374. schůzka: Bočkajovo povstání

23. červenec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy krajina
0:00
/
0:00

Začátkem 17. století stály na uhersko-turecké hranici proti sobě ohromné armády, válka však měla už delší čas poziční ráz. Turci nevyvíjeli iniciativu, a dokonce nabízeli protivníkovi mír, protože roku 1601 se ocitli ve válce s Persií a bylo pro ně hazardem bojovat na dvou frontách. Ale vedoucí politikové habsburské monarchie odmítli. Po osmi letech války se jim návrat k míru zdál příliš poraženecký. Kromě toho – obtíží Turecka mínila říše využít k další expanzi na východ. 

Habsburkům se totiž naskytla šance pohltit Sedmihradsko. Tamní vládce hrdina bitev s Turky kníže Zikmund Báthory dával najevo, že by svou neklidnou državou, tvořící nárazníkový prostor mezi válčícími stranami, rád vyměnil za méně exponovaný, klidnější kout.

U tohoto jména bych se rád zastavil, i když do českých dějin zasahovalo jenom nepřímo. Zikmund Báthory, sedmihradský kníže. Na začátku té velké turecké vojny se Báthory proslavil široko daleko udatným bojem proti Turkům. Bil je hlava nehlava. V celém křesťanstvu se o jeho vítězstvích mluvilo s vysokým uznáním, jenže on sám své úspěchy znevážil. Pustil se do vyjednávání s Habsburky, což sice nebyli tak vyhranění nepřátelé jako Turci, ale protivníci to byli, a nabídl císaři Rudolfovi, že mu postoupí celé Sedmihradsko. Jenom tak to nebylo, tedy mírnyks týrniks, bylo by to něco za něco. Výměna. Sedmihradsko za dvě slezská knížectví. Kdyby Báthory získal nějaké pěkné území ve střední Evropě, mohl by jednou provždy opustit svou zemi na tureckém pomezí, která byla všecko možné, jenom ne klidná. A tím pádem by se zbavil starostí o její budoucnost, kterou ohrožovali stejnou měrou Turci i Habsburci.

Takový hezký důchod by si mohl užít, v závětří. Problém byl ovšem v tom, že Turkům se podobné řešení nelíbilo. Oni Zikmundovi penzi ve Slezsku asi nepřáli. Tedy... což o to, Báthory mohl podle nich táhnout třeba k čertu, ale na Sedmihradsko si dělali chutě sami Turci a tím pádem hrozilo nebezpečí dalšího rozšíření konfliktu s Tureckem, čímž by byla monarchie zatažena do nových neřešitelných zápletek na celé své východní hranici.

Hned po dobytí pevnosti Rábu císařskými vojsky začal Zikmund Báthory vyjednávat s Rudolfovými plnomocníky. První smlouva o postoupení Sedmihradska Rudolfovi Druhému byla uzavřena už za dva měsíce. Císař Báthorymu postoupil na Sedmihradsko opolské a ratibořské knížectví ve Slezsku a Báthory se tam neprodleně vydal. Mezitím Rudolf pověřil svého bratra Maxmiliána, aby jeho jménem převzal vládu v Sedmihradsku, jenže dřív než to mohl Maxmilián učinit, vrátil se Báthory tajně do země a znovu se ujal vladařské moci. Ze záležitosti, která se zpočátku zdála být až příliš hladce vyřízena ve prospěch Habsburků, se stal rázem dalekosáhlý spor, překypující všemožnými pikli a zrádnými úklady, drastickými zápasy o víru i politickými vraždami a jinými hrůzami.

Logo

Proč si to Zikmund Báthory na poslední chvilku rozmyslel? Na tuhletu otázku by dokázal odpovědět jenom snad on sám. Bylo to podivné. Velice, a hlavně to znamenalo, že se spor Habsburků s ním protáhl na dlouhých pět let, a za tu dobu do něj vstoupili různí sedmihradští i uherští stavové a také Poláci, jakož i valašský vojvoda Michal, který se zmocnil Sedmihradska jako habsburský spojenec a připojil k němu Moldavu a Valašsko. Vítězství bylo v těchto všech zápasech vrtkavé, stejně jako štěstěna. Přiklánělo se chvíli na tu, chvíli na onu stranu. A protože Turci se chovali zdrženlivě, tak se tu prosazovali diplomaticky a především vojensky Habsburkové. Odhodili všechny ohledy na předchozí smlouvy s Báthorym, odmítli brát vážně jeho nové sliby, a zcela prostě se Sedmihradska zmocnili. Roku 1602 byl Zikmund Báthory naposled poražen a přinucen ke kapitulaci. Jestli on neměl do toho Slezska odejít včas a po dobrém. Nejspíš měl. Snad se teď měl kam vrátit. Neměl. Přece mu zůstala dvě slezská knížectví – Opolsko a Ratibořsko. jenomže: nezůstala. Zvláštním dokumentem se musel obou vzdát a jako zpronevěřilec a nevděčník, který si nedokázal vážit císařovy milosti, musel být nakonec rád, že našem útočiště v Čechách, kam přicházel chudý a bez vlivu jako prosebník odkázaný na císařovu milost.

„Přes všechny předchozí hrozby a přes silný odpor čelných představitelů dvora k poraženému sedmihradskému vládci císař Rudolf neupíral Báthorymu ani právo na knížecí titul, ani nárok na slíbené zaopatření. Na jeho pokyn dala česká komora připravit pro Bárhoryho pobyt zámek v Libochovicích, a Rudolf se chystal vyplácet sedmihradskému magnátovi ve výslužbě slíbenou roční apanáž ve výši padesáti tisíc míšeňských kop.“

Což asi nebylo málo. To vůbec nebylo málo. Teoreticky tato částka představovala důchod z dobře vedeného dominia v ceně půl milionu kop, i víc, no a to se zdálo českým stavům a nakonec i císaři mnoho. Od slibů k jejich uskutečnění však bylo stejně daleko. Nechtělo se platit. Kníže Báthory se sice mohl usadit v Libochovicích, ale na vyplácení vyživovacího příspěvku čekal několik let marně. Kromě toho se zcela bezúspěšně domáhal, aby mu bylo libochovické panství postoupeno do dědičného vlastnictví. Což ale vůbec nebyl knížecí život. Někdejší vládce Sedmihradska jedl v Čech až do své smrti roku 1613 trpký chléb z milosti, byl vystaven urážlivým šikanám dvorským hodnostářů, zvláště českých, a jeho osud připadal tragický i nezaujatým pozorovatelům. Například papežskému nunciovi Ferrerimu, který referoval do Říma: „Císař z lakoty stále zadržuje Báthorymu vyplácení slíbené apanáže. Bývalý sedmihradský kníže žije na zámku v Libochovicích odříznut od společnosti a stýká se jen s císařskými špehy, kteří nedůvěřivě sledují každý jeho krok.“

Báthory byl sice nakonec přijal v Čechách do panského stavu, ale jinak jeho pobyt u nás připomínal v mnohém spíš nedobrovolnou internaci. „Za dva roky po Báthorym byl přijat za člena panského stavu v Čechách i císařský polní maršálek Jiří Basta, který Báthoryho přinutil k odchodu ze Sedmihradska. Tento voják, který se narodil v Itálii, ale v rodině pocházející z Albánie, byl skutečným strůjcem habsburského vítězství. Císař ho za to odměnil titulem hraběte a projevoval mu takovou důvěru, že ho všichni začali považovat za jeho oblíbence. Věrnost Habsburkům a katolictví předurčovaly Bastu ke skvělé kariéře, a protože projevoval dostatek mimořádné krutosti a bezohlednosti vůči protivníkům i problematickým spojencům, byl považován za tu nejvhodnější osobu, který rozbouřené Sedmihradsko uklidní.“

Logo

Mír pořád nebyl v dohledu... Lidi přece už museli být unaveni... Válčení s Turky trvalo osm let. Během těch osmi let dosáhla císařská armáda i některých cenných vítězství. Návrat k míru bez podmínek připadal habsburské monarchii takový... inu, lehkovážný, no vysloveně poraženecký. Takový mír nikoho u pražského dvora nelákal, zvlášť když se zablýskla naděje, že když se Turci pustí do války s Persií, budou nuceni k větší ústupnosti. Proti míru byli politikové, protože nevěřili v úspěch vyjednávání, proti míru byli i velitelé vojska. Pochopitelně. Byli by jinak sami proti sobě. „Ve válce o Sedmihradsko Jiří Basta rozhodně nezklamal a Rudolf II. považoval za samozřejmé, že mu svěří i správu země. Ve své přímočaré prostotě byl však Basta naivním a neschopným politikem. Jeho politika násilného uklidňování Sedmihradska vyprovokovala protihabsburské povstání. Povstání bylo poraženo a shromážděným stavům oznámil Basta císařův kolektivní rozsudek nad jeho účastníky: Všichni provinilí šlechtici propadli císaři čtvrtinou jmění, městům byly odňaty některé důležité výsady a byla odsouzena k vysokým pokutám, v Kluži a některých dalších městech, kde předtím došlo k nebezpečným bouřím proti katolíkům a odkud byli například vyhnáni jezuité a zbořeny jejich kostely a koleje, jsou s okamžitou platností zakázány protestantské bohoslužby.“

Bastovo tažení proti reformaci bylo nesrovnatelně krutější než všechny dosavadní akce proti nekatolíkům v ostatních zemích monarchie. Asi se moc nepřesvědčovalo. Ale přesvědčovalo, na víru pravou. A jakpak? Popravami, žaláři, konfiskacemi majetku. To byly vskutku pádné argumenty v diskusi. Na regulérnost té diskuse dohlížely Bastovy vojenské oddíly, které utopily každý náznak odporu v krvi. Osvědčená metoda. Za pár měsíců se Bastovi skutečně podařilo obnovit v Sedmihradsku pozice katolické církve, přesvědčil však všechny obyvatele země, že turecká vláda není ani zdaleka nejhorší pohromou, jaká mohla Sedmihradsko potkat.

Hans von Aachen: Alegorie tureckých válek. V pozadí bitva u Guruslău (3. srpna 1601).

„Hrabě Jan Jakub Belgioioso měl pověst velmi odvážného vojáka a tudíž mohl počítat s velitelským, či dokonce generálským místem v armádě. A skutečně byl vypraven do Košic a pověřen velením v celých Horních Uhrách. Brzy po jeho příjezdu vzrušila protestanty v celé zemi zpráva, že Belgioioso odebral košickým luteránům dóm svaté Alžběty a odevzdal jej do správy katolíkům. Tím zahájil v Košicích a spišských městech tažení proti reformaci, které mělo ještě drastičtější ráz než v Sedmihradsku. Pustil se do toho díla se zanícením opravdového misionáře – zakázal měšťanů provádět obřady a bohoslužby podle protestantského ritu, vypovídal z měst luteránské a kalvínské duchovní, staral se o to, aby katolíci přebírali protestantské kostely a nutil protestanty, aby vraceli katolické církvi zesvětštělý majetek. Když odporovali, lámal je vysokými pokutami, vězněním a zastavováním živností.“

Takže nejenom v Sedmihradsku, ale i na Slovensku se schylovalo k další bouři. Uhry se staly jedním velkým přetopeným kotlem. Copak si císař neuvědomoval, že přikládat pod něj byl mohlo způsobit výbuch? Císař byl po roce 1600 ještě vlažnějším katolíkem než předtím. Zachovala se spousta dokladů o jeho odporu k vnějším projevům zbožnosti, jeho současníkům byly známy jeho skeptické, ba dokonce rouhačské výroky o ceremoniích a okázalých obřadech, a všude se vyprávěly zábavné historky o jeho rostoucí pověrčivostí a víře v nadpřirozené jevy a v sílu kouzel. Mluvilo se veřejně o tom, že se Rudolf propadá pozvolna, ale jistě bezvěrectví. Takže se nezačal obracet k náboženskému fanatismu. To určitě ne. Proč tedy vzal na sebe úlohu ochránce velkého protireformačního tažení? On nebyl žádným větším nebo lepším katolíkem, ale všechno to byl příznak jeho rostoucí slabosti. V momentě, kdy byl císař zaskočen nemocí, se vyrojili kolem něho experti na katolictví, kteří kladli zájem církve nad všechno ostatní a snažili se jej prosadit všemi dostupnými prostředky. A Rudolf? Krize urychlila úpadek jeho duševních sil a pevné vůle a vydala ho na pospas pocitům bezmezného strachu, který přerůstal v otevřený stihomam. Ten strach byl někdy určitý, někdy nedefinovatelný, deformoval Rudolfovu psychiku, prohluboval rozklad jeho osobnosti. Císař nevycházel ven z obav, že bude nějakými úklady jeho bratra Matyáše nebo jiných příbuzných připraven o trůn a v lepším případě odsouzen k zahanbujícímu odchodu do ústraní, bál se však neméně o svůj život a měl panickou nepřirozenou hrůzu z úkladných vrahů a atentátníků i z morové nákazy a jiných nakažlivých nemocí. V okamžicích, kdy se ozval jeho stihomam obzvláště intenzivně dal se hlídat důvěryhodnými důstojníky ve dne v noci, hygienická opatření proti šíření moru v jeho okolí překonávala všechny dřívější zásady ochrany před nákazou.

Sedmihradské knížectví roku 1606

Když se v létě roku 1607. v Praze opět objevily příznaky morové epidemie, chtěl císař, který už neměl žádnou chuť k odjezdu z Prahy, ani do Plzně, chtěl uzavřít Pražský hrad veřejnosti a chystal se vystěhovat z jeho obvodu všechny úřady tak, aby „co nejméně býti moci bude lidí do oznámeného Hradu pražského puštěno bylo.“ Jako že by zřídil z Pražského hradu chráněnou rezervaci. Když se Rudolf II. po dlouhých chvílích zase vracel do konkrétního světa, jednal tak, jako by byl neustále ohrožen, a upínal všechnu svou chřadnoucí energii k myšlence na záchranu trůnu a života. Zásluhou chorobného strachu se stal bytostí manipulovatelnou, ano, veškerým tím polosvětem ziskuchtivých a cynických sluhů, komorníků a topičů, jak už jsme si říkali, a do jeho největší blízkosti se dostali rádci, kteří ho připoutali k protireformační politice tak těsně, že on už nedokázal sebral sílu, aby se tomu ubránil.

Rudolf II., portrét od Egidia Sadelera, 1603, Grafická sbírka Národní galerie v paláci Kinských.

„Krize v Uhrách spěla logicky ke konfliktu, když však se pozvedl k odboji proti svévolně a nezáměrně nespravedlivé politice habsburských vojáků a úředníků sedmihradský magnát Štěpán Bočkaj, cítili se všichni odpovědní politikové habsburského dvora zaskočeni a vzpírali se tomu uvěřit, že se někdo z těch uherských protestantů odvážil tak smělého kroku. Bočkaj zaútočil na podzim roku 1604. na několik zámků v císařských rukách ve východních Uhrách a současně vyzval protestanty, aby se připojili k odboji proti Habsburkům a bojovali po jeho boku za svobodu náboženství.“

Brali habsburští generálové i politikové Bočkajovo povstání vážně? Ani moc ne. Tenhleten bratranec knížete Báthoryho – to byla pro ně spíš taková epizodní postavička, která se pustila do podniku nad své poměry, ale už brzy se začali znepokojovat silným ohlasem, jaký Bočkaj získal a svůj názor na něj změnili. Nejdřív ze všech se probral císařský velitel na Slovensku Jan Jakub Belgioioso. Nějak se mu však nepodařilo odhadnout Bočkajovu vojenskou sílu a v bitvě u Dyoseka byl na hlavu poražen. Aj, aj. Bylo to velké aj, aj. V bitvě samotné rozhodli hajduci, kteří Belgioiosa opustili a na Bočkajově straně vytvořili nejdůležitější údernou sílu.

Štěpán Bočkaj

„Poražený Belgioioso se pokusil vrátit do Košic, ale košičtí měšťané mu odepřeli otevřít brány a dokonce prohlásili, že jeho pravomoc císařského generála v Horních Uhrách prostě neuznávají.“ Košice byly v rukou Bočkaje. Generál Basta doufal, že povstalce zadrží tím, že obsadí blízký Prešov, ale neměl na žold, vojáci začali hladovět, mrznout, bouřili se, takže byl nakonec rád, když se zbytkem demoralizovaného pluku ustoupil až k Prešpurku. Bočkaj zatím vyjednával s Turky, kteří mu přislíbili obratem účinnou pomoc. „S jarem 1605. roku zahájil Bočkaj novou válečnou kampaň, prakticky obsadil Slovensko a počínaje květnem začaly jeho oddíly plenit území Moravy. Protože to byly vesměs jednotky Turků a Tatarů, jejich nájezdy se měnily v orgie, vraždění a násilnosti. V tomto směru se vojenské akce vymkly Bočkajově přímé kontrole a řádění některých spojenců zpochybnilo původní záměry povstání.“

Hajduci

Byla to vlna strašných násilností, jakou Morava už dlouho nepoznala. Tentokrát nikdo s nepřátelským vpádem do země nepočítal. Moravské hranice nebyly ve skutečnosti proti útokům ze Slovenska zabezpečeny a už první vpády Uhrů, kteří o sobě prohlašovali, že slouží Bočkajovi a že jsou svobodníci, zasévaly od prvního útoku na Uherský Brod 1. května roku 1605 hrůzu a děs. Přepady se zvrhly v nelítostné vraždění a zajímání nevinných obyvatel měst a vesnic od zemské hranice až po řeku Moravu. Útočníci byli v první fázi soustředěni ve slovenských městech Skalici, Holíči a Branči, a odtud se vydávali na lup „do okolí Brodu Uherského a Blatnice, Ostrohu, Veselí, Strážnice a za kořistí zajížděli na sever až ke Zlínu, Malenovicím a Holešovu, ale také na západní břeh Moravy, kde vypálili města Bzenec a Kyjov. Na jihu ve stejné době útočili bočkajovci, podporovaní tureckými posádkami, do Dolních Rakous a do Chorvatska a všude jejich vpády působily pokojnému obyvatelstvu nepředstavitelné strasti.“

V průběhu jednoho roku si Bočkaj vynutil takovou převahu, že Habsburkům nezbývalo než zahájit s ním mírové rozhovory. Rudolf II. s těžkým srdcem pověřil jejich vedením arcivévodu Matyáše. A poradil si, bratříček? Byl v nezáviděníhodné roli. Měl zachránit, co se dalo, a to za velmi nepříznivých okolností. Ivana Většinu politických i vojenských trumfů měl na své straně protivník. Hrozilo nebezpečí, že v případě neústupnosti Habsburků budou Uhry, Slovensko i Sedmihradsko pro říši ztraceny. Radil mu někdo, jak na to? Jeho šedá eminence, vídeňský arcibiskup Klesl. Takže jak na to Matyáš šel? Sehrál roli velkorysého, v náboženských věcech snášenlivého politika. Byl to taktický manévr, který vyšel. Vedl nejen k míru, ale i k posílení Matyášovy osobní prestiže.

Logo

„Mírová jednání s povstalci byla obtížná. Bočkaj si s tureckým sultánem slíbili, že nepřistoupí na žádný separátní mír. Průtahy vlastně způsobovala Praha. Rudolf nevypočitatelně měnil stanoviska. U Vídně do Prahy putovaly návrhy dohod, Rudolf jejich znění schválil a vzápětí zamítl jako nepřijatelná. Spílal Matyášovi, že překračuje svůj mandát, že jedná svévolně. Přitom byl v úzkých a diktovat mohl spíš protivník než on. Vídeňským mírem získaly povstalecké stavy náboženskou svobodu. Luteránské a kalvínské vyznání bylo uznáno za rovnoprávné s katolickým. Nikdo neměl být napříště pronásledován pro víru. Štěpánu Bočkajovi bylo přiznáno Sedmihradsko – pokud by zemřel bez potomků, mělo se vrátit zpátky Habsburkům. K následnému uzavření míru s Turky došlo ve vojenském táboře při ústí řeky Žitavy do Váhu. Mír byl uzavřen na dvacet let a Habsburci se zavázali k jednostrannému odškodnění nepřítele ve výši dvou set tisíc dukátů.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?