212. schůzka: Bitva na Vítkově hoře

Adolf Liebscher: Bitva na vrchu Vítkově
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Adolf Liebscher: Bitva na vrchu Vítkově

Je červenec 1420 a v Praze se schyluje k bitvě. Vlastně u Prahy, neboť ona bitva se má odehrát na dohled od pražských hradeb směrem východním. Už ve 14. století byl ten kopec porostlý vinohradem a protože patřil měšťanu Vítkovi z Hory, tak se podle něj i jmenoval – Vítkova hora. Stručně Vítkov.

„Toho času uherský král Zikmund držel mocně s domácími i cizími pole proti Pražskému městu a zamýšlet obsaditi svými lidmi vrch blízko šibenice, zvaný Vítkova hora, aby sevřel Prahu jako třetím hradem tak, že by nebyl Pražskému městu otevřen žádný volný dovoz potravin. Předvídaje to Jan Žižka, hejtman táborský, dal bez odkladu ihned na svrchujmenované hoře postavit dva sruby a kázal je okopati malým příkopem a obehnati zdí z hlíny a kamení. A skrze ten srub podivuhodně dal všemohoucí Pán zachránění Pražskému městu, takže se nepřátelé, na tom místě poražení, více nepokusili tak nepřátelsky napadnouti město.“

Tak daleko však ještě nejsme. Na Špitálském poli pod Vítkovou horou je pořád klid. Zato se náramně činí husitská diplomacie. A nejenom diplomacie. O tom svědčí i list Pražanů do Benátek: „City a snahy panovavší té doby v Praze jeví se nejpatrněji v psaní poslaném dne 10. července Benátčanům, jímž Pražané vyzvali republiku k spolku brannému proti společným jejich nepřátelům, králi Zikmundovi totiž a Albrechtovi Rakouskému. Pravili tam, že Zikmund sám pronesl ústy vlastními, že se svatě zapřísáhl zkrotiti a potrestati vzpouru českou, byť měl i celé království zhubiti a v popel obrátiti, krajiny české jiným národem znova zalidniti a nejen všecky koruny své, ale i tělo a duši vlastně nasaditi měl; a když prý pokorně od nich prošen, aby nezapomínal na zemi, která ho zrodila, ni na národ, z něhož vyrostl, začal na způsob šílence tím vztekleji se sápati. Nyní svolal pomocí papežovou ze všech krajin vojsko a obklíčil město jejich, aby provedl úmysl svůj a povraždil všechny věrné křesťany až do těch nemluvňátek, oni ale že se nestrachují a odolati budou uměti, a nabízeli Benátčanům hned několik tisíc oděnců k službě jejich, chtěli-li by vstoupiti s nimi v závazek spolku branného.“

Z toho plánu na vojenský pakt Praha – Benátky nic nebylo. Už se to nestihlo. Prakticky dva dny po odeslání dopisu se začaly v Praze dít věci. „Hora Vítkova, nyní Žižkov zvaná,“ dozvídáme se od historika Václava Vladivoje Tomka, „bere začátek v nevelkém vzdálí od Nového Města pražského, proti němuž obrácen jest západní konec její v podobě homolovité. Odtud táhne se hřeben do dálky ve směru bezmála východním skoro na tři čtvrti míle cesty až mimo ves Hrdlořezy; ale jen asi ne čtvrt hodiny cesty zůstává stejně vysoký, a zde spadá půlnoční stráň příkře dolů nad rovinou vztahující se až k řece Vltavě, kdež nyní jest předměstí Karlín; tehdáž rovina slula polem Špitálským. Na jižní straně schyluje se hora něco méně příkře. Dále na východ hřeben jest nižší a ze strany půlnoční lehčeji přístupný, protože se hora pozvolna schyluje do krajiny.“

Josef Mathauser: Jan Žižka s knězem Václavem Korandou roku 1420 hledí z Vítkova na Prahu

V pátek (to bylo dvanáctého července) se uherské vojsko dostalo do bitky s Čechy před kartouzským klášterem u dnešního Smíchova. V sobotu 13. července se přebrodila větší skupina jezdců s úkolem vyzkoušet pevnost pražské obrany v prostoru Špitálského pole (my už víme, že se nacházelo na území dnešního Karlína). Pražané začali ihned vyzvánět na poplach a aniž by se náležitě sešikovali, vyrazili uspořádaně nepříteli vstříc. Tato první skupinka se dala brzy na ústup – proti rozvinuté jízdě byla v nevýhodě – mezitím se však hejtmanům podařilo zformovat silné výpadové jednotky, které naopak donutily k ústupu Zikmundovy křižáky. Na bojišti zanechaly obě strany několik mrtvých, ale vzájemný poměr sil to nemohlo nijak ovlivnit. Křižáci větší střetnutí neriskovali. Zatím. Svého cíle ale dosáhli. Ověřili si, jak dalece je husitská Praha připravena, a současně naznačili, že hlavní útok povedou proti jejím hradbám. Průzkum bojem jim vyšel dokonale.

„Potom nazítří, totiž v neděli po svaté Markétě, asi o hodině nešporní bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice, a po jeho dobytí aby ostatní houfy podle rozvržení hejtmanů zaútočily na třech místech na Pražské město, totiž z Pražského hradu, z Vyšehradu a ze Špitálského pole. Když to bylo takto rozvrženo, vytáhlo mnoho tisíc jezdců na Špitálské pole, přičemž král čekal na druhé straně Vltavy v poli s třemi velkými houfy, aby viděl výsledek.“

Andrea del Castagno: Pippo Spano z Ozory

Žižka nevěřil tomu, že Zikmund zaútočí na město. Jeho vojenské zkušenosti ho přesvědčovaly o něčem jiném. Zikmund nechtěl skutečně vyrazit přímo proti Praze. On i jeho vojevůdce, mezi který nejvíc proslul Ital Pippo Spano, věděli, že úder musejí vést proti Vítkově hoře. Všechny ty hrátky křižáků byly jenom takovou léčkou. Měly sloužit k odvrácení pozornosti a k ochromení města, které ani na chvilku neotevře svoje brány. Což nevyšlo. Pražané prý nechali po celý čas svého obležení městské brány otevřené.

„Podél Vítkovy hory vedly dvě silnice do Prahy jak doposud – jedna přes Špitálské pole do brány Poříčské, druhá na polední straně do brány Horské čili Nové. Žižka vytáhnuv s tábory ven za město zaujal postavení na hoře, ve kterém se ohradil, udělav dva sruby dřevěné, prý na způsob dvou jizeb, tj. čtyřhranné, jeden nepochybně na kraji hřebenu obráceném k městu, druhý v povzdálí. Okolo každého srubu byla narychlo udělána zeď z kamení a ze hlíny a obehnána příkopem. K ochraně vojska sloužila příkrost strání, zvláště na půlnoční straně naprosto nepřístupných.“

14. července 1420 zvonily pražské zvony o sto šest. Nikoli proto, že byla neděle ráno. Zvonily k mobilisaci. Špitálské pole se postupně zaplňovalo pestrobarevným křižáckým vojskem, jenomže, to podstatné, co se zrovna dělo, to zůstávalo očím stálých i dočasných obyvatel města skryto. Míšeňský zemský hejtman Heinrich z Isenburku a jeho oddíl, složený z několika stovek míšeňských i rakouských bojovníků přebrodil ve vší tichosti u Libně řeku. Za zády křižáků stoupali koně s jezdci nahoru pozvolnou strání, aby od východu zaútočili na tvrz na Vítkově hoře. Ocitli se u vinice, které se říkalo Ohrada. Za chvilku se budou moci rozjet přímo proti Žižkovu opevnění.

Adolf Liebscher: Bitva na hoře Vítkově dne 14. července roku 1420 - obrana srubů

Předpokládaný drtivý nápor oplechovaných křižáků ztlumil úzký hřeben Vítkovy hory, a taky příkopy, ty ovšem měly sloužit spíš jako překážka pro koně. Nedělní odpoledne pokročilo, ale slunce pálilo pořád stejně. Nekonečné houfy křižáků se brodily přes Vltavu, zaplavovaly Špitálské pole, hrozilo nebezpečí, že proniknou do města. Husité na obou mosteckých věžích zase pozorovali, jak nepřátelský oddíl sestupuje z Pražského hradu a přes poničenou Malou Stranu míří k Saskému domu. Zbýval ještě Vyšehrad. Když udeří ještě Vyšehradští, tak se Praha bude nucena bránit na několika místech najednou. Jenomže Žižka si myslel, jak už jsme si řekli, svoje. On si to nemyslel. On věděl, že útok povede na Vítkovu horu. Což ovšem nebylo zdaleka jednoduché, protože se na hřbet kopce vedle sebe vměstnalo jenom několik bojovníků. K prvnímu příkopu vjížděli jako do trychtýře, koně se před tou nenadálou překážkou začali vzpínat, ale dál nemohli. Zezadu na ně tlačili další a další. V tu chvíli je husité zasypali kamením a šípy. Na okamžik nastal zmatek; ten ale netrval dlouho. Někteří křižáci seskočili z koně a bez ohledu na kameny zdolali první i druhý příkop. Za nimi se vydali další. V krátké chvíli zněl nad třetím příkopem před nízkou zdí vítězný křižácký pokřik.

„Míšeňští jezdci se svými lidmi a s nimi spojenými sedmi nebo osmi tisíci vyjeli na horu, útokem a s troubením napadli srub a obsadili příkop i viničnou věž, kterou nechal na vinici vybudovat její původní majitel a Žižka ji využil jako součást improvizované tvrze.“ Heinrich z Isenburku se bil na špici. Do chvíle, než utrpěl smrtelné zranění. „Na jižní straně Vítkovy hory bylo pěším snadno dorážeti na jezdce zbraní rozličnou – ti pro příkrost hory se nemohli na ně rozjeti. Takovým nějakým způsobem se stalo, že nepřátelé dorážející na srub, z něhož ustavičně házeno jest na ně kamením a šípy, nemohli couvati pro nával zadnějších zástupů svých vlastních, jedni sedali na zem a chránili se pouze štíty proti střelám a kamenům, jiní přitištěni byli na půlnoční kraj hory, kde padali z příkré stráně a lámali si vazy, druzí pak v boji přišli o život. V zápase tom na hřbetě hory Vítkovy padl hlavní vůdce Míšňanů Heinrich z Isenburka a 144 dalších bojovníků.“

Petr Dillinger: Bitva

Jeho bezvládné tělo však útočníky ještě nestačilo dostatečně odradit. Začali šplhat na zídku a dobýval se přímo na území pevnůstky. „A když chtěli lézti na zeď, udělanou ze země kamení, a dvě ženy s jednou dívkou a asi s šestadvaceti muži, kteří tehdáž zůstali v srubu, udatně kamením a sudlicemi odporujíce se bráni-li, neboť neměli šípů ani prachu do houfnic. A tak jedna z žen, třebas bez zbroje, překonávala odvahu mužů, nechtějíc ani o krok uhnouti z místa, a volala: Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti! A tak zmužile bojujíc byla zabita a vydechla duši.“

To tedy musela být dost velká pranice. V té pranici šlo o život. Hlavně obránci pevnůstky na vrcholku Vítkovy hory neměli jinou volbu než vydržet. Ani Žižka se na nic neohlížel a spěchal na kritické místo, odkud pronikali nepřátelé. Musí pozici udržet, dokud nedorazí posily z Prahy. Ještě před bitvou totiž poslal do města posla se žádostí o pomoc. Všimli si Pražané, co se děje na tom kopci kousek za branou? Zpočátku ani ne. Praha byla dostatečně zaujata sama sebou a očekávala, že nepřátelé se vyřítí proti jejím hradbám. Teprve po drahné době si povšimli urputného zápasu na Vítkově.

„Tu Žižka přispíšil sám k hájení srubu, i aby dodal srdce bázlivějším, pustil se osobně v první radě do zápasu. Již byl i on v nebezpečenství života, již prý jej Míšňané ze zdi srubu za nohy táhli, ale ještě v pravou chvíli přispěli jemu věrní cepníci jeho ku pomoci a vytrhli jej z rukou nepřátel. Nepochybně příklad jeho vzbudil znovu udatné nadšení ve vojsku, takže srub byl hájen s větším úsilí a nepřátelům se ho nepodařilo dobýti, zvláště když nebyli pamatovali vzíti s sebou žebříky a jiné nástroje k zlezení.“ Inu, zapomnětlivost se nevyplácí.

Do příchodu posily z Prahy však byl výsledek bitky pořád na vážkách. Dalo se dokonce říct, že odpor husitů slábl. Hejtmani v Praze však pochopili záměry nepřátel, a také Žižkův posel dorazil se situační zprávou. Z Horské brány vyrazili ozbrojenci na pomoc Vítkově hoře. Nejprve zdolal jižní svah kopce oddíl padesáti střelců a cepníků, což musel být sám o sobě dost slušný sportovní výkon, v čele s knězem, který držel na tyči zavěšenou schránu se svátostí oltářní. Za nimi se pak z husté zeleně keřů a porostů vynořovali další a další husité. Křižáci nedokázali vůbec zjistit, co se to vlastně děje – kdo a proč je tlačí k příkrému severnímu srázu.

Jan Žižka během bitvy na Vítkově hoře

Teprve po chvíli jim došlo, že je z boku napadl silný husitský sbor. Nejenom zapomnětlivost, ale i nepozornost se, jak vidíme, nevyplácí. Většina propadla docela normální panice. Teď už šlo o něco jiného – zachránit si holý život. Přední řady útočení na pevnůstku raději nechaly a spíš se koukaly, kudy a jak se probít zpět. Křižáckému vedení nezbývalo nic jiného, než své jednotky z Vítkovy hory odvolat. Ale v žádném případě nešlo o nějaké pěkné, spořádané opuštění bojiště. Ani trošku. Ústup se bleskově změnil v úprk z dosahu husitských sudlic a cepů. Někteří zoufalci přitom docela ztratili orientaci. Doplatili na neznalost terénu a na severním srázu se zřítili. Jejich pády končily zhusta smrtí, a když ne, tak je nečekalo nic lepšího: husité raněné ani v nejmenším nešetřili a bez milosti je posílali na věčnost. Takže debakl. Ještě umocněný tím, že křižáci prchající z Vítkovy hory s sebou strhli i sbory čekající na Špitálském poli. Když už se běželo, no tak se běželo... „Táboři stíhali je zezadu, Pražané vpadli jim v bok a způsobili jim ztráty značné. Během asi jedné hodiny jest jich tři sta, dle jiného počtu pět set zabito a mnoho jiných zraněno smrtelně a odneseno do ležení králova.“

Zmatek byl už tak naprosto dokonalý, ale ještě trochu jej vylepšila střelba z děl od Poříčské brány. Ne všichni bojovníci se znamením kříže byli ochotni posečkat v tlačenici u vltavského brodu. „Mnozí prý také v řece se utopili.“ Zikmund to všechno viděl. Pozoroval to z Letné. Jak mu asi bylo... Zbytečná otázka. Blbě. Slabé slovo. Chvíle vzteku se u něj střídaly s pláčem. Raději odejel z Letné zpátky na Hrad, aby nebyl na očích. V ten nedělní podvečer se v Praze slavilo. Na Vítkově hoře odnášeli vítězové pobité křižáky, svlékali mrtvoly z oděvů a zabavovali jejich zbraně a zbroj. Nahá těla položili k příkopu a zapálili, kosti pak skončily ve společném hrobě. Nešťastníky, kteří zahynuli pádem ze severního srázu, pohltila jáma narychlo vykopaná na Špitálním poli.

Alfons Mucha: Po bitvě na Vítkově. Na obraze je znázorněn kněz nesoucí monstranci přímo v bitevním poli, obklopen je věřícími. Napravo stojí sám Žižka a nad ním je silueta Hradčan. Na postavu vojevůdce pronikají sluneční paprsky skrze těžké černé mraky

Bylo vybojováno slavné vítězství, které ale pořád nic nerozhodovalo. Proto Žižka okamžitě povolal kdekterou volnou ruku, aby zabezpečil vítkovskou pevnost novými sruby, příkopy a valy. Stranou nezůstal ani kněz Václav Koranda. Jakpak ten se přičinil? Exhibicí jemu vlastní. Vjel na koni do kostela svatého Michala na Starém Městě, kde přikázal zástupu plzeňských žen rozbít všechny lavice. Pod záminkou, že dřeva je zapotřebí pro opevnění na Vítkově hoře, si vyřizoval účty s tamějším farářem, mistrem Křišťanem z Prachatic. Těmi prkýnky si stejně zatopily táborské sestry v zabraném klášteře svatého Ambrože. „Tomu vrchu a tomu místu někteří dali jméno Žižkov podle jména zakladatelova, jiní ho nazvali Bojiště pro tamní porážku Němců, ale třetí, a to správněji, Horou kalicha nebo Kalichem, protože tam byli poraženi nepřátelé kalicha od těch, kteří podporováni boží pomocí bojovali za kalich. A ti všichni, aby se vespolek znali, nosili na svých šatech, oděních i praporcích kalich červený nebo bílý.“

Kalich se stal logem husitského hnutí, ale Vítkova hora po něm přejmenována nebyla, jak si byl přál kronikář Vavřinec z Březové. Už od roku 1427 nese jméno Žižkov, stejně jako celá dnešní pražská čtvrť. Mnohem víc než horlivý Koranda napomohl společné věci jiný táborský kněz, Jan Čapek. Ten promptně složil děkovnou píseň Dítky Bohu zpívejme. Už 15. července, den po bitvě, ji dětští zpěváčci rozšiřovali v pražských ulicích.

Dítky, Bohu zpívejme,
jemu čest, chválu vzdávejme
i s starými.
Neb Němce, Míšňany, Uhry,
Šváby, též Rakušany,
poběhlé Čechy
zarmoutil, zastrašil
i rozehnal od dítek malých,
onoho sem, onoho tam,
k utěšení svých milých stálých.
Milý Otče, přijmi chválu
od Čechů věrných!
Chvalmež Boha s veselím,
toť nám vše Písmo velí.

Jezdecká socha Jana Žižky od Bohumila Kafky v areálu Národního památníku na pražském Vítkově

Bitva na Vítkově patří k husitské klasice. Přitom to vlastně ani pořádný boj nebyl. Spíš by se dalo říct, že to byla rozsahem nepříliš velká srážka. A přitom rozhodla o nezdaru celé kruciáty neboli křížové výpravy. Na jedné straně Praha považovala Vítkovu horu za něco jako předehru ke skutečnému zápasu; na straně druhé se však žádný generální útok na českém hlavní město nekonal. Důvody: král Zikmund se ocitl v dvojím ohni. Z jedné strany ho pálila říšská knížata a velitelé křižáckých houfů – požadovali totiž neodkladný úder proti kacířské metropoli. A ohýnek ze strany druhé: čeští a moravští páni, kteří byli v jeho ležení - ti nabádali k novému smírčímu pokusu. Mezitím situaci komplikovaly další události: 19. července vypukl v křižáckém ležení požár, kterému padla za oběť část stanů i zásob. Zahraniční křižáci si svou zlost vybíjeli v zázemí Prahy, kde vypalovali vesnice a nemilosrdně vraždili pochytané kališníky, včetně žen a dětí. Odvetou za tyto násilnosti a provokativní upalování zajatců zase táboři společně se stejně rozhorlenými Pražany umučili v zapálených sudech šestnáct vězňů. Jedno násilí jak známo plodí další. Je to potom takový nekonečný řetěz...

„Dne 28. července, tj. v neděli po svatém Jakubu byl o dvanácté hodině král Zikmund na Pražském hradě za přítomnosti jen neplného počtu čtyřiadvaceti českých a moravských pánů, jakož i pražských konšelů korunován na českého krále a pasoval tam mnoho nových rytířů, kteří předtím neukázali naprosto žádný rytířský čin pro obecné dobré. A tak byli od lidu nazváni rytíři ne pravými, ale malovanými.“ A jak říkali králi Zikmundovi? Šelma ryšavá, liška zrzavá. „Téhož dne neblahé korunovace a dne následujícího král Zikmund, pobrav z pražského kostela a kláštera svatého Jiří hlavy, ruce, monstrance a ostatní klenoty ze zlata a stříbra, kázal je rozbíti a vyplatit žold, přičemž slíbil, že dá udělati lepší, až dá Bůh království pokoj a klid. Čí tedy hřích je těžší?“ táže se kronikář. „Těch, kteří ničili dřevěné obrazy, nebo těch, kteří ničili stříbrné?“ No, snažil se, pan král, dělal, co mohl, ale stejně mu to nepomohlo. Schytal to nakonec i od svých vlastních. „30. července, což byl třetí den po králově korunovaci, všechno vojsko, spálivši stany, odtáhlo z pole, potupně nadávajíc králi Zikmundovi jako příznivci kacířů a podvodníkovi.“ Tím své poslání Zikmund v Praze skončil, odjel do Kutné Hory a zbývající vojska křižáků rozpustil.

Husitská bitva

Jedna bitva byla vyhrána, ale nikoli válka. Zikmund byl korunován na českého krále, ale rozumná řeč s ním zřejmě nebyla. Takže co teď? Většina země zůstávala v rukou Zikmundových, neboť České království, to vskutku není jen a pouze Praha, jak se domnívali mnozí a snad tak někteří činí i po dnešní dny. A kromě toho staré rozpory mezi tábory a pražany nebyly žádným dočasným spojenectvím odstraněny. Jestliže byl Zikmund sesazen (jeho korunovaci přitom bral málokdo vážně), tak co s uprázdněným českým trůnem? Táboři, ti na rozdíl od Pražanů zásadně odmítali obnovu královské moci, takže v dané situaci měli stoupenci monarchie jen málo na vybranou. Po kom se porozhlídnout, když to neměl být Lucemburk? Co takhle Jagellonec? Polák? A navíc téměř nepřetržitě byl na válečné noze se Zikmundem, a pak taky byl slovanského rodu. Kdo o tom mohl rozhodnout? Anebo aspoň říct zásadní slovo do pranice?

Mikuláš z Husi byl nepřítomen, a Žižka? Ten byl na rozpacích. Na jedné straně uznával nutnost pevné správy země, na druhé straně ale jeho vlastní zkušenosti s vladařem a lidmi okolo mluvily proti ukvapenému obsazení královského stolce. Přesto však rozhodl. Dlužno dodat, že tak rozhodl sám a bez souhlasu všech mluvčích táborských polních obcí. „Již asi v prvním týdnu měsíce srpna vyjel pan Hynek z Kolštejna s poselstvím do Polska, aby předzvěděl úmysly krále Vladislava a dvora jeho. Nic z toho však nakonec nebylo, a příštích dalších 17 let Čechové a Moravané měli krále... a zároveň neměli, neboť král sice byl korunován... ale bylo to království bez kralování, neboť vlastně ani nemohl vjet do bran svého hlavního města.“