184. schůzka: Bůh buď s tebou. Zdá se mi, že se nevrátíš

Jan Hus před kostnickým koncilem
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Hus před kostnickým koncilem

Vedeme vás do roku, složeného ze dvou čtrnáctek. Toho léta 1414 se mistr Jan Hus rozhodoval, zdali přijme pozvání do jednoho milého města na jižním břehu Bodamského jezera, v místech, kdy je opouští řeka Rýn, aby se vzápětí rozlila v jezero Spodní neboli Untersee. Jméno onoho pamětihodného letoviska? Constantia. Konstanz. Kostnice.

Na sboru, svolaném papežem Janem XXIII. v Římě na počátku roku 1413. odsouzeno 45 článků Wiclefových novou bulou, kterou potom Čechové stíhali kritikou krátkou sice, ale tím peprnější. V říjnu téhož roku pak umluvil se král Zikmund s plnomocníky papežovými o svolání všeobecného valného sboru církevního ke dni 1. listopadu 1414. roku do města Kostnice na jezeře Bodamském. Vypraviv ihned zvací listy do celého křesťanstva ve jménu svém, navedl také Jana XXIII., stále ještě váhajícího, že i on stvrdiv bulu zvací, slíbil také přijíti do Kostnice osobně.

Problém zvaný „český kacíř Jan Hus“ vůbec nebyl jediným bodem programu chystaného kostnického koncilu. Vlastně nebyl ani bodem hlavním. Jeho ústředním tématem bylo církevní schisma. Předešlý koncil, ten pisánský, skončil velice neúspěšně – přivedl církev k šílenství trojpapežství. Jan XXIII. (toho zvolili v Pise legitimně za svatého otce) ani zbraněmi nedokázal přimět své soupeře k odstoupení. Ba naopak: jelikož na něj zaútočil Ladislav, král neapolský, jinak spojenec jeho papežského konkurenta, tak musel vzít nohy na ramena a uprchnout do Florencie. Novou nadějí, že ze tří papežských tiár bude sešita zase jediná, měla poskytnout Kostnice. Alespoň Zikmund Lucemburský (nově zvolený, ale stále ještě nekorunovaný římský král) to sliboval. Ale – mělo to smysl?... Nehrozila celé té akci, že dopadne jako předtím v Pise? Všichni tři papežové se tvářili, že jejich jedinou touhou je napomáhat obnově církve i za cenu vlastní abdikace. Zikmund byl ve svém živlu. Dojednával, sjednával, rozjednával. Nebyl na to sám. Pomáhal mu zkušený diplomat kardinál Francesco Zabarella, původem Ital.

Přípravy koncilu

Do příprav koncilu se horlivě zapojil i děkan pařížské teologické fakulty a kancléř celé university Jan Gerson ( to byl zase Francouz). Gerson napsal ostrý dopis pražskému arcibiskupovi (tím byl Konrád z Vechty, původem z dolního Saska). Důrazně na něj naléhal, aby ve své arcidiecézi konečně vykořenil to sémě Wiclefova učení. O Husovi se sice výslovně nezmiňoval, žádal však, aby byla učiněna přítrž tomu nebezpečnému kacířství. Konrád odpověděl kladně, že je odhodlán vyrvat z kořenů učení arcikacíře Jana Wiclefa v Čechách, a Gerson mu poslal na oplátku list s články, vyňatými z Husových spisů, které pařížská universita odsoudila jako kacířské, a k tomu připojil příslušný komentář.

Pisanello (1395–1455), Zikmund Lucemburský, 1433

„Zdá se mi, že blud ze všech nejzhoubnější, oproti zachování klidu a veškeré politické pospolitosti, který dogmatici považují za kořen moru, vyříznutý již ostřím různých výroků papežů a jiných, je tento: že člověk předzvěděný a také špatný člověk, žijící ve smrtelném hříchu, ztrácí panství, pravomoc a vládu nad ostatním křesťanským lidem.“ Ono nešlo ani tak o to, že by Husovy názory byly teologicky jaksi závadné, ono šlo o něco dočista jiného. O moc.

Ani druhá strana však nezůstala zticha. Celý ten nápor proti Husovi a jeho stoupencům v Českém království probudil některé české pány. Ti se Husa zastali. Nikoli u krále Václava – to považovali předem za ztracené. Napsali rovnou Zikmundovi. Ten dopis podepsal nejvyšší purkrabí Pražského hradu Čeněk z Vartemberka, dále Boček z Kunštátu a Poděbrad (to byl dědeček pozdějšího krále Jiřího), a ještě Vilém z Vartemberka a ze Zvířetic, a v tom listě se poukazovalo na to, že „poctivý mistr Jan Hus není na dotaz u arcibiskupa Konráda považován za kacíře“.

Umožnění obhajoby

Jmenovaní páni žádají Zikmunda, aby Husovi umožnil obhajobu, „aby nebyl pokoutně pohaněn k hanbě jazyka našeho i země České. Prohlašujeme, že mistr Jan Hus na nás a na mnohé jiné pány v královské radě obrátil se s prosbou, aby mu bylo sděleno, jakých bludů se dopustil“. V závěru listu pak představitelé českých pánů žádají krále Zikmunda, aby Husovi umožnil slyšení na koncilu. Což bylo právě tajné přání Zikmundovo a všech Husových nepřátel. To jest: dostat ho před koncil. Zikmundův notář poslal Husovi přátelsky znějící list, ve kterém pochválil jeho rozhodnutí předstoupit před koncil a sliboval mu zaslání průvodního listu.

Hrad Krakovec. Hus zde pobýval na pozvání Jindřicha Lefla z Lažan před svým odjezdem do Kostnice v říjnu roku 1414.

„Když s takovou opravdovostí jal se pečovati Zikmund, aby všeobecně žádanou jednotu a opravu církve uvedl ve skutek, nemohly také církevní rozbroje minouti se s pozorem, zvláště že i ony zakládaly se v nedočkavosti oné opravy. Zikmund jal se vyjednávati o tom s mistrem Husem přímo a žádaje na něm, aby se dostavil v Kostnici osobně, sliboval mu nejen bezpečný průvod, ale i pomoc svou, aby věc jeho došla tam žádoucího konce. Vyjednání se dálo skrze dva královské dvořany, Jindřicha Lefla z Lažan a Mikše Divůčka z Jemnišť.“ František Palacký uvádí kromě pána z Jemnišť Jindřicha Lefla z Lažan, který hostil Jana Husa na svém hradě Krakovci. Pan Lefl se jednání určitě účastnil, dokonce se uvádí, že to snad byl on, kdo přiměl krále Václava k zvláštní dohodě: za to, že povolí Zikmundovi předčasnou korunovaci na římského krále, tak Zikmund zajistí Husovu bezpečnost. Jenomže on a pan Mikuláš neboli Mikeš řečený Divůček dorazili za Husem jako poslové číslo 2. Doloženo však je, že předběžnou pozvánku ke koncilu v Kostnici doručili od Zikmunda poslové s pořadovým číslem 1 Jan z Chlumu zvaný Kepka a Václav z Dubé seděním na Leštné. Oba se vraceli z vojenské služby v Itálii, a to poselství s sebou tak říkajíc přibrali.

Jet, nebo nejet?

To byla myslím otázka mnohem naléhavější než ta ze Shakespearova dramatu. On si ji totiž Hamlet kladl víceméně teoreticky, zatímco pro Husa to byla skutečně otázka života a smrti. Když to doma se svými přáteli probíral, byly reakce nejrůznější. Bouřlivák Jeroným Pražský, kterému se dařilo šťastně unikat ze všech nástrah, Husovi sliboval, že mu do Kostnice přijde na pomoc, zatímco opatrný právník Jan z Jesenice poukazoval na hrozící úklady. „Vzdej se naděje,“ řekl Husovi doktor Jesenic, „že bys mohl dosáhnout spravedlnosti cestou práva. Ke komu se chceš dovolat, když tě všechny soudy prohlásily za kacíře?“ Převažovala strana skeptiků.

03647358.jpeg

Jan Hus se dlouho nepřiklonil na žádnou z nich. Nebyl to žádný fanatik. Znal nebezpečí, které mu hrozilo. Že by si dělal nějaké přílišné iluze, to tedy ani náhodou. Choval se soudně, zrale, jako každý člověk, jehož normálnost se projevuje lpěním na životě. Proto zvažoval všechna pro i proti, proto se rozhodoval, jestli do Kostnice jít nebo nejít. Zikmund v něm vyvolával nedůvěru, čemuž se nelze divit – Češi si dobře pamatovali, jak jim na čas uvěznil krále – na druhé straně ale nebylo možné přehlédnout obecnou záslužnost jeho úsilí. A kromě toho koncil poskytoval možnost obhájit reformní učení před zástupci všech křesťanských zemí. Jednou v něm nabývaly vrchu pochybnosti, jindy zase vítězila důvěra ve vítězství pravdy, byť za cenu vlastního života. Když se odváží vstoupit do kruhu těch, které po léta pranýřoval, mezi preláty, co to tak asi může čekat? Dávno prahli po jeho duši v touze poslat ji do pekel. Kruh se zkrátka sevře a pohltí ho...

Připraven se hájit

Na druhé straně se však otevírala naděje, samozřejmě nepatrná, ale přece jenom šance konečně před zraky všeho křesťanstva prokázat mírumilovnou, ušlechtilou, nade vše morální podstatu svých myšlenek. V jeho učení přece není nic od ďábla! Není tam nic opovrženíhodného! On přece jen žádá, aby biblické příkazy byly konečně uvedeny v skutek! Všechno v Janově učení bylo vlastně velmi prosté, snadno pochopitelné, a ani trochu kacířské. Aspoň mu to tak připadalo. Je-li Bůh na nebesích, tak se to strašlivé nedorozumění vysvětlí, Husovi protivníci prohlédnou a nakonec dají jeho pravdě za pravdu. Nebudou tam přece samí nepřátelé! Na sněmu se sejdou nejučenější muži křesťanského světa! Ve svobodné disputaci s nimi buď obhájí, co dosud učil Čechy, anebo ho naopak přesvědčí argumenty odpůrců, a on se pokorně poddá názorům odůvodněným lépe. Ano, půjde do Kostnice! Nemůže přece oslyšet tu osudovou výzvu.

Václav Brožík: Mistr Jan Hus před Kostnickým koncilem

„Já, mistr Jan z Husince, všemu Království českému oznamuji, že jsem hotov státi na dvoře kněze arcibiskupa o ta všechna nařčení, jimiž jsem nařčen křivě i naříkán. Poněvadž mě v mnohých koutech jako kacíře urážejí proti spravedlnosti i právu, najevo vystupte před knězem arcibiskupem ti a veďte na mě beze strachu, kteří jste ode mne slýchali kacířství; a budu-li shledán v kterém bludu anebo v kterém kacířství, neodmlouvám jako bludný, jako kacíř trpěti; pakli se k tomu žádný svobodně nedostaví, tehdy opět celému království, že chci se k vyšetření své pravdy v Kostnici na obecném sboru a na prohlášeném postaviti, bude-li tu papež, před papežem a před toho sboru duchovenstvem.“

„Král Václav, královna Žofie i celý dvůr královský chýlili se nyní více nežli kdy k učení jeho – proto tím více diviti se jest, že o jejich zachování se k němu v této době nezůstala nám paměť nižádná.“ Opravdu se možná pan král k Husovu učení tak chýlil, jak tvrdí František Palacký? I kdožví, možná, snad... Ale povídali, že mu hráli. Ve skutečnosti Václava ten kněz už vůbec nezajímal. Ten třiapadesátiletý, unavený, vším znechucený král jako by vůbec nevnímal, co se v jeho zemi děje. To jediné, po čem ve skutečnosti neustále toužil, byl ničím nerušený klid a trvalý pobyt na jeho oblíbených hradech a v lesích, které je obklopovaly. Takže když ho jeho nevlastní bratr Zikmund naléhavě vybízel, aby přiměl Husa k cestě do Kostnice, tak to Václava vlastně zbavovalo osobní odpovědnosti za další osud mistra, se kterým měl v poslední době neustále potíže. Část korunní rady tenhleten alibismus sdílela, no a druhou část uklidňovaly bezpečnostní záruky, kterém Zikmund Husovi sliboval.

Kostnický koncil

List Martinovi z Volyně

To, co Hus někdy začátkem října roku 1414 psal, zní jako – závěť. Bylo to něco takového. Vyrovnával se s představou, že mu hrozí konkrétní a dost blízká smrt. Stoupl si k psacímu pultu a napsal list svému nejmilejšímu žákovi Martinovi z Volyně. „Milý Martine, nejmilejší bratře v Kristu! Vyzývám Tě v Pánu, aby ses bál Boha, zachovával jeho přikázání, vyhýbal ses styků se ženami a byl opatrný, když posloucháš zpovědi žen.“ Neřídil se Hus úslovím „Podle sebe soudím tebe?...“ Aspoň se to tak zdá, tedy ne všem, ale aspoň v něčem – protože v další části této své podivné závěti na sebe leccos prozrazuje... „Bojím se, nepolepšíš-li svůj život, nechaje krásných a zbytečných šatů, že budeš těžce potrestán od Pána, tak jako i já ubohý budu potrestán, protože jsem nosil takové. A prosím pro milosrdenství Ježíše Krista, abys mne nenásledoval v žádné lehkomyslnosti, kterou jsi na mně viděl. Víš, že jsem, bohužel, před svým vysvěcením rád a často hrál v šachy, mrhal jsem čas a často jsem jiné i sebe touto hrou nešťastně popouzel k hněvu.“

A znovu se vrací k ženskému pokušení, jehož nebezpečnost rozhodně nepodceňuje: „Staneš-li se plebánem, střez se, abys neměl mladou kuchařku, abys nebudoval víc dům nežli duši; hleď, abys byl budovatelem duchovní budovy, laskavý k chudým a pokorný, a abys neutrácel majetek na hostiny, a také aby tě satan ženským pokrytectvím neošálil, protože praví Augustin: Nevěř zbožnosti, protože čím zbožnější, tím chlípnější a pod rouškou zbožnosti se uvnitř skrývá lep chlípnosti. Proto se střez, abys neztratil nenahraditelné panictví, které doufám udržuješ.“

Jan Hus: Kázání na den posvícení

Pak ještě pisatel mluví o posledních věcech člověka a rozhoduje o svém skrovném majetku. „Šedou sukni kdyby sis chtěl nechati pro sebe na památku; ale Ty máš, tuším, v ošklivosti šedou barvu; dej ji tedy, komu se Ti uzdá nejlépe. Bílou sukni dej Plebánovi, a mému žákovi Jiřímu dej kopu grošů, protože mně věrně sloužil.“ Nad rozdělením všech těch věcí má bdít milý Martin, kterému pisatel adresoval úvodní doušku na zapečetěném listu: „Prosím tě, abys tento list neotvíral, nebudeš-li si jist tím, že jsem mrtev.“

„Ale doufám svému milostivému, moudrému a mocnému Spasiteli, že pro své zaslíbení a pro Vaši věrnou modlitbu dá mi moudrost a statečnost Ducha svatého, abych setrval a oni aby nemohli mne uchýliti na křivou stranu, i když mi dá trpěti pokušení, pohanění, vězení neb smrt. Milí bratři i milé sestry, modlete se snažně, ať mi Pán Bůh ráčí dáti setrvání a aby mě ráčil ostříhati od poskvrnění. A je-li k jeho chvále a k našemu prospěchu má smrt, ať mi ráčí dáti podstoupiti bez zlého strachu. Pakli jste k našemu dobrému neb lepšímu, aby mě Vám ráčil navrátiti, i tam i zpět přiveda mne bez úrazu, abychom se ještě poučili v jeho zákoně, potrhali něco Antikristových sítí a ostavili dobrý příklad po sobě budoucím bratřím.“

List věrným Pražanům na rozloučenou

Ten list věrným Pražanům na rozloučenou se podobá spíš modlitbě. Je naplněn vírou a svou řečí se blíží duchu Bible. „Již mě snad v Praze před smrtí neuzříte. Pakli mě však mocný Bůh ráčí Vám vrátiti, bude naše shledání tím radostnější. A ovšem, když se shledáme spolu v radosti nebeské. Bůh milosrdný, jenž dává svým pokoj dokonalý zde i po smrti a jenž jest vyvedl pastýře velikého krví jeho vylitím, jenž jest našeho spasení věčným svědectvím, rač vás ve všem dobrém uzpůsobiti, abyste plnili jeho vůli v svornosti bez roztržky, a majíce pokoj v ctnostech, abyste věčného pokoje došli skrze Pána našeho Jezu Krista, jenž jest věčný Bůh a pravý člověk, z Panny Marie porozený, jemuž jest chvála a bude na věky se všemi vyvolenými, s nimiž setrvajíce v pravdě, budeme přebývati v radosti. Amen.“

11. října 1414 Jan Hus vyjel na dvou vozech a s průvodem na třiceti koních z hradu Krakovce směrem k západní české hranici. Po boku Husově jeli pan Václav z Dubé, rytíři Jan z Chlumu a Jindřich Lacembok, universitní mistr a přítel Jan řečený Kardinál, bakalář Petr z Mladoňovic, písař pana z Chlumu a čeleď. Cesta ubíhala v družném hovoru, ale Husovo myšlení se stále vracelo zpátky – k přátelům, druhům, žákům, posluchačům ve městech i na vsích. Myšlenky mu občas přerušovalo vítání a jásání a slova naděje a důvěry, která mu říkali obyvatelé vesnic, kterými projížděli, ale ze srdce vyháněl obavu, kterou vyslovil jeho oddaný ctitel, pražský krejčí Ondřej Polák, když se s ním loučil: „Bůh buď s tebou. Zdá se mi, že se nevrátíš.“