1199. schůzka: Zlé (zlaté) časy

K temnějším stránkách oné doby patřilo soužití Čechů a Němců. Po věky problematické vztahy se na zlomu 19. a 20. století definitivně zkalily. Vzájemné odcizení se stalo chronickou nemocí. Žádná léčba nepomáhala. Češi nakupovali chleba u Čechů, Němci u Němců. Nešlo o chleba, ale o hrdost. Schválnosti, ba rvačky mezi studenty obou etnik byly na denním pořádku. Vzájemná nevraživost hatila politická jednání a trpce ovlivňovala klima v říši, především blokovala akčnost parlamentů.

Přesto však je nesporné, že obrozený český národ tehdy prožíval zlaté časy. Platilo to o rozkvétajícím hospodářství, kultuře či růstu vzdělanosti. S gramotností 97 procent národa a nikdy už pak nedosaženém tempu výstavby škol jsme patřili ke špičce Evropy. V letech 1869 až 1878 bylo vybudováno či adaptováno 666 českých obecných škol - vlastně jedna týdně.

A v desetiletí následujícím vzniklo dalších 1460 škol! České podniky, firmy, brzy i banky se staly hlavní ekonomickou základnou habsburské monarchie (tvořily čtyřicet procent produkce). Růstem i prosperitou patřily k velmi slušnému standardu v Evropě. Totéž se dalo říci o úrovni lidských práv a demokratických svobod. Rozvíjela se sociální legislativa a od roku 1907 platilo v říši i všeobecné volební právo (arci s výjimkou žen). Čechům se v monarchii nežilo špatně. Válka však staletou říši zničila. Otázka, zda si státní národy, vzniklé pak na jejích troskách pomohly, anebo ne, už zůstane pouze otázkou akademickou.

Krátce před vypuknutím první světové války pobýval v Praze geniální fyzik Albert Einstein. Češi jsou na tuto skutečnost dodnes patřičně hrdí. Stal se profesorem teoretické fyziky na německé univerzitě. Přijel v dubnu 1911 se svou ženou Milevou, Srbkou z Vojvodiny, a s malým synkem Eduardem. Potěšila ho malebnost Prahy a náladu mu zvedla setkání s Franzem Kafkou, Maxem Brodem, jakož i některé muzikantské zážitky.

Brzy se však manželům Einsteinovým začala do mysli vkrádat rozmanitá zklamání. To, že za svou první profesuru pobíral plat 8700 korun ročně, z něhož si konečně mohli držet služku, bylo jistě potěšující. Jinak se ale pražský pobyt s Bernem a Curychem (kde Einsteinovi studovali a žili předtím) nedal srovnat. Zatímco švýcarská města ve všem fungovala a byla jak ze škatulky, Praha jim připadala špinavá, zakouřená, smrdutá, zvláště na průmyslovém Smíchově, kde bydleli. Paní Mileva nebyla schopna se smířit s kvalitou vody. Ta, co jim tekla z kohoutku, byla špinavě nahnědlá, kalná. Ale ani „pitná" voda z blízké kašny nebyla o moc lepší a musela se pro děcko převařovat.

Ještě víc trpěl svobodomyslný, s bohémskou nedbalostí dosud oblékaný Einstein. Génius kupříkladu nerad nosil ponožky. Musel si pořídit parádní profesorskou uniformu s třírohým kloboukem a s lampasy na kalhotách. V této parádě, podoben řediteli cirkusu, pak povinně vykonával zdvořilostní návštěvy sobě rovných akademiků. Se zaťatými zuby přestál i jiné projevy upjatého obřadnictví či nekonečného šimlovského papírování.

Co však Einsteina znechucovalo nejvíc, byly zdejší projevy antisemitismu nahoře i dole, elitářského povýšenectví a nacionální nesnášenlivosti. Němci a Češi kolem něho se chovali k sobě jako cizinci. Když kolegové z univerzity profesorovi vzkázali, že je „absolutně nepatřičné jakkoli komunikovat s českými pedagogy a vědci", začal mít geniální fyzik Prahy po krk. Není divu, když po pouhých šestnácti měsících, v červenci roku 1912, Einsteinovi z matičky stověžaté znechuceně zmizeli.

Kolem roku 1900 panovaly v zemi nesnesitelné národnostní poměry. V říši se už nedalo rozumně vládnout. Obapolná nesnášenlivost přinesla trpké plody. V kulturně i hospodářsky rozkvétající zemi se obě etnika vnitřně úplně rozešla. Čeští a němečtí akademici se ignorovali, jak česká, tak německá inteligence se scházela po vlastních kavárnách.

Češi kupovali u svých řezníků a hokynářů, a Němci také u svých. Do Národního divadla Němec nepáchl, a Čech oplácel touž mincí. I když německé divadlo v Praze patřilo k nejlepším v Evropě, Češi jeho repertoár ignorovali, ba považovali to za vlasteneckou povinnost. Čím víc bylo obviňování druhé strany, tím vzdálenější byla šance na česko-německé smíření. Když pak vypukla válka, nutně ji vnímali Němci a Češi každý jinak.