1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

Německý císař Vilém II.
Německý císař Vilém II.

Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského míru.

Centrální mocnosti ovšem zvýhodňoval hlavně fakt, že po kapitulaci sovětského Ruska mohly z východní fronty přesunovat nečinné divize na opačný konec kontinentu a vrhnout je tam do triumfálního úderu. Z desetitisíců propuštěných vlastních zajatců se navíc daly zformovat desítky dalších divizí. Tato masa vojáků, tato mocná přílivová vlna, měla spláchnout Francouze a Brity do moře.

Německá generalita se rozhodla vše vsadit na jednu kartu a s vydatnými posilami rozhodnout válku generální ofenzívou dřív, než se Dohoda dočká masivních posil ze Spojených států.

Obavy Pařížanů vyvrcholily, když se Němci objevili opět na březích Marny a dokonce řeku překročili. V témže letním čase začali do první linie nastupovat vyloďující se Američané, skvěle vyzbrojení, plní sil i odhodlání, jen bohužel trochu nezkušení.

Rakousko-uherská armáda: V týlu hlad a chaos

Po jednom z drtivých útoků protivníka doporučil německý maršál Luddendorf vládě, aby začala jednat o míru. Po čtyři roky nesměly vláda ani parlament do vedení války mluvit, nyní však byla s prosbami o příměří a mír vyslána k veliteli dohodových armád maršálu Fochovi parlamentní delegace, vedená jakýmsi neznámým poslancem.

Do tří dnů po příchodu parlamentářů 11. dne 11. měsíce v 11 hodin byla ukončena světová válka na západní frontě. Německá říše byla zachvácena revolucí, císař Vilém II. abdikoval a odjel do exilu v Nizozemí.

Vilém II., panovník, který rozpoutal světovou válku

Mír s Německem byl uzavřen ve vagonu v Compiègnském lese u Paříže 11. 11. 1918, příměří s Rakouskem už 3. listopadu ve Via Gusti u Padovy.

Československá republika nebyla zakreslena na mapě Evropy s datem 11. listopadu, ale už 14 dní předtím. V tomto čase, kdy se hroutila fronta, kdy se rozkládala rakousko-uherská armáda, kdy v týlu panoval stále větší hlad a chaos, odehrával se v myslích občanů, ale už i politiků zásadní názorový obrat.

Jestli byla většina lidí ještě loni přesvědčena, že stará dobrá monarchie zůstává přes veškeré momentální trable jediným možným útočištěm pro život a rozvoj národa, pak v roce 1918 byla tato představa už zjevně menšinová. Deziluze v hlavách ale dál rostla v přímé úměře k tomu, jak státní kočár kodrcal z čím dál prudšího kopce.

Bouří se obyvatelé i armáda

Za bod odrazu se dá označit nám už dobře známý manifest spisovatelů z konce května 1917. Výzva více než dvou stovek vážených osobností, adresovaná českým poslancům, byla nečekaně ostrá: „Důstojně braňte zájmy národa, nebo odstupte!“

Poprvé na oficiálním fóru zazněl požadavek spojení Čechů a Slováků. Pro uherskou polovinu říše však bylo vyjmutí Slovenska absolutně nepřijatelnou operací. Císař Karel I. to věděl, ostatně při nedávné korunovaci v Uhrách podepsal v královské přísaze záruky neporušitelnosti územní integrity Uher.

Vzpoury v armádě, stávky v zázemí byly ovšem průvodním jevem rozpadu habsburského impéria. Tak známou generální stávkou ze 14. října 1918 o tři čtvrtě roku předběhla hladová generální stávka lednová, žádající mír, chléb a demokracii. V Praze vyšlo do ulic přes 60 000 lidí, v Plzni 20 000, stávkovalo se na Ostravsku, v Kladně, v Brně.

Rakousko-uherský císař Karel I., portrét od neznámého malíře

Sérii revolt v armádě otevřela 1. února 1918 nejvýznamnější vzpoura rakouských námořníků v Boce Kotorské. Vzbouřenci se zmocnili asi čtyřiceti lodí, internovali kapitány a důstojníky a chtěli si vynutit zlepšení bídné stravy a uzavření míru.

Pro nejednotnost povstalců se ale velitelům podařilo dostat lodě pod kontrolu, přístav byl zablokován a následovala odplata. Z 6000 námořníků bylo 700 souzeno, 4 vůdci popraveni, mezi nimi František Raš z Přerova.

V srbském městě Kragujevaci se začátkem června 1918 vzbouřil pěší pluk, v němž byly stovky slovenských navrátilců z ruské fronty. Vojáci odmítli další přesun na frontu italskou. Následovalo tvrdé potlačení vzpoury, za níž byli 44 vojáci popraveni.

Prakticky stejnou motivaci k rebelii měli příslušníci 7. střeleckého pluku v Rumburku, když odmítli nasazení do pole. Za vůdce povstání byli kromě Františka Nohy označeni Stanislav Vodička a Vojtěch Kovář. 65 vojáků odepřelo poslušnost velitelům: oproti rozkazu nastoupit beze zbraně nastoupili na ranní nástup s puškami.

Ke vzpouře se postupně přidávali další vojáci, celkový počet byl asi 700. Vzbouřenci obsadili kasárna, pak město a vyrazili pro moc kolegů v Novém Boru a České Lípě, ale před městem byli rozprášeni a pozatýkáni. Dne 29. května 1918 v časných ranních hodinách byli tři vůdcové zastřeleni.

Novým cílem se stalo samostatné Československo

Nicméně s jarem 1917 se přece jenom hnuly ledy. Císařskou amnestií bylo propuštěno z vězení a internačních táborů 719 Čechů v čele s Kramářem, Rašínem a Klofáčem. Na svobodě se tak jako posila koncepčního myšlení i politické bojovnosti ocitli známí koryfejové, kteří ideu Československa budou dál rozvíjet.

Od července do září se konají tajné schůzky Čechů se skupinou Slováků. Projednávají začlenění Slovenska do budoucího společného státu. Senzací se stává Tříkrálová deklarace, proklamovaná, jak název říká, 6. ledna 1918.

V Tříkrálové deklaraci, autorem textu byl bojovný Alois Rašín, už jasně zazněla definice cíle: samostatné Československo! Vláda dokument jako „velezrádný“ zkonfiskovala, přesto rychle vešel ve všeobecnou známost.

Alois Rašín na bankovce z roku 1926

Vzápětí nato, 8. ledna 1918, formuloval president Spojených států amerických v každoročním poselství Kongresu „cestovní mapu“, která by měla svět dovést konečně k míru. Jeho návrhy prosluly pod názvem 14 bodů presidenta Wilsona. Volaly po otevřené diplomacii bez tajných kabinetních úskoků, po nezaujatém řešení všech koloniálních sporů, po vytvoření Společnosti národů coby garanta míru a tak dále.

České politiky v exilu i doma nejvíc zaujal a značně zklamal bod číslo 10. Bez komentáře či vysvětlení se v něm požadovala autonomie pro národy Rakouska-Uherska.

V politice diferencovaného přístupu k Německu a na straně druhé k habsburské monarchii coby pouhého přívěsku militantního vilémovského císařství dal americký president v poselství najevo, že očekává reformy, federalizaci, ne rozbití říše.

Ve „stínové vládě“ budoucího Československa nebyl jediný Slovák

Čechoslováci se ale nevzdali. Na základě dohody největších politických stran se v Obecním domě uprostřed července 1918 podařilo zřídit novou vrcholnou instituci a orgán s celonárodní autoritou: Národní výbor československý. Byla to de facto stínová vláda, pověřená učinit vše nezbytné pro okamžik, kdy převezme moc.

Národní výbor se pustil do pilné práce. Během srpna, září a října se zrodila regionální struktura místních národních výborů v jednotlivých městech Čech a Moravy. Vznikla centrální hospodářská rada se sítí poboček dole. Budou bránit vývozu potravin ze země, později naopak potraviny organizovaně rozdělovat.

Pod vedením starosty sokola Josefa Scheinera se začaly formovat sokolské skupiny do oddílů dočasných pořádkových sil. Z vlasteneckých českých důstojníků byl vytvořen ilegální štáb, jehož úkolem bylo zformovat příští československé ozbrojené síly. Velitel štábu, učitel taktiky na pražské kadetce setník Jaroslav Rošický dokázal shromáždit asi 1000 pušek a pár kulometů. Alois Rašín se spolupracovníky zatím chystal elementární legislativní a finanční kroky.

Tomáš Garrigue Masaryk se po 4 letech exilu vrací do vlasti (Wilsonovo nádraží v Praze 21. prosince 1918)

Předsedou Národního výboru československého se stal čelný představitel státoprávně demokratické strany dr. Karel Kramář, místopředsedy pak vůdce agrárníků Alois Švehla a předák národních socialistů Václav Klofáč, jednatelem sociální demokrat František Soukup. Jedinou vážnou slabinou z hlediska reprezentativnosti výboru bylo, že ve „stínové vládě“ budoucího Československa nebyl jediný Slovák.

Ale slovenská reprezentace byla zatím početně i politickou váhou natolik slabá a případná účast na práci výboru z uherského pohledu tak „velezrádně“ riskantní, že se koncepce státního organismu budovala jen českými silami.

Zajímavé je, že inspirativní injekce ke spojení s Čechy přišla od slovenských krajanů v Americe, kteří na konci května 1918 uzavřeli s českými usedlíky takzvanou Pittsburghskou dohodu, propagující vznik společné republiky s liberální ústavou, zaručující Slovákům autonomii, vlastní administrativu a sněm. Slováci se ke společnému projektu pak přihlásili 30. října 1918 v Turčianském Svatém Martině. Přítomno bylo tehdy jen kolem dvou set Slováků.

V říjnu 1917 vzniká odbočka Československé národní rady v Římě, v březnu následujícího roku ve Spojených státech. Francouzská vláda uznává Československou národní radu za „budoucí československou vládu“ v červnu roku 1918. V srpnu tentýž krok činí Británie, v září Spojené státy. 14. září 1918 Edvard Beneš jménem Tomáše Garrigua Masaryka prohlašuje Československou národní radu za prozatímní československou vládu.