371. schůzka: O Vejskalovi a Stejskalovi

Lov krokodýlů v Egyptě

Na své pouti Svatou zemi a přilehlými krajinami se Kryštof Harant se svým společníkem dostal až do Egypta. Nevybrali si ale nejvhodnější dobu. Nil byl rozvodněný. Davy lidí se přes něj museli brodit.

Harant poznamenává, že muži ani ženy z toho nedělali žádné problémy a kolektivně se svlékli. „Muži šli nazí, suknici vysoko nad hlavou, ani před množstvím žen se neostýchali. Ženy si nechávaly své plundry z bílého nebo modrého plátna, ale jakmile jim voda dosáhla po pás, také se musely obnažit. Bylo to hanebné divadlo. Když jsme bezradně uvažovali, jak tu překážku překonat, všimli jsme si, že nějací obchodníci tu pronajímají vysoké koně; tak jsme si je půjčili, a v sedle, s nohama nahoru jako opice jsme se dostali na druhou stranu; na některých místech museli koně plovat. Naši oslaři se také nějak dostali na druhý břeh, ale nahé jsme je mezi nahými těžko rozpoznali. Když jsme se vybrali z těch louží jako mouchy z pomyjí, dostali jsme se konečně do pěkného kraje, kde lidé česali datle, a hádali jsme, že Kairo nemůže být daleko. A vskutku, jen jsme vyjeli z lesů, objevilo se před námi.“

Byli překvapeni velikostí Káhiry – domů z kamene i z hlíny tu bylo třikrát čtyřikrát víc než v Praze, ale ulice plné prachu. „Protože mezitím rozvodněný Nil vstoupil pomalu až do města, strávil jsem večer tím, že jsem se díval z okna, jak se lidé plaví v člunech ulicemi, jimiž jsme nedávno šli. Turci rozváželi zboží, ale pak už se projížděli jen tak pro rozkoš; měli loďky plné kvítí, radovali se, že řeka přináší úrodu a provozovali také hudbu, která mému sluchu nelahodila.“ Pan Kryštof muzice nejen rozuměl, on ji také skládal a provozoval ji. „Líbí se vám ta muzika?,“ zeptal se ho Černín. „Jako by svině pískala a osel bubnoval,“ posoudil hudební žánr Harant.

Turečtí hudebníci

Zdali to byl nápad Harantův nebo Černínův, to se neví, ale v jedné z těch dvou hlav se zrodil plán na výpravu do pusté Arábie – na horu Sinai. Všichni poutníci se toho úmyslu raději zřekli, až na ty dva. Své věci svěřili čeští páni konsulovi a vzali si s sebou jenom několik dukátů, pan Kryštof si dal z opatrnosti zašít ještě pár dukátů do plátna, které si pod košilí navlékl přes rameno. S arabským mouřenínem a s tlumočníkem vyjeli navečer z města a přenocovali v ležení kočovných Arabů, kde bydlely rodiny jen pod plachtami a rákosem. „Pak jsme jeli nepřetržitě písčitou pouští a nic jiného jsme neviděli než nebe a zemi. Vzpomněl jsem si na italské přísloví, které jsem vícekrát už slyšel: Ten kdo žene osla, nebo vede s sebou kurvu, či putuje po píscích, není bez různic a bez těžkostí. Když svítalo, přijeli jsme k loužím, jimž se říká dvanáct studnic Mojžíšových – voda v nich byla tak černá a páchnoucí, jako u nás bývá při hnoji. Tou vodou nás mouřenín už dlouho těšil a dával nám naději, že si jí naplníme kožené vaky. Nyní prohlásil, že je čerstvá, svatá a velmi vzácná. Napojil velbloudy, sám se s chutí napil, pak se svlékl a do nejhlubší z děr se položil, aby se vychladil a omyl si kůži; pak vzal naše nádoby, znovu se posadil do vody a tu vodu, kterou rozšplíchal, naléval do nádob. Každý si může udělat představu, jakou jsme asi na ni měli chuť; ale přišly chvíle, kdy i té vody jsme se rádi napili.“

Cestování to bylo zřejmě vhodné pouze pro silné nátury. Naši dva poutníci takové zřejmě měli. Tři z nich seděli na velbloudech, mouřenín před nimi šlapal pěšky. Než nadešla noc, našli si na poušti pár stébel suché trávy, aby si na ohníčku mohli ohřát trochu kaše. Jinak samý písek. Harant si vzpomněl, jak při nedostatku vody se tímto pískem také křtilo. Po osmi dnech strastiplné pouti dorazili ke klášteru svaté Kateřiny. „Ten klášter byl velice chudý. Přinesli nám k večeři syrové boby namočené ve vodě, něco podobného, co dával cestou mouřenín velbloudům, bylo to tak hořké, že jsem nemohl pozřít ani sousto. Chléb byl také nechutný, nevypečený, ale přežvykovali jsme jej v ústech a čekali na něco lepšího. Radostně jsme sáhli po konvicích, doufajíce v dobrý doušek, ale bylo to jen. husí víno. Druhá krmě byly ryby, opečené na slunci – Černín a tlumočník se do nich z velkého hladu pustili, div si zuby nevylámali, ale já jsem požádal raději o kousek sýra. Přinesli mi jej, měl barvu i chuť jako mýdlo. Místo ovoce následovala jen rozprávka.“

Sinaj, Oreb a hora Sv. Kateřiny

A zbýval výstup na horu Sinai. Mimochodem – necelých 2300 metrů nad mořem. Místo, kde Mojžíš obdržel od Hospodina desatero. Naši poutníci ji nemohli minout. Jenomže mniši zrovna byli v nepřátelském stavy s Araby a měli tudíž zákaz vycházek a nemohli Čechy doprovodit. Ti se tedy vydali na tu svrchovaně nebezpečnou pouť sami. Vzali to nejprve přes vrch Oreb, kde je překvapil déšť – bylo to vůbec poprvé od doby, kdy vypluli z Benátek. Cestou sbírali kamení a otisky zvířat a květin, a pan Kryštof si uřízl prut z keře, něhož prý byla hůl Mojžíšova. „Cesta, kterou konávají poutníci vesměs ve dvou dnech nám se podařila za den jediný. Vydali jsme se na cestu zpátky. Jen jsme se málo vzdálili od kláštera, připojil se k nám na rychlém dromedáru nějaký Arab a nabízel nám, že nás povede do Kaira lepší a rychlejší cestou. Rádi jsme to přijali. Arab se od nás brzy odpojil, řka, že si musí něco vyřídit u svých lidí v horách; předtím nám však poradil, kde bychom měli přenocovat, a slíbil, že za námi přijede. Protože se blížil večer, brzy potom jsme sesedli a pokusili se usnout.

Okolo třetí hodiny v noci jsem se probudil, protože jsem uslyšel, jak náš mouřenín s někým mluví. Domníval jsem se, že se to snad vrátil onen Arab, ale viděl jsem, že mouřenín jde někomu vstříc. Rychle jsem vzbudil Černína i tlumočníka a ptal jsem se, co to volání znamená. Odpověď byla špatná: Je to zlé. Přepadli nás lotři. V měsíčním světle jsem uviděl osm silných pacholků, ozbrojených oštěpy, luky a tureckými noži, připásanými jako šavle. Oni uviděli zase nás, přiběhli k nám, obstoupili nás a ohrožovali nás svými zbraněmi. Mne chytili čtyři, nože mi přiložili ke krku, jako by mě chtěli podřezat, a hned mi začali prohledávat šaty, kde mám peníze. Nebyli jsme ozbrojeni a mě napadlo, že když jim dám něco dobrovolně, ukojím jejich lakotnost; vytáhl jsem tedy z kapsy měšeček, v němž jsem měl zlatý cekyn a něco drobných mincí. Ale pro ty lotry to bylo, jako by hodil hladovému lvu do hrdla jedno bobové zrno. Hledali dál; surově se mnou strkali, stáhli ze mne sukni, plátěné šaty, za střevíce mě vláčeli po kamení, až ze mne strhli i košili. Byl jsem si vědom, že právě v košili mám na levém rameni zašitých dvaadvacet cekynů; proto jsem při rvačce stáhl ten pásek dolů a pevně jsem ho držel v pěsti. A když na mě loupežníci košili roztrhli a zuřivě prohledávali moje šaty, rychle jsem strčil opasek do písku a nohou na něj ještě písek nahrnul. Zůstal jsem nahý. Mouřenín, když mě tak viděl, hodil na mně bílou žíněnou plachtu.“

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Takovou chladnokrevnost bychom do Kryštofa Haranta, i když to byl rytíř, neřekli. Celému dobrodružství však ještě nebyl konec. Když se lupiči pustili do potravin, otázal se Černín Haranta, zda přišel o všechny peníze. Harant přisvědčil, že ano, tlumočník to okamžitě sdělil mouřenínovi a ten líbal lupičům ruce a prosil je, aby aspoň něco vrátili. U lupičů to nutně vzbudilo nové podezření vůči pocestným i mezi sebou navzájem, ale nic už nenašli. Tak dali Harantovi kus oděvu a trochu chleba a hlavně mu pohrozili krutou pomstou, kdyby v Káhiře žaloval, a odjeli. Poutníci byli rádi, že si zachránili životy. Harant vyhrabal v písku pásek se zlaťáky a všichni co nejrychleji to nešťastné místo opustili. Pohybovali se neznámou skalnatou krajinou a řídili se jenom podle slunce. „Po několika dnech jsme se konečně zastavili u Rudého moře. Přijali jsme zavděk černým syrovým těstem, posypaným pískem, a zapáchající vodou. Tvrdý chleba jíst, zkažené víno pít, to je vojenský život, se říká. Náš život byl horší. My bychom se spokojili i s plesnivým chlebem a zvětralým vínem, jenom kdybychom nějaké měli.“

Po tom všem ti dva nějak zvlášť netoužili po dalším pobytu v zemi egyptské, aniž u sousedů. Věru už ani zůstat nechtěli, protože však nebylo po ruce dopravní spojení, museli ještě setrvat. Hlavně Harant využil pauzy k prohlídce Káhiry – zejména v noci, protože přes den bylo na ulicích prázdno. Cestou natrefili na trh s potravinami, potkali i prodavače, kteří nosili na zádech malé pícky, ve kterých pekli chleba, a ještě jiné pece uviděli, ve kterých se topilo velbloudím lejnem, aby se urychlilo líhnutí kuřat. Na prodej byli velbloudi, osli, koně a také lidi. „Přišli jsme na náměstí, kde se konal trh otroků, muži i žen, mladých i starších, ponejvíce mouřenínů. Většinou byli nazí, jen zpředu měli někteří zavěšen kus hadru. Když přišel kupec, ohledával otroka jako hovado, prohmatával ho, nutil ho běhat a skákat, aby se ukázalo, jak je zdatný. Pan Černín měl velkou chuť koupit si jednoho mouřenínského chlapce, ale já jsem ho od toho zrazoval. Nevím, jestli by nám dovolili odvézt si ho. V Alexandrii by nás s ním nevpustili na loď. – Nechtěl byste raději koně? – Na toho nám nestačí peníze. – Tak nějaký porcelán, indický koberec, rubín? – Kde vzít tolik peněz? – Lidská síla patřila už tenkrát k nejlacinějším.“ Na prostranstvích provozovali kejklíři nejrůznější kratochvíle. „Jeden měl vycvičeného ptáčka, který bral do zobáku mince a přinášel za ně cedulky, v nichž napsány byly věci šťastné nebo nešťastné, které se přihoditi měly. A druhý zase předváděl osla, který si lehl nohama vzhůru, když ho pán chtěl dát sousedovi pro jeho ženu starou a šerednou, ale vesele vyskočil, když mu řekl, že ta nejpěknější paní na oslech pojede.“

Putování aneb cesta z Království českého do Benátek a odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta

Zajímavým zážitkem byla návštěva v lázních. Pro pana Kryštofa. „Lazebník nás zavedl nejdříve do malé místnosti, kde jsme se mohli svléknout a kde naše šaty hlídali; dal nám kus modrého plátna na oblečení. Společná lázeň byla dlážděná různobarevným mramorem a uprostřed stropu bylo široké okno; také lavice byly mramorové. Ve zdi byly tři mosazné kohoutky, z jednoho tekla horká, z druhého vlažná a z třetího studená voda. Mohli jsme si natočit, kolik jsme chtěli. Nebyla tam žádná kamna, ale bylo tam horko jako u nás v dobře vytopené lázni. Lazebník přišel za námi, jednoho po druhém nás třel a masíroval; nařídil nám ulehnout a tahal nás za ruce i za nohy, jako by z nás chtěl vytřást duši, klekl si nám na záda a tlačil nás rukama. Oproti jiným nakládal s námi ještě jemně, i když to bolelo; ale pak jsme se cítili lehčí a hbitější. Hlavy jsme si museli umýt sami.“

Turecké ženy na cestě do lázní

A když už byli uprostřed toho všeho prohlížení a okoušení tamního života, zavítali i do škol a do nemocnic. Překvapilo je, že tam zdarma léčí osoby všech národů a že se platí prostým poděkováním. Cesta domů pak vedla přes Alexandrii, Harant poučil své spolucestovatele o zdejší zničené knihovně. Byl už listopad, když loď odrazila od břehů a za pár dní se objevily břehy Kandie neboli ostrova Kréty. Spoustu dní tam museli Češi čekat na vhodný vítr, Kryštof Harant mezitím onemocněl tak těžkou zimnicí, že jeho druhové pochybovali, zda se vrátí domů živ. Když se konečně vyplulo, vypukla hrozná bouře, loď praskala, zdálo se, že se potápí a všichni byli promočeni do poslední nitky. Na obzoru se objevil Peloponésos. Pan Kryštof jej neviděl, protože zimnice ho nepřestala trápit, byl slabý a v horečce očekával každou hodinu smrt. Rozstonal se i lékař a tak byli cestující bez potravy a později i bez vody.

„Bouře nám zůstala věrná, moře se začalo vzdouvat, jako by chtělo vystoupit na nebe, a lil se na nás příval, jako by padaly mraky. Tím, že se to dálo v noci, bylo vše ještě horší. Pochopili jsme přísloví: Kdo se neumí modlit, na moři se naučí. Měli jsme velkou radost, když jsme po Vánocích uviděli věž svatého Marka v Benátkách. Zůstal mi všeho všudy jediný široký tolar. Byl jsem tedy většinou hladový, ale utěšoval jsem se tím, že jsem všechno zlé – hlad, horko, zimu, nemoci – dokázal překonat. Mám-li být upřímný, neradím nikomu, aby se do těch zemí a strastí pouštěl; člověk se tam setká častěji se Stejskalem než s Vejskalem. Podruhé už bych tam nejel. Italské přísloví praví: I kdybych tam jedno své oko zapomněl, těžko bych se tam pro ně vracel. Odkazuji takové podniky mladším. A nepřestávám děkovat nebi, že mi dovolilo vrátit se do mé vlasti.“

Létající ryby

„Jordánskou branou jsme se dostali z Jeruzaléma k hoře Sion. Divil jsem se, kolik je tu ještě památek a že se vzpomínka na biblické události udržela přes půl druhého tisíciletí. Ve zdejším kostelíku je místo desky na oltáři hrubý kámen, jímž byly zavaleny dveře Kristova hrobu. Poblíž se ukazuje pomerančový štěp na místě, kde svatý Petr Krista zapřel, a kus sloupu, na němž měl zakokrhat kohout. Na samé hoře Sion je bývalý klášter, kde dříve mniši sídlili, než je odtamtud Turci vyhnali. V tom prostorném stavení je „dům poslední večeře,“ a také „dům blahoslavené Panny Marie,“ kde žila a v 63 letech zemřela. Na dvoře kostelíka „u svatých andělů“ stojí olivový strom, u něhož prý byl Kristus uvázán. Nemohl jsem tomu uvěřit, protože mi bylo jasné, že ten strom mohl vyrůst až po zkáze Jeruzaléma, ale přesto jsem si utrhl větvičku na památku jako ostatní.“

Pan Kryštof Harant měl kromě řady dalších i tu chvályhodnou vlastnost, že si na vše tvořil svůj vlastní názor a nepřijímal nekriticky to, co se mu k slepé víře předkládalo. Když se vydal do Betléma, přes vrch Gihon, kde byl korunován král Šalomoun, dostal se k poli, kde leželo mnoho drobného kamení. Když tudy měl jít Kristus, zeptal se člověka, co rozsívá. Ten mu odpověděl posměšně, že kamení. A Kristus řekl: „Nechť je tedy kamení.“ Harant si několik oblázků vzal na památku. Ze slavného Betléma zůstala jenom chudá ves. Sklípky ve zbořeninách původních domů sloužily Arabům i křesťanům za ubohá obydlí. Harant se pochopitelně podíval i do kaple, vytesané ve skále, ve které nápis ukazoval místo, kde se dítě narodilo. „Toto jsou ty pravé jesle, do nichž byl Ježíš položen,“ řekl vikář, která nás provázel. Vím však, že i v jednom římském kostele ukazují o Vánocích pravé jesličky Jezulátka. Snad v každých je kousek z těch jediných pravých." Snad. „V tom tmavém sklepě se skrývala Panna Maria před Herodesem,“ ukazoval vikář. „Tu kojila své děťátko, a několik kapek jejího drahého mléka se dostalo na zem. Proto je část té skály bledá a měkká, dá se strouhat a má aromatickou vůni. Je prý dobrá pro šestinedělky. I pro hovada, aby dobře dojila. I Turci tomu věří a prodávají ji.“ „To mě zaujalo a hrst hlíny jsem také přivezl domů.“

Betlém

Těch památek, na které se čeští poutníci podívali, bylo ještě víc, a když jich už ani víc být nemohlo, tak se Harant s Černínem dočkali památné chvíle, že byli pasováni na rytíře hrobu Božího. Po mši, sloužené na oltáři Božího hrobu, byl povolán jeden po druhém; každý musel pokleknout a odpovídat na latinské otázky. „Co žádáš?“ „Žádám být rytířem hrobu svatého.“ Harant byl poučen, jaké bude mít povinnosti. „A jakého jsi stavu?“ „Jsem urozený a z rodičů urozených zrozený.“ „Máš z čeho být živ, aby ses mohl chovati jako rytíř hrobu Božího, bez řemesla a kupeckého obchodu?“ „Z požehnání božího mám k tomu statek dostatečný.“ Pasující kvardián pak seznámil čekatele rytířství s budoucími povinnostmi: „Především statek i život vynaložit v případě tažení proti nevěřícím, vystříhat se nespravedlivé vojny, neslušných obchodů a marných turnajů, pečovat o svornost a pokoj mezi věřícími. Synu můj, jsi hotov tyto věci slíbit a na to přísahat?“ Když to všecko Harant slíbil, dovolil mu kvardián připnout si pozlacené ostruhy a třikrát ho udeřil nahým mečem na ramena. „Buď věrný, statečný, dobrý a udatný rytíř Božího hrobu.“ Pak ho políbil a vložil mu kolem krku zlatý řetěz.

Zlatý? Inu, takové pasování na rytíře bylo docela výnosné... Harant musel všechno zase odevzdat. „Mniši mě objímali a blahopřáli mi.“ Dostal certifikát. „Ustavuji, aby týž urozený pán, pan Kryštof, svobodný svatý kříž nejsvětějšího hrobu Božího a erb svatého Jiří tajně i zjevně nosil a budoucně jako pravý a řádný rytíř požíval všech svobod, privilegií a předností, jichž jiní rytíři užívat obyčej mají.“

„Byli jsme vděčni, že se nám podařilo vidět zde tolik památných míst. Všichni poutníci však nebyli zajedno – my chtěli s Černínem ještě dál, především do Egypta, jiní si naopak přáli vrátit se domů. Zatímco jsme si skládali své věci a potřeby, zahrál nám jeden z poutníků, Nizozemec Lambert neveselou hru. Prohlásil, že je nemocný, ulehl a tvářil se, jako by měl zimnici; prosil mnichy, aby ho tu nechali. Přáli jsme mu to a zařídili jsme, aby mu posílali jídlo do komory. Když jsme si šli večer lehnout, dali jsme mu ještě napít našeho vína. Když už jsme seděli a leželi a rozmlouvali, Lambert vstal a začal se uzdravovat tím vínem; dostal se do nálady, provozoval různé tance a šprýmy a rozesmál nás, zejména mne; od pobytu na ostrově Kandii mě trápily palčivé nežity a často jsem kvůli nim nemohl dlouho do noci usnout. Připomněl jsem si, co se říká o vínu: první napití zahání žízeň, druhé přivádí rozkoš, třetí pokušení, čtvrté opájí, páté budí hněv, šesté svár, sedmé třeštění mysli, osmé sen, ale deváté už nemoc. Lambertovi vzešla z toho žertu a smíchu také žalost. Právě když s nizozemským zpěvem spěchal znovu pro víno, vešel mnich, zaslechl ho a oznámil ho kvardiánovi. Příští ráno mu přišel kvardián ohledat puls; uznal, že je zdravý a vyzval ho, aby se strojil k odchodu. Když se Lambert bránil, oznámil mu přísně, že tu zůstat nemůže, a když nepůjde po dobrém, že ho dá vynést na ulici. Nic mu tedy nezbývalo, než se také ustrojit.“

Padla tu zmínka, že panu Kryštofovi ještě toulání po světě nestačilo... Věru, nestačilo. Neměl toho dost. Z Jeruzaléma se musel doslova vyplížit – aby ho nezaslechli loupeživí Arabové. Jenom hodinu se směli prospat mezi vinicemi, potom mokří noční rosou vyjeli skalami a roklemi ozářenými měsícem a teprve za svítání se ocitli v rovině. Na cestě se potkali se spoustou chameleonů. Ty lze potkat i dnes. To byla ale skutečná zvířátka. Průvodci o nich tvrdili, že se živí jen povětřím a sluncem. K obědu jim průvodce trhal husu plněnou rýží – smáli se tomu, ale jedli, protože „hlad je dobrým kuchařem, třebas syrový bob osladí.“ Nocovali v chatrné turecké hospodě zvané karavanseraj. „U nás by sotva pastuší chalupou slouti mohla. Dovnitř jsme se vůbec nemohli směstnat, jak byla malá; museli jsme přes noc ležet na dvorku.“ Tenkrát nebyla na Blízkém Východě turistika na standardní úrovni. Ostatně v tomto století, v době sebevražedných útoků, pořád ještě ne. „Dorazili jsme ke Gaze a když jsme jeli písečnou planinou k moři, byli jsme celkem rádi, že se z této země dostaneme. Dostali jsme se na loď, která však byla plná mužů, žen i dětí; nám, sedmi poutníkům, bylo vykázáno místo, že by se na něm směstnali sotva tři lidé. Loď byla shora nezakrytá, nezabedněná, měla tři velké plachty. Námořníků bylo dvanáct, byli nazí a bílí jak cikáni – pravá cháska od Žamberka, jak se říká u nás. Ležet jsme nemohli, stěží jsme mohli spát vsedě, a co smradu od nečistot, když se lidem nezvyklým plavbě dělalo špatně a všechny průduchy měli otevřené! Nedalo se nic jiného než trpět. Ani pít jsme neměli co a museli jsme být rádi, když nám Turci dali aspoň trochu nečisté vody. Často nás bolel žaludek. Námořníci po nás v noci šlapali a jednou na nás hodili z koše velký skřipec, který mě zasáhl do zad. Turci se mi ještě posmívali a pokřikovali na mě: Ty křesťane! Máš-li škodu, o posměch se nestarej, praví české přísloví.“