372. schůzka: Kterak se Plzeň hlavním městem naší země kvůli ráně morové stala

V jeho chování objevily se i některé nové, dosud málo zjevné příznaky: stal se nedůvěřivým i ke svým dosavadním politických rádců, a kromě mnoha jiných fobií začal projevovat i strach z atentátníků, usilujících domněle o jeho život. Nejvíc se bál kapucínů. Císař si myslel, že ho chtějí zabít. Období těžkých depresí sice občas vystřídala dobrá nálada a činorodost, ale i císařovi lékaři dobře věděli, že dřív nebo později se dostaví nápor zloby, agresivity nebo melancholie. Prostředky medicínské na tu nemoc nestačily. Tou nemocí byla maniodepresivní psychóza. Obraz nemoci byl neobyčejně pestrý. Císařovy nálady – to byla taková křivka ve tvaru sinusoidy. Vlnila se od euforie k hysterickým záchvatům a vracela se zase nazpátek. Když se Rudolf například dověděl, že jeho bratr Albrecht si bere za manželku španělskou infantku Isabellu, popadl ho vskutku velebný záchvat zuřivosti. Ve svém stihomamu se cítil nejen oloupen o nevěstu, ale okamžitě si vykonstruoval spiknutí. Bratr ho připravil o vyvolenou, aby se vzápětí zmocnil i jeho trůnu! Takto deformovaně viděl Rudolf svět i dřív, ale přece jenom sem tam. Kdežto teď (tedy kolem roku 1600) se jeho duševní obraz pokřivil natrvalo.

„Pokud se císař vůbec dokázal soustředit na nějaké politické otázky a věnoval jim pozornost,“ zjišťujeme u historika doktora Josefa Janáčka, „zajímalo ho především, jak by zabránil všem jednáním o nástupnictví po sobě v říši i v monarchii. V době churavění pociťoval takové dohadování jako útok na svou osobu a ve volbě následníka viděl první vážný krok k tomu, aby byl odstraněn z trůnu, nebo i zavražděn. Nástupnický problém císaře bezmezně rozčiloval.“

Takový problém cloumá majestátem nejednoho politika. Ovšem Rudolf reagoval. jak to vyjádřit? Podivně. Skrýval se před světem. Přestal udílet všechny audience. Nepřijal ani ta nejvznešenější poselstva. V záchvatech hněvu se dopouštěl násilností. Nejvyšší útočnost náhle vystřídalo utrpení vyděděnce, samotářského melancholika. Přestal úplně mluvit. Ani na něj se mluvit nesmělo. Nikdo nesměl ticho porušit byť jedním slovíčkem. Rudolf nechtěl slyšet zvony ani hudbu. Život pozoroval jen přes záclony nebo zamřížovaným oknem. Zabedněnou chodbou po Prašném mostě chodíval do Míčovny sledovat, jak hřebelcují jeho koně, na které nikdy už nesedl. Anebo se vyda ke lvinci, aby zjistil, je-li doposud zdráv lev, který měl podle věštby skončit svůj život společně s ním. Nebyl to hezký život. To už nebyl skoro žádný život. Ještě že přišel mor.

Černá nemoc se dostavila už roku 1598 a její řádění v pražských městech už druhý rok nepolevovalo. Epidemie kosila své oběti denně po desítkách a neúprosně tlumila veškerý veřejný a politický život a přiměla nakonec císaře, aby se uchýlil někam do bezpečí. „Císař nechtěl všechno bezhlavě opustit, aby se mu vladařské záležitosti nevymkly nebezpečně z rukou, a proto se ohlížel po útočišti v nějakém větším městě, kam by ho mohl doprovodit celý dvůr se všemi úřady. Jeho volba padla na Plzeň. Tam sice mor v uplynulém roce zahubil 1300 až 1600 lidí, ale zatím se už z města vytratil, a proto připadalo císaři a jeho rádcům plzeňské prostředí poměrně bezpečné. Přesun se uskutečnil v polovině září 1599 a pro provinční město se stal mimořádně významnou událostí.“ Bodejť by ne, vždyť Plzeň aspoň dočasně povýšila na metropoli království, ba dokonce císařství. Přistěhovala se sem spousta úředníků zřízenců, lokajů, pomocného personálu všeho druhu. A přibyli i drabanti a harcíři, což nejsou nadávky, ale termíny pro ozbrojené složky vládní moci. Bylo třeba učinit zcela mimořádná opatření, aby bylo všem dvořanům v Plzni zajištěno přiměřené ubytování, a aby byl ve městě dostatek potravin, píce a jiných potřeb. Plzeň sice patřila k velkým českým městům, ale nápor několika set dvořanů byl přece jenom nad síly města a jeho obyvatel. Na druhé straně nastalo společenské a možná i nějaké to hospodářské oživení

Stejně veliké jako užitek byly však i starosti. Když se po několika týdnech ukázalo, že dvůr z Plzně jenom tak v dohledné době neodjede a do města začaly přijíždět návštěvy z ciziny i z českých zemí, bylo místa pro všechny hosty ještě méně a muselo se šetřit prostorami vhodnými pro reprezentaci, které se daly narychlo vyzdobit císařskými čalouny a jiným inventářem, který s sebou dvůr přivezl. „A bylo toho času zde v Plzni tak mnoho legátů a vyslaných,“ zaznamenal plzeňský měšťan Šimon Plachý z Třebnice, „že se v žádné historii toho nenajde, aby ode všech všudy potentátů, kromě ze samé toliko Konstantinopole vyslaní jako tehdáž zde při císaři římském v potřebách pánů svých kdy býti měli.“ Pan Šimon si musel význam císařsko-královské návštěvy uvědomovat. Takový slavný den prožila Plzeň naposledy, když tam měšťan Tvaroh praštil husitského předáka Prokopa Holého do lebky, po kteréžto ráně resignoval vůdce polních vojsk na svou funkci.

„Císař se ubytoval ve výstavném domě Šebestiána Pechovského z Turnštejna na plzeňském náměstí hned vedle radnice a dal vzápětí při tomto domě vybudovat systém pavlačí, jenž vedl až k městským hradbám tak, aby prospekt z města na louky lepší míti ráčil.“ Jako aby měla Jeho Výsost výhled do zeleně. Domníval se kronikář Šimon Plachý, náš věrný informátor. Šimon se však mýlil. Ve skutečnosti šlo císaři spíš o to, aby se mohl procházet městem nepozorován ani chodci, ani vlastními dvořany. Rudolfův stav se v Plzni nijak zvlášť nezlepšil, čímž je eufemisticky řečeno, že byl stejný, ne-li horší. A horší rozhodně byl, když v lednu roku 1600 mor už úplně z Prahy ustoupil a Rudolf se tedy mohl bez obav vrátit. Všichni dvořané na ten návrat netrpělivě pomýšleli, někteří dokonce ztratili nervy a do Prahy z Plzně ujeli. To bylo ve chvíli, kdy se císař rozhodl, že jako už odjede, dokonce vydal příkaz, aby se pro jeho odjezd najaly potahy a začalo se nakládat na připravené vozy, ale až do konce května se dvůr z Plzně ne a nepohnul a ti netrpělivé dvořané (co ztratili nervy), přesně ti, co odjeli na vlastní pěst předčasně do Prahy, tak se museli zase vrátit do služby při císaři do Plzně. Mezi námi – byl to takový poctivý blázinec.

A náš plzeňský kronikář? Ani zmínkou se o císařově nemoci nezmínil, jakož i o pověstech, které se o ní tehdy nepochybně vyrojily. Vůbec nic. Jenom takovou drobnou poznámku utrousil. O tom, jaké škody z tohoto prodlévání plynuly dvorským kupcům, kteří si navykli počítat s dodávkami ke dvoru.

„O císařově zdravotním stavu se však tehdy hovořilo na ulicích i v diplomatické korespondenci, v tajných depeších i na různých poradách, avšak o tom, co proniklo na veřejnost, bylo mnohem více senzačních zpráv, jejichž věrohodnost byla často krajně problematická, než konkrétních informací o císařově chorobě. Senzační nádech měly i dochované relace papežského nuncia Filipa Spinelliho, který přijel do Plzně za dvorem o Vánocích roku 1599, ubytoval se ve zdejším františkánském klášteře a setrval tu až do císařova odjezdu. Spinelli referoval do Říma v únoru 1600, že se císař dopouští v záchvatech násilností na služebnictvu – zpohlavkoval komorníka a poranil svého bradýře dýkou, a že vyhrožuje popravou i svým nejdůvěrnějším rádcům Rumpfovi a Trautsonovi. To se už nikdo neodvažoval v císařově případě mluvit o prosté melancholii, zato se častěji ozývala domněnka, že Rudolf II. zešílel, a jeho výbuchy zuřivosti naháněly všem lidem u dvora opravdový strach.“

Což znamenalo, že se pro jistotu k císaři nikdo ani nepřibližoval, spousta důležitých záležitostí se odkládala, aby se císař nadmíru nerozčiloval. Jenom lidé bezohlední se neváhali za této situace Rudolfovi vnucovat se svými problémy a kalkulovali nemilosrdně s jeho slabostí a bez branností. Na prvním místě to byl arcikníže Matyáš, který viděl v recidivě choroby svého bratra Rudolfa příležitost, aby se znovu připomenul jako nejvhodnější uchazeč o nástupnictví. Samozřejmě – nepřipomenul-li by se sám, nikdo to za něj neudělal. V době, kdy Rudolfovy obtíže nepolevovaly a císař svou podrážděností udržoval celý dvůr v napětí, tak se Matyáš nabízel Rumpfovi a Trautsonovi, což byli jak víme Rudolfovi nejbližší rádci, že se osobním jednáním s císařem postará o jeho uklidnění, a žádal je, aby mu setkání s Rudolfem ještě v Plzni umožnili. To se ovšem nestalo.

„Začátkem června roku 1600. se konečně císař na zpáteční cestu do Prahy vydal. Pobyt dvora v Plzni se protáhla na osm a půl měsíce, a to bylo příliš dlouhé pro dvořany, vyrvané z jejich domácího prostředí, i pro Plzeňské, pro něž se péče o dvůr a jeho potřeby stávala den ze dne nepříjemnějším břemenem. Císař se vracel do svých komnat na Pražském hradě poněkud uklidněn, ale jeho klid byl velmi křehký a nikdo, ani dvorští lékaři, nevěřil, že je trvalý. Z vladařských záležitostí vyřizoval Rudolf jen ty nejnutnější a nedokázal se soustavněji upnout ani ke svým sbírkám, ačkoli v nich ve zvyku hledal útočiště.“

Všem nepříjemnostem se však přece jenom vyhnout nemohl, protože jeho nemoc zatím už uvedla do pohybu příliš mnoho závažných otázek a hlavně rozvířila nadměrný ruch kolem jeho osoby. Zatím se mu sice dařilo udržovat odstup od neodbytného Matyáše, který se nepřestával domáhat osobní schůzky a za Rudolfovými zády šířil do celého světa zlehčující pověsti a informace o bratrově duševní chorobě, nemohl se však dost dobře distancovat od ostatních státníků, kteří se chtěli přesvědčit, v jakém je Rudolf stavu. On se jejich poslům a vyslancům nemohl zapírat, i když mu zřejmě přijímání návštěv a udělování audiencí stále víc vadilo, protože by všechny podezření o sobě jen ještě více posílil. Takže když k nám kupříkladu zrovna po návratu císaře z Plzně do Prahy dorazilo poselstvo francouzského krále, muselo se nejdřív důkladně obeznámit s tím, jak funguje dvůr a hlavně císař sám. To znamená, že se francouzští diplomaté dozvěděli hned po příjezdu, že „je císař nemocen a že se chová jako samotář a odmítá styk s kýmkoli kromě šesti sluhů a šesti obsluhujících šlechticů, kteří se ve službě střídají po třech dnech a nikdy na něho nemluví. U oběda má při sobě jenom služebníka, který mu krájí jídlo; jeho lékař mu přijde pouze změřit puls, a pokud neshledá na jeho stavu nic mimořádného, vůbec na něho nepromluví. Ani pan Rumpf, nejvyšší hofmistr, nemůže s Jeho Milostí hovořit častěji než jednou nebo nejvýše dvakrát týdně, neboť Jeho Milost je věčně zavřena se svými umělci, jako jsou malíři, hodináři a jim podobní.“

Rumpf s Trautsonem připravili francouzské diplomaty na všechny možné nevypočitatelné Rudolfovy reakce, avšak Rudolf kupodivu delegaci přijal (zcela nevypočitatelně) a choval se k ní neobyčejně vlídně, když předtím jí dal poslat zvěřinu i jiné potraviny na voze taženém šestispřežím a projíždějícím s velkou slávou celým městem, aby všichni tuto poctu viděli. Při audienci hovořil císař s Francouzi španělsky a zodpověděl jim všechny jejich dotazy. Přívětivě se k nim choval i v následujících dnech, kdy jim dal znovu přivézt do jejich obydlí lahůdky, a také přikázal hudebníkům dvorské kapely, aby jim koncertovali při jídle. To jim muselo u nás chutnat. Zkrátka pohoda, navzdory tomu, že Francouzi císaře mírně naštvali, neboť mu oznámili, že jejich král se chystá oženit s kněžnou Marií Medicejskou, kterou si chtěl vzít i Rudolf, aniž by ji ovšem chtěl. Podivná věta. Chtěl si ji Rudolf vzít, nebo ji nechtěl? Chtěl si ji vzít, ale nechtěl. Děkuji. Teď je jistě každý v obraze.

„I když vedoucí francouzské delegace Bergeron ve svých záznamech označil misi do Prahy ve všech směrech za úspěšnou, její ohlas u císařského dvora nebyl tak jednoznačný a už za několik týdnů po odjezdu poselstva se začala Rudolfova nemoc nápadně zhoršovat. Historikům připadá tato shoda mezi návštěvou z Francie nápadná a někteří z nich dokonce vyslovili domněnku, že se Rudolf notně rozčilil zprávou o novém sňatku francouzského krále.“ Považoval jej za zásah do vlastních zájmů. To už jsme slyšeli. Nebylo za tím ještě něco? Bylo. Podezření. Jaképak pojal paranoidní císař zase podezření? Že se kují pikle. Proti němu, samozřejmě. A kdo jako s kým? Francouzský král s Římem a s některými německými knížaty. Cíl těch piklů? Snaha uchvátit římskou korunu. Tyto myšlenky na něho působily v době znovu se vracející nemoci přímo zhoubně. První, na kom si vylil hněv, byl papežský nuncius Spinelli. Ještě hůř dopadl hofmistr Wolfgang Rumpf, kterého uprostřed noci povolal k sobě, obviňoval jej ze zrady a hrozil mu vytasenou dýkou, že ho prostě zabije a basta. Jestlipak by to byl schopen udělat? Není to vyloučeno, jenomže shodou okolností právě v tom okamžiku explodovala prachárna na jednom z vltavských ostrovů a detonace císaře tak poděsila, že si na chvilku přestal Rumpfa všímat a ten mohl vzít nohy na ramena.

Následujícího dne císař Rumpfa k sobě povolal, jako by se nechumelilo, ale Rumpf odmítl, protože se bál o svůj život. Za dva dny císař vydal rozkaz, ať Rumpf, ten starý, osvědčený a věrný služebník opustí Prahu, a vezme s sebou i Pavla Trautsona, který se odvážil Rumpfa zastat. Odejít muselo ještě několik dalších ministrů a taky osobní císařův lékař. Nikdo z císařských hodnostářů si nebyl jist svým postavením. Císař se nepřestával bát o svůj život a svěřil se pod ochranu vojáků, kteří se dosud mezi dvorskými politiky nemohli prosadit. Nejvyšší hodnost mezi nimi a také největší císařovu důvěru požíval generální vachmistr Heřman Kryštof Russworm, hrdina z turecké války v Uhrách. To je postava, které se samozřejmě budeme v Toulkách ještě věnovat.

„Propuštění zasloužilých císařových ministrů vyvolalo všeobecné zděšení. Rumpf i Trautson sice byli dost neoblíbeni, a lidé jim nemohli zapomenout, že se vypracovali nevybíravými metodami a že svého postavení bezostyšně zneužívali, ale způsob, jakým byli vyhnáni, svědčil spíš o zvrácenosti císařova hněvu než o jejich proviněních. Jestliže císař mohl obvinit a okamžitě vyhnat ze svých služeb všemocné ministry, mohl obvinit ze zrádných piklů kohokoli – vlastní bratry, papeže a francouzského krále, stavy, papežského nuncia i španělského vyslance. Důstojníci, kteří dnem i nocí hlídali v jeho předpokoji, mohli císaře bezpečně ochránit před spiklenci s najatými vrahy, zůstávali však bezmocní proti císařovu stihomamu, který vytvářel neustále předivo fikcí o hrozícím nebezpečí a zaváděl císařovu mysl k bludným podezřením.“

Jaký měly průběh Rudolfovy stavy nepříčetnosti? Neustále se stupňovaly a jejich nápor nepolevoval ani po čistce v řadách dvorských hodnostářů. Císař nemohl v noci spát, a když konečně usnul, vydával ze spaní nelidské skřeky. Ještěže byl pořád starým mládencem a nemusel s nikým sdílet lože... Probouzel se po kratičkém spánku, hovořil s lidmi nesouvisle, odmítal potravu a pokusil se i o sebevraždu. Nejdřív se chtěl proklát mečem, a když mu ho odňali, pokusil se podřezat si žíly na rukou střepinami z rozbitého okna a nakonec se ještě zkoušel probodnout se dýkou. No, nepovedlo se. Nejtrvalejší podobu nabyly jeho utkvělé představy o nebezpečí, které mu hrozí – od kapucínů. Už jsme slyšeli

Jenomže teď to nabylo konkrétní podobu. „První čtyři řeholníci z řádu kapucínů dorazili do Prahy v roce 1599. V době výstavby svého kláštera na Hradčanech bydleli někde poblíž staveniště. Už jen sám poslech nočních zpěvů a modliteb, vypočítaných na vnější efekt uprostřed městské zástavby, Rudolfa nesnesitelně dráždil a provokoval k projevům nesmiřitelné nenávisti proti celému řádu, a ta se v císařově podvědomí přenášela i na ostatní církevní instituce a na církev vůbec.“

No, a teď ještě přijel do Prahy Matyáš. On nakonec Rudolf svého bratříčka přece jenom pozval. Ale hned toho litoval. Protože to byl ten nejnebezpečnější nepřítel, usilující o jeho trůn i život. A byl? To je jedno, jestli byl nebo nebyl, ale Rudolf ho tak viděl. Matyáše v audienci sice přijal, ale vůbec mu nedal příležitost, aby se dostal k řeči, nýbrž ho striktně vyzval, aby okamžitě odjel z Prahy, a protože se obával, že bratr bude tomuto příkazu odporovat, požádal Pražany, aby mu poslali na ochranu jednotku pěti set ozbrojených mužů.

„Matyáš už na nic nečekal a odjel do Vídně. V habsburské rodině zavládlo zděšení. Matyáš v líčení pražských zážitků neskrblil podrobnostmi. Na schůzce s bratrem Maxmiliánem a bratrancem Ferdinandem Štýrským se shodli, že Rudolf nadále není schopen vládnout samostatně. Nejrozumnějším řešením by byla internace v nějakém tichém církevním ústavu.“

Jenomže něco takového nebylo možné uskutečnit proti vůli samotného Rudolfa... To určitě ne. Tak co s tím? Zbavit ho svéprávnosti? Ne, to nešlo, tím by se porušila základní princip nedotknutelnosti panovnické moci, a to bylo něco, na čem habsburská politika stála. Navíc by to znamenalo celoevropský skandál. Kdyby tak císař byl ochoten přistoupit na nějaký kompromis... mohl by si ponechat tituly a vladařskou agendu svěřit Matyášovi.

Nepřipadalo v úvahu. No jo, s Rudolfem nebyla řeč. V sebemenší zmínce o vyklizení pozic viděl císař zákeřný útok na svůj majestát. Takže nezbyla prozatím jiná cesta, než čekat... „A pak přišla z Prahy zpráva, že císař se zklidnil. Doktoru Pistoriovi se podařilo obrátit jeho pozornost k sbírkám a obrazům.“ Ovšem na jak dlouho? A bylo to vůbec nějaké řešení? Bylo zapotřebí, aby se věnoval podstatnějším věcem než kráse obrazů. Problém trůnu, na němž seděla lidská troska, zůstával otevřen.