1197. schůzka: Zachovej nám, Hospodine

Do posledních týdnů svého života císař tvrdil, že je mu dobře prostě proto, že odmítá být nemocný. Vlastně nemocný být nesmí. Jednou vyprávěl svému komorníkovi Ketterlovi příběh o nejmenovaném panovníkovi, jehož lékař dostával plat, jen když byl jeho pán zdravý, ale pokud vyžadoval špatný zdravotní stav mocnáře jeho přítomnost, nedostal nic.

Trpěl tedy císař nějakými neduhy? Trápila ho arterioskleróza, která se prohlubovala. A trpěl také chronickým katarem, který následoval po zánětu průdušek. Historik Otto Urban o císaři píše: „Stále jezdil na koni, alespoň to platilo do května 1910, kdy vykonal v sedle přehlídku vojska nedaleko Sarajeva. V lednu 1911 se naposledy zúčastnil proslaveného dvorního bálu. Jako fyzická osoba tak pomalu mizel všudypřítomný symbol mocnářství krok za krokem."

Panovník ke všemu trpěl osamělostí. Čím byl starší, tím více ubývalo lidí, se kterými se znal od mladých let - nebo alespoň z doby, kdy byl plný tělesných i duševních sil. Panovníci na trůnech evropských zemí umírali - a on je všechny přežil. Přišel o bratra, o manželku, o dceru i o jediného syna. „Dokonce i jeho synovce, Františka Ferdinanda d'Este, který se po Rudolfově smrti stal následníkem trůnu a kterého nikdy neměl ve zvláštní oblibě, mu osud vzal v okamžiku, kdy si na něj aspoň trochu zvykl a vnitřně se s jeho nástupnictvím smířil," píše Jiří Pernes v knize František Josef I.: Nikdy nekorunovaný český král.

Císař si uvědomoval zhoršující se poměry v říši samotné, růst hospodářských problémů, prohlubující se nedostatky v zásobování a stupňující se protirakouské a protidynastické smýšlení většiny obyvatel, zejména Čechů. „Možná si vzpomněl, s jakým nadšením jej před půlstoletím, na podzim roku 1866, jeho poddaní v Čechách a na Moravě vítali. Tehdy stáli před svými domy se srdcem na dlani a byli ochotni za svého panovníka i zemřít," píše Jiří Pernes.

Že byla situace v roce 1916 velmi vážná, to František Josef chápal i navzdory svému stáří. V létě údajně řekl svému pobočníkovi Albertu von Marguttimu: „Je to s námi špatné, možná horší, než sami tušíme. Hladovějící obyvatelstvo v týlu již také nemůže dále. Uvidíme, zda a jak přežijeme zimu. Příští jaro ale s touto válkou bezpodmínečně skončím. Nechci, abychom zcela a beznadějně zašli."

Do poslední chvíle císař plnil svoje povinnosti. Počátkem listopadu 1916 však onemocněl. V posledních letech stále se vracející bronchitida přerostla v zápal plic. Osmnáctého listopadu 1918 mu lékaři předepsali sklenici silného bílého vína a dvě sklenky sektu na povzbuzení. O dva dny později František Josef přiznal, že je velice unavený, a šel si brzy lehnout.

V knize Nikdy nekorunovaný český král čteme: „Ráno 21. listopadu 1916 měl horečku. Navzdory tomu si o půl čtvrté sedl za psací stůl, protože mínil, že musí pomalejší tempo nahradit delší prací. Pracoval na dokumentech o odvodech. Dopoledne přijal eucharistii. Aby nemuseli mluvit o jeho vážném zdravotním stavu, řekli, že mu dvorní farář Seydl přináší papežovo požehnání, a že je proto vhodné, aby se vyzpovídal a přijal svátost. I když byl informován, že císařův zdravotní stav je vážný, byl velice překvapen, když spatřil, jak údajně na smrt nemocný panovník stojí stejně jako jindy vzpřímeně uprostřed místnosti a očekává jej. Pak jej vyzpovídal a přijal rozhřešení a papežské požehnání. To proběhlo u psacího stolu."

Císaři byla servírována polévka ze čtyř kuřat. Pro náhlou slabost musel odříct přijetí ředitele svého kabinetu, který se měl dostavit o půl druhé. Odmítl ulehnout do postele. Několik hodin odpočíval na lenošce. V šestnáct hodin zase usedl k psacímu stolu. Kolem sedmnácté hodiny si lehl na pohovku. Do postele ho uložili v sedm večer, dříve než obvykle. Pak usnul, ještě jednou se probudil, chtěl se napít. Komorník do něj vpravil několik kapek čaje. Ještě se ho zeptal, jestli se mu leží dobře. „Ano, je to dobré," dostalo se mu odpovědi. Byla to císařova poslední slova.