369. schůzka: S kohoutem v erbu

Portrét Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic

„Nejistota lidského života a nestálost světového dění vede k tomu, že všem lidem, zejména výše postaveným, je užitečné znát, co se kde stalo v minulosti, ať už jde o příklady dobré nebo varovné. Kdyby nebylo paměti, nebylo by zkušenosti; a tak od předků můžeme získat mnohé poučení.“

Tato pozoruhodně aktuální slova napsal před čtyřmi stovkami let muž jménem Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce. Jak sousloví právě řečené napovídá, nebyl to žádný sedláček ani chalupník. Rod Harantů byl vladycký a od 15. století sídlil v plzeňském kraji. Ovládal tady dvě sídla – Polžice a Bezdružice. Ve svém erbu měl kohouta. Byl to bílý kokrháč v červeném štítě. Tohoto znaku užíval už Bušek z Bezdružic za vlády Karla IV. a ještě před ním (to bylo za Jana Lucemburského) Vyšemír. Pak přišli dva Lipoltové a jeden Jiří. Další z rodu se psal Jindřich na Dlouhém Derflíně a oženil se s Brigitou z Hájů. Měli syna Jiřího a ten se zúčastnil jako panoš výpravy císaře Karla V. do Alžíru. V jeho životě hrála velkou roli čtyřka – sloužil čtyřem králům a také se čtyřikrát oženil. První manželka pocházela z Úsova a dala mu dva syny a čtyři dcery. Druhá žena, stejně jako třetí, zato se domohl koupí hradu a statku v Klenové u Klatov. Čtvrtá manželka mu porodila čtyři dcery a tři syny. První z těch synů nesl jméno Kryštof.

„Ráz kraje kolem Klenové je vážný a zádumčivý,“ píše ve své knize o Kryštofu Harantovi spisovatel František Kožík. „O hradu se říkalo, že tam straší od doby, kdy kališník Přibík z Klenové dal prý ve sklepení ozubené hlásky umořit dva mnichy, kteří spěchali do Říma se zrádným poselstvím proti Rokycanovi.“ Právě tam – tedy na Klenové – se s největší pravděpodobností narodil Kryštof. Stalo se tak v roce 1564.

Hrad Klenová, kde se Kryštof Harant narodil

„Kryštofovo dětství na Klenové bylo radostné. Vzdělaný a zkušený Jiří Harant byl starostlivým otcem a hledal pro své děti dobré praeceptory; když zastával úřad hejtmana kraje plzeňského nebo vedl přehlídky hotovosti, dbala o děti stejně pečlivě jeho energická i jemná žena, přičemž nezanedbávala pro vlastních sedm dětí odrůstající mládence a dívky z prvního mužova manželství. Do školy chodil Kryštof v Plzni. Početná rodina s třinácti dětmi znamenala pochopitelně mnoho starostí pro nebohatého vladyku, který podle odhadu nemohl při mustruňku vypravit sám ani jednoho celého koně.“

Navzdory nevelké zámožnosti Harantovic rodiny měl budoucí politik, ekonom, vojevůdce, jakož i cestovatel, spisovatel a hudební skladatel docela štěstí. Byl tělesně zdatný. Měl pevné základy vzdělání, inteligenci a vtip. Měl i umělecké nadání. Po otci zdědil pokojnou krev, touhu po dálkách a pokušení ctižádosti. Matka, která starostlivě opatrovala svou „zahrádku s kvítím“, mu vnukla jemnost a přemýšlivost. Možná, že byl smutný, když se loučil s Klenovou. Věděl však, že v tyrolském Insbrucku ho čeká nejlepší škola mladého dvořana. Kryštof do města pod Alpami tak, že se Harantové se přátelili se Šternberky, Šternberkové byli vzdáleně příbuzní s Ferdinandem Tyrolským, a to prostřednictvím tety jeho manželky Filipiny Welserové, paní Kateřiny z Lokšan, paní Kateřina žila u dvora se svým manželem, Ladislavem ze Šternberka, který byl vychovatelem Ferdinandových synů, a všechny tyto známosti a vztahy způsobily, že malý Kryštof byl jako páže přijat k tyrolskému dvoru. Zrovna dovršil dvanáctý rok věku svého.

„Rok 1876, když Kryštof přišel do Innsbrucku, byl rokem smutku nad odchodem císaře Maxmiliána, ale zároveň rokem tiché radosti: papež zprostil Ferdinanda a Filipinu slibu mlčení a oba mohli konečně vystupovat jako manželé.“ Největší zaujetí věnoval vévoda tyrolský uměleckým zálibám. Jeho vášní bylo požádat slavnosti a honby, kostýmované průvody a mytologické hry. V zámku Ambrasu zřídil velkou bibliotéku, obrazárnu a sbírku brnění slavných válečníků. V parku vodil hosty do jeskyně. Tam se jim v příšeří zjevil Bakchův kněz, přinutil je vypít pohár vína a pak se museli zapsat do pamětní knihy. Obědy zpestřovali kouzelníci. Filipina Welserová měla zájmy mnohem ušlechtilejší. Do jedné knihy si zapisovala modlitby a do druhé kuchařské recepty. Uměla sice střílet a taky se jí podařilo párkrát zvítězit v různých střeleckých soutěžích, ale mnohem raději se starala o nemocné a raněné vojáky, dokonce i o turecké zajatce. Zřídila lékárnu, pro kterou vařila sirupy. A v tomto prostředí prožil Kryštof Harant osm let. Nejraději z celého Innsbrucku vzpomínal na hudební produkce. Ty ho přímo uchvacovaly a probouzely jeho nadání a s ním i touhu po vyniknutí. Konal službu pážete a navštěvoval dvorskou školu, kde se učil řečem a poznával starověké klasiky. Učil se zpívat a hrát na hudební nástroje. Když se prokázalo, že má skladatelský talent, měl možnost studovat kompozici. „Krátce po příjezdu do přímo omráčila hra o svaté Kateřině, šestihodinové představení s dvěma sty účinkujícími. Vystupovaly tu často italské hudební soubory. Na oslavu svatby svého českého komorníka Jana z Kolovratu uspořádal Ferdinand alegorické obrazy, znázorňující živly a roční období. Obtloustlý arcivévoda s ryšavým vousem představoval Jupitera ve zlatém voze s bleskem v ruce.“ Všude kolem sebe viděl Kryštof i spoustu výtvarných děl – sochy, obrazy, architekturu.

Z Prahy si Ferdinand přivezl základ svého pěveckého sboru i zámecké kapely - obě tělesa účinkovala jak při mších, tak pro zpestření světských radovánek. Kryštof ve sboru zpíval a našel si v něm řadu přátel. Například? Byl to zpěvák Filip Lang. V kapele byli většinou Vlaši. Smyčcové nástroje dodávala Cremona, clavicemballa Trident a pozouny Norimberk. Kryštof nikdy nechyběl na koncertu cizích virtuosů, houslistů z Itálie a sopranistek, které zde zpívaly své passagi bellissimi, nejkrásnější kousky.

Filipina Welserová

„Kryštof byl dychtivý i v poznávání města a okolí. Jednou v létě ho vzal Ladislav ze Šternberka do Cirlu, ukázal mu kříž nad příkrou skálou a vyprávěl mu, jak tam kdysi při honbě na kamzíky uvázl císař Maxmilián. Po dvou dnech a nocích marných pokusů o sestup dal poslat pro kněze, aby aspoň očima přijal poslední svátost. Zatímco družina dole naříkala, sestoupil k císaři kluk ve vesnických šatech, podal mu ruku a vyvedl ho do bezpečí. Když se Maxmilián dostal dolů, omdlel. Jakmile přišel k sobě, ptal se po svém zachránci, ale ten zatím zmizel. I usoudil Maxmilián, že to byl anděl, a napsal o svém zachránění knihu, kterou si Kryštof přečetl.“

Francesco Terzio: Ferdinand II. Tyrolský

Když bylo Kryštofovi patnáct let, dostal se mezi panoše, kteří provázeli na cestě do Benátek vévodu Ferdinanda s jeho synem Karlem. Bydleli v paláci Dandolo, zúčastnili se regaty na Canale Grande, bavili se harlekýnskou komedií. Nejvíce dospívajícího chlapce zaujala benátská zbrojnice. V jedné budově viděl samá kopí a meče, v druhé děla, v třetí zhotovovali koláři dřevěné lodní zařízení, v dalších dílnách byly stovky kusů polní i lodní střelby, tisíce železných kulí, desetitisíce halaparten, mušket a ručnic. Někde vyráběly ženy plachty, jinde lana. Bylo tu na dvě stě galér, které bylo možné okamžitě spustit na vodu. V jedné síni byly praporce, uzmuté Turkům. Pracovalo tu celkem na půldruhého tisíce lidí. „Vlaši, kteří je prováděli, s pýchou vyprávěli, že i v míru křižuje po Jaderském a Středozemním moři třicet benátských galér, aby jímaly piráty. A takovou že mají Benátčané s Turky úmluvu: loď, která při setkání s benátskou galérou nesvine plachty a nepozdraví výstřelem z děla, smí být považována za pirátskou a jako taková může být ihned zajata, potopena a její posádka zmordována.“

Tak toto všechno dospívající Kryštof zažíval, sledoval, pozoroval. Když mu bylo devatenáct, byl vypraven ze stavu pážecího. Ono už bylo na čase. Ferdinand nařídil tyrolské komoře, aby mu při té příležitosti vyplatila sto zlatých. Byl z něj teď mladý dvořan, který se vyznamenával jak vybraným chováním a širokým vzděláním, tak i tělesnou zdatností při zápase, plavání, v běhu i skoku a také v míčových hrách. Navíc psal latinské básně, znamenitě kreslil, dobře zpíval a složil už několik písní a motetů. Při jedné z cest družiny Ferdinanda Tyrolského do Čech doma už zůstal. Bylo mu dvacet let. K tomu návratu ho přiměl smutný důvod. Zemřel mu otec. Za další tři léta ztratil Kryštof i svou matku. Byly jí teprve čtyřicet čtyři léta.

Zámek Ambras. Matthäus Merian.

Byl čas založit si svou vlastní rodinu. „V té době se sblížil s rodinou Černínů u Chudenic, ve které si našel také nevěstu Evu Kateřinu. Získal s ní podíl na zámku v Touškově nad Mží, kam se přestěhoval. Kryštofovo manželství bylo klidné a šťastné; po roce přišla na svět dcera a po třech letech syn. Snaha dostat se na pražský dvůr však byla marná. Kryštof věděl, že tam žije mnoho cizích i domácích umělců a učenců. Slýchal o císařově štědrosti, o velkých částkách vynakládaných na obohacení sbírek. Říkalo se však také, že po dnech horlivosti se císař nadlouho propadá do stavu apatie nebo podléhá halucinacím, strachu o život, bezuzdnému hněvu. Tehdy nikoho nepřijímal a pány království se stávali komorníci, kteří rozhodovali podle výše úplatků. Ale Kryštof Harant neměl tolik, aby si mohl koupit jejich přízeň.“

S korupcí je to věru potíž. Našinec někdy zůstává čistým jen proto, že jaksi na úplatky nemá. A tak Kryštof zůstával na Touškově, staral se o skromný majetek, který rodinu sotva uživil – a nebyl ničím. Přitom se mu už blížila třicítka. To je už skoro nejvyšší věk, kdy vstoupit na veřejnou dráhu. Kryštof slýchal zvonění a věděl o nařízených modlitbách. Kvůli čemu se zvonilo a modlilo? To jsme už probírali, leč – osvěžmež si paměť. Kvůli Turkům přece. Turecká vojna. Císař potřeboval důstojníky a vojáky. Bude jim povinen vděčností, říkal si nejspíš Kryštof. Zůstat doma bylo by k hanbě, honilo se mu nejspíš hlavou. A tak se teda přihlásil. K jezdeckému pluku, který do Uher odvedl hrabě Šebestian Šlik. Kryštof nebyl válečník, ale byl otužilý, vytrénovaný, výborný jezdec, střelec i šermíř, těžkosti vojenského života snášel zmužile. Mnohem víc než strážně vojenského života mu byla proti mysli bezradnost velitelů, zejména se to týkalo císařova bratra Matyáše.

Turecká vojska v 16. století

Kromě nekompetentnosti velitele hrál svoji roli i nedostatek peněz. Pluk, u kterého Harant sloužil, měli vydržovat čeští stavové. Peníze však nešly a vojáci trpěli hladem, zimou a nemocemi. Nakonec Šlik pohrozil, že se obrátí do Čech a vynutí si žold pro své muže se zbraní v ruce. Teprve potom přivezl komisař peníze na několik dalších měsíců. „Na pomoc císařským se vydal do Uher i Petr Vok z Rožmberka jako nejvyšší generál české hotovosti. Vypravil se ze Znojma ke Komárnu, ale když byl na Malém Žitném ostrově, došlo den předtím k pohromě – Matyáš propustil velkou část císařské pěchoty - na žně. Turci se to dozvěděli a jejich vojsko přepadlo na pontonových mostech skoro prázdné ležení. Ústup se vinou uherské jízdy změnil v útěk, Turkům padlo do rukou na dva tisíce vozů. Vzápětí dobyli pevnost Ráb a otevřela se jim cesta na Vídeň. Vok s hotovostí zamířil k Prešpurku. A Matyáš? Ten se opíjel a mezi jeho a českými důstojníky vnikaly spory.“

Petr Vok z Rožmberka

Toto všechno zažil v Uhrách Kryštof Harant. Ne jako vzdálený pozorovatel, ale jako přímý účastník. Během čtyř let válečné služby ve vojně proti Turkovi poznal nebezpečí velkých bitev i útrapy zdlouhavých tažení, zimních táborů i letních bažin. Seznámil se důvěrně s ješitností a lakotou velitelů, jakož i loupeživostí najatých vojáků. A byl svědkem nesčetných krutostí, kterých se Turci i křesťanští vojáci dopouštěli na obyvatelstvu. Několikrát se mu vyhnula smrt, která jinak kolem něj kosila nejmladší syny šlechtických rodů, jeho druhy a přátele. V roce 1597 opustil svůj pluk i Uhry, ten „hřbitov Evropy“. Svou ženu Evu Kateřinu našel Kryštof na Touškově v těžké nemoci. Několik dnů po návratu mu zemřela v náručí. Její sestra vzala opuštěné děti k sobě do Plzně.

Co si teď počít? Jaký měl smysl další Kryštofův život? Za poctivé a statečné vojenské služby dal císař Rudolf panu Harantovi vyplácet 700 zlatých ročního platu. Vyznání pana Kryštofa bylo katolické, ale žil ve vlivu protestantských příbuzných z Hrádku, u kterých přebýval. Po smrti své manželky byl vlastně všude hostem. Marně se pokoušel dostat k dvoru. Nepovedlo se mu to, ani po všech těch zásluhách. Ono těch zásluh zřejmě bylo málo... Anebo nechtěl uplácet. Anebo neměl čím. Dobrodružná krev mu napověděla, aby se pokusil o cestu do ciziny. Doufal, že tak utiší žal nad smrtí ženy a nad celým tím nehotovým a pořád bezvýchodným životem. Matyáš Thurn byl v Arábii a v Egyptě jako osmnáctiletý. Václav Vratislav z Mitrovic už v patnácti. Cesty do nejistých a cizích krajů, kde musel člověk spoléhat jenom na sebe a kde šlo často o život, byly obecně považovány za zkoušku statečnosti, samostatnosti i charakteru. Kdo takovou cestu úspěšně prodělal, věděl víc o životě a druzí věděli víc o něm.

Rudolf II., portrét od Egidia Sadelera, 1603, Grafická sbírka Národní galerie v paláci Kinských.

Pro co se rozhodl Kryštof? Pro Palestinu. Byla to země biblických příběhů, a zároveň to znamenalo odvážně proniknout do turecké říše, s níž byla Evropa v boji na život a na smrt. Kromě toho - Kryštof Harant věřil, že taková cesta by ho konečně mohla přivést ke dvoru. Zkrátka - pro chudého šlechtice, který se nechtěl stát válečníkem z povolání a necítil ani náklonnost k stavu duchovního, nebylo jiné naděje.

„Kryštof Harant se nechtěl na cestu vydat nepřipraven. Znal jména všech cestovatelů, kteří se kdy vypravili do Svaté země. Četl vyprávění Martina Kabátníka z Litomyšle. Po něm putoval do Palestiny Jan Hasištejnský z Lobkovic. O padesát let později vylíčil své zážitky Oldřich Prefát z Vlkanova. Kromě toho Kryštof prostudoval všechny knihy jednající o tureckých výbojích a o povaze a náboženství Turků a doplnil své vědomosti studiem pramenů o dějinách a přírodním bohatství krajů, které po čekaly.“

Chystal se tam sám? Ne, našel si společníka v příbuzném po manželce, dvaadvacetiletém Heřmanu Černínovi z Chudenic, synu hejtmana z vltavského kraje. I když to byl teprve mladík, zažil si už svoje. Brzy osiřel a jako čtrnáctiletý se přidružil k výpravě do Itálie. Tam ale onemocněl a jeho druhové byli přesvědčeni, že brzy zemře. Po jejich odchodu se však uzdravil, zachytil se v družině mantovského vévody a teprve po několika letech se vrátil domů. Doma ho poznali jen podle mateřského znamínka. Od té doby ještě stihl bojovat v Nizozemí a být tam zajat a uvězněn, a ani po propuštění si nedal pokoj, protože se vydal válčit do Uher. A tam se setkal se svým vzdáleným švagrem Kryštofem. Slovo dalo slovo, a ti dva se dohodli. Jak se ukázalo, ze strany mladého Černína to bylo z důvodů nikoli nezištných. Účel cesty přiznal v prosbě o doporučení, kterou adresoval císaři: „Nemohu Vašemu veličenstvu tímto v nejhlubší oddanosti tajiti, že jsem zcela se rozhodl a odhodlal nyní při svém Bohu díky čerstvému zdraví a kvetoucím mládí“...dozvíme se už konečně, k čemu se odhodlal?... „cestu do cizích zemí přes sebe vzíti, aby poznatky a zkušenostmi svými snad budoucně Vašemu císařskému a královskému Veličenstvu a jasnému rodu habsburskému s oddaností a věrností sloužiti mohl.“ No, tak si trochu šplhl... Císař mu to doporučení udělil. A Kryštofu Harantovi? Ten doufal v tentýž výsledek, ale byl si jist, že „ta cesta obohatí mě v každém případě, dá mi příklady vkusu uměleckého a vyzbrojí mě poznáním a zkušenostmi pro celý život.“ Ani slůvko o oddané a věrné službě všem Habsburkům a Jeho veličenstvu zvláště – na to nějak pan Kryštof zapomněl. To neměl. Lichotit mocným se vždycky vyplácelo. A vyplácí, že.

Putování aneb cesta z Království českého do Benátek a odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta

„Na cestách se seznámíme s cizími obyčeji, řády a mravy, poznáme umění, zvyky v oblasti obchodu i v péči o chudé, způsoby jednání mezi městy a zeměmi. Proto podnikli takové pouti mnozí muži bez ohledu na náklady i nebezpečí, od Homéra, který se vydal za poučením do Egypta, až po Kryštofa Kolumba, jenž objevil Nový svět, a po něm mnozí jiní našli a popsali dosud neznámé země. I u nás máme dobré příklady putujících mužů. Jméno Turca znamená v latině tolik co zhoubce. Snad má kniha přispěje i k tomu, aby křesťané stáli pevně vůči tomuto škůdci a jednou nad ním zvítězili. Končím tento svůj úvod ke knize Cesty Kryštofa Haranta z království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a svatou Kateřinu v pustí Arábii. Končím starým dobrým příslovím: Není tak zlé a ničemné knihy, aby v ní nebylo něco dobrého.“