud mladickou povrchností. Za prvé: Otázka oprávněného odporu poddaných proti panovníkovi - tyranovi. A za druhé: Otázka rovnováhy mezi mocí panovníkovou a mocí stavů, hlavně v Čechách, kde boj o politickou moc doprovázel rozpor náboženský.

Štěpán Bočkaj

Po šesti letech Jessenius naznal, že už je zase čas změnit prostředí. Copak? Praha se mu omrzela? Vypadá to tak. Proč? Protože se mu především omrzel Rudolf II. Poté, co s velkými nadějemi hleděl k císařskému dvoru a sliboval si do něj kariéru, vyměnil Prahu za Vídeň. Ale on ten přechod neznamenal jenom výměnu jednoho města za druhé. Tak co ještě? Znamenal i naději, že cesta k hodnosti Matyášova dvorského lékaře a snad i dvorního historiografa je nakonec přece jenom otevřena.

„Jesseniovu činnost v bouřlivých letech 1608 až devět, ba ani v letech dalších neznáme jinak než z toho, co o ní sám řekl ve svých spiscích. Od roku 1608 až do roku 1617 pobýval v Praze jenom příležitostně. Z universitních akt mizí jeho jméno dokonce už dřív a záznamy o něm se objevují až roku 1615. Ale ve Vídni se objevuje až roku 1609, kdy se už podepisuje jako tělesný lékař nebo ještě spíš jako královský lékař, to jest jako lékař uherského krále Matyáše.“

Matyáš Habsburský (Custos, Dominicus: Atrium heroicum Caesarum)

Opravdu byl Jessenius osobním lékařem krále Matyáše? Nebylo to tak horké. Tu funkci zřejmě nikdy ve skutečnosti nezastával, ale – byl zván ke konzultacím. Při výkonu svého lékařského povolání se z Vídně dost často dostával na uherskou půdu. Při takové cestě do uherské Šoproně mu zemřela manželka a tím se uvolnil další svazek, který ho spojoval s rodnou Vratislaví ve Slezsku. Neměl už v podstatě žádný důvod, proč by se nevydal znovu na cesty. Pravděpodobně se zúčastnil Matyášovy cesty do Frankfurtu, kde byl po smrti svého bratra Rudolfa korunován na císaře. Při té příležitosti – jak bylo jeho zvykem - vydal spisek. On byl doktor Jessenius v tomto ohledu velice plodný. To dílko bylo chvalozpěvem na Matyáše, doprovázeným genealogickým přehledem habsburského rodu. Jessenius podrobně rozebral život, činnost a smrt Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II. Jako lékař se pozastavoval nad vysokou úmrtností dětí v císařské rodině, jako dvořan mluvil diplomaticky o tom, jak v posledních letech Rudolfovy vlády nehodní rádcové ve stínu císařova majestátu vládli a z poddaných dělali otroky. Z jakých poddaných? Jessenius myslel samozřejmě stavy. Kvůli tomu neřádu se prý Praze německy říkalo Plag namísto Prag. Roztomilá slovní hříčka. Plag je totiž německy mor. Nebezpečí občanské války prý odvrátil Matyáš, aniž se pan doktor Jessenius zmínil, že to byl právě Matyáš, kdo tu nestabilní politickou situaci pomáhal vyvolávat, načež Rudolf, který přišel nejenom o Uhry a Moravu, ale nakonec i o Čechy, zemřel.

Portrét Rudolfa II. z roku 1608. Autor Hans von Aachen.

A tak se původně opěvovaný císař Rudolf proměnil ne-li na původce tyranie, tak aspoň na osobu, která tyranii umožňovala. „Lid, bojující jako srdnatý belgický lev s pomocí Matyášovou však zvítězil.“ Proč psal dr. Jessenius takové tendenční bláboly? Protože byl v naději. V naději ba dobré místo u dvora, což mu doposud nevyšlo. Neměl prostě na kariéru tohoto druhu štěstí. Takže se postupně se s myšlenkou na teplé dvorské místečko rozloučil, jako již „bývalý lékař“ upomenul dvůr kvůli nějakým těm nedoplatkům, a na jaře roku 1616 se definitivně stěhoval z Vídně do Prahy. Které říkal Plag, neboli mor. Na tu přezdívku už zapomněl. Když je dobrá vůle, i paměť přestane sloužit. Jenže sotva do Prahy dorazil, už se dostal do konfliktu s mistry z pražského vysokého učení. Kvůli jakési formalitě, už se ani přesně neví jaké. Doktor Jessenius vzkázal rektorovi university: „Jako uherský rytíř zasluhuji větší úctu!“ Takovou pýchou v mladších letech ale netrpěl... Ani takový bezesporu pronikavý duch, jakým byl Jan Jessenius, nebyl ušetřen. Ten rozpor byl však brzy urovnán a Jessenius bydlel zase v koleji, tentokrát v koleji medické, která se nalézala v ulici Kaprově.

Ján Jesenský. Autor Matthäus Merian starší.

„V Praze čekala na dr. Jessenia závažná nabídka. Recept, jehož po několik let užívali karolinští mistři, aby posílili postavení akademie, totiž volba rektora z řad nezletilých příslušníků šlechtických rodin, se zjevně neosvědčil. V létě 1617. roku, v době nástupu katolické strany, byla jezuitská universitní kolej v Klementinu obdařena nebývalými výsadami a solidním hmotným vybavením.“ Jezuitská akademie či universita nabývala vrchu nad chudou karolinskou konkurencí. A tak není divu, že mistři z Karolina soudili, že „jezuité jsou se neostejchali na potupu starožitného učení pražského nově vyzdviženou akademii svou ode dvora Jeho Milosti císařské objednati.“

Profesoři z Karolina se báli vůbec o další existenci utrakvistického vysokého učení. Ono nakonec mohlo v Praze stačit jenom Klementinum, že. Aby se ubránili té silné konkurenci, potřebovali podporu stavovské obce, hmotné prostředky, reformu učení a rozšíření výuky o medicínu. „A tak když 16. října roku 1617. došlo k volbě nového rektora, padla volba čtyř volitelů – mistrů Campana, Troila, Šultyse a Crappicena na doktora Jessenia. Volitelé uváděli ve zdůvodnění své volby, že Jessenius má mnoho přátel mezi vlivnými osobami, že je uherský rytíř, že už před lety byl rektorem wittemberské university a konečně že už je letitý, jakož i zámožný a že tudíž jistě universitě odkáže své hmotné statky. A tak prorektor Campanus požádal Jessenia, aby jako rektor převzal obranu university, a Jessenius, jistě po poradě se svými vlivnými přáteli, nabídku přijal. Převzal tím i úkol, který mu otevřel cestu k rozsáhlé činnosti politické, protože obrana university byla součástí obrany celé protihabsburské stavovské opozice. A nešlo tu jenom o srážku mistrů dvou soupeřících škol – byla to srážka dvou životních koncepcí. Jednu z nich hájil učitelský sbor jezuitské koleje u svatého Klementa, který měl mezi svými členy Španěly, Belgičany, němce z alpských zemí, nečetné Čechy, ale i katolické Angličany a Iry – druhou hájili čeští mistři z Karolina, v jejichž řadách bylo lidí pocházejících mimo země českého státu jen poskrovnu.“

Poprava 27 českých pánů na Staroměstskémk náměstí (dobová rytina)

Na podzim roku 1617. se Jessenius ujal rektorského úřadu a uvedl se dobře. Chtěl i na veřejnosti vystupovat u vědomí své nové hodnosti a vážně bral i své učitelské povinnosti, ačkoli formálně nebyl dosud ani profesorem university. Pro své přednášky, určené posluchačům i pražským duchovním si vybral třetí vyučovací hodinu v pondělí a v pátek. Šlo přitom o přednášky obecnější povahy, asi historické, nikoli tedy o přednášky z oboru Jesseniovi jaké lékaři bližšího. Jessenius přednášel první rok zřejmě úplně zadarmo. A bez pověření. Což nebylo únosné a když se jednalo o obsazení uprázdněné profesorské stolice, bylo rozhodnuto, že profesura bude udělena profesoru Jesseniovi. Za jaký plat, to nevíme, ale roku 1621 žádal, aby mu mistři vypláceli po sedmi kopách týdně. Je pravděpodobné, že mu byla přiřčena kolej medická, ve které bydlel. Zato přijal úvazek přednášet dvě hodiny týdně. I tentokrát šlo o přednášky určené širšímu okruhu posluchačů – nejspíš šlo o výklady historické. Brzy se však doktor Jessenius věnoval daleko víc než dávné historii, ale také než své medicíně věcem ryze současným. Možná víc, než sám chtěl.