1218. schůzka: Republika rok 1

V témže okamžiku, 17. října, vypověděli Uhři dualismus, čímž se odtrhli. Rakouští Němci svolali 21. října ústavodárné shromáždění takzvaného Německého Rakouska a za součást svého nového státu vzápětí prohlásili i pohraniční oblasti českých zemí.

Vznikly čtyři německé provincie: Na severu Čech Deutschböhmen se sídlem v Liberci, na Moravě a ve Slezsku Sudetenland se středem v Opavě, na jihu Moravy kolem Znojma Deutschsüdmähren a v Pošumaví Böhmerwaldgau s centrem v Prachaticích. Do Karlovy federace však už rakouští Němci nemířili: fakticky opustili habsburskou říši jako první.

Zoufalý císař doufal, že své impérium ještě zachrání

Zoufalý císař doufal, že své impérium, aťsi okleštěné, ještě zachrání, ne však bez ekonomicky a technicky vyspělých českých zemí. Leč také Národní výbor československý Karlův federalistický projekt odmítl s odvoláním na to, že osud Čechů a Slováků vyřeší po skončení války mírová konference.

Přesto rakouské úřady, už zjevně bezradné, dovolily české delegaci v čele s Karlem Kramářem, aby odjela na setkání s představiteli zahraničního odboje do neutrálního Švýcarska. Ve Vídni si nejspíš mysleli, že se Češi vrátí s koncepcí spolkového státu s rámci společné říše. Na břehu Ženevského jezera se po letech setkali Kramář s Benešem, aby naopak hledali cestu z říše pryč.

Nebyla to revoluce, nýbrž koncert

Jenže brána ke svobodě se vinou všeobecného rozvratu otevřela zpola automaticky, už nebyly potřeba žádné klíče. Řízení převratu se musili chopit politici, co doma zbyli, slavná pětka „mužů 28. října". Tedy Jiří Stříbrný, Antonín Švehla, Alois Rašín, Vavro Šrobár a František Soukup. Každého z nich přitom ještě čekal zajímavý a někdy i dost pohnutý osud.

V pondělí 28. října 1918 ráno si lidé přečetli nótu ministra zahraničí Andrássyho, žádající presidenta Wilsona o zahájení brzkých mírových jednání. Pražané si však žádost přeložili jinak: Vídeň kapituluje. Byl to chybný a předčasný „překlad". Ale rozhodující.

Nastal slavný 28. říjen 1918. Zatímco obecný lid začal slavit, strhávat rakouské cedule, vlajky staré vyměňovat za nové, červeno-bílé, zatímco vojáci odhazovali „karlíky“ (odznáčky z čepic), zatímco se jak zázrakem dávaly dohromady dechovky, aby vyrazily do ulic, Národní výbor, totiž především pětka „mužů 28. října" se dala do práce.

Nebyla to revoluce, nýbrž koncert. Nepadl jediný výstřel, nebyla prolita kapka krve, prý nebyla rozbita ani výkladní skříň či okenní tabulka. Nezvonilo se tenkrát klíči… To ne, Češi vymysleli melodičtější, hlasitější a rytmičtější hříčku. Prý to prozíravě přikázal Stříbrný: „Kapely do ulic!“

A opravdu, jako mávnutím taktovkou začaly po celé Praze vyhrávat krojované dechovky. Právě zrozený samostatný stát měl před sebou dvacetiletí klikaté, ale úspěšné cesty mezi nejvyspělejší demokratické státy Evropy.

30 450 minut za námi, loučíme se

Těmito Toulkami českou minulostí tento seriál končí. Po 23 a půl roku se loučíme. Během té doby jsme odvysílali 30 450 minut, což představuje 507 hodin a to je víc než tři týdny, pokud bychom chtěli poslouchat všechny díly nepřetržitě. Nejde však jen o čísla. Během té dlouhé doby jsme navázali úzký, řekli bychom přímo přátelský vztah s mnoha posluchači. Svědčí o tom bohatá korespondence a četné e-maily, a nikoli jen z Česka, ale také ze zahraničí, dokonce i toho za oceánem. Děkujeme Vám a věříme, že se budete i nadále k Toulkám vracet, třeba poslechem cédéček, na kterých jsou zachyceni lidé a události, jež jsme potkávali.