373. schůzka: O kruté hořkosti pádu z výšin

Ti dva sice svými intrikami zatlačili do stínu všechny ostatní kariéristy, ale přece jenom dbali na poměrně vysokou společenskou úroveň dvorského života. Po jejich odchodu zavládl zmatek. Při dosazování nových lidí ztrácely platnost vžité ohledy na schopnosti jednotlivců a rozhodovaly zcela převážně protekční zásahy, vymáhané na císaři z nejrůznějších stran. Schopní a ambiciózní jedinci se po krátkém působení ve vysokých dvorských úřadech stali oběťmi intrik a dobrovolně změnili působiště, zatímco vlivná místa si uhájili lidé s omezenějšími schopnostmi, kteří se neostýchali projevit devótní poslušnost vůči náladovému a nedůslednému císaři nebo vůči jeho oblíbeným komorníkům a sluhům.

Abychom se vyhnuli raději již dopředu jakýmkoli nežádoucím asociacím, uveďme a na tom i trvejme, že jakákoli podobnost s úplně jinou dobou a úplně jinými politiky je ryze neúmyslná a čistě náhodná. Rozklad císařského dvora postupoval opravdu značně a rychle. Ani papežském nunciovi Ferrerimu neušlo, že na nejdůležitějších místech v ústřední vládě monarchie chybějí skutečné osobnosti. Oč klesala úroveň státních úředníků, o to víc stoupal vliv císařových osobních služebníků. Po roce 1600 překračoval už jakoukoli únosnou míru. Díky císařově důvěře zasahovali tito lidé i nejdůležitějších a nejtajnějších státních záležitostí a často za císaře i rozhodovali. Počet všemocných císařových sloužících se rozrůstal o nové a nové postavy a postavičky, které mezi sebou neustále soupeřily o místo v nejtěsnější Rudolfově blízkosti a navzájem se předstihovaly v bezcharakternosti, proradnosti a zištnosti. To vše jsou velice hezké politické disciplíny. Kdopak v nich soutěžil?

Na císaře se pokoušely působit nejméně dvě desítky osob v nejrůznějších funkcích. Byl to kupříkladu předseda vlády. ministr zahraničí. ministr vnitra. velitel armády? Ó nikoli. Byli to topičové v císařských komnatách, lokajové, čističové bot, šatnáři až po komorníky, kteří stáli nejvýše a také se s císařem stýkali nejčastěji. Bizardní směsice. O těchto lidech dvorského polosvěta, kteří císařem manipulovali, se Pavel Trautson vyjádřil štítivě: „Je to banda šibeničníků,“ a nikdo nezapochyboval o pravdivosti jeho slov, i když se mu všichni divili, že si radši nedává pozor na hubu a nebojí se pomsty kritizovaných.

Prvním z řady komorníků, který to dotáhl nejvýš, a zároveň poznal i krutou hořkost pádu z výšin, byl Jeroným Makovský z Makové. Makovský z Makové. Jako bychom na to jméno na naší pouti již narazili. Arciť narazili. Týkalo se Makovského z Makového, křtěného ovšem Jan a přezdívkou Aquarius neboli Vodnář. A ten Jeroným byl zřejmě Janovým příbuzným, neboť oba dva pocházeli ze Soběslavě. Jeroným byl vnukem jistého Vavřince Makovského. Tu Makovou mu udělil až císař Ferdinand I. za jisté blíže neurčené zásluhy. Charakter některých takových zásluh přetrvává věky. Dcera dotyčného pak měla dva syny, Jeronýma a Jana, kteří si zažádali o změnu příjmení po svém dědovi, což jim Rudolf II. milostivě povolil. Zatímco příbuzný Jan vystudoval na pražské universitě a byl praeceptorem Petra Voka z Rožmberka, Jeroným, ten se dal na vojnu. I on spojil část svého života s Petrem z Rožmberkem. Vydal se spolu s ním bít Turka. Kronikář Václav Březan jej v seznamu účastníků rožmberského vojska uvádí mezi třemi komorníky. Václav Březan ovšem nepíše „komorníci“. Kronikář Václav Březan píše byli to komrdynérové. Za výraz se omlouváme, ale je to tam.

V roce 1595. došlo k události, která život našeho Jeronýma Makovského změnila doslova do písmene od základů. Na svůj dvůr do Prahy ho totiž povolal císař Rudolf II. Zpočátku se Jeroným pohyboval ve vyhlášených císařových alchymistických laboratořích, o pouhé dva roky později však udělal neuvěřitelnou kariéru – stal se Rudolfovým nejvyšším osobním komorníkem. Byl teď pravou rukou císařovou i jeho stínem. „Od tohoto okamžiku začal výrazně bohatnout. Ještě před pár lety se marně ucházel o službu na rožmberském dvoře. A nyní mohl sám půjčovat značné sumy svému bývalému vladaři Petru Vokovi z Rožmberka a ovšem i dalším šlechticům,“ dozvěděli jsme se z knihy publicisty Pavla Toufara Tajemné stopy české historie. „Roku 1597. byl Jeroným Makovský z Makové jmenován do funkce nejvyššího osobního komorníka. Jako první z nejbližších císařových služebníků získal větší důvěru než kterýkoli u ministrů či rádců, takže brzy zcela mimo oficiálně vymezený okruh svých povinností a především mimo veškeré oficiálně přiznané pravomoci začal vyřizovat tak závažné císařovy záležitosti, jako by byl ve funkci jeho osobního tajemníka. S melancholickým a depresím propadajícím císařem uměl Makovský dokonale manévrovat, takže není divu, že se Rudolf II. postaral, aby tohoto erbovníka původem ze Soběslavě a potomka měšťanů a poddaných Rožmberků roku 1598. přijali na českém zemském sněmu do stavu rytířského.“

Neskutečné. Už za Rudolfa jsme byli zemí neomezených možností. Jeroným měl na císaře značný vliv, a vlivní šlechtici i dvořané si to velice záhy uvědomili. Především to bylo jasné členům delegací, které velice dlouho a velice marně čekaly na audienci. Ono se Rudolfovi nikoho přijímat nechtělo. Pokud ho něco bavilo, tak to byly jeho sbírky, což byla voda na mlýn Jeronýma Makovského. Na nejvyšším osobním komorníkovi záleželo, na jak dlouho se čekání na přijetí u císaře protáhne, a zda vůbec k němu někdy dojde. Pan Makovský nevyvíjel v tomto ohledu svou činnost tak říkajíc bezúplatně. Jeho truhlice se velmi utěšeně plnily úplatky. Zajímavé je, že tučné částky mu posílal také sám jeho bývalý pán Petr Vok z Rožmberka, kterému záleželo na císařově přízni a hlavně na tom, aby nevedl s císařským dvorem příliš velké spory. „Nejvyšší osobní komorník Jeroným Makovský z Makové měl neobyčejně rozsáhlé pravomoci. Kromě správce císařských sbírek Jakuba Strady se i on staral o nákupy uměleckých předmětů do vyhlášených Rudolfových sbírek.“

V této souvislosti není jistě třeba zvlášť zdůrazňovat, že nápaditý člověk si poradí v každé situaci. Pan Makovský nápaditý byl. Poradil si s tím, jak část peněz z císařské pokladnice určené na nákup dejme tomu obrazů ponechat ve vlastním měšci, a taky jak od prodávajícího získat nějakou pozornost, čemuž se dnes ve snaze zastírat nepoctivost i v případech zjevně nepoctivých říká provize. Zasvěcení brzy věděli, že přízeň mocného císařova osobního komorníka si mohou koupit penězi i vzácnými uměleckými dary a že pan Jeroným se nebude vůbec zlobit, když takové dary budou ze zlata nebo ze stříbra. Ani ten nejpečlivější pátrač už dnes nespočítá, kolik peněz Jeronýmovi vyneslo jeho kšeftování s císařovou přízní. Můžeme si však být jisti, že to bylo velice, velice mnoho, a že dnešní kšeftaři, podvodníci a tuneláři by nejspíš bledli závistí. „Ani po odchodu do Prahy nezapomněl Jeroným Makovský z Makové na pana Petra Voka z Rožmberka. Býval častým hostem na Krumlově i na Třeboni a s jihočeským vladařem ho spojovaly nejenom dlužní úpisy a dary, ale také společné zájmy o umění a umělecké sbírky, jakož i o informace.“

Informace. To je velice ceněné zboží. Dodnes. Jeroným to zboží nosil odtud tam, a odtamtud zase sem. Zdá se, že pilně donášel Petru Vokovi ze zákulisí císařského dvora, na druhé straně zase pravidelně vyzvonil nejvyšší českému kancléři Zdeňku Popelovi z Lobkovic, vůdci katolíků, o všech plánech, pocitech a náladách české nekatolické šlechty. Nejvyšší kancléř měl o takové informace zcela určitě zájem, a Jeroným za ně mohl dostat i dobře zaplaceno. „Ze svých cest na jih Čech se Jeroným Makovský vždy vracíval s nějakou pozorností pro císaře. Někdy šlo o umělecké dílo, ale častěji o pozoruhodný nerost, který mohl být zařazen do slavné Rudolfovy sbírky. Makovský šetřil vlastní kapsu – ty dary posílal Petr Vok.“

Makovský svého císaře a pána bohapustě okrádal. Dopustil se však chyby. Vzrůstající bohatství dával povýšeně najevo, a houf jeho nepřátel se tak neustále rozšiřoval. Závist s nenávistí dělaly své. Stačí názorné srovnání. Od roku 1593 vlastnil Makovský pouze jednu vesnici v jižních Čechách, získanou od Petra Voka. Okázalý majetek začal kupit až v Praze. Roku 1599 si v Menším Městě pražském koupil renesanční dům U Tří červených růží, který byl osvobozen od všech daní a obecních břemen. V tomto malostranském domě začal skladovat a především dovážet vína. To dělal veřejně a dával to výrazně najevo. Jinak se prý v tom zmíněném domě snažil najít tajemství věhlasného alchymisty Edwarda Kellyho, jenž byl na jeho osobní příkaz krutě mučen, aby vyzradil, kde ukryl kámen mudrců. Říkalo se, že na mučidlech prý Kelly proradného a krutého císařova osobního komorníka proklel a prorokoval mu, že ho potká stejně krutý osud. Jako věštec by se Kelly uživil daleko líp než zlatoděj. „Svému oblíbenému dvořanovi daroval císař ještě téhož roku také dům v areálu Pražského hradu u basiliky svatého Jiří, a brzy nato k němu přidal jeden ze tří domů, stojících před hlavním vchodem do hradu. Jeroným pak přikoupil ještě sousední objekt a tak roku 1602 vlastnil ve vysoce ceněné lokalitě Hradu a v jeho bezprostředním sousedství celkem čtyři domy. Získal rovněž dva statky, Dubeč a Břízu, jenže - to všechno byl začátek jeho pádu.“

Jablkem sváru a především záminkou k přímému útoku proti Jeronýmovi se stal už zmíněný dům U Tří červených růží. Šlechtici od dvora měli na chamtivého a nafoukaného Makovského spadeno. Špinavou práci však za ně museli udělat měšťané Menšího Města pražského. Na jejich popud totiž purkmistr a konšelé napsali císaři stížnost, že jeho osobní komorník ve svém domě provozuje šenk vína. Na první pohled to nebylo oprávněné, protože „šenkování a vybejvání uskladněných vín přespolních, totiž rejnských, uherských, moravských, rakouských, též i všelijakých vlašských pití, a to v slušné ceně“ povolil Makovskému milostivě sám císař. Problém byl v tom, že „šenk vín zvláště přespolních jest vlastně živnost osobám stavu městského náležející, kdežto osoby stavu panského a rytířského domy své ve městě tomu mající slušně a spravedlivě užívati nemohou.“ On Jeroným jako šlechtic nemohl šenkovat. Z té stížnosti mohl získat prospěch každý: Měšťanům by nikdo neubíral z jejich kšeftů z hostinců, a šlechtici by se zbavili panovačného, zpupného, povýšeného chamtivce, který se do jejich řad dostal jenom z milosti císaře. Ponížení Makovského v očích císařových mohlo být jeho prvním krokem do propasti zapomnění, a na výsluní přízně Rudolfa II. se mohl příště hřát někdo jiný, který by všem ostatním byl dozajista vděčen a zavázán... K ničemu takovému však nedošlo. „Makovský se písemně ohradil a jím dokonale zmanipulovaný císař se přiklonil na jeho stranu. Místo pokárání mu totiž vydal už druhé povolení k provozování skladu vín a šenku v domě U Tří červených růží.“ Makovského protivníci skřípali notně zuby – Jeronýmův jemný sluch to dozajista zaslechl. První kolo ale vyhrál.

„Od toho okamžiku pan Jeroným propadl nekritické sebejistotě a ani v nejmenším si nepřipustil, že by alespoň po nějaký čas měl postupovat se zvýšenou opatrností.“ Kupříkladu cpát by se mohl, ale neměl by mlaskat. „Do přísně sledovaného domu U Tří červených růží nastěhoval svého bratra Jana s jeho manželkou Alenou a její matkou. Obě dámy se už postaraly o to, aby ve velice krátké době dům proslul jako vyhlášený hanbinec či nevěstinec neboli hampejz, do něhož se stahovala bohatá klientela z celé Prahy. V domě se pořádaly bujaré pitky a do širokého okolí se za hlubokých nocí nesl silný řev opilců a vřískot lehkých holek, provázený břitkou muzikou.“ Věděl o tom Jeroným? Jestli pouze inkasoval a dělal, že nic nevidí, nebo zda se oněch mejdanů také účastnil, nevíme. O mladé choti jeho bratra Jana se zachovala informace, podle níž paní Alena dávala přednost italským šlechticům s plnými měšci a především s mladickou silou a že její matka ji v tomto činění plně podporovala, a její muž Jan, Jeronýmův bratr? „Sám mnohokráte bez vyhánění pro jejich veliké tribulírování a trápení utíkati z domu musel.“

Dům nejvyššího osobního komorníka císaře Rudolfa se stal domem veřejným, aniž by měl ve svém štítě kohouta a slepici. Měl tam zajisté tři makovice, které byly na erbu pana Makovského... co by tam dělal ten kur? Štítem s kohoutem na slepici bývaly u nás označovány hampejzy již od dob Karla IV. Ani jistý pan Kryštof z Leskovce si kohoutka se slepičkou nad vrata svého domu v Týnském dvoře nedal, i když za průčelím o posvátnými motivy provozoval bez jakéhokoli ostychu to, co Jeronýmova rodina. Tedy nevěstinec. Se vším všudy. O zákazníky neměl nouzi – do celnice a kupeckého dvora Ungeltu přijíždělo mnoho vozů. Marně se majitel, který panu Kryštofovi dům pronajal, rozčiloval a vykřikoval cosi o ostudě. Nájemce se mu vysmál do očí. I když tím majitelem byl Ottavio Strada – syn Jakuba Strady, správce císařských sbírek a bratr císařovy milenky Kateřiny. Rudolf se rodiny své Kačenky nezastal ani náhodou. Svému skorošvagrovi napsal: „Lhůta, pro niž bylo stanoveno nájemné, ještě neprošla, a Ottavio Strada přece vpustil nájemce do domu svého se svolnou vůlí a nikoli snad z příkazu Jeho Milosti.“ A všecko zůstalo, jak bylo. To znamená, že i ten bordel.

„Ke krásným paním kdys chodívali králové, teď a později chodí lidé znamenití, ozdobení na hrdle zlatým řetězem s přivěšenou medailí. Vcházejíce do domků za bílého dne, panstvo nechává před nevěstčím bytem čekat služebníky a koňstvo, někdy se v bordelních vratech kmitne kněžská sutana a také židovský kaftan. Všelijaký, zvířeckostí roznícený pronárod má dostaveníčko v hampejze. Je tedy srozumitedlno, dojde-li tu k šarmiclím mezi chlapy, pozbyvšími rozumu. Domácí servali se nedávno s přespolními v domě zvaném Na bráně. Několik chlípníků bylo zabito, zdejší švec Jiřík, počínající si pravděpodobně v potrhlosti řemesla, nejdivočeji, byl sťat, kdežto hospodář domu toho raději se s Vaňkem poradil.“

Jakože vzal raději do zaječích, než na něj mohlo dopadnout rameno spravedlnosti. Což nebyla jediná zmínka o hojném provozování vykřičeného řemesla v rudolfinské Praze. „Coura jedna vyvedená!“ Tak to stojí ve Staropražském dekameronu, který sepsal Antonín Novotný. Aby nedošlo k omylu, historik. Zmiňuje se o jisté paní Marušce, choti měšťana Willeršverta z domu U Bílého křížku v pražské Kaprově ulici: „Co chvíli za ní přijížděli páni, ponechávající koní stát bez ostychu před domem, ba stalo se dokonce, že nemohouce se k milostence kteréhos večera dostat, házeli kamením do jejích oken. Při tom hlasně křičeli, ať je pustí, žeť jest kurva jejich – či má u sebe jiného milovníka? K Marušce, kázala-li tak nadměrná frekvence návštěvníků, přicházelo jiné pohlaví ženské, narychlo svolávané paninou chůvou na pomoc. Pak pod znamením bělostného křížku víno teklo proudem a mistr měl z domova peleš sodomskou. Nikdo mu nekázal, aby si bral choť, která před sňatkem rovněž za mnoho nestála. Sousedé vypověděli na Maruši před soudem množství neřestností, nic neztajivše, že byla čertu špatná.“

Táži se – když takový erotický salón nebyl v rudolfinské Praze nic mimořádného, tak proč se dělaly takové cavyky kolem stejného počínání švagrové pana Jeronýma? Inu, chování rozverné paní Aleny skýtalo vítanou záminku. „Krásná Alena tropila ostudu dál a její vznešený švagr pan Jeroným úspěšně intrikoval a kupil bohatství na stále větší hromadu. Stahovaly se však nad ním mračna. Císař Rudolf II. měl totiž rozhodnout o novém rytířském kandidátovi na úřad podkomořího královských věnných měst. Sebejistý Jeroným mu nabídl větší částku peněz a na oplátku žádal volný úřad pro sebe. Ne, že by rozhazovačný Rudolf peníze nepotřeboval, ale něco takového bylo od nejvyššího osobního komorníka neslýchané, neomalené, zpupné, neodpustitelně urážlivé a drzé.“

Císař se zase jednou naštval. Císař se rozlítil a prohlásil, že o uvedený úřad se lze ucházet jen s přihlédnutím k zásluhám a schopnostem a že s ním v žádném případě nelze kšeftovat. On to Jeroným přepískl. Takže přibrzdil a pro jistotu se na nějakou dobu uklidil panovníkovi z očí... Nepřibrzdil a neuklidil se. Domníval se, že císař chce víc. K původní nabídce tedy přihodil a pokračoval v naléhání a přesvědčování. A to bylo na císaře už moc. Bleskově se vyrojili Jeronýmovi nepřátelé, a ti pohotově císaře zpravili, že pan nejvyšší osobní komorník se snaží podvodnými finančními machinacemi zmocnit některých propadlých českých lén v říši římskoněmecké. A to byl jeho definitivní konec. Rudolf nad svým někdejším oblíbencem zlomil neúprosně hůl. „Toho času Jeroným z Makové spálil u císaře pečeni,“ napsal ve své kronice u data 1603 kronikář Václav Březan, a tím spálil večeři? Chtěl říct, že si rozlil ocet, „takže byl jat a souzen, nejvíce proto, že nějakou knihu císařskou tajnou, zapečetěnou, svévolně a lehkomyslně otevřel.“

Dobové prameny Makovského nikterak nešetřily. To dokazuje mimo jiné i tento zápis: „Ve svém úřadě byl samovolný a drzý, bral úplatky, listy dávané císaři k podpisu zadržoval, tajnosti vynášel a jiné hanebnosti činil.“ Vyšetřování trvalo tři neděle a potom byla vznesena obžaloba, která mu spočítala, že kromě hospodářských deliktů žil nemravně s kuběnou, a aby toho nebylo dost, přihodilo se obvinění z čarodějnictví: „Jsouc u něho v domě a příbytku jeho v obzvláštní truhle některé čarodějné věci, kouzla, instrumenta, divné nástroje s rozličnými charaktery a figurami též při něm nalezeny.“ Asi bylo jasné, jak to líčení dopadne. 8. října 1603 byl zatčen a už koncem tohoto měsíce „odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a statků.“ A byl konec.

Ještě ne. Císařův hněv stačil rychle opadnout a trest smrti byl Jeronýmovi zmírněn na doživotní žalář. „Odtud odvezen na mostský zámek,“ dozvídáme se opět od Václava Březana, „a z něho vyvázl, užrav strážné. Udělal těm v Mostě tak velkou starost. Ale dostali ho zase a podnes vězněn zůstává na Křivoklátě.“ Vězení s ním sdílela jeho žena, která si stěžovala, že „k jídlu dostávám hovězí maso, na které však nejsem zvyklá a nemůžu ho proto jíst.“ Historik doktor Josef Janáček tvrdí: „Ve vězení zůstal Jeroným Makovský z Makové 16 let. Teprve roku 1619 ho vzbouření čeští stavové propustili. Neučinili to ze soucitu, ani na protest proti nespravedlivé habsburské justici, ale jedině z toho důvodu, že Makovský byl ochoten jim prozradit nějaký tajný úkryt Rudolfových cenností.“ Jiný historik, doktor Václav Bůžek, tvrdí, že Makovského pustili až po Bílé hoře, po jedenadvaceti letech věznění. „Na jaře roku 1630 zemřel. Na pohřeb mu přišla jen nepatrná hrstka lidí. O kdysi všemocného muže císařství už nikdo nestál.“