1201. schůzka: Armádní moloch volá: Do zbraně!

Ozbrojené síly Rakouska-Uherska nepatřily početními stavy ani výzbrojí k evropské špičce, zato svou komplikovanou strukturou představovaly zaručeně nejsložitější vojenský vehikl na světě. Však také na řízení armády zřídila monarchie hned tři samostatná ministerstva - dvě ve Vídni a jedno v Budapešti. Po dualistickém rozdělení, tedy po roce 1867, měly totiž obě půlky říše jednu společnou armádu a k tomu si vybudovaly ještě dvě další, zemské.

Válka však brzy postavila veškeré teorie na hlavu, takže nejprve se příslušníci landvéru i honvédi stali rezervoárem „lidského materiálu“ k doplňování prořídlých jednotek v první linii a o něco později jejich oddíly mašírovaly na frontu jako plnohodnotné bojové útvary. Podle parlamentem schválených branných zákonů z roku 1912 byla v armádě zavedena pouze dvouletá základní prezenční služba. V záloze byl voják po prezenční službě sedm let a dalších deset v takzvané rezervě. Branná povinnost trvala od devatenáctého roku věku do dovršení čtyřiceti dvou let. Během války však rukovali i muži starší, posléze dokonce dvaapadesátiletí.

Pohled na osudy českých vojáků za Velké války se v průběhu desetiletí měnil. V předmnichovské republice byli za jediné opravdové válečné hrdiny považováni českoslovenští legionáři: „Vybojovali nám přece samostatnost!“ Zato statisíce anonymních navrátilců z front, kteří neradi, avšak disciplinovaně plnili danou přísahu a nasazovali životy za císaře pána, zůstaly v hlubokém legionářském stínu. Kdo položil život na poražené straně, za Rakousko-Uhersko, jako by se něčím provinil, ačkoli Češi ve válce všech proti všem žádného vlastního nepřítele vlastně ani neměli.

Co si s tím počít? Z jakého zorného úhlu máme problematickou válečnou kapitolu naší minulosti hodnotit? Vypuknutím války, jejíž hrůzný rozsah zprvu nikdo netušil, se Češi ocitli v prekérní situaci. Monarchie je poslala proti Srbsku a Rusku, slovanským státům, považovaným za přátelské. Odkojeni panslavistickými teoriemi obrozenců, ale i svých otců, to vnímali jako neospravedlnitelné. „Bratr proti bratru? To na nás nikdo nemůže chtít!“

České oddíly dávaly svůj odpor ostentativně najevo. Odvedenci psali na vagony, do nichž je cpali: „Vývoz dobytka do Srbska. My to nevytrhnem! Jdem na Srby, nevíme proč!“

Už tehdy, na počátku války, se rakouské civilní i vojenské úřady z bezpočtu hlášených případů přesvědčovaly o české nespolehlivosti A ta rostla. Její první vrchol nastal na sklonku září 1914, když se chystal odjet na frontu jeden prapor „pražských dětí“ čili 28. pěšího pluku. Už tenkrát byl pluk (půl roku nato prokletý za velezradu a rozpuštěný) definitivně ocejchován. Před shromážděnými špalír y „pražské děti“ pochodovaly se slovanskými prapory ozdobené květinami a kokardami a zpívaly píseň Hej, Slované s veršem „Rus je s námi, kdo proti nám, toho Francouz smete“.

Po dalších válečných porážkách Centrálních mocností se česká skepse v zázemí prohlubovala a upadala také morálka a disciplína vojáků v zákopech. Na ruské frontě se už vojáci přes území nikoho domlouvali s nepřítelem, jak přeběhnout do zajetí. Přestali utíkat jedinci, občas zmizel ze zákopů celý oddíl.

Vrcholem dezercí se stal proslulý případ už zmiňovaného 28. pěšího pluku „pražských dětí“ ve velikonočním týdnu roku 1915. Zběhnutí, o kterém koluje mnoho legend a kolem něhož asi navždy už zůstane řada nevysvětlených dohadů, se odehrálo v horách blízko Dukelského průsmyku, u vísky Stebnická Húta. Není a patrně už nikdy nebude objasněno, kolik vojáků se bez vážnějšího odporu nechal zajmout útočícími Rusy - zdá se nejpravděpodobnější, že jich bylo kolem jednoho tisíce. Jisté však je, že pro svůj útěk měli vojáci řadu podstatných důvodů.

V zasněžených horách mrzli a hladověli, neměli takřka střelivo, velitel pluku byl arogantní nelida, který Čechům běžně spílal do sviní, navíc jednotku v rozhodující chvíli ruského úderu nechal na holičkách, bez posil, rozkazů a jakékoli podpory, třebaže jiným oddílům nařídil ústup. Na vině tedy nebyli jen řadoví vojáci, předem tak či onak ztracení, ale i velení a nelidské podmínky, v nichž se část pluku ocitla.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související