1198. schůzka: Poslední císař z rodu Habsburků

František Josef I. seděl na trůnu dlouhých 68 let. Když koncem listopadu 1916 císař zemřel, byl už dva roky stanoven jeho nástupce: Karel I. (1887-1922). Do dějin vstoupil jako poslední rakouský císař. Jak prohlásil jeho syn Ota Habsburský v jednom rozhovoru pro české noviny: „Přišel sice pozdě, ale aspoň se pokusil."

Z bezpočtu jiných dějů lze vyjmout tři zlomové události třetího roku Velké války, v jejichž důsledku i souhře dospěl svět o další rok později (1918) konečně k míru. Když se nebudeme držet kalendáře příliš stroze, tak ta první se fakticky odehrála už na sklonku roku 1916: smrtí císaře Františka Josefa I. a jeho nástupcem, prasynovcem Karlem získala politika i vojenská koncepce vyčerpané habsburské monarchie nejen novou krev, ale i dynamiku a směr.

Druhou přelomovou událost přineslo jaro 1917, kdy se do celoevropského konfliktu vložily Spojené státy americké. A třetí, simultánně probíhající děj měl - jak se časem ukázalo - povahu globálního zemětřesení: ruské impérium vojensky i politicky ochromily dvě za sebou následující revoluce, pro carskou říši zničující. Dědeček Karla I. arcivévoda Karel Ludvík byl mladší bratr císaře Františka Josefa. Karel navštěvoval věhlasné prestižní Skotské gymnázium ve Vídni, kde studoval přírodovědné obory.

Domácí učitelé ho vychovávali v přísně katolickém duchu. Od října 1905 započal jeho vojenský výcvik u sedmého dragounského pluku nejprve v Chudeřicích u Bíliny v Čechách a od roku 1906 ve Staré Boleslavi. Záhy byl povýšen do hodnosti nadporučíka, ale vojenskou službu přerušil, aby nastoupil dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Ta už tehdy byla rozdělena na německou a českou. Aby nevznikaly národnostní rozbroje, byl Karel vzděláván profesory z obou částí univerzity. Na přednášky ale nedocházel, profesoři jej navštěvovali na Pražském hradě, kde tehdy pobýval.

V dospělosti strávil několik spokojených let v Čechách: v Praze, Zákupech, ve Staré Boleslavi, v Lysé nad Labem, v Brandýse nad Labem. Oblíbený Brandýs si dokonce, už jako panovník, zakoupil s úmyslem učinit z něho rodinné letovisko. Dobře mluvil česky. Do doby univerzitních studií spadá slavnostní vyhlášení jeho plnoletosti 17. března 1907. Bylo mu tehdy dvacet let.

Jak bylo zvykem, Karel dostal vlastní komoru, císař jmenoval jeho vrchním komořím knížete Zdenko Lobkowicze, který s Karlem setrval až do jeho smrti na Madeiře. Když roku 1906 zemřel Karlův otec Otto, stal se jeho opatrovníkem strýc František Ferdinand d 'Este. Se souhlasným zájmem sledoval Karel reformní plány svého strýce, politiky se však stranil, což se setkávalo s vřelým souhlasem císaře Františka Josefa. Teprve až od roku 1913 ho směl František Ferdinand informovat blíže o svých reformních plánech.

Po zavraždění Františka Ferdinanda 28. června 1914 v Sarajevu postoupil Karel na místo následníka trůnu, zůstal však nadále vyloučen z rozhodnutí, která vedla k vypuknutí války, i z vysoké politiky vůbec. V srpnu 1914 byl přidělen k vrchnímu velení armády v Těšíně. Byl povýšen na polního podmaršálka a 16. března 1916 převzal velení 20. armádního sboru, který se podílel na počátečních úspěších nešťastné italské ofenzivy. Byl jedním z mála panovníků, kteří se osobně zúčastnili bojů světové války.

Politicky byl Karel zcela nezkušený, zato nepochybně slušný a vzdělaný člověk. Jako hluboce věřící křesťan, který na vlastní oči poznal hrůzy války, přicházel na trůn s upřímnou snahou to krvavé třeštění zastavit. Už v okamžiku svého nástupu byl přesvědčen, že monarchie válku nepřežije, a jenom brzký mír, třeba i separátní, ji může zachránit. „Chci učinit vše, abych v nejkratší době získal mým národům opět požehnání míru, jehož tak těžce postrádají," prohlásil. V tom smyslu začal ihned jednat, třebaže mu zdivočelý svět k tomu poskytl jen necelé dva roky času. Takřka v ničem jeho mírotvorné úsilí nepřineslo plody.

Osobně to byl mimořádně srdečný, civilně se chovající muž, ochotný „nehabsbursky" podat ruku i lidem na ulici, povídat si s babičkami, nijak se aristokraticky nevyvyšoval. Měl rád Prahu. Pomluv o jeho nezřízeném, ve skutečnosti přísně křesťanském životě, o jeho pantoflové podřízenosti, dále o jeho měkkosti (spíše kultivované slušnosti) kolovalo mnoho, ale i tak patřil k nejoblíbenějším Habsburkům. Zemřel 1. dubna 1922 ve vyhnanství na ostrově Madeira, kde je i pohřben. Bylo mu pouhých třicet čtyři let.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související