1200. schůzka: Ptáček už zpívá příliš dlouho a začíná chraptět

Pulty v obchodech během pár dní zely prázdnotou, ceny se vyhouply vzhůru o třetinu. Přesto se před vyjedenými krámy dál tvořily hodinové fronty - nová, dosud nikdy nevídaná věc. Výraz „fronta" se v novém významu začal užívat až v roce 1914.Jak dlouho trvalo tohleto vstupní období živelného předzásobování? Nebylo dlouhé. Tisk se snažil uklidňovat veřejnost, že vojna brzy skončí, vítězství je prý na dosah. Navíc dobrá sklizeň roku 1914 pomohla na čas zacelit výpadky v zásobování, způsobené nákupní horečkou, takže obchody se s počátkem podzimu opět zaplnily zbožím a situace se vrátila k předválečnému normálu. Nakrátko, a naposledy.

Jestli starost o žaludky vyplenila pulty a sklady obchodů, pak současně zavládl ve veřejnosti ještě jeden strach: o úspory a peníze vůbec. V obležení se ocitly všechny peněžní ústavy od největších pražských bank po zapadlé venkovské kampeličky. Lidé masově vybírali své vklady, chtěli je mít doma dřív, než jim je spolkne armáda. Selský rozum a šeptanda ovšem radily nebrat papírové bankovky. Ty si přece bude stát libovolně tisknout, takže rychle ztratí na ceně. Kdo měl všech pět pohromadě, chtěl jen kovové mince. V krátké době vznikl katastrofální nedostatek drobných, takový, že se leckde menší bankovky stříhaly na kousky, aby mohl prodavač vracet zpátky. Chytráci využívali nouze o drobné i jinak: průvodčímu v tramvaji nabízeli schválně papírové peníze. A ten, než aby se připravil o poslední drobné, raději nechal pasažéra jet zadarmo.

Kvalitní stříbrné mince zmizely na čas ze světa, ukryty v hrnečcích a šuplatech, než se v mincovnách vyrazily nové, ovšem už jen ze železa. Cedulová banka vydala papírové dvoukoruny a koruny. Zeleným dvoukorunám lid začal říkat „úplavice", modrým korunám „andulky".

V novinách se celý týden objevoval lákavý, ale nevyužitý inzerát: „Láhev pravého šampaňského vyměním za litr petroleje!" Bezmasé dny, zprvu dva, pak tři týdně, se musely dodržovat nejenom v restauracích, hostincích a vývařovnách, ale i v domácnostech. Nařízení ovšem neuspělo - na kontroly nezbývalo úřadům sil.

Nutno přiznat, že státní správa se všemi prostředky snažila nepříznivým jevům čelit a pro bezkolizní zásobování obyvatelstva dělala možné nemožné. Zásahů státu z měsíce na měsíc přibývalo, takže při zpětném ohlédnutí je až úsměvné, jak se tehdejší kapitalistické zřízení a svobodný trh dostávaly postupně do područí jakéhosi státem provozovaného „válečného socialismu".

Hned v listopadu a prosinci 1914 se vláda pokusila zastavit hrozivý nárůst životních nákladů stanovením maximálních cen obilovin a brambor (výkupních i prodejních). V zásadě se už ceníky smířily se spontánním nárůstem cen na dvojnásobek oproti předválečnému stavu. Na bujícím černém trhu, zažívajícím neslýchanou konjunkturu, zajisté nikoho tyto „státní ceníky" nezajímaly.

Počínaje 11. dubnem 1915 začal být zaváděn přídělový systém na životně nezbytné potraviny -nejprve na chleba, mouku a pečivo, postupně na veškeré nedostatkové zboží. Začalo to lístky na chleba. Zmatek byl zprvu dokonalý. Ani pekaři si s odstřiženými papírky nevěděli rady, zvláště když mouky nepřibylo a fronty před krámem byly čím dál delší, hlučnější a leckdy zbytečnější - bylo vyjedeno.

Od roku 1916 fasovali občané kromě chlebenek a moučenek postupně i bramborenky, máslenky, cukřenky, sádlenky, mýdlenky, vajčenky, kávenky, tabačenky, od roku 1917, když zmizely z trhu textilie a látky všeho druhu, jakož i bavlna, vlna, nitě a šicí potřeby vůbec, si chodili na úřad i pro šatenky. Ale záruku, že si na lístky příděly opravdu koupí, neměli žádnou. A v zimě 1916 až 1917 definitivně došlo v říši i uhlí.