213. schůzka: Artikuly

„Po úplném odchodu vojska krále Zikmunda z pole obsadili Pražané beze strachu tvrze blízko města, donutili odbojníky, aby drželi s nimi, a bez překážky dopravili do města kořist krav, sviní a jiných věcí na výživu. Ale král, zřídiv Pražský a Vyšehradský hrad k obraně a vyhnav odtamtud ženy, které uprchly z Prahy, protože doufaly, že se tam zachrání a se ctí vrátí domů, sám odejel do Hor Kutných, a prodlévaje tam, konal četné sjezdy pánů a nařídil zachovávati na obraně země ve všech krajinách Českého království mír, zvaný lantfríd.“

První křížové tažení

První protičeská kruciáta (neboli křížové tažení) měla skoro absurdní průběh. Tažení bylo vedeno liknavě. Jako by Zikmund váhal využít přesily. Na to, aby rázně udeřil přímo na srdce země, měl ozbrojené síly dost. Proč to neudělal? Vyčkával. Anebo věřil, že mu samotná hrozba otevře brány Prahy a cestu ke koruně. Anebo kalkuloval s rozpory mezi husity a doufal ve vítězství konservativců. Možná, že se vším tím skutečně počítal. Snad si v duchu maloval, jak mu umírnění kališníci sami a dobrovolně předají na stříbrném podnose klíče od Prahy. Jestli skutečně takto uvažoval, tak jeho propočet selhal. Přitom husité sami dobře nevěděli, jak se jim to vítězství na Vítkově hoře vlastně povedlo. Až příliš snadnou výhru si vysvětlovali přízní nebes. Bůh stál při naší pravdě! Jenomže – při které?

„Po tom nenadálém pobití Němců mělo město Praha pokoj od častého nepřátelského útočení a Němci již nepokřikovali – Hus, Hus, Katzer, Katzer! – nýbrž pokojně uvažovali, jak by vyšli z české země a vrátili domů. A tehdy páni ze strany královy měli s Pražany z druhé strany mostu jednání žádajíce, aby město uzavřelo s králem příměří, by mohlo se ctí uniknouti cizím národům a celá země přitom nebyla zničena. Na to odpověděli vyjednavači města, že nemohou sjednati nějakou dohodu bez souhlasu jiných měst, s nimiž jsou spolčeni. Ale prosili, aby pro čest svou a celého království obdrželi před králem veřejné slyšení pro mistry a kněze, aby mohli čtyřmi jazyky, českým, německým, uherským a latinským otevřeně pravdy čtyř artikulů jasně a zřejmě Písmem objasniti, veřejně dokázati svou nevinu a vytrhati ze srdcí nepřátel těžké a nepříznivé nařčení celého království.“

Čtyři pražské artikuly

Mluvilo se o nich nedlouho před bitvou na Vítkově. V té dusné válečné atmosféře došli ideologové všech husitských křídel k jakémusi společnému programu. Což jsou ony „čtyři pražské artikul“. Articulus může být kloub, článek na prstech; v našem případě jde o čtyři články neboli odstavce jednoho programu. Budeme-li se pídit po těch artikulech, najdeme řadu různých verzí. My se ale budeme držet té nejkratší a nejpřehlednější.

První artikul: „Aby slovo Boží bylo po Království českém svobodně a bez překážky řádně od kněží Páně kázáno a zvěstováno podle výroku Spasitelova: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.“ 

Druhý artikul: „Aby svátost oltářní pod obojí způsobou, totiž pod způsobou chleba a vína, všem věrným křesťanům, jimž hřích smrtelný nepřekáží, svobodně byla podávána podle výroku Spasitele: Vezměte a jezte, totoť jest tělo mé. A pijte z toho všichni, totoť jest krev má, která za mnohé bude vylita.“

Artikul v pořadí třetí: „Aby světské panování nad bohatstvím a zbožím, které kněžstvo proti přikázání Kristovu drží na újmu svého úřadu a na škodu ramene světského, bylo mu odňato a odstraněno, a to kněžstvo aby bylo zpět přivedeno k pravidlu evangelia a k apoštolskému životu, kterým žil Kristus se svými apoštoly, podle výroku Spasitele, jenž svolal dvanácte učedlníků svých a řekl jim: Nebeřte s sebou zlata ani stříbra ani peněz do opasků svých.“

A zbývá poslední artikul, čtvrtý: „Aby všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božímu odporní byli v každém stavu řádně a rozumně od těch, kterým to přísluší, stavěni a potíráni. A ti, kdož je činí, hodni jsou smrti, a nejen ti, kdož je činí, nýbrž i ti, kteří souhlasí s těmi, kteří je činí. Tito hříchové jsou smilstva, obžerstva, zlodějstva, vraždy, lži, křivé přísady, řemesla zbytečná, lstivá a pověrečná, hrabivé lichvy, zisky a ostatní jim podobné. V kněžstvu pak kacířstva svatokupecká a vymáhání peněz od křtu, od biřmování, od zpovědi, od svátosti oltářní, za svěcený olej, za oddávání a za mše kupované a objednané a za mše zádušní, za modlitby, za kázání, za pohřby a zvonění, od svěcení kostelů, oltářů a kaplí, za prebendy a obročí, za prelátství, za důstojenství, za osobní platy, za udílení pallií a za kupování a prodávání odpustků a jiná nesčíslná kacířství, která poskvrňují církev Kristovu mravy bezbožné a nespravedlivé, jako jsou nestydatá kuběnářstva s proklatým množením synů a dcer, a jiná smilstva, hněvy, sváry, hádání opovážlivá, zlostné půhony a svévolná trápení prostých lidí a jejich olupování, hrabivé vymáhání platů, doporučování ofěr a nesčíslné druhy klamání prostých lidí falešnými sliby.“

Pod praporem artikulů zuří ideová bitva 

„A ty všechny věci a každou zvláště je každý věrný služebník Kristův a pravý syn matky církve povinen na sobě a na jiných stíhati a jako samého ďábla nenáviděti a proklínati, ale zachovávati při tom ve všem řád a stav svého povolání.“ Autoři přikládali právě tomuto artikulu zvláštní důležitost. Taky vzbudil mezi umírněnými a radikály ty nejostřejší polemiky. První kladli důraz na to, aby právní záležitosti řešily kompetentní orgány, „aby hříchové byli potíráni od těch, kterým to přísluší,“ zatímco ti druzí, radikálové (a s nimi i Žižka) tuto omezující podmínku vypouštěli a za povolané vykonavatele spravedlnosti považovali sami sebe a zbrojné houfy božích bojovníků. Program, který se měl stát sjednocující základnou, tu tedy konečně byl. Jenomže očekávání, že bude všemi stejně chápán, tak to brzy selhalo. Těm artikulům rozuměl po svém radikální vrchní táborský hejtman Mikuláš z Husi a dočista jinak stařešina mezi universitní profesory Jakoubek ze Stříbra. On si každý proud v husitství přijal a časem poněkud upravil ty „čtyři kusy“ po svém. Pod společným praporem artikulů dál zuřila ideová bitva, i když zdánlivě všichni hájili totéž.

Ale nešlo jenom o artikuly. Táborům totiž přestávaly ty čtyři články stačit, proto jejich kněží předložili pražským obcím dalších dvanáct bodů. A nejenom to – připojili taky ultimátum, že odejdou z města, když nebudou přijaty. Daly se přijmout? Nedalo se o nich smlouvat. Byly to vlastně jakési jednoznačné zákazy a příkazy, co ano a co v žádném případě ne, a běda, když ne. „My, obec Táborských a všechna obec příchozích podáváme vám, obci Pražské, artikuly nížepsané: Za prvé, aby zápis mezi námi ve své celosti z obou stran držen a zachováván byl.“ Nu což, poměrně nevinná podmínka. „Dále, aby artikuly, které byly od kazatelů a biřiců vyhlášeny, byly drženy a zachovávány pod pokutami uveřejněnými.“ Stále více méně o nic nejde. „Dále, aby zjevní hříšníci, cizoložníci a cizoložnice, smilníci a smilnice, svůdcové a svůdnice, rufiáni a nevěstky, zjevní nebo tajní, a zahaleči nebo zahalečky, lotři a všichni protivníci boží, rouhači a utrhači nebyli trpěni bez trestu.“ Začíná přituhovat. Pozoruhodné je, že ze všech četných a vážných hříchů nejvíc táborům vadilo smilnění. Kdoví proč. „Dále, aby se nedálo popíjení kteréhokoli nápoje v krčmách nebo na stolicích, vystavovaných před domy pod pokutami stanovenými.“ A jeden zákaz střídá druhý: „Dále, aby nenosili pyšná roucha“ – a kdyby šlo jenom o to, aby je nenosili, leč taky – „aby je nositi nedovolovali – jako nachová, lemovaná, vyšívaná, stříbrotkaná, s třásněmi a výstřihy, stříbrné pásy, čepice a všechny ozdoby nebo okrasy pro pýchu upravené.“

Člověka až zamrazí, když si představí, s jakým osobním nasazením smolili tehdejší hlídači mravnosti výčet všech těch pozemských špatností – lemovanými rouchy počínajíce a střapci končíce. „Dále, aby se v řemeslech a na trhu pečovalo o to, aby se nedála žádná šizení, lichvy, přísahy, neužitečnosti a marnosti, lsti, klamání, a to pod přiměřenou pokutou.“ Neboli výbor lidové kontroly po husitsku. „Dále, aby byla zrušena práva pohanská a německá, která se nesrovnávají se zákonem Božím; dále, aby kněží žili podle řádu Božího; dále, aby mistři byli poddáni právu Božímu“ – a tak dále, a tak dál, artikuly jakoby poněkud ztrácely na rasanci, ale žádné obavy, ke konci opět nabírají dech: „Dále, aby protivníky pravdy Boží ze sebe vymítali, a dále, aby rušili a vyvraceli kacířské kláštery, kostely nepotřebné a oltáře, obrazy zjevné i tajně chované, pyšné ornáty a kalichy zlaté a stříbrné a všechnu setbu Antikristovu i modlářskou a svatokupeckou nepravost, která není z Boha, Otce nebeského.“ Amen.

Poněkud svérázný přístup ke vzdělání

Co měli za zlé ti druzí těm prvním, to jsme právě slyšeli, ale i ti první těm druhým leccos vytýkali. Kupříkladu, že táboři pohrdali ornáty, tonzurou, posvěceným oltářem, okrouhlou hostií. „Tělo Kristovo proměňovali ne v hostiích, nýbrž všelijakých nakrájených nebo rukama nalámaných kusech chleba a drahou krev Páně ne v kalichu, nýbrž v jakémkoli poháru cínovém, železném, hliněném nebo dřevěném.“ Tyto a ještě další novoty představovaly podle pražanů úplné popření stanoveného mešního řádu. Táborští na to, že pod širým nebem sloužil mše samotný Kristus a spolu s ním apoštolové v prvotní církvi. „Nemluvňátka nemají býti křtěna se zaklínáním a s kmotry ve vodě k tomuto účelu svěcené a uchovávané, nýbrž mohou býti křtěna v kterékoli čerstvé vodě a kdekoli bude libo.“

Což ještě zdaleka nebylo všechno. K artikulům táborských kněží patřil i poněkud svérázný přístup ke vzdělání. Každý člověk tím, že studuje v svobodných uměních nebo přijímá-li v nich hodnosti, je marnivý a zpohanštělý. Kromě neděle nemá žádný věřící světit žádný jiný svátek, a taky se nemá přechovávat vůbec žádný obraz ani žádné jiné vypodobení toho, co je na nebi nebo na zemi, „každá taková věc má býti zničena a spálena jako modla, protože jest psáno v Exodu: Neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství.“ Táborští kněží chodili na rozdíl od svých předchůdců bradatí a bez vyholené tonzury a v šedivých šatech. Nemodlili se kanonické hodinky, sloužili mše bez ornátů pod širým nebem nebo v domech, ne na posvěceném oltáři, ale na stole pokrytém ubrusem. „Posty čtyřicetidenní, o suchých dnech, o vigiliích a jiné věci od lidí zavedených nemají věřící zachovávati, nýbrž jeden každý ať v oněch dnech podle své chuti a libosti jí, co má nebo co se mu bude zdáti nejpříhodnější.“

Korunu všemu zřejmě nasadily ženy. „Sestry některé naše, kterým říkají bekyně, vůbec nechtěly přijímati svátost oltářní od pražských kněží, kteří sloužili ve vystrojenosti, leč dokud by neodložili roucha, které nazývaly plachtami. Mistry a kazatele, kteří radili zachovávat církevní řád a hájili ho Písmem svatým, hanobily a nazývaly je pokrytci a svůdci a jako vzteklé feny chtěly je zabít nebo vyhnat z Pražského města. A tak tato opovážlivá přemrštěnost táborů byla počátkem všeho zlého a způsobila špatnou pověst a ostudu celému království a křesťanství a veliké pohoršení.“

Pražadné odmítají táborské požadavky

Jakpak se k táborským požadavkům postavili Pražané? Novoměstští ještě téhož dne, co je dostali, táborské články bez výjimky přijali, zatímco ti ze Starého Města si dali na čas. Vzali to zgruntu, radili se s universitními mistry, a ti naznali, že by jejich přijetím ztratila staroměstská obec půdu pod nohama. Takže nepřijali... No, nepřijmout taky dost dobře nemohli, protože zbraně táborů zvyšovaly jejich vlastní bezpečnost vůči posádkám obou královských hradů. To se ale táborům určitě nelíbilo... Pochopitelně.

Takže rozvířili vlnu, které během pouhých pěti dní padly za oběť kláštery křížovníků na Zderaze, dominikánů u svatého Klimenta a cisterciáků ve Zbraslavi. Posledního útoku se v hojném počtu zúčastnili také stoupenci Jana Želivského. Houfy obrazoborců vnikly do výstavného zbraslavského konventu bez zvláštních problémů. „Na den svatého Vavřince táboři s pražany, vedeni Korandou a ostatními některými kněžími, nepřátelsky napadli Zbraslav, kterou nikdo nehájil, a pobravše majetek a zapálivše klášter, vrátili se s hojností obilí jásavě zpívajíce, přičemž kněží se svými zbrojnoši a některými laiky nesli v kápích kusy rozbitých obrazů a oltářních tabulí. A opivše se klášterním vínem, asi o první hodině noční na podnět kněží jak na Starém, tak na Novém Městě zvonili na poplach a nerozvážně vpadli na Vyšehrad dobývat ho, ale tam, zapálivše jeden domek, utrpěli v touž hodinu od nepřátel značnou škodu a byli kamením odraženi.“

Vyšehrad musel ještě počkat. Bude to trvat čtvrt roku, ale potom už bude dočista jejich. Zásoby vína a piva z klášterních sklepů zaslepily bratřím mysl (poněkud v rozporu s prohibičními příkazy jejich vlastního dvanáctera). „Dále, aby se nedálo popíjení kteréhokoli nápoje...“ a tak dále. Ty přísné zákony zřejmě platily pro jiné; nikoli pro ty, kdo jimi hrozili. Nezastavili se ani před královskou hrobkou. Když jsme se před časem loučili s králem Václavem, tak jsme nadřekli, jak smutné osudy čekaly jeho ostatky ani ne rok po smrti. Táboři posadili jeho tělo na oltář, ověnčili ho senem a nalévali mu pivo se slovy: „Však kdyžs živ byl, rád jsi s námi popíjel!“

Staroměstští radní po těchto čerstvých zkušenostech váhali s přijetím táborského diktátu ještě víc než předtím. Táborští vůdci pohrozili odchodem z Prahy, a když se bezvýhradného souhlasu nedočkali, tak aspoň zorganizovali převrat na staroměstské radnici. Bez vědomí starších svolali kazatelé na radnici shromáždění obce, aniž předem oznámili, o čem se bude jednat. A to nebylo nikomu divné? Po příchodu táborů do Prahy vzaly dávno za své i jiné řády a zvyklosti městské samosprávy. A na scéně se objevuje opět Jan Želivský. „Pan Jan, kazatel v kostele Na písku, s vůlí navedené obce vzal konšelům pečeť Starého Města a odevzdal ji novému purkmistrovi a konšelům od něho a od obce zvoleným. A tak byla stará rada ne podle řádu sesazena, ale nová do něho dosazena. Stala se tato změna konšelů proto, že sesazení konšelé nechtěli v mnohých věcech souhlasiti s tábory. A proto kněží přející táborům vyvolili za konšely skoro vesměs muže, kteří souhlasili s tábory, k tomu cíli, aby táboři, majíce konšely sobě příznivé, neodešli z Prahy, poněvadž nechtěli zůstati, kdyby trvali předešlí konšelé. Ale přesto pátého dne po volbě nových konšelů odešli táboři z Prahy, nemajíce jinou příčinu k odchodu, jedině že mistři odporovali Písmem jejich obřadům.“

Kutná Hora na mizině Zikmundovou zásluhou

Mezitím Zikmund, nyní už i král český, byť ne zcela a všemi přijatý... co s ním teď vlastně bylo? Co by bylo. Žil si v Kutné Hoře. Žil si úměrně okolnostem. To jest – popravdě: nikterak valně. Těžbu ve stříbrných dolech se mu sice po několika stávkách uhlířů podařilo jakžtakž obnovit, ale výnos nestačil krýt obrovské válečné náklady. Zanedlouho tak přivedl kutnohorské obecní výdaje prakticky na mizinu. Na dlužný žold, půjčky a jiné závazky vydával král bez mrknutí oka jeden úpis za druhým. Jeho kancelář s sebou vozila všechny nezbytné záznamy z Václavovy pozůstalosti – aby měl přehled o tom, jaké zboží ještě není zastavené. Pokračující výprodej korunního majetku zahrnoval velká klášterní panství i jednotlivé vsi a dvory nejenom v Čechách, ale i v sousedních zemích. Kupříkladu za směšně nízkou cenu tří tisíc kop grošů získal Oldřich z Rožmberka do zástavy všechny statky kláštera Zlatá Koruna. Na stejnou částku zněl úpis klášterství břevnovského pro Jana z Opočna, a za pět tisíc kop přešly do majetku Jana z Ralska majetky pražských křížovníků a cisterciáků z Hradiště.

„Král jako smyslů zbavený objížděl toho času Kutnou Horu, Čáslav, Kolín, Nymburk, Litoměřice a ostatní města, která ho přijala za krále. Objevoval se hned v tom, hned v onom městě a vozil s sebou královny, svou vlastní ženu a vdovu po zesnulém svém bratru Václavovi; při tom si stěžoval na Pražany, že nechtějí přijmouti klidné, bezpečné a mírumilovné slyšení, které by byl ochoten připraviti, nýbrž že hledají příležitost, aby přijali jiného za krále a jeho chtějí oloupit o jeho dědictví. Proto psal listy papeži a všem knížatům, aby mu poskytli pomoc proti kacířům a uchvatitelům a dobyvatelům jeho království, protože jsou mu silní. Zároveň však podněcoval pány Království českého a Markrabství moravského, aby napsali Pražanům listy, aby neodmítali přijmouti pokojné a mírumilovné slyšení, které chce král povoliti a zaručiti jim bezpečný návrat a potvrditi oboustranné příměří.“

Z příměří ale nebylo nic. Nad Prahou se začaly stahovat pomalu mraky před další bitvou. Vyšehrad se měl stát další úhlavní kapitolou husitské revoluce i našich dějin.