1215. schůzka: Jaroslava Haška cesta na východ a zpátky

Jaroslav Hašek převelený do písařské čety se dobrovolně zapojil do boje a byl vyznamenán křížem svatého Jiří a povýšen na desátníka. Jeho osobní situace se uklidňuje, v listopadu je mu víceméně odpuštěno a je dokonce opět přidělen do redakce Čechoslovana.

Že mu vždy šlo jen o porážku Rakouska ve válce, dokládají články Psaní prvnímu Pluku, či Dopisy z fronty. „Připozdívá se. Není žádné moci na světě, která by mohla zachrániti Rakousko, když z vůle sjednoceného národa tisíce dobrovolníků vzalo bajonety do rukou a udělalo slavný historický škrt přes Rakousko-Uhersko. Jsou tu u samé fronty, kde země duní výbuchy, historické večery v ležení prvého českého vojska nové doby,“ psal Jaroslav Hašek, legionář.

Náš politický program je zde

Národní rada v Paříži rozhodla, že Československé legie, které měly už třicet tisíc mužů, budou tvořit součást francouzské zahraniční armády cizinecké legie. Jenže fronta se zatím rozpadla a Rakouská a německá vojska za tiché podpory ukrajinských úřadů postupovala stále hlouběji na východ. Jedinou reálnou silou, která by se jim mohla postavit, byly právě legie.

Tomáš Garrigue Masaryk ovšem dva dny po říjnové revoluci vyhlašuje naprostou neutralitu československého vojska a plán na jeho transport na západní bojiště po sibiřské magistrále. Hašek své názory nezměnil. Napsal úvodník „Proč se jede do Francie?“, kde kritizuje zejména transport legií do Vladivostoku.

„Místo abychom se zde zúčastnili obrození ruské armády a pomohli ruskému národu upevnit republiku sovětů, ze které vycházejí paprsky osvobození celého světa i našeho národa. Náš politický program je zde, a nikoli na západě,“ píše Hašek.

V Moskvě se sešla porada před sjezdem Československé sekce komunistické strany. Zúčastnil se jí i Hašek, kterého však účastníci kritizovali za smířlivý postoj k legiím. Následovalo několik konfliktů, po kterých byl vydán rozkaz, a to kapitánem Radolou Gajdou, budoucím vůdcem Národní obce fašistické, aby byl Jaroslav Hašek spěšně zadržen a postaven před polní soud československých legií.

Chyťte Haška!

Ve městě Samaře se Hašek v převleku za němého tuláka dal na útěk směrem na severovýchod. Polodebilního běžence, syna německého kolonisty z Turkestánu hrál proto, poněvadž cizí přízvuk jeho (byť dobré) ruštiny by ho okamžitě zradil.

Od vesnice k vesnici putoval jako čeledín, kočí, dělník v cihelně, žebrák. Jeho převlek zmýlil, i legionářské hlídky, které ho několikrát kontrolovaly. V polovině září 1918 dospěl do Simbirsku. Měl velké štěstí, město bylo v rukou rudých. Přežil, jenže nic to nezměnilo na faktu, že se stal lovnou zvěří.

O týden dříve, než byl na něj vydán legionářský zatykač v Omsku, přispěchal se svým příspěvkem c. k. divizní soud ve Vídni. Vydal na Haška ‚vyhledávací list‘ – přirozeně také pro velezradu. Ač vyšly zatykače ze dvou znepřátelených stran, ironií osudu se jejich texty od sebe prakticky neliší.

V lednu 1919 vojenská kancelář presidenta republiky informuje Ministerstvo spravedlnosti: „Na základě zatykače v Omsku žádají československé legie zadržení Jaroslava Haška ihned po příjezdu do vlasti.“

Poslední zatykač byl pak na Haška vydán v estonské Narvě za psaní proti estonskému vojsku, útočícímu na Petrohrad. Navíc mu nedůvěřovala ani sovětská strana, byl to přece bývalý legionář a ze Samary se v naprostém zmatku před pádem města vytratil bůhvíkam.

Za Haška se však zaručil jeden z bývalých spoluvězňů, takže byl vzat na milost a přidělen jako „revoluční organizátor“ do tatarského městečka Bugulmy. V čele houfu dvanácti Čuvašů tam vstoupil v polovině října 1918 a štěstí ho neopustilo – v městečku nečekala žádná past. Po příchodu Rudé armády se stal jedním ze čtyř pomocníků velitele.

Nekonečné putování se uzavřelo

Tři dny před koncem roku 1918 je Hašek převelen k velitelství do Ufy a zde začal vydávat deník Naš puť. Tady se také seznámil s ruskou dívkou Alexandrou Gavrilovnou Lvovou, které Hašek říkal Šura a s ní se později – na jaře 1920 – v Krasnojarsku oženil. Při té příležitosti prohlásil, že je svobodný a bezdětný (ani jedno z toho nebyla pravda). Rozhodně se nechystal k návratu do Československa.

V srpnu roku 1919 se stal náčelníkem Internacionálního oddělení 5. Armády a přesunul se Čeljabinsku, poté dále do Omsku a koncem února 1920 do Krasnojarsku, centra Sibiře, ležícího na březích Jeniseje. Tady napsal pro místní Městské divadlo hru Návrat domů. Haškova anabáze pokračovala až na východní Sibiř do Irkutsku, kde zachránil život kapitánu legií Brikciovi, který byl zajat.

Nakonec Hašek dostal telegram, který ho žádal, aby okamžitě odjel z Moskvy, že bude vyslán zpět do Prahy na pomoc místnímu komunistickému hnutí. Zpočátku odmítal, ale nakonec se podvolil. V Moskvě dostali manželé-nemanželé pasy na jména Josef Steidl, zajatec, a Alexandra Steidlová. Odcestovali přes Petrohrad a Narvu do Tallinnu (tehdy se estonské hlavní město jmenovalo Revakk), a pak parolodí Kypros do Štětína. Potom je čekala cesta do Berlína a nekonečné putování se uzavřelo v karanténním táboře zřízeném v Pardubicích.

Návrat do jiného světa

Překonat první dny v Praze mu pomohlo Ottovo nakladatelství, které vydalo jeho Dva tucty povídek a zaplatilo 2000 korun. Jenomže brzy pochopil, že se vrátil do jiné atmosféry, do jiného města, než z jakého odcházel do války.

Mnoho známých se od něho odvrátilo, dokonce včetně bývalého anarchisty Karla Tomana. Na Václavském náměstí ho večer fyzicky napadl hlouček přiopilých legionářů, kteří ho poznali. Peníze brzy rozházel, neměl kde bydlet. Stejně jako za Rakouska se kolem něho točili policejní agenti, zejména jakýsi František Payer, strážník v civilu, který podával písemná hlášení o každém jeho kroku.

Fejetonistka a redaktorka módní rubriky Národní politiky Olga Fastrová se ho v kavárně začala vyptávat, jestli bolševici skutečně jedí lidské maso. Vyvracet nesmysly je nemožné, odpověděl proto výmysly o bolševických zvěrstvech, až dotyčná pochopila, že se stala terčem mystifikace. A druhý sjezd Strany místného pokroku v mezích zákona v žižkovské restauraci Jugoslávie končí rozpačitě, vyčichle – nevkročíš dvakrát do stejné řeky. Hašek se ani nenamáhal přijít včas. Jen setkání se sekretářem pražské divize abstinenčního spolku Armády spásy Hopkinsem skončilo strašlivou pitkou a tím, že společně nesli v čele průvodu spolkovou fangli. Tohle si uměl užít, jako „zamlada“.

V Praze měl Jaroslav Hašek jednu ze dvou svých žen, tedy tu podle zákona náležitou, Jarmilu. Stýká se s ní i se synem Richardem, ale je obžalován za bigamii podle paragrafu 206 trestního zákona.

Hašek zdaleka nebyl sám, druhou ženu si z Ruska přivezla celá řada legionářů, takže museli být omilostněni zvláštním ustanovením. Hašek ovšem legionářem nebyl, přesto se senzace jeho uvěznění nekonala, údajně dostal pouze 10 korun pokuty.

Československo totiž neuznávalo právní akty sovětské vlády, takže jeho manželství se Šurou bylo podle našeho práva neplatné a žaloba proti němu byla nakonec stažena.

Švejk na obzoru

Poslední den roku 1920 poslal do Práva lidu první díl „zpovědi“ Dušička Jaroslava Haška vypravuje, ve kterém reaguje na pražskou atmosféru a zejména na nekrolog, který před časem napsal jeho bývalý „přítel“ Jaroslav Kolman-Cassius a kde ho vykresluje jako zrádce, šaška a opilce s buclatýma rukama.

„Neměl jsem se vracet,“ řekl v té neradostné době redaktorovi Karlu Novému.

Koncem února 1921 došlo v žižkovské hospodě U Pánků k historické dohodě s přítelem Frantou Sauerem, že jejich nové společné nakladatelství vydá velký Haškův román. A rovnou vymysleli i titul knihy: „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové i občanské války u nás i v Rusku“.

Podnikavý Sauer (za Rakouska také odvážný pašerák cukerínu) přišel s nápadem vydávat román po sešitech, přičemž výnos z předchozího se použije na vydání dalšího. Ve vinárně v Křemencově ulici se sešli s Josefem Ladou, který načrtl titulní kresbu: světoznámý obrázek neohroženého rakouského vojáka, nejspíš inspirovaný písní o kanonýru Jabůrkovi.

Poté, co Haška se Šurou vyhodila bytná pro neplacení nájmu, přestěhovali se k Sauerovi, který žil se svými dvěma sestrami. Tehdy už ve společném nakladatelství vydali knihu Tři muži se žralokem a jiné povídky. Slavný den nastal 14. března – vyšel první dvaatřicetistránkový sešit Švejka (v plánu jich bylo asi 15). První výtisky se prodávaly v žižkovské hospodě U Kamenáče, kterou vlastnil světoběžník Karel Šnor, čerstvý navrátilec z Ameriky.

Sešity se Švejkem vycházely vcelku pravidelně a dobře se prodávaly, avšak podstatné zlepšení jejich finanční situace nepřinesly. Zavedené nakladatelské domy distribuci Švejka odmítli. Navíc Hašek začal řešit svůj vztah k Jarmile a synovi Ríšovi a po dokončení prvního dílu na nějakou dobu, asi na dva měsíce, zcela přestal psát.

Outsider nejznámějším spisovatelem

Když si Sauer na něho postěžoval, malíř Panuška navrhl, že odveze Haška do své oblíbené Lipnice, aby zde mohl nerušeně psát a nerozptyloval se velkoměstem. V Lipnici Hašek diktoval Švejka Klimentu Štěpánkovi, nezaměstnanému dvacetiletému synovi místního policajta. Za domluvených pět hodin práce denně měl pevný plat 400 korun, ale Hašek mu situaci ulehčoval, pravidelně pracovat prostě nedokázal.

Zato měl zcela mimořádnou paměť, nepotřeboval ani poznámky, ani se vracet k dřívějšímu textu. Co spolu vytvořili, ještě týž den odeslali do Prahy. Hašek také pozorně sledoval ohlasy na své dílo doma i v zahraničí. Největší radost měl z velice pochvalné kritiky německého publicisty Maxe Broda, přítele Franze Kafky.

Brod se vyjádřil prorocky: „Teď začínám věřit, že se Švejk dožije velké kariéry.“

Švejk se začal prodávat velice brzy, nejprve jej nadšeně četli váleční veteráni, německým překladem se pak dobrý voják Švejk vydal do světa. Dnes jen přeložený do téměř šedesáti jazyků a německého spisovatele Bertolta Brechta inspiroval k dílu Švejk za druhé světové války.

Outsider Jaroslav Hašek se stal bezesporu nejznámějším českým spisovatelem. Titulní Švejkova postava, a také nadporučík Lukáš, polní kurát Katz, sapér Vodička, žravý Baloun, hostinský Palivec a další postavy a postavičky stejně jako černé vtipné pasáže doslova zlidověly.

Hašek byl jedním z prvních, kdo instinktem divokého zvířete vycítil drtivou převahu mocenského systému nad člověkem. Svět se proto stává groteskní podívanou, absurdním jevištěm, kde devastující moc manipuluje člověka a kde jednotlivý lidský osud znamená méně než smítko na rukávu, i kdyby se moc stokrát zaklínala lidskými právy
Celosvětová obliba knihy o osudech geniálního idiota, o tragikomické figurce na jevišti světa, znamená, že Haškovo poselství přežilo autora i dobu.