370. schůzka: Ti, kdo věří v Pána

Loď z Benátek

„Když se psalo Léta Páně 1598, v pondělí po Provodní neděli, tj. 30. dne měsíce března, vyjel jsem ze zámku Bělá a zamířil jsem do Plzně, kde žily u paní z Chudenic od smrti mé první manželky naše dvě děti. Přenocoval jsem zde, rozloučil se s nimi a ráno odjel do Bystřice, kde jsem se setkal s panem Heřmanem Černínem z Chudenic, který mě měl na mé cestě doprovázet.“

Rozloučení s vlastí oslavili všichni společně – sportem. Jízdou ke kroužku. Pak se vydali na cestu, oba páni s jedním služebníkem, o kterého se dělili. Namířili si to na Innsbruck. Protože jejich koně špatně zmáhali skalnaté úseky, prodali je a koupili si koně poštovské, se kterými byla jízda bezpečnější. V Tridentu si dali vystavit potvrzení jednak o své totožnosti, jednak o tom, že v kraji, odkud jedou, není mor. Úřední šiml ovšem řádil už tenkrát. Vystavil jim potvrzení pouze pro jednu osobu + jednoho sluhu. Na jméno „Heřman Černín z Chudenic“ a ten sluha. Což znamenalo vracet se patnáct mil z Benátek zpátky do Tridentu. Harant měl nápad: poprosil kontrolora Vlacha, aby četl znovu a přitom mu ukazoval, jeden z nich, tenhleten že je Heřman Černín, druhý že je z Chudenic, no třetí že je servitore, tedy sluha. Jeden, dva, to máme dohromady tři. Capisco? Úředník zabral. „I když u Vlachů není zvykem, aby kdo dvě aneb tři příjmí měl, ještě doplněná jménem panství, úředník se s tím spokojil a uvěřil mi.“

A v Benátkách se čekalo na vhodné lodní spojení. Dva měsíce. Ono se tenkrát moc nespěchalo. Takže bylo aspoň dost času si město pořádně prohlídnout. „Benátky jsou rozděleny na dvě části kanálem, jehož velikost je vepsána už v jeho jménu – jmenuje se kanál Grande a je široký na kroků. Prochází městem v podobě velkého S. Má jen jediný kamenný most s jedním obloukem, ale tak vysokým, že pod ním může projet loď se stožárem; dvě galéry se mohou pod ním klidně míjet, což by pod Pražským mostem nebylo možné. Z Canale Grande vede třináct menších kanálů do města - lze přejít po malých mostcích. Většina domů stojí na kůlech, menší část na ostrůvcích, a tak se více lidí plaví po vodě, než chodí po zemi.“ Na rozdíl od dnešních novinářů si Kryštof Harant zakládal na přesné faktografii: Poznamenal si pečlivě, že město má 62 kostely, 41 klášter, 17 špitálů, 450 menších mostů a 3500 až 4000 gondol. Počet gondol byl přibližný, což je pochopitelné, kdyby je měl počítat jednu po druhé, tak by se nejspíš zbláznil. Všechny vzdálenosti však pečlivě měřil na kroky a dělal si zápisky. „Na osmdesát kroků od kostela svatého Marka stojí mohutná vysoká věž. Její schody jsou tak pozvolné a mistrovsky provedeném že po nich císař Fridrich vyjel na koni až po střechu.“

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Protože v Benátkách bylo draho a naši cestovatelé chtěli využít času, zajeli si i do Padovy – tento pán jednou rozhodne o životě Kryštofově a dalších šestadvaceti českých politiků. Po návratu do Benátek si nechali ušít „poutnické šaty na cestu s sebou do Svaté země: byla to košile ze silného nebíleného plátna, suknice ze šedého sukna, jakou nosí bratří řádu svatého Františka; k tomu jsme přidali šedý klobouk a pás z provazů. Všechno bylo co nejprostší, abychom se nezdáli Turkům moc bohatí. Rychle jsme si dali zhotovit každý truhlici, na níž bychom mohli spávat a do níž bychom uložili zásoby na cestu. Bylo to hlavně chleba zvaný biscot, dvakrát pečený, aby neplesnivěl, sýr parmazán, uzené maso, mandle a fíky, a k tomu soudek vína. Poté jsme se ještě po hospodách přeptali, zda by se k nám nechtěl někdo připojit. Hledali jsme spolucestující dost pracně, ale nakonec jsme jich přece pět našli. Jeden z nich byl vlašský rytíř a ostatní měšťané: jeden Francouz, druhý Nizozemec, třetí ze Štrasburku a čtvrtý z městy Hby. Smluvili jsme s patronem lodi podmínky naší přepravy na ostrov Cyprus. Za plavbu a stravu jsme zaplatili každý třicet zlatých a on se zavázal vyjet na moře s lodí hned, jakmile začne vát příznivý vítr.“

Mapa Středomoří

Tehdejší mořeplavba se zřejmě ani trochu nepodobala dnešnímu pobytu na komfortních plavidlech se vším vybavením. Kromě našich poutníků a čtyřiceti mužů posádky byl převážel celý praporec vojáků na Krétu. Byli to hluční a suroví muži, kteří ve dne v noci tropili povyk – nečistota a zápach cestovatele notně trápily, i když jim lodní písař půjčoval na noc svou komůrku. Pan Harant si získal respekt námořníků, když využil bezvětří. Sotva se mořští vlci začali koupat, skočil i on z velké výšky z paluby do moře, obeplul loď a po laně se vyšplhal zase na loď. Jindy se stalo, že je přepadla bouře a hnala je třicet mil nazpátky – o cestující zápasily mdloby. „Všechno se obracelo, především náš žaludek. Mořská nemoc postihla kdekoho - a když bouře ustala, byli jsme vpravdě polomrtví.“

Velké zvědavosti poutníků se těšili delfíni. Harant o nich věděl, že milují hudbu; vyprávěl ostatním Pliniův příběh, jak delfín vozil na hřbetě do školy dítě a zemřel smutkem, když se dítěte nedočkal. „Posledního července jsme před svítáním dorazili k ostrovu Kandii. Ten se jmenoval dřív Kréta, jak zní latinský název křídy. Pro velká horka vycházejí lidé většinou až navečer; chce-li někdo zahlédnout ženy, jež jsou zde pověstně krásné, musejí je hledat za soumraku. O zdejší ženách se vypravuje, že jsou nejenom půvabné, ale i velmi smyslné a chlípné a jedovaté jako hadi. Vídal jsem je naříkat při pohřbech a dobře jsem si všiml, že když jdou za rakví, jakoby náhodou si nechají spadnout šat, aby mohly mužům ukázat nahá ňadra a nabízejí se mužům k milování a sňatku. Mnozí muži jich však nedbají a mají náklonnost k mladým chlapcům – říká se, že si chovají pacholata sodomářská. Vůbec koluje o Kréťanech mnoho špatného - že jsou to lháři a podvodníci. Z toho dobrého je tu víno malvaz, které se nejvíc z ostrova vyváží – když je vařené, vydrží déle, i několik let. A taktéž jsem zjistil, že nelže pověst o znamenitém kandijském cukru.“

Aspoň něčím se panu Harantovi Kréta zavděčila. Z Kandie neboli Kréty se vyplulo směrem na Kypr. Vojáci se mezitím vylodili. Cestování však přesto příjemné nebylo. Trable. Zimnice. Heřmana Černína přepadla. A panu Kryštofovi, tomu se zase vyrazily nežity. A Nizozemec ohlásil, že se mu ztratil kabát s penězi. Výslechy se nic nezjistilo, a tak se mělo zato, že si to okradený vymyslel. „Pak se ukázal na obzoru Kypr, ostrov, kde kdysi ženy láskou s každým příchozím uctívali Venuši, ale zároveň to bylo dějiště dlouhých bojů. Připomněl jsem si krutost Turků, kteří ve Famagustě dali vojevůdce Bragadina zaživa svléci z kůže. Ta událost před osmadvaceti lety způsobila, že křesťanští spojenci vypravili loďstvo, které u Lepanta zničili tureckou námořní sílu a vysvobodilo na dvacet tisíc křesťanů ze zajetí. Patron ukázal cestujícím zpustlý klášter na břehu a vykládal, že tam v okolí bylo mnoho hadů, na něž si mniši chovali kočky; od hadů se však kočky nakazily jedem, přinesly mezi mnichy mor a tak klášter osiřel.“ Na ostrově pobyli Češi pouze pár dní, jenom co sehnali loď, mířící do Svaté země. V tom zbývajícím čase chodil Harant ostrovem s otevřenýma očima. Navštívil nádrže, kde se dobývala sůl, viděl pole cukrové třtiny a bavlníku, často zahlédl kozy s dlouhou srstí, takové, jaké choval císař Rudolf na Křivoklátě.

Kočky na Kypru

Pak se nalodili, ale ne úplně. Truhlice nechali v klášteře a vzali s sebou jenom mošny plné potravin a soudek cyperského vína. Lodí byli poněkud nepříjemně překvapeni. Malá, chatrná, nekrytá, a jenom dvě plachty měla. S plavci se nemohli žádnou řečí dohodnout a za lůžko jim musel posloužit náklad bavlněného semene. Sotva se lodice vydala na cestu, přišla v noci bouře, která házela loďkou, jako by ji chtěla roztrhnout. Poutníci leželi na bavlně a čekali smrt. Přes šaty i přes obličeje jim běhaly německé myši, které je děsily jako znamení ztroskotání. V dalších dnech se však počasí uklidnilo a potom uviděl Harant po levé ruce břeh Svaté země. Byl to padesátý první den cesty z Benátek.

„Přístav Jaffa býval kdysi slavný. Když se ho však zmocnili Arabové, přestali jej čistit a udržovat a písek jej zanesl tak, že lodi nemohly přistát u břehu, kde na ně marně čekaly železné kruhy zazděné do přístavní zdi. Ukázala se jediná výhoda naší malé plachetnice, totiž že jsme se na ní dostali blíž než ostatní. Moře bylo stále neklidné a všude panoval velký zmatek. Nazí Arabové se s břemeny drápali do člunů, vykládali i nakládali zboží, vlny je srážely zpět. Náš první pohled na Svatou zemi nebyl zrovna utěšený. Najednou se v hemžení na pevnině objevil bohatě oděný Turek s mladším průvodcem a dvěma černochy; nesli velký džbán. Všichni vsedli do loďky a blížili se k naší plachetnici. Chtějí nás přivítat a uctít, mínil Černín. Ukázalo se, že se mýlí. Turci si dali prostřít na lodi koberec, nad hlavu nařídili natáhnout plachtu, aby je chránila před sluncem, pak obhlédli loď, objevili soudek našeho cyperského a poručili, abychom jím naplnili jejich džbán. Neodejdou dřív, než ho vypijí, pomyslel jsem si. Ale tentokrát jsem se mýlil zase já. Džbán postavili stranou a vesele si začali zavdávat z našich zásob. Cyperské jim chutnalo, vypili ho čtyři džbány. Pak teprve vstali a znovu prohledávali loď. Žádali clo z nějakých věcí patřících námořníkům; postavili jsme se na odpor, křičeli jsme na sebe, jeden černoch chytil kámen a hodil jím po jednom námořníkovi. Pak teprve Turci odjeli, zřejmě úplně opilí.“

Turečtí hudebníci

V turecké celní službě musely být tenkrát zřejmě zvláštní poměry... Poutníci byli povinni jaksepatří zaplatit, a pak teprve mohli vstoupit na břeh. Najali si osly, bez uzdy a jenom s kouskem prkýnka namísto sedla; třmeny si zhotovili z provázků. Několik průvodců se k nim připojilo, aby byli bezpečni před Araby. Když se rozednilo, viděli na polích obilí, indiánské proso, melouny, rýži a bavlnu. Harant si všechno pečlivě zaznamenával ve své hlavě, a co se mu tam už nevešlo, sepisoval pečlivě ve svých poznámkách a nezapomněl ani na ilustrace. Neustále přibývalo biblických památek: zbořené stavení na vršku bylo kdysi sídlem, kde bydlel „lotr na pravici“. Jiné trosky označovaly město Aseca, kde kdysi pršelo z nebe kamení. V ruinách města Socho zabil David obra Goliáše – čeští poutníci tu našli i potok, ze kterého si vybral křemeny. Pak se dostali na místo, kde stávalo město Masfa – tam držíval Samuel soudy a žil tam prorok Jeremiáš. Zahlédli základy města Emaus, kde byl podle evangelií Kristus po svém zmrtvýchvstání poznán od dvou učedníků. „A odtud jsme už konečně mohli vidět Jeruzalém. Zachvátila nás velká radost. sesedli jsme z oslů, klekli jsme, líbali jsme zem a děkovali Bohu, že jsme se sem dostali. Sedláci vzali své oslíky, dostali spropitné a vrátili se, zatímco my jsme se se svými tlumoky vlekli dál.“ Kryštof si pečlivě spočítal, kolik toho na své pouti urazili: „Byl to 54. den od výjezdu z Benátek; sečítal jsem, že z Čech jsme až sem projeli a prošli celkem 582 míle po zemi i po vodě.“

Konečně byli Harant a jeho krajané u cíle své cesty. Ubytovali se v klášteře svatého Salvátora. Podle starodávného obyčeje jim mniši umyli nohy v teplé vodě vonící rozmarýnem a levandulí. Po jídle zapálili svíce a šli do kostela. Poutníky překvapilo, že se mniši svolávají ke mši řehtačkami, s jakými si u nás hrají děti na Velký pátek. Pochopitelně že se nejvíc těšili na návštěvu Božího hrobu. Za vstup bylo třeba zaplatit tureckým hlídačům, kteří se zbožnosti křesťanů smáli, ale klidně z ní těžili. Do samotného hrobu se sestupovalo po schodech dolů. Našli místo, kde byl pochován Kristus, i kámen, na kterém seděl anděl. Nízký hrob, to byla vlastně jakási jeskyňka, obložená mramorem a alabastrem, protože jinak by poutníci všechen kámen dávno roznesli. „Po večeři jsme si vyzuli sandály a ještě jednou jsme bosky prošli všechna místa, která jsme předtím navštívili. Mezitím se začalo stmívat a nastala noc. Byli jsme zavedeni do sklepa, kde byly kamenné lavice opatřené rohožemi. Byli jsme velmi unaveni a věřili jsme, že se dobře vyspíme. Jenže brzy jsme poznali, že kromě nás poutníků žijí tu také domácí obyvatelé, blechy a štěnice, které nám připravily velmi zlou noc. Naštěstí nebyla dlouhá. Přišli nás vzbudit už ve tři hodiny ráno a odvedli nás na ranní mši do kaple Panny Marie.“

Jeruzalém

Harant se pak vypravil ještě na jednu obchůzku sám, v ruce zápisník a inkoust. Věděl, že je nebezpečné mít při sobě záznamy. Turci ho mohli pokládat za vyzvědače. Ale přesto si všecko pečlivě psal... Chtěl, aby jeho cestopis byl co nejpřesnější. Proto si všechno přeměřil kroky, lokty a píděmi. „Kámen, na kterém seděl anděl, je tři čtvrti lokte pražského zdéli, tolik zšíři, a zvýši jeden loket.“ Černín se divil, proč chce mít Harant podrobný popis kostela, když přece všechno vylíčil obšírně Oldřich Prefát z Vlkanova v knize o svém putování do Svaté země. „Jenže mým úmyslem nebylo jen jeruzalémský chrám popsat, ale také porovnat jej s chrámem svatého Víta; jsou si totiž podle mého názoru podobné. I Černínova otázka mi to potvrdila: V čem myslíš, že se sobě podobají Rád jsem mu to vysvětlil: Tak třeba vstup do kostela – do jeruzalémského chrámu vedou jediné dveře, zrovna jako do Svatovítského chrámu. Kaple svatého Šebestiána se sakristií, to je kaple Panny Marie tady. Kaple svaté Anny se může rovnat s kaplí vězení. Další kaple svaté Voršily a jedenácti tisíc panen, kde se pochovávají páni z Pernštejna, ta je jako místo, kde dali Kristovi napít ocet se žlučí. Kaple svatého Jana, kde jsou pochováni Břetislav a Bořivoj, má obdobu v jeruzalémské kapli, kde metali los o šat. Kaple svatého Apolináře má dveře do podzemí zrovna jako kaple svaté Heleny, kde byly nalezeny kříže. Kaple, kde byli pohřbeni čeští králové Přemysl Otakar I. a II., odpovídá té, v níž seděl Kristus, když mu kladli na hlavu trnovou korunu. Kaple svaté Alžběty s kruchtou se podobá kapli hory Kalvárie, doplnil mě Černín už sám a zřejmě se připojil k mému přesvědčení, že to srovnání bude českého čtenáře zajímat. Připomínal: Místo, kde je hrob císaře Karla IV., se podobá jeskyňce hrobu božího.“

Stejně svědomitý byl Kryštof Harant i na všech ostatních toulkách po místech biblických příběhů. Což ve Svaté zemi znamenalo potkávat se s nimi skoro na každém kroku. Údolím Josafat se kupříkladu vydali k potoku Cedron a na horu Olivetskou. „Vikář, který nás vedl, ukázal nám kout, kde Kristus vydal svým učedníkům modlitbu Otče náš. V kapli nám bylo pohlédnout na skálu, v níž byly vytlačeny bosé lidské šlépěje, tak jako by do vosku vytištěny byly. Ty zde Kristus na znamení svého bytu a člověčenství na světě zanechat ráčil. Když jsem ty šlépěje políbil, ucítil jsem vůni, jako by byly natřeny fialou. Vikář mě poučil, že takovou vůni vydávají vždycky, a ukázal mi též, kde se andělé zjevili apoštolům v lidské podobě v bílém rouše. V Bibli je však výslovně psáno: Ej, dva muži se postavili podle nich. Nemohlo to být tedy tak daleko, že by člověk musel třikrát vystřelit z luku.“

Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě

Pana Haranta, který se vyznal v Bibli perfektně, bylo věru těžké opít rohlíkem. „Po příchodu zpátky nám oznámili, že budeme mít časnější večeři, protože ještě týž večer vykonáme cestu k Jordánu.“ Být poutníkem ve Svaté zemi zřejmě vyžadovalo dobrou kondici a pokud možno solidní sportovní průpravu. „To, že nám ta cesta byla sjednána, mě i Černína velice potěšilo, neboť jsme vícekrát slyšeli, jak je to obtížné. Ano, je to tak, potvrdil nám to kvardián. Já sám jsem tam dosud nebyl, i když o to mnozí poutníci stáli. Ani Turci se v tu stranu nevydávají rádi a neradi tam pouštějí pocestné, protože v těch krajích jsou loupežníci a hrozí okradení a třeba i smrt.“ Což se nezměnilo dodneška, neboť i na dnešní zeměkouli jsou místa, kam se neradno vydávati a ve kterých hrozí totéž co koncem 16. století, pokrok nepokrok. „Ze všeho nejdřív jsme na té výpravě vystoupili na vrch, který se jmenuje Quarantena, tj. Čtyřicet dní, protože zde se Kristus pán po čtyřicet dní postil. Sem za ním přišel ďábel, ukazoval pánu Ježíši celou zem okolo a sliboval, že mu ji dá, když se mu bude klanět. Z toho vrchu je skutečně vidět velmi daleko – na jedné straně je pustá Arábie, na druhé jsou hory arménské, kde se po potopě zastavil Noemův koráb, na další straně země galilejská, kudy teče Jordán, a konečně země Judská.“

Sestup dolů byl ještě namáhavější než nahoru a Kryštof Harant musel pomáhat jednomu tělnatému mnichu, který ho o to pro všechno na světě prosil. Poblíž pramene objevil Harant růži z Jericha. „Ta se prodává u nás usušená,“ připomněl Černín. „A podává se těhotným ženám k snadnému porodu, nebo neplodným k početí.“ „Může to být účinné,“ řekl jsem. „Tady je všude tolik dětí, že tu ženy určitě nejsou zatvrzelého života.“ V poledne téhož dne dorazili čeští poutníci se svými průvodci k řece Jordán. Kvardián aspoň tvrdil, že zrovna k tomu místu, kde svatý Jan Křtitel Krista pána pokřtil. O přesnosti té lokalizace si Harant zřejmě myslel svoje, ale nahlas neřekl nic. Raději se vysvlékl a skočil do vody a šestkrát řeky na šířku přeplaval a ještě se i ponořil, ale dna nedosáhl. Ochutnal vodu a nabral si jí do pocínované láhve. „Kvardián nás předem varoval, že se tu už utopilo více lidí; jednomu mnichovi z našeho průvodu se to málem také stalo. Ale když ztratil půdu pod nohama, dva Arabové pro něho skočili do vody, honem ho zdvihli nohama vzhůru, vytřepali z něho vodu a tak mu zachránili život.“

Betlém

„A pak jsme už směřovali k Mrtvému moři, jemuž se říká také Sodomské, Smolné nebo Slané. Před zkázou slulo toto Údolí hájů, protože bylo rajsky úrodné. Byla tam města Sodoma a Gomora, která svou hříšností pohnula Boha k tomu, že je zničil; nyní je na tom místě jezero, které hoří a vře ohněm, sírou a smolou, takže by se mohlo jmenovat Ústa pekelná. Je přímo hrůzné vidět, jak ta voda ustavičně vydává ze sebe černou páru, až do poledne velmi hustou, po poledni světlejší. Pro ten jedovatý dým právem se nazývá Mrtvé moře, protože všechna zvířata – i ptáci, kteří přes ně přeletí – v něm hynou. A mrtvé je i proto, že nemá žádné vlny, ani vítr jím nepohne, jen stojí, jako by vřelo. Na míli kolem něho je všechno pusté; i jablka, která se nablízku urodí, jsou plná zápachu a popela. Toto moře má tu povahu, že nic se do něho nepotopí, všechno zůstane na hladině; císař Vespasianus se o tom přesvědčil tak, že dal do moře svrhnout odsouzence se svázanýma rukama. Naproti tomu mrtvé věci se ponoří. Rozsvícená svíce se nepotopí a nezhasne, ale zhasnutá hned se potopí. Někdy vyhazuje voda velké kusy smoly, kterou Arabové na loďkách chytají a prodávají je do Egypta; tou smolou se mumifikují mrtvá těla.“

Po večerech Kryštof svoje zápisky pořádal a doplňoval je ilustracemi. Maloval stejně dobře jako psal a skládal muziku. Na mysl se mu neustále vracela slova jednoho žalmu. Hora Sion se mu stávala svými skalami symbolem pevného přesvědčení a on vepsal do tónů šestihlasé písně víru v Hospodina, chránícího proti zkáze. Qui confidunt in Domine... Ti, kdož věří v Pána.